Typ

Parta tvořená Raiuem Ikazuchi, Tayuyou a Jakkaruem změnila svůj původní plán cesty do Země Balvanu. Místo toho, aby riskovala nebezpečí putování přes území Země Deště a střet s místními ninji z Deštné vesnice, která byla stejně, pokud ne více, nepřátelská vůči narušitelům jako Trávová, se rozhodla přejít přes hranice Země Země a obejít její hranice až do Země Balvanu.

„Tak to bylo..."
Kapitán Yamato zvedl oči od sukovité podlahy zahradní verandy, kde jim paní Yamanaková připravila posezení. Bylo teplé, slunečné ráno, a Shikamaru tu mohl svobodně kouřit. V keramickém popelníku s ornamentálním vzorem už doutnaly tři nedopalky a Hokageho poradce k nim vzápětí přidal čtvrtý.
Sedělo jich tu pět, včetně paní Yamankové, která ovšem každou chvíli odcházela s nádobím a nosila další; někdy z vlastní iniciativy, jindy ji někdo požádal.

Díval se na ni, jeho oči byly chladné, bez zájmu. Po bolesti nebylo ani stopy. Sakura si založila ruce na prsou. Zamračila se. Chvilku si navzájem dívali do očí. Itachi se po chvilce odvrátil a zahleděl se do stropu.
Sakura vzala kalíšek s vodou a pomalu se roztřesenými kroky přibližovala k Itachimu. „Jenom klid, není ve stavu, ve kterém by ti mohl ublížit!“ okřikla se v duchu. Klekla si k němu, snažila se dýchat pravidelně, ale třas jí nechtěl opustit.
„Přinesla jsem ti vodu. Měl by ses napít,“ natáhla ruku s kalíškem k němu.

Kakashiho doprovázel starý samurai v klasickém bílém brnění, které si Kakashi zvykl často vídat během války, a se svazkem chrastících klíčů. Nacházeli se v rozsáhlém vězeňském komplexu, hluboko pod věčně zamrzlou půdou Země Železa. Z chodby naproti vyšla stařena v zimním oblečení a mírně se uklonila oběma mužům.
„Z bezpečnostních důvodů mu nebyla vrácena schopnost mluvit, ale naučil se znakovou řeč," oznámil obrněný samurai a odemkl železné dveře. „Madam Mariko umí číst ze rtů, bude překládat."

Morino Ibiki si přitáhl skládací židli a ztěžka usedl vedle svého dobrovolného vězně: „Saii."
„Danzou... sama..." vydechl Sai, unavené oči upřené na strop.
Velitel výslechového oddílu složil jednoduchou pečeť a Saiovo tělo se napjalo rychlým záškubem bolesti, která byla tím jediným, co jej ještě drželo v bdělém stavu. Dnes opět zaklonili opěradlo železného křesla a došlo i k použití čelního popruhu; ne kvůli nepohodlí nebo bezpečnosti, ale protože to omezilo Saiovu vizi. Jeho pohled nyní mířil striktně vzhůru, k jednotvárně šedivému stropu, na nějž jeho paměť kreslila dávno zapomenuté vize.
„Saii, kde jsi?"
„Uhh?" Pokusil se otočit po hlase, ale kožený pás tomu zabránil. „Kdo -... kdo je Sai?"
„Ty. Tvé krycí jméno, vzpomínáš?"
„N-ne. Naše mise vyžaduje maximální utajení. Instrukce jste už dostali..." Oslovil Sai kohosi, kdo tam nebyl.
„Hmm? Jak ti mám říkat?" Zeptal se Morino.
„Hyena," vydechl Sai.

Sakura s klením vylezla z postele, znovu se s hlasitým zívnutím protáhla. Kolébavým krokem došla do koupelny, napustila si do dlaní ledovou vodu a chrstla si ji do obličeje. Podívala se na sebe do zrcadla. Pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy, vlasy jí trčely do všech stran, vypadala fakt příšerně. Ještěže dneska pracuje v nemocnici a neuvidí Sasukeho s Narutem, propadla by se hanbou, kdyby ji takhle viděli. Vzala si hřeben a sčesala si vlasy do krátkého culíku. Pak si vyčistila zuby a vyšla ven z koupelny.

Kapitola XVIII. – Světelní strážci

Wiera už celý měsíc žila více méně bez zraku. Každý pátý den jí bylo povoleno si šátek sundat, aby její oči úplně neodvykly světlu. Nedalo se říct, že by se na to netěšila, ale být závislá jen na ostatních smyslech jí už tolik nevadilo.

Bylo už kolem desáté večer, když Kakashi navštívil pohodlné přítmí pozorovatelny, jejíž zrcadlové okno vytvářelo široký, obdélníkově ohraničený průhled. Výslechová místnost za sklem byla velká a tradičně přesvětlená, až měl Kakashi dojem, že nejde o skutečné místo, ale filmové plátno. Kakashi měl za sebou hektický, ovšem rychle ukončený den. Pro něj možná nebylo pět hodin vůbec nic, ale tady to znělo jako celá věčnost. Vždyť vlastně ano, připustil. Sai v nich musel prožít několik týdnů.
Zmíněný vězeň ležel na maximálně sklopeném křesle, na kterém ho držela jen ta hromada popruhů, protože sebou nekoordinovaně škubal. Pod zavřenými víčky se dal rozeznat pohyb očí, pootevřená ústa se horečnatě chvěla, ale slyšet nebylo nic, snad vyjma náhodného zaúpění nebo zachrčení. Kolem občas prošel hlídkující chuunin a otřel mu zpocené čelo.

Počasí ve Skryté Oblačné nebylo takové jako obvykle. Namísto jasného slunečního dne se sněhově bílými obláčky plujícími mezi skalními útvary bylo nebe zatažené černými mraky, ze kterých padaly velké dešťové kapky. Terasy, chodníky a můstky většinou plné obyvatel teď zely prázdnotou, jak se všichni schovávali před deštěm. Nebouřilo, což bylo netypické s ohledem na fakt, jak tmavé mraky byly. Samotný déšť však stačil, aby dělal rušivou kulisu během brífingu v kanceláři Raikageho.

Seděl jsem ve své Kanceláři v budově Hokageho a prodíral se hromadou všemožných listin. Do Chuuninské zkoušky zbývalo méně než čtrnáct dní a přípravy na ni vrcholily. Bylo potřeba vydat všemožné rozkazy, povolení a dočasná nařízení, aby vše proběhlo pokud možno bez problémů. Navíc Klosemu jeho tréninky přestávali stačit a čím dál víc se mě snažil přesvědčit, abych mu svěřil nějakou misi, takže jsem neměl klid ani doma. A co bylo nejhorší.

Chtěl promluvit. Nemohl. Chytil se za krk. Podíval se na sebe. Byl... bledý. Ale jinak bledý. Skoro bílý. A na ruce měl znak. Připomínal mu jin-jang. Měl ale pouze tmavou část. Jin. Na krku náhrdelník. Jediné, co mu zůstalo, byly křídla. Otevřely se velké a těžké dveře a vstoupili...

Démon Naruto 6

U Nagata
„Tak kde, do svatého Rinneganu, je?!" řekl.
„Taky ho nikde nevidím. Rozdělíme se. Já jdu doleva a ty doprava."
„Hai," odpověděl a byl ty tam.

U Naruta

Ležel na železné židli, tvrdé a studené, a nepamatoval si, kdo a kdy ho na ni připoutal. Šedé chodby výslechového oddělení se mísily s temně vykresleným přeludem velitelství ANBU, holý beton s litou dlažbou a bílé zářivky se zlatým světlem stropních lamp. Okolí se občas podivně zachvělo a připadalo mu, že jeho židle klouže a otáčí se, jako by ji někdo vezl skrz vznikající prostor. Sklopili ji vzad, skoro jako lehátko, ale nepoužili popruhy pro hlavu a to mu dovolovalo lepší rozhled.

Jednání mezi Kage začalo přesně v jedenáct v jednací síní budovy Hokageho. Nejdříve jsme mezi sebou přivítali Druhého Tsuchikageho a zapálili vonnou tyčinku za jeho předchůdce. Pozorně jsem Muua pozoroval a nebyl jsem sám. Zdálo se, že také ostatní Kage byli znepokojeni jeho chováním.
„Nyní bych rád přistoupil k věcné části jednání. Doufám, že dopadnou k spokojenosti všech pěti národů,“ začal Shikaharu, který byl moderátorem zasedání. „Je zvykem tuto část zahájit shrnutím pokroků ve výcviku Shishi Kloseho.“

Seděl na houpačce, vzpomínal na jeho životní lásku, už jsou to dva roky, co se to všechno stalo, po tváři mu stékala slza, miloval ji a zároveň nenáviděl za to, že ho zradila. V ruce svíral kunai, už to takhle dál nejde, jen jedno malé bodnutí a bude po všem...

Před dvěma roky...

Jako první byl stůl. Obyčejný, s dřevěnou deskou a kovovýma nohama. Jen v jeho přední části byl vyříznutý půlkruhový otvor, o poloměru tak deset centimetrů. Těsně za ním stála podivná konstrukce, cosi na způsob dílenského svěráku s okraji potaženými gumou.
Morino Ibiki stál celou dobu před Saiem, zatímco mu dva shinobi sundávali svěrací kazajku. Ruce měl založené na hrudi, bílé světlo tvořilo ostré stíny v záhybech černého kabátu. Sai upíral pohled striktně k Morinovým sandálům, jen výjimečně zvedl oči k jeho tváři.

Následující dny se staly pro Shikamara tichým utrpením. Ať už se snažil plnit povinnosti doma nebo trénovat, jeho myšlenky byly i tak úplně jinde a často se zapomínal uprostřed činnosti. Rušilo to jeho soustředění při shougi a když se rozhodl napsat Temari, brzy si uvědomil, že na polovině svitku popisuje Saiův psychický stav a dopis roztrhal.

„Veky sme sa nevideli, sensei.“
„Za každú pripomienku veku mi kúpiš fľašku saké,“ upozornila blondínka a koketne hľadela na čašníka, čo zjavne nechápal, prečo Sakura vyká tej dievčinke s veľkými... a tam s myšlienkami i pohľadom uviazol.
„To nesvedčí vášmu veku,“ podotkla Sakura.
„Znova! Dve fľašky! Dnes pri saké pekne pookrejem.“
„Nič také, pri programe, čo som nám vymyslela, pookrejete z inej teplej tekutiny.“
„Vareného vína?“ No čo, za pokus to stálo.

Ino měla podivný sen. Nepamatovala si ho, jen se kvůli němu probudila o dvě hodiny dřív, zvláštně znepokojená. Hodnou chvíli zírala do stropu, zatímco jí před očima mizely jeho rozmazané útržky. Usnout se jí už podruhé nepodařilo, tak na sebe hodila oblečení, v přízemí sebrala zástěru a rukavice a odešla dělat kravál vedle do skleníku, kde jí to nikdo z rodiny nebude vyčítat.

Provaz byl udělaný ze spletených kovových vlasců, rám železný, pódium dřevěné.
Hubený muž s předčasnými vráskami uboze pofňukával, proplétal kostnaté prsty a mnul zpocené dlaně, dokud jej dvojice strážných nevyvlekla po schodech nahoru a nasadila mu na hlavu černý pytel. Ten nebyl pro odsouzencův klid, napadlo Saie, když později sledoval, jak odnášejí tělo. Byl pro diváky, aby neviděli vězňův výraz. Vykulené oči, zsinalý obličej, hlavu na stranu.
Smyčka pevně objala hrdlo, prokurátor přečetl rozsudek, propadliště se otevřelo.