Na večeři u Gaie

„Tak jsem zase sám. Lee odešel domů za TenTen a svým synem. Synem. Je z něj táta. Tak přeci jen ten snaživec dospěl v muže.“
Zamáčkne slzu hrdosti a přemýšlí, co bude dělat dnes večer. Číst se mu nechce, spát taky ještě ne, nakonec dojde k závěru, že se jukne na televizi a něco u ní sezobne.
Gai pomalu dojede do kuchyně, otevře ledničku a přemítá, co dobrého si dá na zub.
„Tak copak tu máme. TenTeniny těstoviny v podobě nunchaků, Leeho biftek proměněný v uhlí jak byl zase až moc zapálený do vaření, Sakuřiny léčivé bylinkové knedlíky, ty radši vynechám. Jestli jsou zase plné těch bylinek, co minule, tak se celou noc nehnu ze záchodu. Naruto mi přinesl svůj speciální rámen, který se naučil vařit od Ichiraka, i když tomu Ichirakovu se ani zdaleka nevyrovná a Kakashi mi upekl dort ve tvaru svojí masky. No, výběr vskutku zajímavý. Všichni jsou opravdu moc milí, že na mě tak myslí, zvláště teď, když jsem indisponovaný. Někdy si, ale říkám, že by to s tou starostlivostí nemuseli tak přehánět. Přeci jen ještě nejsem úplný mrzák. Dokážu se sám o sebe postarat, dokonce si i uvařit něco normálního k snědku, protože v téhle lednici nic normálního není, aniž by mi to nepřipomínalo, jak se všichni o mě musejí starat. Ach jo, co jen budu dělat? Že bych si přeci jen něco uvařil? Na to teď nemám nějak náladu. Měl bych uvažovat veseleji a ne myslet na to, jak o mě všichni pečují a zahrnují mě pozorností.“
Gai si povzdechne, pomalu zavírá dvířka od ledničky, když v tom si všimne velkého bílého talíře přikrytého alobalem s lístečkem, na kterém je napsáno: „Pro mého šampiona“.
„Počkat! Copak je tohle?“
Gai vyndá talíř z ledničky, prohlíží si ho a zkoumá kartičku s věnováním.
„Tenhle rukopis mi nic neříká. Vypadá, to jako by to psala žena. Všechny ty kudrlinky a jemné hladké linky písmen. Hmmm, že bych měl tajnou ctitelku? No proč ne, píše se tu: ‚Pro mého šampiona‘ a to můžu být jen já. Legendární Zelená šelma z Listové, Maito Gai. No, vlastně už ne tak legendární. Dost Gaii, mysli pozitivně, jak ti radila Tsunade, nenech se přemoc chmurami a depresemi. Správně, raději se podíváme, copak se nám to skrývá pod alobalem.“
Gai bleskurychle strhne z talíře alobal a užaslýma očima zírá na ten flák masa.
„Žraločí filet a velkej jako vrata od Konohy. Ten žralok musel bejt teda pořádnej macek. S takovým se utkat, to by byl trénink jedna báseň. Vypadá to, že máme vítěze pro dnešní večer, pořádný kus masa, z pořádnýho dravce. Teď jen jestli ohřát či neohřát. Těžká to volba. Ne, dám si ho studený, ať z něj mám, co nejvíc síly a živin. S takovým mackem se musí moje zuby pořádně porvat.“
Gai pomalu dojede k televizi, talíř si postaví na stůl, vezme do ruky ovladač a začne hledat vhodný pořad na dnešní večer.
„Tak copak nám dávají? Chcete být Jinchuurikim?, Leeho faktor, Vaříme s Chojim, Nejslabší máte Sakuru, Na vlastní Byakugan, Orochimaru Horror Story, Komisař Akamaru.“
Gai po chvilce ovladač zahodí na gauč a nechá televizi běžet na teleshoppingu.
„To je snad to jediný, na co se dá v tý blbý bedně koukat. Tak copak nám dnes bude Tsunade nabízet? A helemese nová chromovaná sada činek! Několik druhů závaží a speciální stojan. Zajímavé. Ten předklon, který u zvedání těch činek předvádí. Ten dekolt je přímo obrovský, sakra Gaii, na co to zase myslíš? Proč jen mi přijde, že Tsunade to místo nabídli jen proto, aby se jim zvýšil počet mužských diváků? No ale co, zabírá to. Teď určitě musí mít stoprocentní sledovanost. To určitě dělá ten její výstřih, ale co, nenechám se jím rozptylovat. Jen si zapíšu to číslo. Ne nic psát nebudu, žádné činky nepotřebuju. Copak to tam teď píší? Prvních třicet volajících dostane osobní lekce od Tsunade. Sakra tomuhle se nedá odolat!“
Gai popadne telefon a začne vytáčet číslo. Ozve se tón a příjemný ženský hlas Gaiovi oznamuje, ať vyčká.
Po dvou hodinách ujišťování mu hlas oznámí, že se dovolal jako třicátý první zákazník. Gai vzteky praští s telefonem a pomocí své mantry se snaží uklidnit.
„Zatracenej Raikage, ten taky musí mít všechno! Klid Gaii, uklidni se, raději se pustíme, do naší rybičky. Viď, ty můj žraločku?“
Gai nedočkavě zapíchne vidličku do masa.
„Au!! Nepíchej do mě, sakra, tou vidličkou, víš jak to bolí?“ Gai ztuhne a užasle se dívá na svoji večeři.
„Co tak blbě čumíš, tos ještě v životě neviděl mluvící filet?“
Podívá se na stůl, jestli si náhodou špatně nepřečetl etiketu a nepije saké, ale ne je to voda. Tak jak to, že jestli není opilý, proč mu přijde, že na něj jeho večeře mluví?
„Nečum na mě tak blbě! Můj nápad to nebyl dostat se sem za tebou v týhle podobě! Jenže někomu, tam, to přišlo dost vtipný. Ale až já se vrátím a zjistím, kdo to byl, tak jim to spočítám i s úroky.“
Gai znovu zabodne vidličku do filetu a tentokrát doufá, že nepromluví. „Sakra chlape, řek sem ti, ať jdeš s tou vidličkou do háje! Jak by se to líbilo tobě, kdybych tě s ní píchal do zadku?“
„No moc ne,“ odpoví Gai váhavě.
„Tak vidíš.“
„Opravdu na mě mluví moje večeře?“
„Já nejsem žádná tvoje večeře, blbe! Jsem posel dobrých zpráv.“
„Nemají, ale náhodou chodit dveřmi a ne se skrývat v lednici převlečení za žraločí file se vzkazem od mé tajné ctitelky ‚Pro mého šampiona‘?“
„Hahaha, pán je vtipný. Počkej, říkal jsi něco o vzkazu?“
„Ano.“
„Ukaž mi.“
„Nevím proč bych měl kusu masa ukazovat můj milostný vzkaz.“
„Dělej, ty důchodce!“
„Hale, mluv se mnou slušně nebo tě šoupnu do mrazáku!“
„Grrrr, tak dobře. Prosím, mohl bys mi ukázat ten lístek?“
„To už je lepší.“ Gai ukáže lístek své večeři.
„Ještě, že to nikdo nevidí, mysleli by si, že jsem se zbláznil!“
„Aha,“ pronese vítězoslavně file. Tak už vím, kdo stojí za tímhle špatným šprýmem, ale až já se vrátím, tak si toho vtipálka, co má starosti přenos pěkně podám. Bude prosit a žadonit o milost!“
„Netušil jsem, že si file povídá samo se sebou a spřádá přitom plány na pomstu.“
„Nejsem žádný zatracený filet, mám jméno, abys věděl.“
„To já taky. Všichni máme jména. Jsem Maito Gai a ty jsi žraločí filet.“
„Jmenuju se Hoshikage Kisame, do háje, a nejsem žádnej žraločí filet!“
„To je jméno, nějakého speciálního druhu žraloka?“
„Ne, tak se jmenuju já, sakra! Jsem lidská bytost!“
„Já myslel, že žralok, je zvíře, přesněji paryba.“
„Já ji nebudu mučit, já ji rovnou zabiju. Proč zrovna já musel dostat na starost tohohle vola? Co jsem jen komu na druhé straně udělal?“
„Ty pláčeš?“
„Nikdy jsem neplakal a ani plakat nebudu, ale s tebou nemám k tomu daleko.“
„Chceš kapesník nebo raději lísteček salátu?“
„Jak bych si asi utřel ty slzy, když jsem placatej a nemám ruce, mysli trochu!“
„No jo, vlastně, vždyť si jen plátek masa, se kterým si tady povídám a vlastně ani nevím proč.“
„Sakra, já chci hlavu, abych s ní mohl mlátit do zdi samým zoufalstvím, že jsem vyfasoval zrovna tebe.“
„A proč jsi mě vlastně dostal?“
„Protože se známe. Copak mě nepoznáváš?“
„Nevím, že bych se znal s mluvícím filem.“
„Dost, končím, vzdávám to! Sněz mě, prosím, sněz mě a ušetři mě tak mého trápení, protože nikoho tak blbýho jsem za svůj život a neživot nepotkal.“
„Neboj, to bude dobrý, zkus mi to všechno říct hezky pomalu a popořádku, ty moje malé, nešťastné filátko,“ šeptá mu Gai uklidňujícím hlasem do imaginárního ouška a jemně ho hladí prsty.
„Tak dobře, ale poslouchej mě pozorně. Jmenuji se Hoshikage Kisame, třikrát jsme spolu bojovali a tys mě pokaždé porazil.“
„Kisame, Kisame, Kisame, hmmm nebyl jsi jeden z Akatsuki?“
„Ano, správně.“
„Ten, co měl za společníka Uchihu Itachiho?“
„Přesně!“
„Nosil jsi velký meč, zabalený v bílém plátně, vypadal jsi jako žrarok a měl jsi nezdravě modrou pleť?“
„Jojojojo, to jsem já!“
„Tak na tebe si nevzpomínám.“
„Cože?! Ale, vždyť jsi mě teď přesně popsal.“
„Kecám, dělám, si z tebe srandu.“
„Já tě zabiju!“
„A jak asi, když jsi teď file.“
„Najdu si už způsob.“
„Teď mi to došlo. Nemáš být náhodou mrtvý?“
„Nerozsvítila se najednou v Konoze všechna světla?“
„Proč?“
„Protože, by se ti jinak v tý tvý prázdný kebuli nerozsvítilo!“
„Hale buď milejší nebo tě znova píchnu vidličkou, i já mám city víš?“
„Oukej, oukej, hlavně už žádný píchaní, nerad bych měl na zadku nový mateřský znamínka.“
„Takže ty jsi se převtělil do žraločího file? Je vidět, že karma je sv*ně.“
„Já se do ničeho nepřevtělil! Jsem duch, sakra, a ta blbá žlutooká koza, co si ze mě vystřela, mě za tebou poslala v týhle podobě, protože ví jak nesnáším žraločí file a že jsem ještě nezkušený v zhmotňování se.“
„Píchy, píchy, píchy, píchy, pích.“
„AUUU!!!“ Za co to sakra bylo?!“
„Řekl jsi o mé tajné ctitelce, že je blbá koza. To není hezké mluvit o ní takhle v mé přítomnosti a ještě k tomu, když mám vidličku v ruce. Omluv se, hned nebo píchnu silněji.“
„Omlouvám se.“
„Tak to je lepší, ještě z tebe udělám spořádané a slušně mluvící file.“
„Jo, a já z tebe udělám mletej karbanátek, až se naučím zhmotňovat,“ brblá si file Kisame pro sebe.
Gai pohne vidličkou míříc opět na file Kisame.
„Říkal jsi něco?“
„Nic.“
„Tak mi vysvětli, jak to, že jsi duch, proč tě můžu píchat vidličkou. Vždyť by měla jinak tebou projít ne?“
„Jsem sice duch, ale teď mám hmotnou podobu file.“
„Vždyť jsi říkal, že jsi Hoshikage Kisame a ne žádné file!“
„Končím, už na to nemám. Tohle je moc. Je to horší, než když jsi na mě vypustil tu tvoji Hirudoru. Tohle by nevydržel ani svatej.“
„No tak promiň, mám málo příležitostí s někým popovídat.“
„Vždyť jsem za tebou pořád někdo chodí.“
„Ale to je jen z lítosti. I když Tsunade mi říkala, ať myslím pozitivně, stejně vím, že mě všichni litují kvůli tomu, že už nebudu nikdy moct chodit. Naruto mi sice zachránil život, když jsem otevřel všechny brány, ale nedal mi už dohromady pořádně tělo. Takže je teď ze mě mrzák.“
„Aha, to jsem nevěděl. Teď už chápu, proč mě sem poslali.“
„Oni?“
„To zatím neřeš, to je hodně složitý. Nechám to raději na tý modrovlasí potvoře, která si říká anděl a přitom se tak vůbec nechová.“
„Píchy, pích.“
„Auuu!!! Za co to bylo?“
„Ty moc dobře víš.“
„No jo no. Omluvám se není to žádná modrovlasá potvora, je to učiněnej anděl.“
„Hodné filátko.“
„Díky, už se moc těším, až ti to Konan bude vysvětlovat, ta si užije jako nikdy,“ šeptá si tiše file Kisame pod vousy.
„Říkals něco?“
„Jen jsem si trošku pro sebe zanaříkal, jak mě od té vidličky bolí hřbet.“
„Buď hodný a nebude.“
„Neboj už budu.“
„Teď mi řekni, o co tu jde Kisame?“
„O budoucnost, o co jiného!“
„Vždy je to pořád to samý. Válka a mír, mír a válka. Copak mi dva to už dobře neznáme, Gaii?“
„To máš pravdu, bojovníci jako mi to znají až moc dobře.“
„Jojo, je to náš kříž.“
„Chceš obejmout, Kisame?“
„Ale jo, vždyť jsem teď jen file, tak to nebude tak trapný, jako kdyby se objímali dva chlapy.“
Gai si přitiskne talíř s filem Kisame k hrudi a chvíli tak spolu setrvají. „To myslím, že by stačilo.“
„Jo taky mám ten pocit.“
„Už je ti líp.“
„O hodně líp. Už chápu, proč tě má Lee tak rád. Jsi sice blbej jak tágo, ale rozumíš lidem a dokážeš je motivovat.“
„To víš, každej nemůže bejt genius.“
„To jo, to by tady bylo k nevydržení.“
„Teď mi raději pověz, co je to za ten vzkaz, kvůli kterému z tebe ze srandy udělali moji večeři.“
„Fajn, ještě mi to připomínej, ale nechme už toho. Říkal, že mu porozumíš jedině ty.“
„Počkej on. Myslel jsem, že mi to vzkazuje má tajná ctitelka, co tě sem filetovala.“
„Filetovala?“
„Transportovala, chtěl jsem být vtipný.“
„Hahaha, to jsme se nasmáli. Ne, je to někdo jiný, pro tebe velmi důležitý.“
„Co je to za vzkaz, Kisame, mluv!“
„Osmá není poslední.“
„Jaká osmá, která osmá?“
„Řekl, že to moc dobře víš, zatím ahoj, ty blboune, ještě se uvidíme.“ Najednou se kolem talíře objeví žluté světlo, které nabývá na intenzitě. Talíř se žraločím filem Kisamem pomalu stoupá ke stropu a Gai na to jen udiveně civí.
„Co se to děje?“
„Mám tady odvoz, co bys řekl jiného?“
„Počkej, Kisame, nikam nechoď, nemůžeš mi tohle všechno říct a jen si tak odejít!“
„Ale můžu, ber to jako odškodné za mé nervy.“
„Ty pitomej žraloku, počkej, až tě znovu uvidím, nakopu tě do zadku.“
„Jestli pochopíš ten vzkaz, možná že toho budeš schopen.“ Gai nechápavě zírá a v hlavě se mu dává do pohybu myšlenkové soukolí.
„Koukám, že Konoha zase svítí. Že bys už žhavil mozek, Gaii?“
„Jen počkej, Kisame.“
„Neboj počkám, já mám času dost. Jsem už mrtvej nebo snad ne?“
„Začínám o tom úspěšně pochybovat.“
„Tak raději nepochybuj, v dnešní době je všechno možné,“ ozve se naposledy. Talíř zprůsvitní, rozzáří se a zmizí. Gai sedí v křesle s otevřenou pusou a neví co si má o tom všem myslet.
„Sakra to chce panáka,“ řekne Gai nahlas a stále se dívá ke stropu. V hlavě si pořád dokola opakuje tu větu, kterou mu řekl Kisame, když v tom přeruší své myšlenkové pochody a zakřičí.
„Hale, ty blbej žraloku, koukej se vrátit s mojí večeří. Ten filet byl dárek a je mi jedno, že jsi do něj byl filetovanej, teda vlastně transportovanej.“ Ticho. Nic se neděje ani neozývá.
„Tohle byl opravdu hodně ujetej večer,“ zamumlá si Gai pro sebe pod vousy, když v tom mu na hlavu s hlasitým prasknutím dopadne keramický talíř. „Tady máš tu svojí večeři, Zelená šelmo z Listové a měl jsem pravdu, máš hlavu dutou jak kokosovej vořech.“
„Já tě…!“
„Už se stalo, šelmičko, zatím páčko a namáhej si hlavičku nad tím vzkazem.“
„Proč jen já? Proč nemůžou nechat starého člověka dožít.“
„Protože ti dávají naději. Pamatuji, osmá není poslední.“
Gai se soustředí na Kisameho hlas a jeho slova. Hladíc si přitom rostoucí bouli na hlavě.