manga_preview
Boruto TBV 07

Sedm Osamělých - Kapitola 13

Sedm Osamělých - 3.png

Parta tvořená Raiuem Ikazuchi, Tayuyou a Jakkaruem změnila svůj původní plán cesty do Země Balvanu. Místo toho, aby riskovala nebezpečí putování přes území Země Deště a střet s místními ninji z Deštné vesnice, která byla stejně, pokud ne více, nepřátelská vůči narušitelům jako Trávová, se rozhodla přejít přes hranice Země Země a obejít její hranice až do Země Balvanu. Sice Kamenná, Jakkaruova ninja vesnice, ve které studoval, také nebyla přátelská k cizím ninjům a své hranice hlídala celou armádou, Tayuya prozradila metody, jak takovou údajně neprůchodnou obranou projít bez zpozorování: „Čím více lidí máš, tím snazší je najít skulinku.“
I když přechod přes Zemi Deště nepovažovali parťáci za až tak veliký problém, novou cestu zvolili ještě z dalšího důvodu. Po jejich akci v Orochimaruově tajné laboratoři získali hodně cenných informací. Část z nich poslal Raiu do Oblačné skrze své ninja-vlky. Také se rozhodli, nebo spíš Jakkaru chtěl, že obdobné informace předají i do Kamenné. Vzhledem ke špatným diplomatickým vztahům mezi Kamennou a Oblačnou, Tayuyině spojitosti s Orochimaruem a Jakkaruovi, jakožto hledanému dezertérovi, to však nemohli udělat přímo. Strávili nad úvahami dost času, ale nakonec přišla s řešením Tayuya.
Vyhlédli si jednu osamocenou posádku Kamenných ninjů. Raiu se přestrojil za „podezřele skrytou postavu“ a „omylem“ se s nimi střetnul. V souboji se spolehnul pouze na kunai a své bojové schopnosti, v polovině boje se vypařil a „jako nedopatřením ztratil“ svitky s Orochimaruovými poznatky a příkazy o únosech lidí v Zemi Země. Posádka to okamžitě zabavila a poslala do vesnice zprávu s tím, že to byla „jejich práce.“ To se už parta nedozvěděla, protože byla na cestě do Země Balvanu.

Putování jim zabralo pár dní, protože se museli plahočit po horských stezkách a tábořit na úbočí skal nebo pod nimi v údolích. Když to šlo, zvolili si i malé hotely a penziony v horských vesničkách, kde na sebe příliš neupozorňovali. I když je Kamenná nehledala, aspoň ne tak jak by měla, nechtěli nic riskovat.
Nakonec si Jakkaru oddechnul, protože dosáhli cíle a vkročili do kamenité pouště Země Balvanu. I když to byl ze začátku pro ně šok, po dni cesty se dostali do svěžejšího a travnatějšího prostředí. Řeka, podél které šli, okolí zvlhčovala, což mělo za následek větší růst zeleně. Nacházeli se v horské poušti mezi hornatou Zemí Země a pouštní Zemí Větru, takže se to dalo čekat.
Cesta je zavedla k jednomu z největších měst v Zemi Balvanu. Přivítala je vysoká kamenná brána, na které bylo napsané: „Vítejte ve městě Hashiwari.“ Parta prošla okolo strážných (Raiu byl opět ve svém civilním oblečení) a vstoupila do města. Hashiwari bylo prakticky celé postaveno z kamene. Kamenné kvádry různých velikostí byly přitisknuté k sobě a spojené pojidlem. Některé střechy byli taktéž z kamene, ale většinou se na jejich stavbu používalo dřevo. Architektura byla velmi prostá a skromná. Na verandách měli lidé dřevěné lavičky, na kterých seděli třeba starší občané nebo hospodyňky, které zde dělaly domácí práce. Na ulicích si hrály děti a lidé se míjeli, potkávali a shlukovali se.

Ve městě postřehli jeden aspekt, který je provázel už od chvíle, co vkročili do Země Balvanu. A sice, že všude naráželi na malé kapličky, svatyně až po menší chrámy a v Hashiwari to nebylo jiné. Tayuya vysvětlila, že technicky feudálním lordem je kněz, takže celá země je nábožensky zaměřená a je to tak už po generace.

Procházeli přes park, jedním z mála míst, kde stromy byly velké a zcela zelené díky bohatému zavlažování. Raiu najednou dostal takový... pocit, že... ho něco sleduje. Nebo spíš někdo. Otočil hlavu doprava a pak nahoru ke koruně jednoho ze stromů rostoucích podél cesty v parku. Na větvi seděl kluk, který si je prohlížel s výrazem, u kterého se nedalo poznat, jestli je unavený, popuzený nebo znuděný.
Měl dlouhé tmavě zelené vlasy stažené dozadu do dlouhého špičatého účesu červenou čelenkou s destičkou se symbolem Travnaté vesnice a velké kulaté oči s malými černými zornicemi. To by neznělo nijak zvláštně, kdyby ovšem kluk, který mohl být jen o málo mladší než Raiu a Tayuya, neměl extra dlouhý nos (asi jako mají ptáci zobáky v poměru k hlavě) celý namalovaný červenou barvou a okolo očí (včetně víček) černý make-up. Tím se zcela vymykal ostatním a byl tím i nápadný jako nikdo, a to Raiu už viděl hodně lidí s různým malováním a tetováním. Oblečen byl do volné černé kombinézy a kalhot, velké světle žluté bundy vepředu otevřené a svázané nitěmi okolo šesti knoflíků. Měl malé pouzdro na kunaie uvázané kolem pravého stehna a červené ninja sandále.

Tayuya se podívala stejným směrem jako Raiu a stejně hned pojala podezření. Znamenalo to, že po nich Travnatá pátrala a tenhle ninja je právě našel? To by se snad takhle netvářil a nenechal se nachytat, jak lelkuje na větvi, ne? Proč by ale jinak tady byl tak daleko od své domoviny? A co znamenalo jeho malování obličeje?
Navzájem se sledovali, dokud Tayuya na Travnatého ninju nezavolala: „Hej, ty šašku počmáranej. Co tam tak sedíš a blbě čumíš?“
Mladík stočil svůj pohled na Tayuyu, přičemž na něm nebyla vidět sebemenší změna nálady a nahlas, ale ne důrazně, odpověděl: „Odpočívám, kozo zrzavá.“

Tayuye naběhla na spánku žíla, jak se v ní okamžitě vzedmul hněv a stihla ze sebe vypravit pouze: „Ty zas**-!“ než ji přerušil Raiu nataženou rukou před ní.
„No tak,“ řekl Raiu spíše konejšivě než rozkazovačně. Podíval se na chlapce stále ležícím na větvi stromu a s přátelským obličejem ho oslovil.
„Omlouvám se za kamarádku, je trochu víc prchlivá se svým slovníkem. Jsem Raiu. Jak se jmenuješ?“

Travnatý ninja chvíli jen mlčel a sledoval ho. Potom seskočil dolů a přešel ke skupině.
„Jsem Nouzu Nagaku,“ představil se zelenovlasý.
Raiu přikývnul a otočil se k ostatním.
„Toto je Tayuya a Jakkaru. Cestujeme a objevujeme neznámá místa, potkáváme nové lidi a snažíme se zdokonalit.“
Raiu otočil hlavu směrem na cestu, po které předtím šli, potom pohled vrátil zpátky k Nouzuovi.
„Nechtěl by ses k nám připojit? Máme namířeno do centra města. Jestli nechceš, můžeš se vrátit k...“ na moment se zarazil, když zvažoval, co vlastně může říct: „Ke svým věcem.“
Nouzu zase jen tiše stál a díval se do očí černovláskovi. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst, ale zdálo se, že přemýšlí a zvažuje věci, o kterých věděl jedině on sám. Po pár vteřinách Travnatý ninja pokrčil rameny.
„Proč ne.“

Celá skupina se znovu rozešla parkem. Raiu a Jakkaru si prohlíželi stromy a budovy, zatímco Tayuya házela jedovaté pohledy proti Nouzuovi. Už to bylo hodně dlouho, co někdo Tayuyu slovně napadnul stejně, jako ona urážela ostatní. Když se stala členem Zvučné čtyřky a získala Prokletou pečeť, už si to nikdo nemohl dovolit, pouze ostatní členové týmu, Kabuto a Orochimaru. Nikdo z nich neměl tak prořízlou pusu jako ona. Obzvlášť Jiroubou byl na její oprsklou pusu háklivý. Svým způsobem jí ten špekoun blbej čas od času chyběl, když ji slušně napomínal potom, co řekla něco sprostého, což bylo skoro vždy.
To, že Nouzu jakožto ninja z prťavé vesnice si dovolil ji urazit, pro ni mělo veliký význam. Přestala se cítit tak, jako když sloužila Orochimaruovi. Byla... jedna z mnoha, a to ji tak strašně štvalo!!!

Parta prošla parkem a částí města až dorazila ke středu, kde se zastavila před schodištěm vedoucím k velikému hradu, který předtím viděla nad střechami domů. Byl postaven na vyvýšené plošině s několika schodišti z různých stran. Samotná stavba se skládala z centrální největší věže dle klasické japonské architektury s několika vedlejšími, menšími stavbami okolo. Nad schodištěm byly postaveny mohutné dřevěné brány torii vedoucí až nahoru. To a řada soch různých lidem podobných démonů a tvorů napovídalo, že hrad částečně sloužil i jako chrám.

Čtyři ninjové si mohutnou stavbu prohlíželi, když vtom...
„Stát!“ silný hlas zavolal.
Celá skupina se hodila do střehu. Rozhlíželi se a hledali, kdo křičí a na koho to bylo.
„Vy čtyři. Zůstaňte, kde jste!“
Bylo jasné, že to bylo na ně, jenže nikoho okolo sebe neviděli. Hlavně bylo divné, jak se ten zvuk nesl... První Nouzu následován ostatními stočil hlavou nahoru, kde spatřil postavu statného svalnatého muže jen tak poletujícího ve vzduchu. Vznášel se proti slunci, takže byla vidět pouze jeho černá silueta. Přes ramena a horní část trupu měl přehozený jakýsi krátký plášť a ruce měl založené na prsou.

„Jste zatčeni, zločinci! Vaše zlodějská činnost zde končí!“
Zlodějská činnost? Vždyť jsme nic neukradli! Sotva jsme přišli. Pomysleli si všichni nezávisle na sobě. Ten muž nad nimi si je musel s někým splést. Ledaže... Tayuya se otočila na Nouzua a podezřívavě se zamračila.
„Zajímalo by mě, jestli to není mířený na tebe.“
Travnatý ninja stočil pohled na Zvučnou zrzku a jeho namaskovaná tvář potemněla a ztvrdla.
„Nemám důvod krást. Můžete to být vy. Vůbec vás neznám. Klidně jste mě mohli zatáhnout sebou do svých plánů, a pak mne předhodit jako obětní ovci, zatímco vy zmizíte s lupem.“
„Tak teď budeš obviňovat nás?!“
„Začala sis.“
„Hajzle!“
„Mrcho!“
„Chcípni!“

Argumenty gradovaly až do chvíle, kdy zachřestil kov o kov, protože Tayuya a Nouzu na sebe vytáhli kunaie. Vtom už ostatní zasáhli. Jakkaru obtočil své ruce Tayuyiným podpaždím a pevně ji chytil, ačkoliv se zuřivě vzpouzela. Raiu naproti tomu zaujal polohu mezi Tayuyou a Nouzuem beze zbraně proti kunaii, ale byl v bojové póze připraven zareagovat.
„Teď se všichni laskavě uklidníme. Tohle není čas ani místo na spory a já už vás dvou mám tak akorát dost.“
Stočil pohled nahoru v obavě, že uvidí přicházející útok. Vznášející se muž se však vůbec nepohnul z místa, skoro jakoby byl sám překvapený tím, čeho byl teď svědkem.

Ninja začal pomalu klesat, takže jeho podoba byla viditelnější, čím níže sestoupil. Byl to skutečně statný a silně stavěný muž okolo dvaceti let, svojí výškou dosahující i dvou metrů, s hnědými, krátce střiženými vlasy, pevnými rysy tváře, obdélníkovou bradou a tmavě modrýma očima. Jeho oblečení se skládalo ze standardní uniformy Skryté Skálové Vesnice (která se nacházela v Zemi Balvanu) neboli světlehnědé kombinézy. Jeho však byla bez rukávů a měl oranžově zbarvenou ochrannou vestu, která se skládala z horního dílu obklopujícího jeho hruď, ramena a krk (límcem) a dolního dílu, který chránil zbytek torza. Okolo pasu měl obmotanou tmavě žlutou látku se železnou destičkou se znakem Skálové, trojúhelníkové hory se třemi vrcholy, přičemž oba krajní byly nižší než centrální.

Skálový muž ladně přistál na zem a rozešel se pomalým krokem ke skupině. Travnatý i Zvučná se už tolik netřásli při pokusu zabít toho druhého, avšak zbraně přesto zůstaly v jejich rukách. Jak se ninja přibližoval, byl více a více vidět jeho zmatek. Přešel ke skupince, která ho sledovala, i když se nikdo nepohnul ze své bojové pozice, v případě Jakkarua a Tayuyi - držícího a držené.
„Vůbec se nechováte jako tým zlodějů. Kdo tedy jste?“ zeptal se příchozí.
Raiu si normálně stoupnul a otočil se ninjovi čelem.
„Omlouvám se za všechny. Jsem Raiu a toto jsou Tayuya, Jakkaru a Nouzu.“
Postupně všechny představil a vysoký muž přikývnul.
„Jsem Hotaka, ochránce města Hashiwari.“

„Ochránce? Co tu chráníte, pane?“ zeptal se Jakkaru, který už Tayuyu pustil, když se přestala vzpouzet.
„Toto město,“ řekl Hotaka a rozpřáhnul ruce do stran, aby tak pomyslně obklopil celé město. „S ním i hrad Hashiwari a vše, co je uloženo uvnitř.“
Svěsil ruce dolů a pohledem upěl na Nouzuově čelence podezíravým pohledem.
„Dovolte, abych se vás zeptal, kdo jste vy?“
„Pouzí cestovatelé,“ odpověděl Raiu.
Podíval se, na co se Hotaka dívá a lehce se pousmál.
„Já, Tayuya a Jakkaru jsme odešli ze své země, abychom mohli poznat jiné kraje. Nouzu má s námi jen společnou cestu.“
Travnatý ninja jim opětoval pohled s polozavřenýma očima, ale nic neřekl. Hotaka se stále na něho díval podezíravě, ale za chvíli ho to přešlo.
Raiu znovu promluvil: „A naopak, mohu se já zeptat, proč jste si myslel, že jsme nějací zloději?“

Hotaka přikývnul a podíval se nahoru nad schodiště ke hradu.
„Pojďte za mnou.“
Celá skupina se vydala společně se Skálovým ninjou po schodech, zatímco Hotaka začal mluvit.
„Promiňte mi. Jakožto ochránce hradu a města musím dávat pozor na všechny, kteří by mohli být potenciální hrozbou. Od jednoho z vážených hostů jsem dostal zprávu, že nějaký zločinecký ninja společně se svojí bandou mají v plánu ukrást náš poklad ukrytý ve hradu, který jsem přísahal chránit. Vy čtyři jste vypadali podezřele na místní poměry, tak jsem předpokládal, že jste to vy. Za svůj omyl se vám znovu omlouvám.“

„Aha, tak to pak chápu. Určitě vykonáváte své poslání zodpovědně a srdcem.“
„To ano,“ potvrdil Hotaka a hlas mu pookřál, když někdo dokázal ocenit, aspoň podle něho, takový životní závazek.
„Po čem přesně by ti grázlové měli jít?“ ozvala se Tayuya. Pozorně poslouchala a všimla si, že Hotaka to už zmínil nejednou. Vzhledem k tomu, jak o tom mluvil, tak to muselo být něco důležitého, zároveň však ukazoval obrovskou, až přehnanou pýchu nad tím, že to něco chrání zrovna on. Podle ní byl namyšlený blb.
Hotaka se ohlédnul na zrzku, trvalo však pár vteřin, než promluvil.
„Ukážu vám to.“
„To nám docela věříte, když jste nás ještě před pár minutami měl za nepřátele,“ konstatoval Raiu.
Vysoký muž se nad tím zamyslel.
„V tom máš pravdu. Ale něco mi říká, že vy jste dobří lidé. Mám takové tušení.“

Hotaka je zavedl dovnitř hradu. Prošli vstupní halou a ke schodišti vedoucímu jak do vyšších pater, tak též do podzemí. Přesně tam měl Hotaka namířeno a ostatní ho následovali. Prošli několika dalšími halami a chodbami, sešli dolů i nahoru po dalších schodištích, dokud nedorazili do prostého sálu se čtyřmi podpůrnými kamennými sloupy uprostřed. Mezi nimi byl rozprostřený červený koberec. Na něm stál bílý piedestal s červeným sametovým polštářem, na kterém leželo několik zářivě zelených kamenů velikosti jablka. Kromě jejich barvy se na nich nezdálo být nic mimořádného. Hotaka se postavil ke kamenům, zatímco parta mladších zaujala místo v řadě před ním.

„Toto jsou kameny Iori, pojmenované podle jejich objevitele Ioriho, kněžího z nedaleké vesnice. Tyto kameny mají velikou moc. Čerpají přírodní sílu, kterou předávají každému, kdo je s nimi v přímém kontaktu v perfektní rovnováze. Tudíž, jejich nositel získá téměř neomezený přísun přírodní čakry bez toho, aby ji musel sám sbírat. Jeho síla se tak více než zdesetinásobí.

Z toho důvodu jsou tyto kameny střeženy zde v Hashiwari. Vždy je vybrán jeden silný bojovník ze Skálové vesnice, který kromě mimořádných schopností a zkušeností musí mít i pevnou vůli, aby kameny chránil, ale sám nezneužil, nebo nejlépe ani nepoužil.“
„Vás to nikdy nelákalo? Tak blízko k takové veliké moci...“ zeptala se Tayuya a pohledem na kamenech přímo visela.
Bylo vidět, jak se jí v hlavě rozbíhají plány, co by s takovou silou mohla dělat. Především se pomstít Orochimaruovi... ne, věděla moc dobře, že ani s něčím takovým by ho ona nedokázala sejmout. Raiu se taky neubránil představám o vlastnění takové síly. Jen Jakkaru byl pouze ohromen. Neměl ještě moc veliký obraz o stupních síly ninjů, ale hlavně mu o to nikdy nešlo.

Hotaka však kategoricky zakroutil hlavou a rozložil si ruce na prsou.
„Nikdy. Není na mně, abych je směl používat. Dal jsem své slovo vrchnímu kněží, odříkal přísahu zavazující mne pouze k ochraně, a tak to bude, dokud nezemřu a nebudu nahrazen novým ochráncem, nebo nenastane zvláštní situace a budu zmocněn vrchním kněžím a feudálním lordem. Jinak, ty kameny musí zůstat tady. To je má přísaha.“

Všichni mlčeli po Hotakově proslovu. Bylo zcela jasné, že to byl muž nejenom víry ale i cti. Pro něho bylo skutečně nemyslitelné učinit cokoliv proti zákonům a pravidlům určených kněžími Země Balvanu. Nebylo nic, co by změnilo jeho názor. Síla jeho víry, vůle i tvrdohlavosti byla nezlomná. Nebo naopak, jak si myslela Tayuya, to byla známka slabosti v tom, že nebyl schopen udělat cokoliv mimo svůj obzor. Není schopen překročit své hranice a posunout se tak dál. Když ticho trvalo dostatečně dlouho, Hotaka se usmál a decentně začal partu a Nouzua odvádět pryč. Venku je všechny zastavil.

„Vy jste nezávislí ninjové, je to tak?“
Ta otázka byla dost nečekaná, takže chvíli trvalo, než se vzpamatovali a zmohli na odpověď.
„Ano, pane. To jsme!“ řekl energicky a hrdě Jakkaru jako první, čímž si vysloužil od Tayuyi zlostný pohled.
Nouzu se tvářil pořád stejně nezaujatě, ačkoli se taktéž otočil k Hotakovi.
„I když je toto město pod ochranou Skálové vesnice, žádní její ninjové tu teď nejsou. Jestli je tu stále ten zločinecký gang, potřeboval bych teď pomoct s jejich dopadením. Sám nemohu pátrat po okolí a zároveň strážit hrad. Mohli byste mi pomoci?“

Hotaka zněl upřímně. Jeho žádost všechny překvapila, snad kromě Nouzua. Raiu si začal o něm myslet, že za tím muselo být něco víc. Žádný člověk nemůže zachovat takový klidný pohled jen tak. Pouze pokud by mu bylo všechno jedno. Nikdo se neměl k odpovědi, takže promluvil Oblačný, i když sám nevěděl, jak má na tuto žádost odpovědět.
„No, takhle narychlo... nevím, jestli vám můžu dát odpověď teď hned a ne za všechny.“
Podíval se po Travnatém ninjovi, který mu pohled jen oplatil. Ten kluk byl vážně zvláštní.
„V pořádku. Má otázka vás musela zaskočit. Chápu. Ať bude vaše odpověď jakákoliv, stále vám dlužím za můj předešlý omyl. Zamluvím pro vás pokoje v hotelu na jednu noc. Pro všechny čtyři. Je to to nejmenší, co pro vás mohu udělat. Budete mít čas si moji žádost v klidu rozmyslet.“

* * *

Večer se celá parta nacházela v hotelu. Jak Hotaka slíbil, zařídil všem čtyřem nocleh na jednu noc. I když zamluvil dva pokoje s tím, že jeden byl pro Tayuyu samotnou, protože byla dívka, Zvučná to razantně odmítla a rozhodla se spát ve stejné místnosti s kluky s odůvodněním že: „Nejsem žádná slečínka, co potřebuje nějaké výsady!“
A tak se všichni shromáždili v pokoji. Raiu zaujal místo na zemi u nohou jednoho z křesel s koleny u brady a rukama roztaženými do stran. Jakkaru seděl ve druhém křesle. Tayuya ležela na malém gauči s jednou nohou pokrčenou a opírající se paží a Nouzu byl roztažený v otevřeném okně s hlavou opřenou o dřevěná futra a měl zavřené oči.

Téma hovoru bylo nasnadě.
„Co říkáte na Hotakovu žádost? Máme mu pomoci?“ tázal se Raiu a spočinul pohledem na každém.
„Určitě mu pomůžeme. Je hrozně hodný člověk. A zločinci se musí dopadnout, ne?“ řekl Jakkaru.
„Dobro a zlo jsou subjektivní... hochu,“ reagovala Tayuya otráveně, přičemž u posledního slova se zarazila, když se na ni Raiu podíval a zabránil jí tak pojmenovat jakýmkoliv hanlivým slovem Jakkaruovu naivitu.
„Z jedné strany může být někdo zloděj, z opačné strany však může být hrdinou. Známe pouze verzi od Hotaka. Nemáme páru, jak to celé ve skutečnosti je. Navíc,“ dívka zvedla prst, aby svým slovům dala větší důraz, „tohle se nás vůbec netýká. Uznávám, že ty dvě hadí zrůdy jsme vypustili my a museli je sejmout, ale ne nějaké lapky. Kdybychom nepřišli, stejně by se to stalo. Můžeme odejít, protože nám to nepřinese absolutně nic. A Skálová není zrovna přátelská vesnice.“

V tomhle ohledu jí musel Raiu dát za pravdu. V Orochimaruově doupěti to bylo jasné. Oni osvobodili Hadí dvojčata, která by jejich přičiněním mohla vraždit nevinné, bezbranné lidi. Ale teď to skutečně nebylo něco, co by se jich týkalo. Jakkaru však měl dobrou duši a chtěl pomáhat každému, kdo byl podle něho hodný. Byl však mladý, nezkušený a ani ne zcela vyškolený Genin a bohužel i naivní, a ne tolik chytrý. Hotaka mohl čistě hrát na city, aby tak získal pro svůj boj žoldáky, kterým nebude muset potom zaplatit. Byl tu však ještě jeden hlas. Raiu se sám sebe ptal, proč s nimi Nouzu stále zůstával. Nevypadal, že by ho tahle parta a vůbec cokoliv nějak zajímalo. Klidně si mohl vzít uvolněný pokoj a ráno zmizet. On však s nimi stále zůstával. To na Raiuově podezíravosti nijak neubralo.
„Co ty, Nouzu? Přidal by ses ke skupině pátrající po zlodějích, nebo radši šel dál svojí cestou?“

Zelenovlasý mladík zprvu vůbec nijak nereagoval, jakoby doopravdy spal. Otevřel však oči, které byly ještě více přimhouřené, než měl doposud. Díval se na Raiua, ale nic neříkal. Jeho mlčení snad bylo jeho druhou přirozeností. Raiu měl dojem, že teď nad jeho dotazem usilovně přemýšlel, jen si dával hodně načas. Trvalo to dost dlouho, ale pak Nouzu konečně odpověděl.
„Půjdu do toho a pomůžu Hotakovi.“

„To bych od takového lenocha nečekala,“ odsekla podrážděně Tayuya, když zjistila, že je se svým názorem v menšině. Nouzu stočil svůj pohled na ni a pootevřel oční víčka asi na polovinu tak, jako je měl celý den.
„Víš kulový, co jsem, ryšavko. Vůbec mě nezajímají nějaké kameny, nebo dobro lidí v tomhle městě nebo zemi. Já to vidím jako dobrou příležitost, jak si zabojovat. Neměl jsem možnost se bojově vyžít už delší čas. Nic víc. Chci jen ten boj.“

To byl dost nečekaný důvod. Raiuovi i Tayuye jeho odpověď dala alespoň náznak, co je Nouzu vlastně za člověka. Byl zřejmě Missing-nin z Travnaté, který se teď živil takto. Raiuovi v tom však něco nesedělo. Na první pohled to byl žoldák, kterému nešlo o nic jiného, než bojovat a získat z toho prospěch. Nouzu však nic neřekl o platbě. Jeho zájmem bylo jen bojovat a možná i usmrcovat. Chtěl však zabíjet v boji. Na druhý pohled, když se odsunuly stranou předsudky, bylo v Nouzuovi něco, co do toho nezapadalo. Jakoby chybělo pár dílků mozaiky. Prozatím si tím Raiu nebude vrtat hlavu.

Všechny hlasy se vyjádřily a poslední zbýval Raiu, který to mněl pomyslně rozseknout. Buď mohl pomoc odmítnout, což by hlasování rozložilo na dva hlasy pro a dva proti, nebo mohl souhlasit a bylo by jasno, ale opět by tak utiskoval Tayuyu. I když měla svůj způsob uvažování a jednání nesouhlasící s Raiuem, on ji nechtěl takhle omezovat. Měla své názory a on jí je nechtěl takhle upírat, alespoň ne všechny. Bylo to těžké rozhodování, ale mladý Ikazuchi si říkal, že snad dosáhne kompromisu.
„Chtěl bych taky pomoct,“ zastavil se a pohlédl do dívčiných očí, které ho propalovaly přímo vražedným pohledem. „Ale Tayuya má pravdu. Tohle se nás přímo netýká, takže navrhuji, že bychom Hotakua předtím nebo potom požádali o nějakou kompenzaci, ať už by to byly peníze, naturálie nebo něco jiného na oplátku. Sice to z nás udělá částečně žoldnéře, ale budeme mít nějaké peníze na budoucí zásoby. Můžete s tímhle plánem souhlasit?“

Tayuyina maska klidu se nezměnila, ale její oči už nešlehaly oheň a blesky. Nouzu pouze zavřel oči a vrátil se ke svým myšlenkám. Jakkaru chvíli přemýšlel, než pomalu přikývnul. Raiu učinil totéž a sám pro sebe se zaradoval. Dokázal to uhrát na obě strany, aby byly spokojené. Takže je zítra čeká brzké vstávání a perný den.

Poznámky: 

Po měsíci tu je další díl. Smiling Vracíme se zpátky k hlavním hrdinům, do nového arku. Při korektuře jsme se Senpai-sama měli debatu ohledně názvosloví, protože upřímně Kishimoto nebo studio pracující na anime ale i další projekty. Trochu to ozřejmím.

- Skrytá Kamenná Vesnice - Iwagakure, vedená Tsuchikagem.
- Země Země - Stát, ve kterém leží Kamenná. Tady jsme provedli malý retcon, původně jsem to v příběhu nazíval jako Zemi Půdy, protože v češtině Země Země zní blbě Laughing out loud Ale takhle to je přesnější.
- Skrytá Skálová Vesnice - Ishigakure. O této vesnici se píše hlavně v knížkách po Naruto Part II/Shipuudenu, ze které pochází teroristi s kekkei genkai, kteří měli chtít zabít Gaaru. Původně jsem ji chtěl pojmenovat Balvanová, ale překlad byl dost problematický.
- Země Balvanu - Stát, ve kterém se má nacházet Skálová. V japonštině "Ishi no Tani" se to přebíjí právě se Skálovou vesnicí, ale rozhodl jsem se v překladu dát Balvan, aby to bylo více rozmanitější. Tato země se v původním anime objevila ve dvoudílném filleru, kde Naruto, Kiba a Hinata pátrali po zločinci s pomocí lovce odměn. Pro tématické prostředí mezi "hornatou Zemí Země a písčitou Zemí Větru" se tato země perfektně hodila pro mé účely.

Další díl se už připravuje, a už se tam bude i bojovat Laughing out loud Tak zatím.

4.333335
Průměr: 4.3 (3 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, So, 2019-03-16 18:37 | Ninja už: 5163 dní, Příspěvků: 6215 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Znalec tisíce technik

Pustil som sa do pokračovania čítania tejto sériovky, ale pravdu povediac, prišla mi táto kapitola celá úplne absurdná ...

Nové FF: Ďalšie dieťa, Klietka, CSI KONOHA: Sobášny podvod?, Fajka ; aktuálna séria: Krvavá hmla 01 - 03,
ostatné nájdete aj s popismi na - Poviedky značky PALANTIR Smiling Fan-mangy:
To nestihnem; Dnes neumieraj!; Vlasy...

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Út, 2018-07-24 16:59 | Ninja už: 5831 dní, Příspěvků: 2209 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

Mise L3: Nouzu mi přijde až moc podezřelý, tak jsem docela zvědavá, jestli se z něho vyklube něco víc nebo ne. Raiu se zase zamotává do něčeho, co s ním vůbec nesouvisí. Upřímně za těch dvanáct dílů z něho opravdu nemám dojem, že je tak dobrým ninjou, jak ho prezentuješ. Schopný ano, ale z mého pohledu nepatří mezi elitu své generace. Zatím ho zachraňovala Tayuya a z toho, co předvedl, nevypadá na někoho, kdo se vyzná v tolika technikách (až je to místy otravné, takový všeználek). Tak jsem zvědavá, jaká esa v rukávu mu chystáš. Smiling

Obrázek uživatele Voltér
Vložil Voltér, St, 2018-07-25 16:54 | Ninja už: 5836 dní, Příspěvků: 170 | Autor je: Prostý občan

Jaká mise? Laughing out loud O ničem nevím.

Tak, už s tím malováním musí Nouzu vzbudit pozornost úplně každého Laughing out loud To proto, že Raiua záměrně držím dole. Původně měl ještě mnohem více schopností než má teď, a když vezmu všechno, tak už to mě osobně připadá hodně Smiling Není to žádný Naruto nebo Sasuke Laughing out loud

Jeho hlavními přednostmi jsou ninjutsu a kenjutsu, v tom se snad prokázal jako schopný. Troufnul bych si říct, že v Part II by dokázal udržet se Sasukem krok, když se pojedou jenom meče a s Sharinganem. Bez něho by Sasukeho porazil. K ninjutsu, tak má slušnou zásobu chakry, jejíž kontrolu se stále snaží zdokonalit, ale nemůže používat tolik na chakru náročných technik, takže to kompenzuje znalostmi, a ty má na svůj věk značné Smiling Je to právě on, kdo vede Jakkaruův a Tayuyin výcvik ninjutsu Smiling
Slabostmi naopak je nízká vitalita/výdrž, takže i taijutsu, a to se snaží zase kompenzovat, nebo přesněji využívá klanové zbroje, aby si mohl dovolit dostat nějaký zásah a neutrpět zranění. Raiu se snaží využívat svých předností co nejvíc, aby tím vyvážil své slabé stránky.

Nějaká esa mám, jenom je ještě nechci vytáhnout. Nechci zase aby byl Mary Sue Laughing out loud Shikamaru taky dostává zabrat i přes svoji genialitu.