Poslední z klanu Akame VI. - Zuřící Hyuuga

Kakashi jí nařídil, že musí jít k Hyuugům a omluvit se za svoje řeči. Nejspíš to bude jen formalita, Hinata je koneckonců celkem milé stvoření, takže se není čeho bát. Prošla celou vesnicí až k rozlehlému domu skoro na okraji. Zastavila se a zkoumala budovu. Tyjo, ty si tady žijou, pomyslela si. Vstoupila na prostorné nádvoří, rozhlédla se kolem. Nikoho neviděla.
„Hej! Je tu někdo?“
„Co tady křičíš!“ ze dveří vyšel vysoký muž a přísně si ji přeměřil.
„Hledám Hinatina tatíka. Teda Hiashi-sama,“ raději si to napsala na ruku, aby náhodou nezapomněla.
„To jsem já, co chceš?“
„Přišla jsem vás odprosit za svá neuvážená slova. Nikdy bych si nedovolila jakkoli ublížit komukoli z vašeho klanu,“ zarecitovala slova, která jí Kakashi vtloukl do hlavy.
„To jsi ty? Už jsem mluvil s Kakashim, kdybych ho neuznával jako jednoho z nejlepších v Konoze, šel bych rovnou za Hokagem.“ Touazuki raději mlčela, aby neřekla zase něco nevhodného. Vůbec se jí nelíbil, díval se na ní, jako by byla nějaký brouk nebo možná hovínko, co mu zůstalo na botě. Rychle odsud pryč.
„Tak já zase půjdu,“ uklonila se a chtěla se vytratit.
„Počkej! Hinato, dones hostovi čaj.“ Všimla si, že dívka nakukuje zpoza dveří. Zamávala na ni, ale ona rychle zmizela uvnitř domu. Touazuki trochu znervózněla a začala si poťukávat prsty. Oba tam stáli a mlčeli.
„Ale máte to tu pěkný,“ snažila se odlehčit atmosféru.
„Děkuji,“ odpověděl ji, ale nevypadal, že by ho pochvala potěšila.
„A to je celé vaše?“ ptala se.
„Patří našemu klanu,“ jako spása se ve dveřích objevila Hinata a nesla pro ni čaj.
„Jé, díky,“ poslušně poděkovala a podezřívavě se podívala do hrnku. Zamyslela se, chtěla se zeptat jestli v tom je jed, ale na poslední chvíli se zarazila. Nejspíš by to zase byla urážka. Ona by mu určitě do pití něco přimíchala, i kdyby jen projímadlo. Schválně jestli by se jeho výraz změnil, až by na něj přišel rychlý krok.
„Hmm, je to dobrý, díky,“ podala šálek zpět Hinatě.
„Běž ji vyprovodit, už odchází,“ otočil se a vešel dovnitř.
„Hele, Hinato, promiň, já to tak nemyslela. Jen mě to prostě zajímalo.“
„Ne, já se omlouvám, neměla jsem žalovat.“
„Myslím, že se nic tak hrozného nestalo,“ mávla nad tím rukou. „Ale tvůj tatík je fakt děsivej.“
Byly skoro venku, když jim do cesty vešla postava.
„Jé ahoj, ty budeš asi Hinatina sestra,“ pozdravila zvesela Touazuki.
„Ne, to je Neji, můj bratranec,“ uvedla věci na pravou míru Hinata.
„Aha promiň, já jen že vypadáš jako holka, tak jsem se spletla. Já jsem Tou...“ zbytek nestihla dokončit. Zaznamenala jen několik černých ostrých šipek, které vyletěly proti ní. Pak otevřela oči a viděla nebe. Zůstala ležet. Nebyla ani tak ohromena bolestí jako spíš rozrušením. Jak ji mohl jen tak napadnout, to se nedělá. Dobře, souboje na akademii, ale ty jsou podle pravidel,jen aby mohli trénovat, tohle je něco docela jiného. Přece nezaútočil? Nemohl! Matka jí řekla, že ve vesnici jsou přátelé a nikdo ji neublíží.
„Jsi v pořádku?“ skláněla se nad ní Hinata.
„Jo jsem, ale nemůžu se zvednout.“
„To byla vznešená pěst.“
„Mě to moc vznešené nepřišlo,“ dál se pokoušela vstát.
„Počkej, já ti uvolním chakrové body,“ několikrát do ní uhodila. Kupodivu ucítila, že tělo povolilo. Svaly ale měla namožené, jako by trénovala s Gaiem.
„Moc se za Nejiho omlouvám.“
„Ty za to nemůžeš.“

Došla k zásadnímu poznání, klanu Hyuuga je lepší se vyhnout, protože je to banda nafoukaných, nevraživých pitomců. Kdyby neměla Hinata Byakugan, nejspíš by nevěřila, že patří do stejného rodu. Musela se vrátit domů a povědět Kakashimu o svém úspěchu. Přežila omluvu bez ztráty svého života, i když s několika pohmožděninami. Hladila si břicho, aby uvolnila svaly.
Pitomec jeden, už s ním v životě nepromluvím a do toho jejich domu nikdy nepáchnu, stěžovala si sama sobě.
Vyšla z poza rohu a naskytl se jí zvláštní pohled. Shikamaru právě pobíhal kolem jejího dalšího spolužáka Choujiho. Nikdy neviděla, že by ten lenoch vyvinul tolik aktivity. Chouji byl v předklonu a vydával podivné zvuky.
„Co tady nacvičujete, kluci?“ zeptala se a se zájmem je sledovala.
„Chouji se dusí,“ stručně shrnul situaci Shikamaru.
„Já jsem si říkala, že má nějakou divnou barvu,“ Touazuki se k němu naklonila blíž a pečlivě zkoumala jeho obličej. Pak se přemístila za něho a napřáhla se. Vší silou mu jednu flákla mezi lopatky. Pak podruhé a potřetí, než zachrčel a vypadl z něho špatně rozkousaný kus masa.
„Fuj to je nechutný,“ konstatovala a odešla.

Seděla s Kakashim u večeře, každý byl zabrán do své knihy a mechanicky si cpali jídlo do pusy. Ozval se zvonek. Ztuhli a vyměnili si pohledy.
„Jdi otevřít,“ řekl Kakashi.
„Ne, jdi ty,“ hádala se Touazuki, „třeba tam číhá vrah, nemůžeš mě vystavit takovému nebezpečí.“
„Vrazi obvykle zvoní,“ dodal sarkasticky a vstal od stolu.
„Počkej, jsi odhalený,“ volala za ním. Kakashi si narovnal masku a šel ke dveřím. Ona opatrně vykukovala, aby jí nic neuteklo.
„Co jsi zase vyváděla, za dveřmi je jedna rozrušená matka?“
„Nic, přísahám.“
Kakashi se na okamžik zarazil, než se odhodlal otevřít.
„Zdravíčko, čím můžu pomoct?“ dovnitř vtrhla plačící žena.
„Kde ji máš? Kde je to děvče,“ vzlykala pompézní žena. Touazuki strnula, dostala strach, že si zase někdo přišel vyřizovat účty. Od téhle dámy by pěst byla ještě méně vznešenější. Pak ji spatřila a přihnala se k ní s elegancí kutálející se koule. Zvedla ji do vzduchu a stiskla v medvědím objetí. Touazuki přemýšlela, jestli uslyší lupnutí, až páteř nevydrží tlak. Dala jí několik polibků na hlavu. Kakashi vypadal stejně ohromeně, pořád stál s rukou na klice. Nakonec se přeci jen vzpamatoval a šel ji vysvobodit.
„Přiznám se, že vůbec nevím, o co jde,“ zmateně se podrbal na zátylku. Sevření konečně povolilo a ona se mohla nadechnout, protože žena teď věnovala pozornost Kakashimu.
„Dneska zachránila mého Choujiho,“ zavzlykala.
„Začal se dusit a ona mu pomohla, kdyby tam nebyla, tak by asi...“ zbytek věty zanikl v pláči. Trvalo dlouho, než se jim povedlo ji uklidnit a ještě déle ji vyprovodit pryč.
„Kde ses to naučila?“ ptal se Kakashi, když za návštěvou zavřel dveře.
„Od mámy,“ usmála se na něho. Jeho odpovědí byl jen zdvižený palec. I tak byla spokojená. Její nadšení opadlo, když přišla do koupelny a zjistila, že ve sklenici jsou zase brouci.

„Dělej, Naruto!“ Touazuki ho netrpělivě pobízela. Nechtěla se účasnit jeho potrhlých nápadů, ale na druhou stranu nemohla ho nechat samotného.
„Jo, vždyť se snažím,“ cosi kutil. Neviděla to, všude byla tma, jen nevýrazné barvy, které se skoro ztrácely, ukazovaly jeho pozici. Přidělala si na brýle neprůhledné sklíčko, takže pokaždé, když začal provádět nějakou lumpárnu, nasadila si je na oči. Když se jí pak někdo zeptal, jestli viděla Naruta něco dělat, řekla, že ne a nelhala.
„Hej, co to tam vyvádíte!“ zakřičel kdosi.
„Zdrháme,“ řekl Naruto, popadl ji za ruku a dal se do běhu. Touazuki nemotorně klopýtala za ním. Neviděla skoro nic, kromě barevného fleku míhajícího se vpředu. Několikrát zahnuli a párkrát o něco škrtla rukou, než konečně zůstali stát.
„To bylo o fous,“ zadýchaně se opřel o kolena.
„Kdybys nedělal hovadiny, nemusíme utíkat,“ odporovala mu.
„A co vyvádíš ty? Dala jsi Irukovi něco do pití a pak jsme měli čtrnáct dní na supla toho hroznýcho týpka.“
„Byla to nehoda. Měla jsem jen dobré úmysly.“
„Aaa nech to plavat. Co budeme dělat teď?“
„Jdeme za Choujim a Shikamarem.“
Byli na střeše a flákali se, což byla jejich oblíbená činnost.
„Myslela jsem, že máte na dnešek plány?“ ptala se Touazuki, když došli až k nim.
„Jo, chtěl jsem Choujiho naučit shogi, ale pak se objevila parta kluků a vzala nám hrací desku. Máma mě zabije, byla úplně nová,“ jeho hlas nezněl, že by ho vidina blízké smrti rozhodila.
„To jste jim ji nechali?“ nevěřil Naruto.
„Přeci je nebudeme honit, to je vopruz,“ znuděně zívl.
„Odnesli ji k Uchihům. Jestli se nebojíme můžeme si pro ni dojít.“
„Tak jdeme,“ vybídla je.
„K Uchihům nechodíme. Nemají rádi, když je tam někdo cizí.“
„Říká se, že kdo tam vešel, už se nevrátil,“ prohlásil Chouji s plnou pusou.
„To je nesmysl,“ nechtělo se jí něčemu takovému věřit.
„Já se nebojím tam jít,“ hlásil hrdě Naruto. „Tou, jdeš se mnou.“
„Jasně.“
Nedostali se ale daleko, o několik ulic dál narazili na robustního muže. Podíval se na ně a zakřičel.
„To jste vy,“ a začal je pronásledovat. Stihli si jen vyměnit rychlý pohled, než se každý rozeběhl na jinou stranu. Tentokrát měla štěstí a pronásledovatel se vydal za Narutem. Čekala na jejich obvyklém místě, ale nepřišel. Pravděpodobně měl smůlu a byl dopaden. Přemýšlela, nechtěla tam desku nechat a navíc ji zajímalo, kolik je pravdy na všem, co se o klanu Uchiha říká. Musela se tam dostat, nejlepší to bude v noci, pro jistotu. Nebylo by dobré dostat se do problémů. Možná tam na ni budou čekat.
Prohlédla si mapu čtvrti a snažila si vše zapamatovat. Podle Choujiho a Shikamara má být schovaná v uličce, která se oddělovala od hlavní třídy. Čekala na správnou příležitost. Největší klid je několik hodin před rozedněním, dobře to znala ze svých toulek. Předpokládala, že budou muset ti kluci být v noci doma, takže si na ni nemůžou počíhat. Načernila si obličej a překryla hlavu šátkem, její vlasy ve tmě svítily jako hvězdy. Kakashi byl pryč, nikdo ji nehlídal, mohla si dělat, co chtěla, ale nesměla se nechat chytit. Nechtěla mu přidělávat starosti. Nasadila si brýle se záslepkou. Použije stejnou taktiku, která ji vycházela s Narutem už skoro rok. Když nic neuvidí, ničeho se nedopustila. Opatrně se přehoupla přes zeď a vyčkávala. Kolem sebe měla jen tmu, nikde nic. Opatrně nahmatala stěnu a vydala se podél ní. Rovně, pořád rovně. Opakovala si v duchu. Dokud neminu tři ulice, potom zahnu doprava. Zastavovala se a poslouchala. Všude bylo ticho. Držela se ve stínu. Srdce ji bušilo někde v krku a všechny smysly měla vybičované na maximum. Až desku najde všem třem pitomcům ji omlátí o hlavu, ani jeden z nich se nepokusil získat ji zpět. Pravda, Naruto by do toho šel s ní, ale teď přemalovává omítku nebo jinak napravuje, co natropil. Možná má kázání od Hokageho. Nastával nejnebezpečnější úsek cesty. Ocitla se na hlavní ulici, alespoň doufala. Vítr začal foukal silněji. Určitě je na správném místě. Udělala jen několik váhavých kroků, než zachytila červenou čmouhu, někde na okraji zorného pole. Zastavila se uprostřed pohybu a natočila se směrem, odkud tušila hrozbu. Dívala se. Lehké červené zavíření ustalo a zbyla jen tma, ale ona poznala, že v ní někdo číhá. Čekala. Nebezpečí čekalo. Zůstali oba nehybní uprostřed tmy. Protivník se pohnul první. Přiblížil se k ní naprosto beze zvuku. Dál ho sledovala.
„Proč se tady plížíš?“ zeptala se jí prázdnota.
„Vzali nám hrací desku a schovali ji tady,“ odpověděla. Neměla důvod lhát.
„Mohla jsi přijít ve dne.“
„Číhali tady na nás. Vy nejste z hlídky,“ oznámila.
„Jak to víš?“
„Oni jdou teď na druhé straně,“ sledovala je. Sytě rudý stín se prohnal kolem ní a zastavil se na opačné straně. Otočila se, aby jej měla před sebou.
„Tvoje brýle nemají průhledná skla a stejně mě vidíš?“ ptal se.
„Nevidím,“ pak se zamyslela, „spíš vnímám.“
„Máš strach?“
„Nemám,“ odpověděla a bylo to pravda. Možná by se měla bát, ale kupodivu tomu tak nebylo.
Barva se znovu změnila na světle červenou a vzdalovala se v ostrých hrotech pryč od ní. Nepohnula se. Pak se znovu přiblížila.
„Asi hledáš tohle,“ stín došel až k ní a něco ji podal. Sevřela placatý předmět.
„Díky.“
„Běž už. Hlídka se bude vracet,“ pořád tam zůstával. Neochotně se k němu otočila zády, čekala jestli po ní nehodí kunai. Nic. Zmizela stejnou cestou, jakou se tam dostala.