Shikamarova zhouba

Obyčejný den. Mráčky hezky pluly po obloze a člověk by řekl, že pěkněji být nemůže. Dle předpovědi to měl být poslední slunečný den na dlouhou dobu, prý budou nějaké srážky a zataženo. Netěšil se, ani trochu. Bude muset být uvnitř v tom stísněném prostoru, kde není uniku před ostatními lidmi, kteří by s ním chtěli mluvit. Shikamaru v tom měl jasno. Mluvit jen v krajním případě. Taková škoda, tady na louce ho nikdo nehledal. Nikdo po něm nic nechtěl a byl sám. Blížilo se totiž smutné datum, kdy zemřel Asuma. Všichni možná pojmou to datum jako důvod proč mu to připomenout a politovat ho. Jak otravné. Utrhl drobnou trávu a pozoroval, jak uvnitř lístků vede žilnatá pleteň. Nejradši by se v tento čas odstěhoval někam hodně daleko. Někam, kde by měl od všech pokoj a mohl zůstat se svým smutkem sám. Nebo by uvítal alespoň nějakou delší misi. Těžkou a složitou na řešení, aby zaměstnal svoji hlavu a nemusel na to myslet. Dneska byl za Hokage jenže zbytečně. Neměla pro něj prostě práci. Mrzelo ho to, ale nechal myšlenky plynout. Přece jenom byl krásný den a nadýchané mráčky sváděly k nicnedělání. Zabaví se aspoň takhle.
Další dny přišlo přesně to, co Shikamaru očekával. Nevlídné počasí a lítostivé pohledy kamarádů a známých. Pravda Ino to taky nesla těžce, bylo to na ní vidět i Choji byl poněkud skleslejší. Jemu na spravení nálady stačil pytlík brambůrek. Mladý ninja seděl ráno u snídaně a zkušeně odhadl, že matka mu brzy něco nařídí. Vždycky to na ní poznal. Vypadalo to totiž, jakoby chtěla, aby na to přišel sám, a když se nic nedělo, tak její rysy v tváři zpřísněly a za chvíli už ze sebe sypala rozkaz.
Yoshino s hlasitým klepnutím postavila misku s tofu na stůl a pronikavě se na syna zahleděla. „Shikamaru, tvůj otec odjel na dlouhou misi a ty si vůbec na nic nemyslíš!“ vytknula mu napruženě. Na všechno, aby si myslela sama. Manžel věčný piják a lenivec a syn zatím jen lenivec. Musí ho ještě vycepovat, dokud je čas.
„Nevím, o čem mluvíš, mami,“ odtušil Shikamaru obezřetně. Netušil, co přesně má na mysli. Ženy byly příliš složité a bylo to otravné je pochopit, co vlastně chtějí. Obyčejně to samy nevěděly.
„Jo tak nevíš,“ zavrčela žena a div nevrčela jako podrážděná lvice. „Shikaku přece říkal, že se máš stavit v hájku a nakrmit jeleny,“ připomněla mu ostře. Copak ze svého syna vychovala? Určitě ho zkazil manžel, jinak to nebylo možné.
„Ahá,“ rozsvítila se v Shikamarově hlavě polozapomenutá žádost. V podstatě si na to myslel, ale bylo to příliš namáhavé a tak to odkládal. „Hned tam zajdu,“ přislíbil naježené matce.
Jak slíbil, tak se po snídani rozešel s pytlem obilí k lesu, kde žili jeleni, o něž se klan staral už dlouhé roky. Říkalo se, že je to tady posvátné, ale spíš se to říkalo jen proto, aby se lidi udrželi co nejdál od těchto míst. Pomalu si to šinul pěšinou s jednou rukou v kapse. Nespěchal a možná proto ho zaujal jakýsi pohyb napravo. Jakmile tam soustředil pohled, tak to zmizelo. Bylo to divné. Hodil to za hlavu a pokračoval dál, jenže po pár krocích se to opakovalo na druhé straně. Sychravé počasí tomu všemu dodávalo nepříjemnou auru. Blouzní z hladu? Napjatě se opět rozešel a každé zašustění listu bylo silně podezřelou činností lesa. Měl pocit, že vidí něčí obrysy, siluetu člověka. Jenže, kdo by v tak nepříznivém počasí chodil po lese klanu Nara. Přemýšlí iracionálně, jistě pro to bude nějaké logické vysvětlení. Jenže u krmelce, kde obyčejně už čekalo pár kusů vysoké, nebylo nic. Vždycky, když nesl něco k jídlu, tak se k němu jeleni stahovali jako kočka k misce mléka, ale dneska nebylo vidět ani jednoho jen… Zpoza rohu maličké stavby viděl vlát plášť. Shodil pytel a tasil kunai. Vzor na plášti znal až příliš dobře. Měl ho vypálený do paměti. Akatsuki. Jenže něco nesedělo, až když postava vyšla ze stínu. Moc dobře ji poznal. Hidan!
„Ale ale do lesíčka nám zabloudilo nějaké mládě,“ zachechtal se stoupenec Jashina a s nepěkným úšklebkem se rozešel k Shikamarovi. „Dost dlouho tu na tebe čekám, malý skřete,“ sykl nepříjemně. „Copak, bojíš se?“ zachechtal se Hidan, když mu břichem prolétlo ostří.
Shiki couvnul dozadu, ale to už jeho tvář zakusila dotek mužské hrudi. Ojela ho úplně husina, jak jím podivné zjevení bez obtíží prošlo. Kdyby to neviděl a necítil a vlastní kůži, neuvěří. Schoval bezcenný kunai. Ječení a utíkání nebyla nikdy jeho parketa. „Co chceš?“
„Já? Všechno a nic, chci ochutnat tvoji krev,“ Hidan přitisknul éterické rty k jeho krku, ale zklamaně se odtáhnul, když ho nemohl kousnout, „a dokončit rituál pro svého boha, ale to takové pískle jako ty nepochopí. Nepochopí, co to je obětovat se pro vyšší cíl.“ Obscénně si olízl rty. Chtěl by aspoň kapičku krve, ale v jeho novém bytí to bylo nemožné. „Vidím, že tě ještě nikdo nezapíchl jako prase. Chrání se tě pořád tvůj sensei… ou, promiň, já zapomněl, že jsem ho obětoval,“ dodal posměšně. „Bylo to úžasné, jak jsem cítil jeho bolest… Bylo to setsakramentsky dobré. Zopakoval bych si to.“
„Zmizni,“ zasyčel Shikamaru nepříjemně a prošel přes chvástajícího se ducha, aby dokončil to, co tu měl dodělat. Vysypal zrní do žlabu a chtěl co nejrychleji zmizet. Ať si je tu duch klidně sám. Nemůže se na něj ani podívat. Pravda, pomstil se, ale tohle posmrtné předhazování smrti jeho učitele v tom nejnechutnějším smyslu bylo víc než zdrcující. Navíc se zdálo, že Hidan nemíní sklapnout, co je nejhorší ani zmizet a stále se ho drží. Shikamaru přidal rázně do kroku, ale přízrak se ho s nevybíravými posměšky držel pořád. Začínalo mu to silně lézt na nervy. Jak někdo může být tak sprostý a odporný i po smrti? Ve vesnici zjistil, že je to zřejmě jeho osobní problém, protože nikdo další si ničeho nevšim. Nakonec se uchýlil k tomu, že se pokoušel svému průhlednému pronásledovateli utéct. Duch byl neúnavný.
„Marná snaha, mě se nezbavíš,“ ušklíbl se mrtvý člen Akatsuki a neúnavně pochodoval se Shikamarem všude, kde se hnul, a cokoliv se stalo, tak to neopomenul hlasitě a sprostě okomentovat.
Mladý ninja začínal být notně vysílený s přibývajícím počtem hodin strávených v nechtěné společnosti. Začínal tupě hledět před sebe a modlil se, aby se stalo cokoliv… cokoliv! Co by ho vysvobodilo z přítomnosti ducha, který si zřejmě vylíval roční slovní zásobu. Snad z toho brzo zešílí! V duchu volal všechny na pomoc, protože když Hidan hodnotil i přednosti jeho matky, tak to na něj bylo moc. V mysli se mu zrodil úžasný nápad a šel ho okamžitě uskutečnit. Dva špunty do uší podstatně utlumily nekontrolovatelný proud kravin a mrtvý ninja na sebe mohl už jen upozornit neustálým procházením skrz jeho tělo. Shikamaru se snažil zaspat, ale ač zprvu měl pocit, že se to nestane, tak celodenní unavující doprovod si na něm vybral svou daň.
Hidan popuzeně procházel postelí a snažil i křikem vzbudit toho malýho skřeta, aby se konečně postavil k následkům svých činů. Marně. S prvními ranními paprsky se rozplynul a zbyla po něm jen hnusná pachuť na Shikiho jazyku a přání, aby se už nic podobného neopakovalo.