Domov je tam, kde máš kunai - 8

8.

Asi po sté se zhluboka nadechla. Na střeše tohoto domu seděla už přes hodinu a pořád se neměla k tomu, aby se zvedla a přesunula se jinam. Musela přiznat, že jí bylo mizerně. Mimo jiné fyzicky, protože měla stažená nalomená žebra a díky jejím výkyvům chakry ji nemohl vyléčit nějaký lékařský ninja, tak i psychicky. Doufala, že se jejím soubojem s Yoshim, pročistí vzduch a všechno se vrátí do normálu, ale kdykoliv na sebe narazili, tak sklonil hlavu, zabodl pohled do země a vyrazil pryč.
Gai jí řekl, aby mu dala čas, ale Mazuki nevěděla, jestli chce svého starého přítele zpět, anebo mu ještě jednou pořádně natáhnout.
Rozhlédla se a snažila se aspoň předstírat, že dělá něco užitečného. Dávala pozor na návštěvníky z jiných vesnic. Přišlo jí to docela ironické, když měla pořád za zadkem někoho z Konohy, aby ji hlídal. Občas měla nutkání se opravdu pokusit ovládnout svět, aby se ti kluci z ANBU tolik nenudili. Po posledních událostech jí to přišlo spíš vtipné.
Když naposledy odcházela od Hokageho, tak nebyla ani naštvaná a dokonce se jí podařilo na něj vztekle neřvat. Po tom, co se vymotala z ošetřovny a úspěšně se vyhnula Kakashimu, jí došlo, proč z ní Hokage udělal jounina. I přesto, že na to rozhodně neměla dostatek schopností. Tedy aspoň tehdy. Teď, když se konečně naučila opět využívat svoje ninjutsu – mohla zkusit ovládnout ten svět, kdyby nebyla tolik líná.
Hlavním důvodem, proč dostala svůj post zpátky, byl hlavně ten, aby se objevil někdo jako Yoshi. Třetí potřeboval vyzkoušet její schopnosti, potřeboval vidět, co dokáže a znal Mazuki dostatečně dobře na to, aby věděl, že jí ješitnost nedovolí bojovat naoko. Problém byl v tom, že nemohl sehnat někoho, kdo by se jí postavil naplno. Upřímně, všichni ninjové z vesnice byli rádi, že je zpátky. Třetí nechtěl riskovat, že jí vybere protivníka, který ji bude šetřit. Ať už kvůli přátelství nebo kolegiálnosti. Jenže tím, že jí vrátí starý post, vyprovokuje ty správné lidi. Ne všem se líbilo jeho rozhodnutí a tak to skončilo tak, jak on potřeboval. Objevil se někdo, kdo se jí pokusil natrhnout p***l.
Povzdechla si po sto jedné a opřela hlavu o skrčená kolena. Uvědomila si, že poslední dobou je to celé dost na levačku a už jí nepomáhalo ani přesvědčení, že to nemůže jít všechno do kopru pořád, ale místo toho, aby se donutila myslet pozitivně, na mysl jí opět vyvstala vzpomínka na svůj poslední rozhovor s Kakashim.
Pokoušela se mu vyhýbat, protože sama nevěděla, jak se na něj podívat, aby se nervózně neošila. No bože, tak spolu spávali, to je toho, řekla si už asi po sté, ale nepomohlo to. Měla na tu dobu vzpomínky, její paměť jí ukázala jejich společné chvíle, co jí ovšem už neprozradila, byly emoce. Nevěděla, jak to mezi nimi bylo. Jestli spolu měli nějaký vztah, jestli ho měla ráda, milovala. Nebo spolu prostě jen trávili volné chvíle. A odpověď ji děsila, protože nevěděla, kterou chce slyšet raději a tak se od něj prostě držela dál. Nevěděla, proč jí to tak trápí, protože za tu dobu už uběhlo sedm let. Bylo to dlouho a teď už mezi nimi panovalo přátelství. Ale i tak se mu stále pokoušela vyhýbat. Jenže to by to nebyl Kakashi, aby si ji nenašel a nebyla by to Mazuki, kdyby se k ní nedostal v tu nejnevhodnější chvíli.

Prošla celou vesnicí a zamířila na známé místo na jedno z mála, kde se cítila v bezpečí a mohla se tak uklidnit. Protáhla se jednou z postranních uliček a pak zatočila za roh. Dům tam pořád stál, i když značně poničený a hodně špinavý, ale byl to její domov. Tady bydlela s rodiči a bratrem než se to všechno pokazilo, ale i tak se v té polorozpadlé chatrči cítila dobře.
Protáhla se mezi prkny a vešla do chodby, kde prošla velkou kaluží. Přejela prsty po oprýskané malbě a vyrazila do horního patra k sobě do pokoje. Tedy do toho, co z něj zbylo. Mazuki měla štěstí v neštěstí. Po smrti rodičů ho měl dostat Minato, ale nechal jí ho. Když zmizela, nejspíš jejím domem proběhlo stádo krav. Což asi bylo její štěstí, protože nikdo nechtěl tuhle barabiznu koupit a tak jí zůstala. Až bude moci chodit na pořádné mise, tak dá dům opět do pořádku. Vrátí se sem, i když na něj pořád nadávala. Naštěstí dospěla a už není ten sobecký, rozmazlený spratek jako tehdy. Dokáže ocenit to krásné, co tu zažila.
Poslední schod zasténal, když na něj stoupla, překročila trám a poklepala dvěma prsty na zarámovanou fotku sebe a bratra, která visela na zdi. Jediné místo na stěně, které nebylo zničené. Jinak všude viděla omlácené zdivo, dřevo, plesnivé rohy a vegetaci, která se pokoušela opět si pro sebe ukořistit tohle místo.
Otevřela torzo dveří a zastavila se uprostřed místnosti. Stála tam dobrých deset minut a všechno se v ní pralo. Najednou sebou jemně trhla, zajela rukou za opasek a vytáhla kunai.
„Mazuki?“ ozvalo se za ní, aby jí dal najevo, že je tady a ona po něm nehodila nůž. Neotočila se k němu a zase zastrčila nůž zpátky.
„Co tu děláš?“ zeptal se jí podezřívavě, když dlouho nic neřekla.
„Nic,“ odpověděla Mazuki, otočila se a chtěla se kolem Kakashiho protáhnout, ale chytil ji za paži a zastavil.
„Už půl dne o tobě nikdo nic neví, utekla jsi ANBU, ptám se, co tady děláš,“ promluvil a v jeho hlase bylo slyšet rozčilení. Mazuki se mu vyškubla.
„Copak, nevěříš mi? Najednou jsem zase ta podezřelá?“
„Poslední dobou se chováš divně,“ nenechal se odbít Kakashi.
„Nedělám tu nic podezřelého,“ řekla mu už vztekle, protože teď nebyla ta nejvhodnější doba.
„Nezdá se mi.“
„Neboj se, zničit Konohu mám naplánováno až na čtvrtek,“ odpověděla mu sarkasticky a zamířila pryč.
„Mazuki, zastav se,“ houkl za ní, ale ignorovala ho.
„Proč sem chodíš? Vždycky se vytratíš hlídačům a nemůžou tě najít. Není to poprvé a věř mi, že to nevypadá dobře,“ domlouval jí.
„Chodím sem brečet, jasný?“ otočila se vztekle se slzami v očích. „Nechci, aby mě někdo viděl, tak chodím sem.“
„Mazuki,“ zašeptal skoro neslyšně a přešel k ní blíž.
„Nech si ten soucitný výraz, prosím tě,“ zahučela a mávla rukou. Kakashi ji propaloval pohledem a čekal, nakonec si povzdechla.
„Vrací se mi vzpomínky a to je dobře, jen ne všechny jsou veselé. Vzpomněla jsem si na rodiče. Na to jak matka pomalu umírala na nemoc. Před pár dny jsem si vzpomněla na svou kamarádku a vyrazila k ní domů, ale pak mi po pár krocích došlo, že je mrtvá. Uchiha klan je kompletně vyhlazený a i tam jsem měla přátele. Můj dům je zničený, sedm let mého života je v trapu a ty jsi ty a já nevím jak se k tomu postavit,“ mluvila a mluvila a její hlas byl čím dál hysteričtější a o sekundu později už ji Kakashi k sobě tisknul a ona mu nepokrytě vzlykala do vesty.
„Promiň,“ promluvil po chvíli, když se trochu uklidnila, ale nepustil ji. „Neuvědomil jsem si to.“ Mazuki jen zhluboka vydechla a konečně uvolnila prsty, kterými křečovitě svírala jeho vestu. Odtáhla se od něj a v rychlosti si otřela slzy.
„Měla bych jít,“ zahučela a opět se otočila k odchodu.
„Už sis uvědomila, že ty vzpomínky, co máš, nejsou rvačka?“ ozvalo se za ní nejistě. Mazuki se zastavila a naklonila hlavu na stranu.
„Teď to nechci řešit,“ houkla, přehoupla se přes zábradlí a o chvíli později mu zmizela z dohledu.

Zatřepala hlavou, jakoby jí to mělo pomoci vymanit se ze vzpomínky. Chtěla si jednu vrazit. Měla to s ním vyřešit tehdy a ne zbaběle utéct. Teď, když se k tomu rozhodla přistoupit jako dospělá, tak nebyl Kakashi k nalezení. Odešel z vesnice se Sasukem a ona teď sedí na střeše nějakého domu, předstírá zaměstnanost a trapně se utápí v sebelítosti. Vážně by potřebovala proplesknout.
Narovnala se a rozhlédla a snažila se najít něco, co ji zaměstná. Mohla by tu být aspoň nějaká pouliční bitka nebo možná vezme misi od Sandaimeho a půjde honit kočku. Vzápětí, ale její pohled upoutalo něco jiného a známého. Bílé vlasy, které zářily snad přes půlku Konohy. Ústa se jí roztáhla v širokém úsměvu, vyšvihla se na nohy a pak se rozběhla přes střechy domů ke svému cíli.
Posledním odrazem seskočila dolů jen několik kroků od něj. Zarazil se v půlce kroku a otočil se. Rozběhla se k němu a ignorovala jeho napůl zmatený a napůl vyděšený pohled. Ignorovala to a skočila mu do náruče.
„Určitě si mě s někým pletete ženská,“ zahučel, chytil ji a odtáhl od sebe. Mazuki se zasmála a jeho výraz se ze zmateného změnil v udivený a pak se rozesmál a přitáhl si ji k sobě, tak pevně, až se skoro nemohla nadechnout. Pak ji od sebe zase prudce odtáhl.
„Mazuki-chan, jsi to ty? Malá Mazuki, moje děvče,“ díval se na ni, jako by ji viděl poprvé a odmítal ji pustit. Pořád přejížděl pohledem od shora dolů a zase zpátky. „Jak…“
„Vysvětlím vám to někde u saké, Jiraiya-sama,“ řekla mu se smíchem a táhla ho do nejbližší krčmy.
„Oho, ty pořád víš jak na mě,“ zasmál se a nechal se odtáhnout. „Musím uznat, že jsi pořádně vyrostla.“
„Jsem strašně ráda, že vás vidím, takže budu ignorovat fakt, že mi koukáte na zadek,“ odpověděla mu pobaveně a ještě víc se uvolnila, když za sebou uslyšela jeho smích.