Humor

Touazuki musela obdivovat nádheru zahrady. Málokdo byl schopen docenit její půvab. Mísily se tu vyšlechtěné rostliny s těmi planými. A celý její charakter postupně divočel, až zcela splynul s okolní volnou krajinou. Přechod byl tak pozvolný a nenásilný, že Tou musela učinit v duchu poklonu tomu, kdo zahrady projektoval. Její okouzlení pominulo v okamžiku, kdy nalezla opevnění, které se schovávalo za bambusovým hájem. Na první pohled maskované, avšak stále přítomné. Jak symbolické pro celé tohle sídlo.

Byl krásný slunečný den, počkat vlastně nebyl. Toho roku Konohu zasáhlo nejstudenější a nejdeštivější léto od jejího založení. Jenže špatné počasí se pro moje vyprávění příliš nehodí a nechci posluchače otrávit hned na začátku. Takže, protože jsem pánem příběhu, byl krásný a slunečný den. Všude panoval klid a mír a nikdo neměl nic na práci, což je další autorská idealizace, protože ve vesnici plné shinobi se neustále něco děje a každý má plné ruce práce. Zpátky k příběhu. Všechno začalo naprosto nevinně.

Jak to všechno začalo

Všechny zdravíme

přicházíme s novou spoluautorskou povídkou a abychom vás hned z počátku úplně nezmátli, na to bude čas později, představíme vám naše postavy.

Naruto nerad četl. Už od akademie se této činnosti věnoval pouze v nejvyšší nouzi a s největším sebezapřením. Knihy na něj byly šíleně tlusté, na ty prostě neměl čas. V časopisech psali samé blbosti o vaření, make-upu a vyvážení popelnic a jediná publikace, o kterou kdy jako mladý stál, se mu do ruky bohužel nikdy nedostala. Vnímal to teď jako promarněnou příležitost změnit na literaturu názor, ale co už.

Už před několika lety mi došlo, že mír mezi pěti velkými národy má asi takovou šanci na dlouhou životnost jako láhev saké ve stolu alkoholika. My ninjové jsme totiž od malička cvičeni k jedinému cíli, a to k boji. Co si pamatuji, tak odjakživa měl náš klan nějaké nepřátele, proti kterým jsme museli bojovat, a přátele, kterým jsme nemohli věřit, protože jak je známo, situace na bojišti se mění každým okamžikem, a tak se z přátel často stávali nepřátelé a naopak.

Stála před stolem Hokage, obě mlčely. Tsunade si ji dlouze a pátravě prohlížela, ruce založené pod bradou. Touazuki začínala být nervózní. Provedla snad něco? Po několika napjatých minutách prolomila žena za stolem tíživé ticho. S trhnutím se pohnula, jako by jí za tu dobu ztuhly všechny svaly, a pak si odkašlala.
„Můžeš mi vysvětlit, jak je možné, že si naši radní vyžádají speciálně tebe do další mise?“ mračila se na ni Tsunade.
„Mám vnitřní kouzlo, kterému nikdo neodolá?“

Jednou na podzim bylo v horkém Konožském onsenu zase živo. Pátá hokage se rozhodla přerušit denní rutinu a osvěžit své tělo i mysl. Vyšla z kanceláře, odbyla Shizune a vykračovala si to přímo k cíli.
"Tsunade!" uslyšela za sebou hlas.
"Co?" otočila se, aby se podívala na toho, kdo jí zdržuje od svých vysněných příštích chvilek.
"Tsunade, prosím, potřebovala bych něco probrat..." dál se nedostala.
"Sakuro, přece to nebudeme řešit tady," podívala se na ni úkosem.
"Je to, jak bych to řekla..."

„Nejdříve bych vám všem chtěl poděkovat, že jste se dostavili na toto setkání. Jsem rád, že konečně můžeme projednat naše problémy. Zejména jsem rád, že se konečně k problému postavily čelem všechny vesnice. I když se toho posledním roce stalo hodně, a některé věci už nelze vzít zpět, tak vás vyzývám, abyste nemysleli pouze na sebe, ale na celé vesnice a národy, které zastupujete.

Kapitola XV. – Jouninská zkouška (část třetí)

Wieře se vůbec nelíbil Isamův stav. Celý se třásl a přesto měl obličej a paže pokryté lepkavým potem.
„Rukushiko, mě… je hrozně špatně…“ řekl jen, načež se chytil volnou rukou za ústa a začal zvracet.
Dívka ho nechala klesnout na kolena a pokusila se mu nahmatat tep. Jak předpokládala, cítila ho jen ztěží.
„Arashi,“ oslovila svou společnici. Ta nastražila uši. „Doběhni pro nějaké ninji z komise. Mám podezření na vnitřní krvácení.“

„U všech do války nenasazených mladých bojovníků, to je nuda. Tohle mírový období mě snad zabije!

V panike a zmätku som sa poriadne brániť nevedela. Chvíľu mi trvalo, kým som znovu nadobudla svoje postavenie. Opätkom topánky som mu buchla po chodidle. Zanadával a ustúpil odo mňa. Najprv som zaťala pravú ruku v päsť, no nakoniec som ju otvorila a vystrelila k jeho lícu. Neskutočne ma potom pálila. Miesto, kde dopadla na jeho tvári začalo silno červenať.

„Vítáme vás v Zemi železa, už jsme si mysleli, že nedorazíte, Hokage-sama,“ řekl starý samuraj s bílými vlasy v zeleném brnění, který nás přišel přivítat k hlavní bráně pevnosti.
„Děkujeme za vřelé přijetí, bohužel nás zdržela sněhová bouře, která tudy v posledních dnech prošla,“ poděkoval za přivítání Hashirama. Domluvili jsme se, že o příhodě s bandity a Osmiocasým pomlčíme. Na setkání musíme vypadat silní jako nikdy předtím, a nemyslím si, že by tomu poslední události nijak zvláště pomohli.

„Ešte stále nás sleduje?“ sykol Naruto po mimovoľnom našliapnutí na zranenú nohu.
„Nechcem sa veľmi nápadne obzerať, ale myslím, že áno,“ odvetil Shikamaru.
„Počuj, Sasuke, je mi ľúto, že si sa musel zamiešať do tejto záležitosti práve teraz, keď si konečne prišiel navštíviť svoju rodinu,“ ospravedlňoval sa Naruto svojmu priateľovi odetému v kvetinovej yukate, ktorý ho podopieral.
„Hlavne sa snaž nezakrvácať šaty, čo mám na sebe, chcem ich vrátiť v pôvodnom stave,“ upozornil Sasuke.

Sasuke už byl unaven, ale na fotografovu výzvu se opět zatvářil co nejelegantněji a uhladil si poslední záhyb na kimonu se vzorem pivoňkových ratolestí. Bylo to už patnácté kimono, které měl toho večera na sobě, čekalo ho však ještě pět dalších z jarní kolekce. Nechápal, proč bylo focení domluveno až na tak pozdní hodinu, proč se konalo na ulici, a proč jsou ta kimona ženská, ale do reklamní strategie módního salonu Kusabana se nepletl. Koneckonců, kdyby se pletl, mohli by si ještě najít méně drzého modela.

Ráno, asi v čas snídaně mě probudila vůně. Něco smaženého. Vstal jsem a šel se podívat do kuchyně. Byl jsem jediný, kdo to cítil. Když jde o jídlo, myslím, že můj čich je na stejné úrovni jako Kibův. Jakmile jsem vešel do místnosti, z kama to šlo, uviděl jsem svého mistra, jak stojí u sporáku. Dělal volská oka.
„Dobré ráno,“ už si mě všiml.
„Dobré, ero-sennin,“ oplatil jsem mu pozdrav. „Co takhle brzo? A ještě k tomu děláš snídani?“

Nikdy si nemyslela, že získat Radu na svoji stranu bude natolik náročné. Právě běhala po Konoze a hledala jednu konkrétní značku nakládaných švestek. Tím úkolem ji nepověřil nikdo jiný než Homura. Proč se nemůže spokojit s něčím dostupnějším? Jenže to nebyla jediná svízel. Oba radní si ji často zvali na čaj, což bylo přesně to, co měla v plánu. Jenže místo probírání nějakých politických záležitostí a velkých tajemství vesnice jí vykládali nudné historky. Seděla s čajem v ruce a nepřítomně zírala před sebe.

Letní větřík radostně prolítával mezi stromy, skálami či si razil cestičku nad rozskotačenou vodou v potůčku. Chladil rozpálené líce z poledního vedra. Zdálo se to být idylické. Krásný den, a přesto sedící postavy u potoka neměly na tvářích úsměv, který by ladil k okolí, a v mysli bezstarostnost. Bylo to horší, nad čelem toho nejmladšího div nevisela bouřková mračna. To, co slyšel od dvou starších žen, se mu vůbec, ale vůbec nelíbilo.

[color=purple][b] Keď sme prišli na cvičisko, Kiba namosúrene sedel na zemi. Pristúpili sme k nemu a oslovila som ho: „Si v poriadku?“ Tvár otočil na nás a krátko sa zasmial.
„Neviem, či mám byť nasratý alebo smutný,“ odpovedal nám. Sadli sme si k nemu a čakali, kým bude pokračovať.