Jiraiyova kniha pohádek 1

Bylo, nebylo jedno království, kde žil král s královnou a ti nemohli mít děti, jelikož královna byla vzteklá megera, která jen málokdy měla náladu pustit k sobě do postele svého manžela. Král dělal vše, co mu poručila, protože ji nechtěl rozzuřit, její vzteklé výjevy raději přecházel mlčky… čert ví, co ho k ní před svatbou táhlo, a jestli to byl sňatek z rozumu, tak to potěš koště.
Královnu často bolela hlava, často také vykázala manžela spát na gauč, neměla náladu na nějaké hrátky, a přesto se divila, proč ještě nemají děťátko.
Jednoho dne do královského města zavítal velmi vzdělaný muž, vážený lékař Kabuto, který se doslechl o problému královského páru a ihned přispěchal na pomoc, protože věděl, že na tom vydělá balík. Vyžádal si audienci u krále a nabídl mu unikátní přípravek na podporu touhy.
„Tři kapky do vína, můj pane, a potom vše půjde jako po másle. Výsledek zaručen, budete mít děťátko,“ řekl Kabuto králi a podával mu malou lahvičku s průzračnou tekutinou.
„Odměním tě zlatem, pokud se to povede. Do té doby budeš mým hostem,“ nařídil král. Chtěl mít lékaře pod dohledem, kdyby se náhodou jednalo o nějakou lumpárnu.

Král si nechal do komnat přinést víno a do jedné z číší nakapal tři kapky tekutiny z lahvičky. Podal číši své choti a sám ze své upil.
„Yoshino, pojďme si udělat děťátko,“ zapředl po chvíli král královně do ouška. Čekal, že se do něj zase pustí, ale ona se jen mile usmála, položila svou číši na stolek a lehla si na postel.
„Tak pojď, Shikaku,“ řekla něžně a natáhla k němu ruce. Přiklekl k ní a zabořil obličej mezi dvě polokoule, jak to chtěl udělat už delší dobu, ale díky její bolavé hlavě nemohl.

Po devíti měsících se narodilo děťátko. Byl to zdravý a krásný chlapeček, kterého rodiče pojmenovali Shikamaru. Zpráva o narození děťátka se šířila rychle. Král vyplatil lékaře Kabuta zlatem a ten se zase vydal na další cestu tam, kde ho bylo potřeba – do Země Vody, kde si ho vyžádala jakási Mei Tarumi.

Král s královnou pozvali kmotřičky, aby daly malému Shikamaru něco do vínku. Kmotřička Koharu položila do kolébky bílou růži a řekla: „Dávám ti do vínku velkou inteligenci a chytrost. Budeš nejchytřejší v celém království.“
„To já ti dávám smysl pro spravedlnost, abys mohl chránit království a dobře vládnout, až se staneš králem,“ pověděla mladičká kmotřička Anko a položila do kolébky žlutou růži.
„Najdeš si přátele, kteří tě nikdy neopustí,“ řekla kmotřička Nekobaa. Položila do kolébky růžovou růži.
Všichni se usmívali, dokud se s hlasitým rachotem nerozrazily dveře. Muž v plášti vešel do místnosti a došel ke kolébce. Vhodil dovnitř modrou růži a pravil: „Dávám ti do vínku lenost, Shikamaru. Budeš povaleč a pecivál, tvou oblíbenou činností bude nicnedělání, a budeš hodně spát. Jednoho dne usneš a už se neprobudíš a s tebou celé království. Stane se to v den tvých osmnáctých narozenin.“
„Co to má znamenat?“ vyjekla královna.
„Nepozvali jste mě, tak ponesete následky. Já, kmotříček Orochimaru, jsem se rozhodl pomstít za tu nebetyčnou drzost a urážku.“
„Je nám to líto,“ vzlykla královna.
„Už je pozdě, je to jeho osud. Možná se najde někdo, kdo zlomí tuto kletbu.“ Kmotříček Orochimaru se hrozivě zasmál a s prásknutím zmizel.

Jak Shikamaru rostl, byl lenivější a lenivější. Rád četl otcovy knihy, ale většinou se schovával v kuchyni a zalezl si za pec, kde spal klidně celý den. Také rád pozoroval mraky se svým kamarádem kuchtíkem Chojim.
Královna byla nešťastná a stala se z ní ještě větší megera. Snažila se ze svého syna tu lenost vymlátit, ale byla to marná snaha. Začala obviňovat svého manžela, že nepozval Orochimaru, že je to jeho vina. Král se raději zavíral do knihovny, než aby byl s ní a prohlížel si knihy s obrázky pěkně vnadných dam i slečen.

V den Shikamarových osmnáctých narozenin se už od rána pila káva. Shikamaru musel vypít dvě dvojité kávy hned k snídani. Královna pověřila své muže, aby dohlídli na to, aby její syn neusnul. Umínila si, že když mu zabrání do půlnoci usnout, zlomí kletbu.
Kdykoliv Shikamaru vypadal unaveně, znuděně nebo ospale, někdo do něj dloubnul. „Otrava,“ povzdechnul si a šel se projít ven.
Zaujala ho věžička, ve které nikdy nebyl. Nebyla moc vysoká, ale vypadala jako dobré místo pro sledování mraků. Střecha nebyla tak příkrá, pokud by se na ni dostal, mohl by si tam lehnout a pozorovat oblohu.
Vyšel všechny schody, otevřel dveře a ocitnul se v malé komůrce, ve které stál stůl, židle a kolovrátek. Schody ho docela zmohly, tak se rozhodl, že se na chvilku posadí. Otevřel si k tomu okno, aby se mu lépe dýchalo, byl tam docela smrad. Na chviličku zavřel oči a třísknul sebou na stůl. Usnul.
Pomalu začalo usínat celé království. Královna usnula, když se chystala k další hádce s králem, král usnul u svého stolu s knihou v rukou, služebnictvo usnulo při práci, v kuchyni se zbytečně spálil flák masa, pohledný bělovlasý podkoní v nejlepších letech usnul, zrovna když klátil jednu ze služek s velkýma prsama a blond vlasy.

Království spalo pár měsíců. Mladá blondýnka jménem Temari z chudé Zěmě Větru překročila hranice království a vydala se královskou cestou do královského města, protože doufala, že tam najde pár mužů, kteří by byli ochotní utratit pár mincí za trochu potěšení. Prsa ji poskakovala, jak zvesela našlapovala. Cestou ji překvapovalo, že potkává samé spící lidi. Královské město vypadalo jako muzeum voskových figurín, až to jednoho lákalo k nemravnostem, když si představím všechny ty dívky, které se nemohly bránit.
Jako první blondýnka zamířila k věžičce, protože si všimla, že tam bylo otevřené okno. Vyšlápla si schody, vešla do komůrky a spatřila spícího prince. Dloubla do něj prstem, ale nic se nestalo. Dloubla do něj znovu, Shikamaru jen zachrápal.
Vzala svůj vějíř, který si táhla s sebou, a několikrát přetáhla spícího prince přes hlavu. Dala do toho dost síly a každá rána byla dobře mířená, neminula.
„Ještě pět minut,“ zahučel Shikamaru už napůl probuzený ze spánku. Temari ho přetáhla ještě jednou, teprve potom se Shikamaru zvedl ze stolu, protřel si oči a pohladil bolavou hlavu.
Království se začalo probouzet, královna spustila proud nadávek, byla to stejná megera jako předtím, král si mlčky otevřel knihu s další várkou necudných obrázků, kuchařky se divily, že mají vyhaslý oheň a pohledný bělovlasý podkoní v nejlepších letech konečně doklátil služku s velkýma prsama a blond vlasy.
Shikamaru odvedl Temari ke svým rodičům, kde jim všechno vysvětlila. Královna Yoshino se radovala, že se našel někdo, kdo dokázal probudit prince, a rozhodla se, že se s ní Shikamaru ožení.

Na svatbě se jedlo, pilo, tancovalo a obcovalo. Král s královnou se brzy odebrali na lože, jelikož si král vzpomněl na lék od lékaře Kabuta a vylil celý obsah lahvičky do vína své chotě. Jak se posléze zjistilo, nevylezli z ložnice celý týden. Když vylezli, jejich chůze byla k smíchu celému dvoru.
Novomanželé se také brzy vytratili, protože pohledná Temari už nemohla vydržet manželovo remcání, jaká je ta svatební oslava otravná záležitost. V ložnici se snažila vyburcovat Shikamaru k nějaké akci, ale nedočkala se, protože usnul. Nakvašeně ho přetáhla svým vějířem a také zalezla do postele. Akce se nedočkala ani dlouho po svatbě, musela se proto obrátit na lékaře Kabuta, aby jí namíchal speciální lék pro manžela. Nebyla tak hloupá, jako její tchýně, přesně věděla, proč dítě ještě nepočala.

Když kocour nebyl doma, myši měli pré. Dámy i páni se v dobré náladě ztráceli, aby si našli nějaké místečko, kde by se věnovali svým hrátkám.
Pohledný bělovlasý podkoní v nejlepších letech proklátil celou noc s párem vnadných služek.

Temari a Shikamaru spolu žili, dokud neumřeli, jestli šťastně, tím si nejsem jistý.