Typ

Přivřela dveře pokoje tak, aby zůstala jenom několikacentimetrová mezera, kterou do temného pokoje pronikaly poslední zbytky světla z neustále osvětleného koridoru. Po třech krocích se nerozhodně otočila nazpátek. Pootevřené dveře narušovaly veškerá pravidla, vytvářely temnou skvrnu na bleděmodrém povrchu. Bylo to hloupé, bylo to zbytečné, bylo to malicherné. Přesto dveře nechala pootevřené.

„Teraz nie!“ odignorovala zaťahanie za rukáv.
„Mám iné povinnosti,“ ozrejmila, keď sa jej začal trieť o chrbát.
Zostala neoblomná, aj keď jej položil hlavu do lona a hádzal po nej prosebné pohľady. Nepodľahla, ani keď sa k drankaniu pridali jeho súrodenci, akurát stratila trpezlivosť.
„Kiba, nemôžeš sa chvíľu venovať Haimarom? Ja musím dokončiť prácu do školy.“
„Nie, nemôžem, sú to predsa tvoji psi,“ dostalo sa jej od brata odmietavej odpovede.

Sobota
Vo vstupnej hale to priam hučalo. Ayame komandovala deti, aby stihli všetko pobaliť. Už mali predsa vyraziť pre polhodinou. Šup! kričala na dvoch chlapcov a jedno dievča zbiehajúcich z poschodia, zatiaľ čo jej manžel nahadzoval batožinu do taxi-koča, ktorý ich čakal pred vchodom. Starý Teuchi ticho stál kúsok od nej. Pozoroval, ako zvláda situáciu. Stála tam vzpriamená, upravená žena, ktorá presne vie, čo robí. Musel uznať, že sa celkom vyšvihla. Z rodinného podniku dokázala za pár rokov vybudovať uznávaný reťazec rýchleho občerstvenia. Samozrejme, s názvom Ichiraku.

Sluneční světlo házelo na tapety zlatavé jiskry. Lehce se nadzvedl a pohybem ruky přivolal tmavovlasého chlapce, který stál v rohu místnosti. Ten mu upravil polštář a podal umyvadlo s teplou vodou. Pokusil se pohnout nohama, ale necítil je. Povzdechl si, máčeje si obličej ve vodě, ale když si jej třel hebkým ručníkem, kolem úst už mu hrál úsměv. Bylo mu dobře. Pohybem hlavy odmítl nabízenou snídani a chlapec ji pohotově odložil stranou.

Bylo pozdní odpoledne a Ibiki se chystal opustit svoji kancelář. Už týden nebyl ve své kůži, pořádně se nesoustředil, nervózně přešlapoval po chodbách a jakmile mu nějaký nešťastník zkřížil cestu, dostal v lepším případě práci navíc a v tom horším okusil Ibikiho hněv.
Napodruhé se mu povedlo obléci jeho plášť. Vykročil ke dveřím, ale na poslední chvíli se vrátil ke stolu a začal jej zuřivě prohrabovat. Hned na to se vrhl ke kartotéce a vytahoval jednu složku za druhou, prolistoval je a odhodil za sebe. Byl skoro u posledního šuplíku, když vešel Inoichi. Pobaveně sledoval svého přítele, který zoufale obracel svoji kancelář vzhůru nohama. Nakonec se mu ho zželelo.

Ubylo dvě stě let od doby, kdy legendární Uzumaki Naruto, zachránce míru ve světě shinobi, zemřel. Období klidu je dávno pryč, skryté vesnice začaly mizet jedna po druhé. Nyní zbyly už jen Konohagakure, Kirigakure a Sunagakure.
Výcvik ninjů zde běží naplno a každá vesnice se snaží vychovat ty nejlepší z nejlepších.
V Konoze odmaturoval další ročník a nové týmy jsou připraveny začít s těžkým tréninkem a stát se schopnými shinobi.
Mezi nimi je i tým třináct. Suzume, Satoya a Naoto se pod vedením jounina Yuujira snaží nalézt svou cestu ve spletitém labyrintu nynějšího světa a při tom neztratit sami sebe.

Sasuke se na blonďáka vyřítil abnormální rychlostí, které ohromila všechny, jenž jejich souboji přihlíželi. Jenže Naruta ne. Vždy měl pohotové reflexy, ale za dobu jeho tréninku, je posunul na úplně novou úroveň, která se téměř vyrovnala i Sharinganu. Mohl se Sasukemu bez větší námahy vyhnout, ale místo toho, se rozhodl porovnat síly. Vydechl, zklidnil svou mysl a také se na protivníka vyřítil s vytasenou katanou. Díky ohromné rychlosti obou ninjů, se čepele jejich zbraní střetly téměř okamžitě. Jejich síla byla neuvěřitelná.

[hide=NECHOĎTE BEZ TOHTO ČÍTAŤ!Boh Vás opatruj, ak mi niekto napíše v PM, kedy bude ďalší diel, muhaha ]Zdravím Vás všetkých! Tento diel som mala napísaný už koncom novembra, ale vydávam až po dlhej dobe. A bude aj posledným vydaným.

Vysvetlím...

Bylo nemožné od domů obyčejných vesničanů určit, kde stávalo hlavní sídlo. Zbývalo jediné, prohledat každý kout ruin.
Zmapovali vesnici, velikost, uspořádání budov, snažili zjistit všechny možné informace o staveních. Jen litovali jedné věci, že k té kataně nebyla mapa města jako bonus… teď by se nějaká šikla.

Bolest je nepříjemný smyslový a pocitový zážitek multidimenzionálního rázu ve spojení se skutečným nebo potencionálním poškozením tkáně anebo je v termínech takového poškození popisován.

Tohle je definice bolesti, alespoň jedna z mnoha, kterou jsem našel v knihách, ale i když si ji čtu stále dokola musím říct, že vůbec není přesná.

Kap.
Kap, kap.
Kap.

Voda stékala po oprýskaných zdech, drobné kapky padaly ze starých oprýskaných trubek a narušovaly jinak dokonalé ticho. Dokonalé... nebylo dokonalé. Ani zdaleka ne. Z dálky se ozýval pláč, zvuk drásající uši toho nevinného tvora. Nevinného? On rozhodně nebyl nevinný. Jeho dech se odrážel od stěn a vytvářel tichou ozvěnu zamlčovaného bytí. Zamlčovaného? Byl veřejným tajemstvím...

Noc byla klidná, jak už se všichni pomalu ukládali ke spánku. Měsíc osvětloval Raiuovi cestu po střechách, když skákal z domu na dům. Bylo to rychlejší a nenápadnější. Spoléhal se na tmu, a kdyby ho náhodou někdo viděl, považoval by ho za přelud vlastní fantazie, nebo nějakou kočku. Doufal, že se tak pozdě nikdo nebude potulovat po ulicích. Tento předpoklad byl správný. Viděl jen pár lidí a ani jeden se nedíval nahoru ke střechám. Nemusel se tedy bát, že by se o něm mohli dozvědět místní ninjové, protože by to věci nepochybně zkomplikovalo.

Jako kdyby se čas zpomalil. Oba ninjové viděli, jak na sebe navzájem běží s jejich smrtícími technikami. Neměli ani čas přemýšlet. Každý pouze věděl to, že zrovna on chce vyhrát. Musí vyhrát.
Netrvalo ani tři vteřiny, než se sví bývalí přátelé střetli, ale jim se to zdálo jako celá věčnost. Na tuhle chvíli oba čekali. A konečně je tady.

Díky nápojům vznikají příběhy… A příběh vytváří váš nápoj.

V zapadlých uličkách Konohy se nachází malý tichý bar. Je to bar Tengoku. Není přeplněn lidmi jako hospody a restaurace v centru, a tak můžete lehce minout dveře z těžkého dubového dřeva. Ty vás na první pohled mohou odradit, vypadají totiž, jako kdyby si své zákazníky vybíraly.
A dnes večer jejich tajemství objeví žena, která nevyhlíží světlé zítřky.

(útržky z Nejiho vyprávění; neznámé datum)

[i]Před tou hroznou událostí, na kterou mám plno rozporuplných pocitů, a kteráž to mi změnila život od základů, jsem býval sebestředný pokrytec, sobec a ignorant, který nechtěl vidět nikoho jiného než jen sebe. Och, jaký jsem to býval slepý a hluchý blázen! Sudba asi moc dobře věděla, proč mě tak potrestala. Jen díky tomu jsem svět začal vidět ne očima, ale srdcem. Jaký to zvrat v mém životě. Ano, na jedné misi jsem byl moc blízko výbuchu, na kratičký děsivý okamžik jsem v plné síle Byakuganu pohlédl do toho záblesku. To byla moje největší chyba.

„Myslel jsem, že už nepřijdeš.“
„Promiň, že jsem tě nechala tak dlouho čekat, ale měla jsem jinou neodkladnou záležitost.“
„Dlouho, říkáš. Možná pro tebe. Mně to přijde jako věčnost.“ Sarkastický jako vždy.
„Odpusť si, prosím, to melodrama. Když se rozhlédnu kolem, je vidět, že ses při čekání na mě nenudil.“
„Menší zpestření v jinak nudném dni,“ i jeho hlas zněl nudně.
„Sto mrtvých na čtyřicet různých způsobů, a ty tomu říkáš menší zpestření?“ podivila se jeho společnice.

Kakashi chvíli vstřebával situaci. Celý svět jako by se náhle zastavil, i slzy se zastavily uprostřed pohybu. Snažil se domyslet si, co se tu odehrálo. Známky po boji byly patrné a Hiashiho mrtvá manželka jako důsledek zcela jasně hovořila o problémech. Nikdo se nechystal dát Kakashimu odpověď, tak se otočil pro radu k Ibikimu. Nestyděl se přiznat, když něco nevěděl, od toho měl přátele.

Bouřlivé nebe rámovalo hranice pobřeží a táhlo se až daleko za obzor. Dole pod ním obrovské vlny narážely na kamenité pobřeží a zanechávaly po sobě šedivou pěnu, která mizela ve víru oceánu, aby se celý proces mohl opět opakovat.
Na obzoru se blýsklo a brzy přišel dozvuk hromu. Zem se otřásla a shinobimu se podlomily kolena. Bylo to varování: UTÍKEJ PRYČ! Ale muž ho nedbal, vlastně proto byl zde. Aby se té ohromné síle skrývající se na hladině vody postavil.

Je čas se podívat o trochu zpět do minulosti…

Malá Kushina přišla v doprovodu dvou elitních ninjů do Konohy, aby se stala příští Jinchuuriki Kyubiho. Tento úkol byl tajný, věděla o něm jen hrstka. Procházeli vesnicí a Kushina byla u vytržení, museli ji donutit ráznými gesty, že nebudou všude kvůli ní stavět, aby obdivovala kdejaký dům nebo prostého občana. Tudíž za chvíli našli svůj cíl, dům Uzumaki Mito. Byl velkolepý, jak se sluší a patří na manželku Shodaimeho. Mohl se rovnat dvorům samotných daimyó. Mito je s vlídností přivítala.