Poslední z klanu Akame IV. - Irukova zhouba

Zítra měl být její velký den, poprvé v akademii. Nebylo na ní poznat, jestli z toho má radost nebo je nervózní, tvářila se jako vždy, nic z toho se jí netýkalo. Od Kakashiho dostala svoje první ninja vybavení. Dokonce se mu povedlo trochu opravit úděsný sestřih. Vyskytl se ale další problém, byl odvolán na delší misi. Bylo by to poprvé, co by zůstala sama tak dlouho a on si vůbec nebyl jistý, jestli to zvládne. Už požádal Gaie, aby na ni dohlédl, pokud bude ve vesnici a navíc teď bude chodit každý den do akademie, takže nebude mít tolik příležitostí něco vyvést.
„Touazuki, posloucháš mě?“ musel se ujistit, že všemu věnuje pozornost.
„Poslouchám.“
„Tak odlož tu knihu, když s tebou mluvím,“ poslechla ho, podepřela si hlavu dlaněmi a pozorovala ho.
„Peníze jsou tady,“ ukázal na polici.
„Jídlo si koupíš, nebudeš nic vařit, nezapneš sporák, když tu nebudu,“ už se jí málem povedlo podpálit celý dům.
„Proč? Už umím Suishi no Jutsu,“ uměla, kdepak. Spíš se to občas povedlo.
„To taky nepoužívej v domě. Vyplavíš sousedy. Bude za tebou chodit Gai. Taky sem pošlu Pakkuna.“
„Ne, chci, aby přišel Bull,“ tentokrát nasadila uražený výraz.
„Nepřipadá v úvahu.“
„Já nechci Pakkuna, pořád mě poučuje a žaluje.“
„Nežaluje, jen informuje,“ naposledy, když ji nechal sledovat, přivázala ho v lese ke stromu. Nějak si nesedli.
„Dobře, přijde Akino.“
„To by šlo.“
„Zítra musíš dorazit do akademie včas, rozumíš.“
„Ano.“
„Dej si na to pozor. Výuka začíná když je malá ručička tady a velká tady. Sleduješ to?“
„Pozorně.“
„Fajn, takže spoléhám na tebe.“
Když měl Kakashi sbaleno, šla ho ještě kousek doprovodit. Potom se vrátila domů. Měla čas a rozhodla se provádět cvičení, které ji učil její otec.

„Touazuki, musíš se soustředit,“ opakoval jí to již několikrát, ale jeho dcera se nechávala rozptylovat maličkostmi.
„Snažím se,“ odpověděla a pří tom zkoumala brouka, který lezl po stéblu trávy.
„Jsi Akame, musíš se toho ještě hodně naučit.“
„Proč?“ zeptala se a dál nespouštěla oči z hmyzu.
„Když dokonale ovládneš svoji chakru, děje ve vlastním těle, můžeš blokovat jedy. Dokáže zpomalit nebo úplně zastavit jejich účinky.“
„A ty to umíš, tati?“ zdálo se, že upoutal její pozornost.
„Dokážu je zpomalit na tak dlouho, abych mohl učinit potřebná opatření, ale tvůj praděda dokázal jed zcela vyloučit z těla.“
„Aha a to u toho musel pořád takhle sedět?“ začínali ji bolet nohy i záda.
„Ne, on se dostal na takovou úroveň, že nemusel meditovat, mohl při tom třeba štípat dříví.“
„A dělal to často?“ ptala se dál.
„Meditoval v každé volné chvíli.“
„Ne, jestli často štípal dříví?“
„Touazuki, nemluv hlouposti, to byl jen příklad.“
„Nemám ráda meditace, jsou tak nudně žluté a kulaté,“ podívala se na něho, ale její oči jako by se dívaly skrz někam do dálky. Zase říkala něco, čemu vůbec nerozuměl.
„Dost, už se soustřeď. Cítíš chakru?“
„Myslím, že ne. Nevím, jak bych ji poznala.“
„Tohle bude ještě dlouhá cesta.“
„Kam půjdeme?“
„To se tak říká, zlato. Musíš se toho ještě hodně naučit, než si vysloužíš mistrovský náhrdelník.“
„Už toho vím dost,“ nadmula se pyšně.
„Tak já si tě vyzkouším. Jakýpak je nejúčinnější jed?“
„Hmmm, ricin?“ vyhrkla.
„Kdepak.“
„Taxin, abrin,“ zkoušela dál. Toshiro jen kroutil hlavou.
„Kdepak všechno špatně.“
„Nechám se podat.“
„Strach.“
„Strach přece není vůbec žádný jed,“ odporovala mu.
„Věř, že je. Cítíš, jak ti proniká žilami, zatemňuje mysl a ochromuje tělo. Zabíjí rychle a spolehlivě.“
„A jaký je protijed?“
„Já mám svůj vlastní a nejen na strach. Když chci překonat emoce stačí, když si takhle palcem lehce přejedu po dlani a všechno zmizí.“
„Vážně?“ nevěřícně vykulila oči.
„Ano, udělej si taky gesto, které ti pomůže odvést všechno pryč.“
Touazuki si vše vyložila po svém. Z nenápadných gest vytvořila přehnaně okatá. Když byla smutná třela si spánek. Při nervozitě ťukala prsty do boku. Pokud se rozzlobila klepala pravou dlaní o levý loket. Strach přemáhala zcela odlišně. Pobrukovala si ukolébavku.

Teď už dokázala svoji chakru vycítit, dokonce ji rozvádět, ale jedy ve svém těle neuměla stále ovládat. Naposledy to zkoušela s odvarem z kůry, tři dny zvracela tolik, že se k nějakému usměrňování chakry vůbec nedostala. Usoudila, že pro dnešek toho bylo dost a měla by jít spát, aby byla na druhý den připravená, ale když nad tím teď tak přemýšlela:
„Kde že mají být ty ručičky?“ ptala se prázdného pokoje.
Ráno se probudila a byla ještě tma. Chvíli ležela a vdechovala vůni polštáře naplněného bylinami. Nesmí Kakashiho zklamat, všechno udělá tak, aby na ni byl hrdý. Vyrazila, proto ještě před rozedněním, aby nepřišla pozdě. Zapomněla, kde jsou schované peníze, ale měla ještě nějaké svoje, takže to prozatím neřešila. Sedla si před akademii a čekala. Když se rozednělo, konečně se začali scházet první studenti. Většinu jich doprovázeli rodiče. Touazuki je sledovala. Takže tohle jsou její noví spolužáci? Měla pocit, že jich několik už potkala ve vesnici, ale nikdy s nimi nemluvila.

Konečně je pustili dovnitř a ona si mohla vybrat místo. Posadila se do zadní lavice, rozhlížela se po ostatních. Tolik tváří. Zajímalo ji o čem si povídají, co by jim měla říkat?
„Jmenuji se Iruka Umino a jsem váš třídní učitel. Každého z vás teď vyvolám a vy mně a ostatním o sobě něco povíte.“
Kakashi jí nařídil, že v akademii musí mluvit, takže ji nic jiného nezbude. Poslouchala ostatní a zapisovala si to. Její matka jí vždycky říkala, že je důležité naslouchat ostatním a pamatovat si o nich podstatné věci, jen tak vznikají přátelství. Věděla, že by všechno zapomněla, takže si dělala poznámky. Pak přišla řada i na ni.
„Asame Touazuki,“ pronesl Iruka. Pozorně si ji prohlédl, něco si poznamenal do papíru a dodal: „-kun?“ Nikdo mu to nemohl mít za zlé v tmavých kalhotách a mikině, navíc s ostříhanými vlasy, byl jeho omyl celkem pochopitelný. Touazuki neprotestovala.
„Tak nám něco pověz,“ pobídl ji.
„Co?“
„Něco jako tví spolužáci, co umíš nebo co tě baví.
„Ráda čtu a taky sbírám byliny,“ Iruka spokojeně přikyvoval.
„Umím namíchat jed, po kterém vykrvácíte ze všech tělesných otvorů,“ přestal přikyvovat a jen vytřeštil oči.
Iruka je provedl po škole a pak začal s výukou. Vyprávěl jim o chakře a o pečetích a Touazuki to všechno připadalo, jako stále větší ztráta času. Všechno už to věděla od rodičů, hodně si toho přečetla.
„Po obědové pauze vás naučím první pečeť,“ názorně převedl. Zřetelně viděla, jak mu v dlaních vykvetla bledě modrá květina. Tohle znala, usoudila, že nemá cenu tu dřepět a raději bude dělat něco užitečnějšího. Navíc ji učitel dvakrát vyhodil ze záchodů a poslal ji na pány, jenže do mušlí jí to prostě nešlo.
Vyrazila do knihovny, aby si našla informace o svých spolužácích. Zjistila, že tam je spousta zajímavých lidí. Určitě se jí to bude hodit. Našla tam i poznámku o svém vlastním klanu. Akame, ten, který roní krvavé slzy. Nerozuměla tomu, protože ona sama krev neplakala. Klan z Kirigakure, známí pro své travičství. Bez významných znalostí ninjutsu. Členové klanu jsou považováni za zbabělce, kteří zabíjí skrytě. Popisek jí nepřipadal moc lichotivý. Kniha měla hodně staré informace, protože věděla, že v Mlžné nikdo z nich už nezůstal. Nejspíš ani nikde jinde.

„Zdravím neteř mého věčného rivala.“
„Gaii, je to trochu dlouhé.“
„Touazuki, trénuješ pilně.“
„Ani ne. Spíš se tak poflakuju.“
„Takhle marnit mládí. Pojď se mnou, musíme tisíckrát oběhnout vesnici. Kakashi mi tě dal na starost, nemůžu zanedbat tvůj výcvik.“
„Tisíckrát?“
„Žádné řeči a utíkej,“ zkusit to mohla, dala se do pozvolného klusu, ale nedávala tomu příliš naděje.
„Proč tu ležíš? Kolik už máš koleček?“ Gai se zastavil u Touazuki, která se válela na lavičce a četla si.
„Jedno.“
„Jedno?“
„Jedno.“
„Ještě devět set devadesát devět.“
„Neřekl jsi, že to musím běžet v kuse. Do příštího roku jich určitě tisíc udělám.
"Marníš své mládí,“ vyčítavě na ni namířil prstem.
"Může být.“
"V něčem se neuvěřitelně podobáš Kakashimu.“
"Vážně?" rozzářily se jí oči. Gai jen přikývl.
"Zvu tě na večeři, když zapneš sporák, tak uvařím,“ nabídla mu nadšeně. Aspoň nebude sama.

Druhý den vstala brzo a vyrazila na louku, slíbila, že obstará byliny do restaurace a nejlepší jsou ještě než rozkvetou. Nijak zvlášť se jí do akademie nechtělo, ale včera ji zaujal klan Hyuuga a nutně se musela zeptat její spolužačky na pár věcí, které jí nedaly spát. Vešla do třídy, všichni už seděli na místech. Teď se na ni podívali.
„Kde jsi byl?“ zeptal se naštvaně Iruka.
„Jen nějaké zařizování a tak.“
„Nemůžeš odsud jen tak odcházet a chodit si, kdy chceš.“
„Proč ne?“ nemohla pochopit, co je na tom špatného, přece tu nebude celý den sedět.
„Tak to tu nefunguje.“
„A jak to funguje.“
„Sednout a ticho, to projednáme jindy,“ musel se na to nejprve uklidnit. Ale ten den mu nebylo dopřáno klidu. Uběhla jen hodina, když se Hinata vyřítila ze třídy a už se neukázala. Vůbec nechápal, co se děje.
„Polož tu knihu?“
„Proč?“ to se tady nesmí ani číst? Připadalo jí to jako naprostý blázinec.
„Aby sis mohl zapisovat.“
„Proč?“
„Žádné diskuze. Po vyučování chci mluvit s tvými rodiči.“
„Zkusit to můžete,“ klidně konstatovala. Skutečně ve chvíli, kdy šli všichni domů si na ni Iruka počkal a řekl jí, ať ho dovede k jejím rodičům. Udělala, jak chtěl.
„Tady je máma, ale neodpoví vám,“ stáli na hřbitově nad náhrobkem, na kterém bylo vytesáno Anda Akame. Teď si připadal hloupě.
„Táta tady není. Nevím, jestli má někde hrob,“ pokračovala dál.
„Říkal, že jestli ho někdy chytí, rozkrájí ho na kousky. Nevím, jestli to myslel doopravdy nebo si dělal srandu. Myslíte, že jestli ho rozkrájeli, tak ho potom pohřbili?“
„Kde bydlíš?“ zeptal se ji místo odpovědi.
„U mého strýčka, ale je teď na misi.“
„Kdy se vrátí?“
„Kdo ví, ale můžete mu poslat vzkaz po psovi. Jeden za mnou přijde.“
„Myslím, že to počká, když mi něco slíbíš.“
„Dobře.“
„Ráno přijdeš rovnou do školy. Sedneš si do lavice a dokud ti neřeknu, že můžeš jít, tak se nikam nehneš. Rozumíš mi?“ naklonil se k Touazuki, aby se jí mohl podívat do očí.
„Rozumím,“ takže takhle to tam chodí. Je to ještě horší, než si myslela.
Druhý den pozdě večer u Iruky někdo bušil na dveře. Probudil ho Maito Gai. Měl strach, když Touazuki nedorazila večer domů, slíbil Kakashimu, že na ni dohlédne. Hledal všude a nakonec ho napadlo zeptat se jejího učitele. Irukovi začalo svítat. Šel zpět do akademie.
„Co tady děláš? Proč nejsi doma?“ ptal se zmateně.
„Říkal jste, že dokud mi neřeknete, tak nesmím odejít a vy jste mě ještě nepustil.“