Typ

Když se včera společně vrátili z mise, neměl už náladu na nic. Prostě jen zalehl do postele a usnul. Na rozdíl od něj se hnědovlasá dívka pustila do práce. Právě kvůli misi neměla vůbec čas na přípravu, zbývalo jí už jen málo času. Její jedinou záchranou bylo, že černovlasý mladík v klidu pochrupkávál o dvě místnosti dál. Tak fajn, tohle zvládne!

U Jedničky se naše parta potkala na druhý den a to postupně, jako první se na místo dostavili Sanado, Loutkář a Maxim v těsném závěsu Břitva, za hodinu to byli Tsuki, Sagi a Doktor, celý voj uzavírali Černý Havran a Přízrak.

„Má paní, umíráte.“
„To je vše, co jsi mi chtěla říct?“
„Myslela jsem, že je to důležité.“
„Možná pro tebe, ty ubohá lidská trosko, ale pro někoho jako jsem já, je to nicotné jako včelí bodnutí.“
„I to, ale může zabít.“
„Jsi nějaká drzá. Mám ti snad vyrvat jazyk, abych ti připomněla, jak se máš ke mně chovat?“
„Ne, má paní.“
„Dobře. Pověz mi tedy, na co podle tebe umírám. Ať alespoň nějak nahradím ten ztracený čas s tebou.“

Neslavím své narozeniny, protože mi tolik připomínají moji minulost, kterou se snažím každý den zapomenout a jít dál. Je to ovšem nemožný úkol, zvláště, když na mém rameni sídlí jeho odkaz. Trvalá připomínka toho, kým jsem kdysi byla. Jeho otrokem! Jeho hračkou! A pokaždé mi v den narozenin tupě bodá na onom prokletém místě, takže je trávím snahami si nevšímat té bolesti, prostě jen přežít další den s touhou odříznout si rameno a mít jednou provždy pokoj. Takové bylo mé přání. Nikdy se nesplnilo. Možná. Jenže letošní narozeniny byly jiné, bylo to poprvé, co jsem necítila tu otupující bolest, ale jen ohromnou radost z takové maličkosti, kterou jsem dostala od blízkého kolegy a přítele. Tak moc jsem byla dojatá.

K tomu, aby se Tsunade vymanila z prvotního šoku, bylo potřeba asi pět minut a obě rezervní lahve saké skryté ve výklenku za portrétem Sarutobiho. Ty ji sice postavily na nohy, ale pro změnu v Shizune vzbudily obavy, jak dlouho se na těch nohou udrží. Pro zdatného medika bylo sice rychlostní odbourávání ethanolu maličkostí, ale Tsunade často dávala přednost přirozenému procesu. Ne však tentokrát.

Dívám se do kalendáře na to červeně zakroužkované datum. Říkám si, že to není možné, že to nemůže být už dneska. Polije mě hrůza. Co budu dělat? Nic nemám koupenýho ani uvařenýho. Počkat, já vlastně neumím vařit, jen ohřívat. Ale i tak jsem totálně v háji. Jediný mí štěstí je to, že jsem ho včera poslal na misi. Za jak dlouho by se tak mohl vrátit? Jak dlouho může trvat pobít pár lidí a vymlátit z lidí výpalné za ochranu?

„Skúška! Skúška! Toto je test nahrávacieho zariadenia, vynájdeného za účelom toho, aby som nebol odkázaný na asistenta, zapisujúceho, čo mu nadiktujem. Mám totiž dobrý dôvod, aby do mojich plánov nevidel niekto cudzí. Za jeho vznik a za jeho prínos pri mojej práci vďačím konexiám môjho priateľa Chamarua vo výskumných kruhoch. To iba tak na okraj.“

Příběh Valérie Zabuzové, který Izumo s Kotetsuem dolovali z místních i paní Zabuzové samotné a zprostředkovávali ho Tsunade skrze každodenní přísun dopisů, jako by vypadl ze špatného romantického filmu.

Fuu se ráno vzbudila, párkrát se nevrle protáhla a pořád trochu rozespale se ohlédla po pokoji. Citronově zbarvené stěny odrážely první ranní světla procházející skrz skla tří velkých oken. Pokojík byl poměrně uklizený až na hromadu prádla před skříní, každou chvíli se sesypávající hromádku dokumentů, několik na stole pohozených knížek a dvě přezrálá jablka ze sobotního rána.

Pomalu se probouzím. Hlava mi třeští a v puse mám jak v polepšovně, jako bych snad celou noc závodila s Raikagem v pití. S námahou otevřu oči, ale vidím jen tmu, černočernou tmu. Chci si dát hlavu do dlaní, abych utišila ten kolotoč, ale něco mě zastaví. Kovové zachrastění. Začíná mě jímat neblahé tušení, velmi neblahé tušení.
Znovu pohnu rukama. Ucítím, že je něco špatně. Ne se řetězy, ale se mnou. Pohnu jimi znovu, ale uslyším jen jedno zachřestění. Měly by být dvě a ne jedno. V nitru začínám panikařit. Ledový pot mi pomalu skrápí čelo.

(útržek z Nejiho vyprávění; 14.02.)

05:17

[i]Ten den jsem se probudil už docela časně. Nemohl jsem spát z pocitu nadcházející mise s TenTen. Upřímně, nebyl jsem rád, že jsem měl jít do takové mise zrovna s ní, i když to byla jen C mise. Vůbec se mi nemohla rovnat v síle ani v obraně. Chtěl jsem jít sám, ale Tsunade-sama mě donutila.
Bylo půl páté, když jsem si ustlal lůžko a jal se věnovat své ranní očistě. Kdybych jen býval tušil, co se ten den stane, asi bych jednal jinak, ale to dalece předbíhám událostem.

Už je tady zas. Ten blázen, šílenec, naprostej cvok, kterej si ještě ke všemu hrdě říká „Zelená šelma z Listové“. Stejně si myslím, že je to jen kvůli tomu zelenýmu elastickému trikotu, ve kterém vypadá jako naprostej debil, jinak totiž šelmu nepřipomíná ani omylem. To tlusté obočí, účes podle kastrolu, typický pako, jen nevím, proč si muselo za oběť vybrat zrovna mě.

Uběhlo ještě několik dnů, než se Havran s Přízrakem odhodlali k činům, které je možná budou stát ty poslední špetky života, které v nich doutnaly. Jenže to netušili, co se stane. Během těch dnů se ubytovali v jednom svém úkrytu, o kterém věděli jen oni dva. Objevili ten dům v dobách, kdy se teprve poznávali a Sanado jim šlapal na paty, protože měl podezření o jejich práci a o tom, že Naruto „nezemřel“. To byly časy!
„Tak co?“ ptal se jako zaseknutá deska.

[b]Myslím, že pro jednou zase strčím poznámku před text, protože každý rozumný člověk jistě potvrdí, že psát varování až na konec je... jak to říct... k ničemu.
Tato povídka je dokonalým úkazem naprosté autorovy zvůle a zvlčilosti. Obsahuje kontradiktorická fakta, množství neopodstatněných jevů a vůbec má všeobecně asi podobný smysl jako taková ta díra na sluchátka, co občas dávají do batohů. Taky si nedělá vůbec žádné literární ambice. A ještě se k tomu všemu hrdě hlásí.

Jsem světlo.
Já temnota.
Jsem světlem v temnotě.
Já temnotou ve světle.
Jsem… já vlastně nevím, kdo jsem.
Vím jen, že musím žít.
Vševidoucí, Vševědoucí…

Vidím svět v jeho pravé podobě. Nevím, jestli je to dar nebo prokletí. Nevím, jestli mi to bylo souzeno nebo jsem si to vybrala dobrovolně. Nevím… jen samé „nevím spekulace“. Spekulace, spekulace, spekulacičky. Stále dokola se mi vynořují v hlavě a nechtějí mi dát klid. Už ani nevím, kdo jsem. Ha, zase nevím. Že by říkat nevím byla má úchylka, můj zvyk?

Celé bojiště se doslova zastavilo. Všichni, včetně Tayuyi, která byla vycvičena jako profesionální vražedkyně. Jakkaru, mladý chlapec velkého vzrůstu, takže vypadal stejně starý jako Raiu a Tayuya, farmářský kluk, jehož vyhodil majitel zelinářství a tajně i překupník s kradeným uměním, tu teď stál, celý pokrytý čímsi, co připomínalo stříbro, včetně jeho oblečení a očí. Vypadal jako socha, akorát byl schopen se plně hýbat. Všichni na něho zírali, nechápajíc, co se vlastně děje.

Suzume se roztřásla.
Bělovlasý se zlověstně usmíval. Oči, které jindy člověka zradí, měl zakryty tmavými brýlemi. Dlouhou dobu nemluvil, jen stál a se zájmem si ji a její kolegy prohlížel. Mráz si brázdil cestu jejími zády. Chtěla utéct, ale ztuhla na místě.
„Rád bych věděl, kde máte Yuujira-chan, děcka," promluvil ledovým hlasem plným posměchu, který div nemrazil půdu pod nohama. „Ptáčci si štěbetaj, že je váš sensei."
Suzume ztratila hlas. I kdyby stokrát věděla, kde se sensei nachází, nedokázala by ani naznačovat gesty. Nejen ona.

První řady se střetly.

Nevěří tomu, co vidí. Má být mrtvý, ale není, jak jen je tohle možné? Oči ho můžou klamat, ale ne instinkty a chakra. Je to on, není o tom pochyb. Žije, má to co chce.
„Stůj, zastav se!“ Ohlédne se, prokleje tu shodu náhod, nemá čas, musí dál, závisí na něm životy, spousta životů.
Dožene ho, stojí před vchodem do jeskyně. Buď čeká na něj nebo se připravuje na to co je uvnitř.
„Vypadni, tady nemáš co dělat!“
„Čekal jsem od tebe milejší přivítání, ale musím uznat, že na mrtvolu vypadáš dobře.“

Do kanceláře Kirisakiho se dostali poměrně rychle, kdo by je neznal, usoudil by, že něco chystají. Opak byl pravdou. Chtěli mít toto setkání už za sebou a mohli se věnovat svým tajným plánům.
Při vstupu do kanceláře rozsvítil světlo, klíč pověsil vedle věšáku, kde na něm posléze skončil i plášť. Kakashi si svou vestu ponechal. Čistě ze zvyku.