Poslední z klanu Akame V. - Kakashiho dáreček

Další dny se nesly v duchu naprostého fiaska. Touazuki, stále považována za chlapce, dostávala jednu nakládačku za druhou. Zatím se jí nepovedlo vyhrát žádný zápas. Možná by mohla použít speciální hmaty, které ji učili, ale neuměla je zatím zcela ovládat. Zkoušela je jen na otci a ten znal patřičné protihmaty a mohl všechno zase napravit.
„Touazuki, nikdy nepoužívej jed, na který neznáš protijed, stejně tak nesmíš použít chvat, aniž bys ho dokázala napravit. Všechno se může obrátit proti tobě,“ řídila se jeho radou.
Zjistila ale jednu překvapivou věc. Téměř nevnímala bolest, i když věděla, že by měla. Byla samá modřina, rozražený ret a obrovská boule na hlavě, ale skoro nic necítila. Určitě to způsobila látka, kterou jí dali. Bílá bolest všechnu ostatní utlumila.
Přestože prohrávala, stejně měla hodiny taijutsu ráda. Fascinovaně se dívala na spolužáky a zkoumala barvy. Nejvíc se jí líbily ty Hinatiny. Vypadaly jako růžové obloučky, stejně jemné jako byla ona sama. Nejhorší měl Sasuke, ošklivé, tmavě modré ostny.
Výuka skončila a všechny je čekal volný víkend. Vyšla ze školy, v nose stále ucpávky, aby jí netekla krev. Chtěla zamířit rychle pryč, ale pak si všimla muže, který čekal před Akademií. Pamatovala si ho z prvního dne ve vesnici, hned se k němu rozeběhla.
„Zdravím, pamatujete si mě?“ zeptala se ho.
„Pamatuji, jen jsem nevěděl, že umíš taky mluvit.“
„Jo, to umím,“ odbyla ho, „potřebuju se vás na něco zeptat.“
„Jen se ptej.“
„Máte ještě tu knihu mého táty. A taky náhrdelník, takový červeno černý. Moc bych ty věci potřebovala.“
„Já je nemám. Nejspíš jsou na dešifrovacím nebo někde v archivu.“
„Aha a mohla bych je dostat zpátky?“
„Nevím. Zkus podat žádost Hokagemu. Nic jiného dělat nemůžeš.“
„Aha, tak díky.“
„Proč se s ním bavíš?“ přišla k nim Ino, jedna z jejích spolužaček, hrozně hloupá a namyšlená. Takže ten chlápek musí být její táta. Vlastně když na ně tak koukala, byli si docela podobní. Spíš vzhledem než povahou. Touazuki ni vyplázla jazyk a utekla pryč.

Seděla na břehu a máčela si nohy ve vodě a při tom přežvykovala dlouhé šťavnaté stéblo, za krátkou dobu se tohle místo stalo jejím nejoblíbenějším.
„Hej, co tady vyvádíš?“ přiběhl za ní ten kluk. Na její vkus moc křičel.
„Dneska jsi dostal pořádně do tlamy,“ pokračoval dál.
„Jo, ale ty jsi taky moc nezazářil,“ odpověděla mu.
„Tebe jsem ale porazil,“ zařechtal se.
„Máš se teda čím chlubit. Vyhrát nad holkou.“
„Eeee, jak to myslíš nad holkou?“
„Tak jak to říkám.“
„Cooo, ty seš holka?“
„Vypadá to tak.“
Naruto se posadil vedle ní a nad něčím přemýšlel. Drbal se při tom na hlavě.
„Ale Iruka říkal, že seš kluk,“ odporoval jí.
„Tak asi neví to, co vím já.“
Utichl na nezvykle dlouhou dobu.
„Tak já tě jako omluvu pozvu na rámen s extra porcí vepřového.“
„Vepřové moc nemusím,“ lhostejně mu odpověděla.
„Neboj se, já ho za tebe dojím,“ nabídl se.
„Mám ještě nějakou práci. Musím nasbírat kukly.“
„Na co chceš kukly? To se jedí?“ nechápal Naruto.
„Potřebuju je na pokusy.“
„Já ti s tím pomůžu,“ nabídl se.

Jako pomocník byl naprosto k ničemu. Nedokázal rozeznat kuklu od suché větve, ale na druhou stranu byla ráda, že má společnost. I když se skoro nedostala ke slovu a brzy měla hlavu jako pátrací balón. Vyřešila problém jednoduše, přestala ho poslouchat. Zdálo se, že mu to nevadí. Nakonec ji dovedl k restauraci. Na vývěsním štítu si přečetla Ichiraku rámen. Naruto ji neustále přesvědčoval, že tady mají naprosto nejlepší rámen na světě. Mohl klidně lhát, ona sama nikdy žádný nejedla, takže by nejspíš nic nepoznala. Jakmile přišla řeč na placení, Naruto prohlásil, že asi zapomněl peníze, takže všechno zůstalo na Touazuki, což měl zřejmě v plánu od začátku. I tak si užila celkem příjemné odpoledne.

Večer uložila svoje kukly do velké sklenice a nechala je v koupelně na okně. Přemýšlela, co bude celý další den dělat. Nejspíš navštíví Gaie a požádá ho, aby ji naučil nějaké triky. Určitě bude mít radost.

Kakashi se vrátil domů, bylo pozdě, ale Touazuki nikde. Musel přiznat, že se na ni těšil, bylo to něco jiného, když se vracel domů a někdo na něho čekal. Ale teď byl byt úplně prázdný. Jen ve sklenici na okně se něco hemžilo. Začínal mít obavy, protože za ní poslal Pakkuna, ale ten se vrátil s nepořízenou. Nejdřív si myslel, že jen trucovala, protože neposlal někoho jiného a nechtěla ho pustit dovnitř. Už ji chtěl jít hledat, když se otevřely dveře.
„Kde si byla? A co to máš s obličejem?“ ptal se jí vyčítavě Kakashi.
„Cvičila jsem s Gaiem. A tohle mám od spolužáků,“ byla naprosto vyřízená a těšila se jen na postel.
„Proč máme v koupelně brouky?“
„Achjo, jak to že brouky? Mají tam být larvy,“ slyšel ji nadávat. Pak otevřela sklenici a vyklepala je z okna.
„Budu to muset ještě upravit. A teď si jdu lehnout, jsem hrozně unavená.“
„Tobě by bylo úplně jedno, kdybych se nevrátil vůbec,“ zavolal za ní. Naštvalo ho, že on se těší a s ní to ani nehne.

„Kakashi spíš?“
„Ne.“
„Víš, já jsem přemýšlela a kdyby ses nevrátil, tak bych byla smutná,“ zatímco mluvila dlaní mu ťukala o hlavu. Potom ho chytla kolem krku. Nebyl zvyklý, že by projevovala tolik citů.
„Jsem člen ANBU. Při misích se mi může stát cokoli,“ Touazuki se posadila vedle něj a přemýšlela.
„Jsi nejlepší ve vesnici, na tebe si netroufnou.“
„Je mnoho lepších než jsem já,“ Kakashi ji pohladil po vlasech.
„Kdyby ti někdo ublížil, tak bych ho zabila,“ v očích se jí najednou objevila zuřivost.
„Jak by jsi to chtěla udělat? Nepřepereš ani svoje spolužáky.“
„Otrávila bych ho. Třeba když smícháš jed, co je v meruňkách a kyselinu, tak tím plynem zabiješ za chvilku. Ne, počkej. Já mám něco lepšího, dala bych jim do jídla houby. Jsou úplně malinkatý, skoro je nevidíš. Tohle bych použila. Umírali by čtrnáct dní v bolestech. Kdyby ti někdo ublížil, tak by měl tu nejhorší smrt,“ překvapilo ho, jak se rozohnila. Nebýt takový špunt, asi by z ní šel strach.
„A jak to šlo v akademii?“ zeptal se, aby odvedl řeč jinam.
„No, nějak jsem to přežila.“
„Nezníš moc nadšeně.“
„Hmmm, myslím, že musíš jít do školy. Iruka–sensei by s tebou chtěl mluvit.“
„Touazuki, co si zase vyváděla?“ rezignovaně si složil hlavu do dlaní.
„Myslím, že uděláš nejlíp, když sebou vezmeš saké, jako na usmířenou.“
„Mám se bát tam jít?“
„Ne, ty jsi odvážný. Já půjdu radši spát.“

I když byl Kakashi odvážný, stejně mu dělalo problémy přesvědčit se, aby do akademie šel. Čekal, až přijde Touazuki domů, ale nedočkal se. Zase někde lítala! Přeci jí několikrát opakoval, že má jít hned domů.
Uběhlo už hodně času, co navštívil akademii, naposledy jako malý kluk. Nechápal, po kom ta holka je, on i jeho sestra byli dobří studenti, neměli žádné problémy. S hlubokým povzdechem zaklepal na dveře.
„Zdravím, chtěl jste se mnou mluvit?“ nakoukl nejistě dovnitř. Znal ho a jedna věc mu zvedla náladu, když půjde do tuhého, bez problému si s ním poradí.
„Ano, prosím pojďte dovnitř.“
„Já si s tím klukem nevím rady. Přijde mi, že dělá všechno naschvál. Třeba o těch záchodech jsem mu říkal několikrát a on pořád chodí špehovat na holčičí.“
„Klukem? Já jsem přišel kvůli Touazuki. Nezajímá mě nějakej malej úchyláček.“
„No já přece myslím jeho,“ Kakashi se dovtípil v čem je ten hlavní problém.
„Abych uvedl věci na pravou míru, je to holka, takže problém se záchody je vyřešen.“ Iruka se na něho nechápavě zíral.
„Proč mi něco neřekla?“

Kakashi bloumal ulicemi Konohy a měl plnou hlavu starostí, jak se zdálo, tak jeho svěřenkyně si nevedla moc dobře. Aspoň se mu povedlo vysvětlit Irukovi, že v tom nejsou zlé úmysly, ale prostě jen bere věci trochu jinak než ostatní. Všechno určitě zvládne, věřil v její potenciál, jen potřebuje víc času, aby se srovnala. S trochou tréninku z ní bude dobrý shinobi. Naproti němu se najednou vynořil Hiashi Hyuuga, ve tváři výraz masového vraha a hnal se proti němu jako uragán. Kakashi se rozhlédl, aby zjistil ke komu rozlícený muž míří, ale byl tu jen on. Naprázdno polkl a hledal únikovou cestu. Právě to s ním nevypadalo vůbec dobře.

„Ahoj Kakashi,“ Touazuki ho nadšeně pozdravila. Seděl u kuchyňského stolu a čekal na ni. V jeho nepřítomnosti toho natropila víc než dost.
„Říkal jsem ti, že máš jít hned domů.“
„Já vím, ale byla jsem v Ichiraku s Narutem. Minule jsem ho pozvala já a teď jsem ho donutila mi to oplatit. Trochu se cukal, ale nakonec to zaplatil. A taky jsem koupila jeden pro tebe. Je dobrý, když v něm není čuník,“ položila před něj misku s jídlem. Kakashi ji odsunul stranou. Jestli se dala dohromady s Narutem, tak nejspíš zboří celou Konohu.
„Proč jsi Irukovi neřekla, že jsi holka?“
„Neptal se,“ odpověděla bez zájmu a začala vyndávat z kapes kukly a skládala je na stůl.
„Poslouchej mě, když s tebou mluvím,“ začínal pomalu ztrácet trpělivost a to bylo co říct. Ona se posadila naproti němu a dívala se na něj. Obličej jí hrál všemi barvami od ran ze školních soubojů, najednou mu jí bylo líto. Nechtěl na ni křičet nebo jí snad nařezat.
„Myslel si, že šmíruješ na záchodech,“
„Mně to připadá jako nesmysl, proč jsou ty záchody oddělený, kdyby byly společné, ušetří se místo. Stejně tam nikdo neuvidí nic, co by už neviděl.“
„Touazuki, teď neřešíme stavební úpravy na Akademii. Proč chodíš pryč z hodin. To přeci nemůžeš.“
„To už jsem zjistila.“
„A neposloucháš, odmlouváš, jsi drzá.“
„To není pravda, ale občas musím něco prodiskutovat.“
„Nemůžeš diskutovat, prostě poslouchej, ať se něco naučíš.“
„Ale já to znám.“
„Touazuki, chceš být shinobi, tak to ber jako svoji misi. Dokončit úspěšně Akademii.“
„Dobře, tak já jdu ubytovat kukličky,“ chtěla se zvednout od stolu.
„Počkej, ještě jsem nedomluvil. Dnes jsem potkal Hiashiho,“
„Hmm, Hiashi,“ vytáhla z kapsy notýsek a začala v něm listovat.
„Nikoho toho jména neznám.“
„Hiashi Hyuuga,“ napověděl jí Kakashi.
„Hinata Hyuuga se mnou chodí do třídy.“
„No právě. Hiashi je její otec. Dnes za mnou přišel a byl úplně nepříčetný.“
„Co si mu udělal?“ bezelstně se ptala.
„Já? Přišel za mnou, protože jsi prý jeho dceři chtěla vydloubnout oči.“
„To přece vůbec není pravda.“
„A jak by na to asi přišel?“
„Nechtěla jsem to udělat. Byla to jen taková teorie,“ Kakashi si zoufale povzdech. Touazuki se k němu naklonila blíž. Odsunula mu ochranou čelenku a nadzvedla oční víčko. Zkoumavě se zadívala na jeho Sharingan.
„Četla jsem něco o byakuganu. Pak jsem si vzpomněla na tvoje oko. Jen jsem byla zvědavá, a tak jsem se Hinaty zeptala, pokud bych jí vydloubla oko a dala si ho místo svého, jestli by fungovalo. Ale neodpověděla a utekla,“ dokončila svůj proslov a Kakashiho oko zase zakryla.
„Nemůžeš někomu z klanu Hyuuga říkat, že mu vezmeš oko. Jak by bylo tobě, kdyby ti to někdo řekl?“
„Zeptala bych se, na co ho potřebuje.“
„Víš, dohodneme se na jedné věci, nebudeš ostatním vykládat nic, co by se jich mohlo dotknout. Já nehodlám čelit každý den rozzuřeným otcům.“
„Dobře, tak se raději vyhýbej Uchihům.“
„Ty mě chceš zabít. Co jsi vykládala tentokrát?“
„Když jsi říkal, že máš oko od kamaráda, tak jsem se chtěla skamarádit se Sasukem, třeba že by mi pak to oko taky dal, ale je to hroznej blbec a navíc ještě nemá Sharingan, takže vůbec nestojí za to, abych se s ním bavila.“ Kakashi se snažil zachovat klid.
„Zítra půjdeš k Hyuugům a omluvíš se.“
„Dobře a teď sněz rámen.“