Gaiova noc

Vracel se domů zšeřelými ulicemi. Cestou si prozpěvoval bojovou píseň „Běží liška ku Konoze“ a snažil se hopkat do rytmu, ale moc mu to nešlo. Byl utahaný. Jiný člověk by se na jeho místě prostě ploužil, ale on se i na prahu vyčerpání snažil budit zdání, že překypuje energií. Musel. Jinak by to byla ostuda. Až když za sebou zabouchnul dveře domu, dovolil si opřít se o zeď a chvíli oddechovat. Ale ani tady nebyl v bezpečí. Hrozilo, že někdo z ostatních nájemníků vykoukne na chodbu, a tak se pustil vzhůru po schodech do desátého patra. Sice lezl po čtyřech, ale to by se dalo ještě vydávat za speciální trénink.
Ve svém bytě si konečně mohl odpočinout, lépe řečeno, sesout se na podlahu. Přemýšlel, že by možná měl trochu zmírnit každodenní trénink. Nebo ho rovnou pár dní vynechat... rozhlásit, že odešel na misi, a zůstat doma v posteli.
Ne, tak kacířské myšlenky si nemůže připustit! Musí vstát. A tak namáhavě vstal, pak se mu podlomily nohy a padl na skříň. Díky svým bystrým reakcím ji zachytil, aby se nepřekotila, ale už nezabránil tomu, aby ze skříně něco spadlo... něco, na co už málem zapomněl, že tam je.

Pádem na zem se odklopilo víko urny a popel se vysypal na podlahu. „Ještě, že nemám koberec,“ pomyslel si Gai. Ale než se natáhl pro lopatku a smetáček, spatřil zaťatou pěst, co mířila přímo na jeho nos. Nestačil uhnout, ale naštěstí se mu nic nestalo. Pěst totiž prošla jeho obličejem skrz naskrz.
„Jak se opovažuješ takto nakládat s mými pozůstatky?!!“ zařvala průsvitná postava naproti němu. A Gai se zděsil, protože před ním stál jeho otec.
„P-promiň, otče, nechtěl jsem to shodit. To bych si nedovolil. Hned tě smetu zpátky a uložím.“
„Koukám, že už je ti aspoň třicet roků. To má znamenat, že mě máš celých patnáct let na skříni?“
„Vím, že je to nešlechetné. Ale potíž byla v tom, že než ses se mnou tehdy na bojišti rozloučil, tak tvoje poslední přání bylo, abych ti na náhrobek umístil sochu, jak bojuješ proti sedmi šermířům z Mlžné, a to prosím mramorovou… A to se ukázalo být náročným úkolem, jak z hlediska zařizování, tak i financí.“
„Stačila by i pískovcová, rozhodně lepší, než mě takto bezectně odložit. Styď se, synu!“
„Stydím se, otče!“ rozplakal se Gai, „Ale teď bych tě i přesto rád objal, když jsem tě tak dlouho neviděl.“
Bylo to trochu podivné objetí, když byl jeden z dvojice nehmotný, ale holt ne každé setkání rodičů a dětí může být ideální. Ale i tak splnilo svůj účel – dodalo Gaiovi trochu energie a uklidnilo Daiův hněv. Potom se oba Maitové na sebe usmáli.

„Jak teď vlastně žiješ, synku? Koukám, že se těšíš dobrému zdraví. Ano, takového jsem si tě vždy přál mít. Silného, statečného… děláš mi radost. Ovládl jsi těch osm bran, jak jsem tě učil?“
„Jistě, a už to učím i svého žáka. Škoda, že tu teď Lee není, rád bych ti ho představil.“
„Tak ty jsi už i senseiem? Ach, jsem na tebe tak pyšný! Škoda, že to nevidí tvoje matka… vždy jsem věřil, že ty to dotáhneš daleko, mnohem dále, než osud umožnil mně. Jak to vypadá s tím tvým rivalem, Kakašim?“
„Bohužel, momentálně prohrávám, porazil jsem ho sice v padesáti třech soubojích, ale on mě v padesáti čtyřech. Nicméně při nejbližší příležitosti to napravím! A pokud ne, udělám za trest tisíc kliků.“
„Tak se mi líbíš! A teď bych se tu rád porozhlédl, jak žiješ.“
Dai se procházel po bytě, cosi si brblal pod fousy a Gai se pomalu začínal opět cítit nesvůj, když viděl, kam všude jeho otec nakukuje.
„Vidím, že to tu máš hezké. Tedy – mohlo by to být hezké, ale ten nepořádek! Ach, ach. Dřez je plný špinavého nádobí, ze šuplíků ti čouhají děravé ponožky a té špíny na podlaze… samozřejmě nemám na mysli svůj popel, to špína není. Styď se!“
„Pravdu díš, otče. Zítra místo obcházení Konohy po rukou raději poumývám nádobí, pozašívám si ponožky a vytřu podlahu. I to je trénink a pravý muž se tomu nemá vyhýbat!“
„To je zajisté chvályhodné a až to učiníš, bud na tebe zase pyšný. Ale víš… to chce ženskou ruku, chlapče! Na to my muži prostě nejsme stavění. Ty nemáš děvče, viď?“
„Ne, otče, této oblasti života jsem se dosud vůbec nevěnoval.“
„Co to slyším? Ach, až mě srdce zabolelo… takového krásného kluka mám a on žádné dívce nedopřál tu čest, aby ho mohla milovat. Styď se!“
„Stydím se, otče. Ale to se nedalo všechno stíhat, mise, trénink, vyučování žáků…“
„Na ženské je potřeba si najít čas vždycky! Ach, ještě, že to nevidí tvoje matka.“
„Škoda, že jsem vás oba zažil tak krátce. Nevím ani, jak by se správný muž měl dvořit ženě. Pro mě byly dívky vždycky velkou neznámou.“
„Víš, chlapče, na dívky musíš v prvé řadě udělat dojem. Konat hrdinské činy a pak jí říct, že jsi to vykonal jen pro její uznání. I když jsi to ve skutečnosti udělal pro to, abys zahanbil toho svého Kakašiho. A předvádět se, jak jsi silný a schopný. To ti určitě půjde skvěle. Taky musíš pět chválu na její krásu a další dobré vlastnosti. Když já jsem si namlouval tvoji matku, tak jsem jí třeba přinesl kytici růží natrhanou vlastníma rukama. A když mi pak lepila na dlaně náplasti, byla to ideální příležitost jí dát pusu. Ach, kde jsou ty časy… Tak to máš pro inspiraci. A neostýchej se sbalit tu nejhezčí v celé Konoze, ty na to máš. Co třeba dceru hokageho? To by mohla být skvělá partie.“
„Naše hokage je bohužel bezdětná.“
„Ach tak, tak můžeš sbalit i ji.“
„Je mi líto, tati, ale kromě toho, že je o generaci starší, by mi vadilo mít manželku se silnějšími pažemi, než mám sám.“
„Ach tak, ale jistě se tu najde i jiná dívka, co by tě byla hodna.“
„Udělám, co bude v mých silách. Ale víš co, tati? Už jsou dvě hodiny ráno, tak já bych tě raději zametl zpátky do urny a šel spát.“
„Tak dobrou noc, synku. A až se oženíš, tak mě klidně zase shoď, ať se seznámím s tvojí paní. A do té doby dej zhotovit ten pomník, už se na něj těším.“

***

Uplynulo půl roku a mnohé se změnilo. Gai se opět vracel domů, ale dnes už ne po svých. Absolvoval těch deset pater na Kakašiho zádech, zatímco Rock Lee za nimi nesl invalidní vozík.
„Přeber si svoje věci, Gaii. Stěhováci tu budou hned zítra ráno. V tom novém bytě se ti bude jistě líbit, já už tam byl… nejen, že je v přízemí, má i zadní dveře přímo do zahrady, budeš tam mít klid.“ Kakaši se odmlčel. „Mám ti něco odnést už rovnou?“
„V té urně na skříni je popel mého otce. Prosím, odnes ji a nech ji pohřbít, nějak obyčejně, pak ti to zaplatím. Měl jsem to udělat už dávno. Nechci, aby se na mě táta díval, jak jsem dopadl.“
„Jistě, zařídím to. Ale nedělej si starosti, popel se na tebe opravdu dívat nemůže.“
„Kdybys jen věděl…“ pomyslel si Gai.