Typ
Probudil jsem se poměrně časně. Stále v mysli náš skutečný první polibek. Vůbec se to nedalo srovnat s tím polibkem z plesu. Ten byl takový zvláštní, kdežto tento polibek byl něco zcela něco jiného. Procítěnější, i přestože zpočátku se Haruno bránila. Bylo to jako sen. Její rty byly tak opojné, měkké, poddajné… úplně jsem cítil reakci jejího těla, chvělo se touhou stejně jako mé. Byl to překrásný pocit, až se mi nechtělo věřit tomu štěstí. Neustále jsem na něj musel myslet. Madaro, jak byla podmanivě svůdná v tom pyžámku.
Sluneční paprsky bezstarostně osvěcovaly nazdobenou zahradu a zvyšovaly tak míru Sasukeho frustrace.
Na uslzená blahopřání se připravil. Na široké úsměvy taky. Dokonce i na přeslazené komentáře.
Ale zlatavý třpyt slunce v už tak rozjasněných tvářích ho oslepoval.
A rozčiloval.
Ani nemuselo pršet. Jen kdyby bylo alespoň zataženo.
Cokoliv, co by vneslo alespoň trochu stínu do všeobecného bujarého veselí.
Zaváhala. Před tím než nechala rozběhnout veškeré události, na malý okamžik se zastavila. Hlavou jí proběhla myšlenka: Nechtějí přeci mě, chtějí Hinatu. Můžu utéct a vyváznout živá. Nevěděla, jestli někdo z těch velkých hrdinů měl podobné myšlenky, než se vrhl do smrtelného nebezpečí. Všichni jsou jen lidé, určitě je někdy pocity zradily. Tou strnula na sotva postřehnutelnou vteřinu. Hinata byla její kamarádka, navíc měla byakugan, který se nesměl dostat do nesprávných rukou. Rozhodla se.
„Shune-san!“
Nejiho probudil pohyb druhého těla, přitisknutého k jeho hrudi. Zamrkal a jeho ruka se instinktivně napjala a přitáhla postavu blíže.
„Hmmm.“ Ozvalo se z jeho objetí. Jedno bílé oko se opatrně otevřelo.
Byla k němu otočená zády. Její lopatky se povědomě tiskly k jeho žebrům. Místa, kde se ho dotýkaly, příjemně hřála.
„Už jsi vzhůru?“
Miestnosť, do ktorej vstúpila, bola sporo osvetlená mihotajúcim sa lúčom. Druhú osobu vnútri nevidela, ale cítila ju. Neprehliadnuteľná autorita, moc a energia jej majstra ju nenechávala na pochybách, že je to najsilnejší ninja, akého pozná.
„Momoe - vedenie mesta sa rozhodne požiadať o pomoc proti povstalcom. Je pravdepodobné, že vyšlú žiadosť práve do Konohy. Ninju, ktorého poveria touto misiou, nesmieš spustiť z očí."
„Hai, sensei."
Z preťahujúceho sa ticha nebolo zrejmé, či rozhovor bude pokračovať, ona však bola zvyknutá trpezlivo čakať.
Stáli před sídlem Yamanaků jako dva sloupy, rozpačitost kolem nich se dala krájet. Kuromaru kolem Inoichiho zmateně kroužil a očmuchával ho, občas mu z hrdla uniklo zamručení. Mladíka to začalo znervózňovat, vidina toho, že po něm vlčák skočí, byla celkem reálná.
„Nemám tě doprovodit domů?“
Ty mrcho!“ řval značně podnapilý muž stojící u jídelního stolu, nalévaje si další skleničku, na plačící ženu opírající se jednou rukou o kuchyňský pult, který stál kousek od něj, a druhou zakrývající si čerstvě zarudlou tvář.
„Jak jsi mě mohla takhle zradit?!“
Třísk! Zazněl zvuk tříštící se skleněné lahve, jež se roztříštila o kachličkami obloženou zeď za vyděšenou blondýnkou, která se na poslední chvíli dokázala vyhnout.
Třiačtyřicátý díl - Vzhled slupky neudává chuť plodu
Místnost byla tmavá a studená. Přes zatažené závěsy nepronikalo dovnitř žádné světlo a vypnutý radiátor ani nebránil chladu a vlhkosti prolézt staršími dřevěnými okenicemi.
Seděla v rohu pokoje na přistýlce s dekou vytaženou až ke krku a s pohledem upřeným na rám postele se kývala ze strany na stranu. Na nočním stolku ležela vyčištěná hitae-ate na černém šátku a starý kunai s rozedřenou koženou rukojetí.
Proč. Proč ona? Proč vždycky ona?!
Sakura se snažila zpracovat veškeré informace, které jim oba členové ANBU předali. Jenže na něco takového nebyl čas. Museli dodržet druhou část dohody.
„Půjdu jako první,“ otočila se k Daisukemu Yui.
Sakuru její prohlášení zarazilo. Znamenalo to snad, že i oni podstoupí proces s prokletou pečetí? Byť se to zdálo být férové, nějak jí to nedávalo smysl.
„Jsi si jistá? Víš, že potom budeš vyčerpaná. A seslat čtyři prokleté pečetě…“
Blonďatá postava vystřelila na chodbu a těžké dveře z masivu za ní s prásknutím zapadly. Muž se ani neohlédl a svižným krokem míjel vyjevené tváře, opatrně pozorující napjatý výraz v jeho obvykle veselém obličeji. Ignoroval je, a dál si probojovával cestu ven z budovy.
Pryč.
Utéct.
Nebýt.
Nemuset.
Nevědět.
Zapomenout.
Zmizet a nevrátit se.
„Ještě než začneme, musím vám něco nechat přečíst. Vím, že to hned nepochopíte, ale chci, abyste to věděli. Nebude to lehké pochopit, jako nic z toho, co zde dnes večer padne, stydím se sám za sebe, jelikož toto tajemství znalo jen pět lidí, a jen dva stále žijí. Ano, jsem to já a zde přítomný Ryo. Arata, Ibiki a Sandaime jsou mrtví. Možná pak lépe pochopíte moje jednání,“ zakončil svoji tajuplnou úvodní řeč detektiv, už vytahoval svitek, když se jeho ruka dotkla jakéhosi kovu...
"Ááá!" Zo sprchy sa ozval výkrik a buchnutie vzápätí.
"Pomáha dať im meno."
"Akože nazveš žížalu Amálka? Alebo švába Fero, keď ho ráno nájdeš odhrýzať si zo salámy na chlebe?"
"Ty sa bojíš aj dážďoviek?"
"Bože, zase si všíma nepodstatné," zaúpela. "To nie je o strachu. Hnusia sa mi."
Nohy mu těžkly, když po schodech šplhal do posledního sedmého patra. Hlava byla nesoustředěná, pozornost se ztrácela mezi zmatenými myšlenkami, které se hnaly hlavou jako hurikán, a pootevřené rty nebyly kromě použitého dechu schopny vypustit ani slovo.
Proč? Proč by někdo…?
Zrak se mu zamlžil.
Nechápal.
Schod za schodem mu mizely pod nohama, nepřinášely ale víc než únavu a bolest hlavy.
KAPITOLA XIII – Španielsku inkvizíciu skutočne nikto nečaká
„Setsuko, ó Setsuko, keby som mal jazyky aj na dlaniach, to by som si len s tebou užil, Setsuko.”
Pětice pokračovala a za nimi cupitala skupina banditů. Ruce měli výtržníci přivázané k jednomu provazu, jehož konec si vzal na starosti Yuujiro, a nohy svázané zvlášť, aby mohli chodit, avšak nikoliv utíkat. Kráčeli poslušně, protože už měli za sebou neúspěšný pokus o útěk.
Hody hody doprovody,
máme barák plný vody,
Kisame, ten blázen,
vypustil svůj bazén.
Hodky hodky doprovodky,
promáčené máme botky,
Itachi už vzdal i fén,
oblékl si neoprén.
„Bohové, tady to vypadá,“ ulevil si Tobirama.
„Celkem slušná účast,“ založil si ruce na prsou Uchiha Madara. „Chlapi, nelezte na ten písek. Možná ta past ještě funguje!“ houkl na své muže, kteří začali ohledávat a vytahovat těla z terénu. Dali si pozor.
„Jestli jsou to všichni a některé neodnesla řeka, bude jich tak padesát,“ počítal Tobirama.
„I kdyby nějaká těla uplavala anebo se zbytek skrýval v lesích, ta němá holka zabila třicet chlapů o hlavu vyšší než je sama. To znamená, že je ninja. Musíme na ni přitvrdit,“
