Typ
Tak jsem se po dlouhé době odhodlal dokončit můj smutný, ale zajímavý životopis. Když si člověk jen tak sedí za stolem ve své kanceláři v Písečné vesnici, všichni ho milují a nikdo neválčí, začne být život trochu nuda. Žádné mise třídy S, ani prapodivná zákoutí a příběhy Akaťáků.
Zase se opět omlouvám za spoiler, takže ti, co jste pozadu, byste to fakt číst neměli, pokud zrovna nechcete zjistit, že...:
Toho rána napadl sníh. Kolem lázní toho napadlo tolik, že se návštěvníci nemohli dostat ven a zaměstnanci museli sníh odhazovat ode dveří. Což majiteli lázní přišlo velice výhodné, jelikož se většina zákazníků rozhodla v tomto nečase zůstat uvnitř v teple.
Na druhý den jsem překvapivě vstal za dvě minuty sedm. Tak dobře jsem se už hodně dlouho nevyspal. Netrápily mě noční můry o mém únosu. Vůbec nic. Naposledy to bylo, když jsme s bratrem byli na výletě blízko Kamenné vesnice. Kai se nestačil divit tomu, že dneska nemá se mnou žádnou práci.
„Přines mi klanové oblečení,“ nařídil jsem ihned, jakmile se trochu vzpamatoval. Splnil ho ještě dřív než jsem si myslel.
Vyškrábal se z temné nory. Vstal a oprášil si plášť od hlíny, slunce mu zasvítilo do očí. Protáhl se, odkašlal si a zamířil rychlým krokem z lesa. Natáhnul si kapuci přes hlavu, stříbřité brýle se zaleskly a jejich odraz padl na nejbližší trs trávy. Z trsu se ozýval šramot. Sehnul se pro kámen a hodil ho směrem do houští, aby zahlédl zajíce, tak upaluje, co nejdál od něj… možná později, pomyslel si a pokračoval v cestě. Teď měl jiné starosti.
Dveře Meiiny kanceláře se rozzvučely rozhodným zaklepáním. Hlava kunoichi vystřelila do vzduchu. Dnes už žádnou návštěvu nečekala.
Byla to už dobrá čtvrthodina, co její kancelář opustil Hokage a jeho společník. Přesto ale bylo ženino obočí stále stažené starostmi a ona neměla nejmenší chuť prodloužit svůj náročný den o další formální setkání.
Čtyřicátý díl - Úzkost na hrudi, kilometry v nohách a písek v sandálech
Aniž by se obtěžoval s odestýláním od rána rozruchané přikrývky, netečně sebou na znak plácl na postel a s prsty zabořenými do ještě vlhkých vlasů se zadíval na strop. Holé nohy, po vykoupání si v neustupující roztržitosti oblékl akorát čisté tričko a trenýrky, mu ohnuté v kolenou nepříliš pohodlně visely přes okraj. Nedbal toho.
Po dlouhé době nastalo v Listové vesnici jaro. Bylo to první klidné jaro po letech války a napětí. Zahrady a aleje se pomalu uzdravily a začaly opět přinášet příjemnou svěžest. Listová vesnice opět ožila, jako kdyby nikdy nepadla. Lidé radostně procházeli ulicemi, kupovali si sladkosti a chystali se na následující festival oslavy jara.
[i]Můj příběh začal obyčejně, jenže to jsem netušil, že díky obyčejné banalitě se můj život převrátí doslova vzhůru nohama. Říkám hned na rovinu, v životě nemáte nic jistého. Snad jen, že všichni umřeme. Ale to sem nepatří. Jen chci říct, že nikdo, ale absolutně nikdo by neměl trpět pro lásku tak, jako my. Když si na to vzpomenu, i po tolika letech, stále se mi svírá hrdlo a neskutečně bolí u srdce. Stejně tak jako tenkrát. Ovšem to dalece předbíhám událostem.
Svitek v jeho ruce ho pálil jako rozžhavené železo, když si to rázoval po chodbě do místnosti, kde před několika minutami začala rada. Kdokoliv mu v tu chvíli vstoupil do cesty, ihned s vyděšenou úklonou ustupoval stranou. Když konečně rozrazil dveře do honosné síně, nedbal věty, která byla jeho příchodem náhle přerušena v polovině, ani šokovaných pohledů starších, které se stočily jeho směrem. Nikdy nebyl z těch, co lpěli na dobrých mravech, a teď, když se jeho tělo třáslo pod přívaly vzteku a bezmoci, nebyl ten pravý čas s tím začít.
Krasotinka a zviera
V potemnělé místnosti vládl nepřirozený klid. Nebýt občasného zamihotání dohořívajícího knotu svíčky, celý pokoj by ovládla úplná temnota i hrůzu nahánějící ticho, mrtvolné ticho. Mohlo být okolo druhé hodiny ranní, čas tady plynul jinak. Někdy se zdálo, že neplyne vůbec.
Pohřeb byl ve středu. Přišlo daleko míň lidí, než Setsuyaku čekal, ale on vlastně vždycky čekal až příliš.
Mlha, která ráno pokrývala úplně všechno a přes kterou nebylo vidět na krok, se poprvé za celý měsíc zvedla a na zamrzlou trávu dopadlo zimní slunce. Skoro ironie, že první krásný den po tuhé zimě připadl zrovna na dnešek.
Obloha nad Konohou bola slnečná. Iba pár šedých mrakov prekrývalo modrú oblohu nad mestom. V jednom z domov na ulici stála pri okne žena s dlhými červenými vlasmi, na ktorých mala pripnutú malú sponku. Ako tak leštila sklo okna, pozerala sa pritom hore na oblohu.
„Neviem, či je to dobrý nápad ísť dnes na piknik. Zdá sa, že poobede bude pršať.“ Otočila sa od okna smerom na muža s blond vlasmi, ktorý sedel na stoličke, čítal si noviny a pil kávu.
„Nepreháňaj. Je to iba pár mrakov. Vietor ich určite dovtedy odveje,“ odpovedal jej muž a odpil si z kávy držiac stále noviny pred tvárou, hlboko začítaný do Konožských správ. „Sľúbila si to predsa tým trom nezbedníkom. Povedala si, že keď sa vrátime z tejto misie, niečo dobré pripravíš a urobíme si piknik. Nemôžeme to teraz odvolať. Tak sa na to tešili.“
Nejen že se Kurenai stala matkou a Anko byla podle všech zjevných příznaků v očekávání, Genma a Raido do toho praštili – avšak vážně ne spolu, navzdory drbům – taky stydlín Ebisu tu svoji kočku z Kamenný požádal o ruku.
Kromě toho, že příští třídní sraz bude neoficiální soutěž o nejroztomilejší fotky dětí a nejromantičtější záběry ze svatby, v čem je vlastně problém? Jeho spolužáci holt mají jiné hodnoty, vnímají život jinak, proč by se tím měl vůbec stresovat? Není kam chvátat…
Naruto se zasnoubil s Hinatou.
„Takhle to dál nejde!“ praštil jsem do stolu naštvaný kvůli dalšímu zbytečnému sporu mezi Tobiramou a Madarou. Každý samostatně byl pro vesnici nepostradatelný, ale jakmile byli v jedné místnosti, nadělali víc škody než užitku.
Někde v troskách neidentifikované budovy leží umírající, slavný ninja z Listové, Šestý Hokage a také známý jako Kopírovací ninja, Sharingan Hatake Kakashi. „Teď už je to na vás, lidi. Snad jsem udělal dost.“ Po té Kakashi upadl do bezvědomí.
„Kakashi! Kakashi!“ Ve tmě zazněl povědomý hlas. „Synu! Vstávej!“
Sandaime Tsuchikage si pohladil bradu okolo úst a pohodlnejšie sa usadil na vysokom vankúši. Jeho predchodcovia sedávali na holom kameni tohoto sedadla, ale pri jeho výške a ťažkostiach s boľavými krížami bol vankúš tá správna voľba. Uvoľnene kýval nohami v mäkkých papučiach, konieckoncov bol už večer a všetky dnešné pracovné povinnosti mal už zdarne za sebou. Teda až na jednu, ktorú odkladal zo dňa na deň. Neprítomne hľadel na zvitok roztvorený pred sebou. Už je to skoro mesiac, čo ho doručil osobný posol Hokageho z Konohy.
„Nikdy jsem to nikomu nevyprávěl,“ z jeho tónu usoudil, že se starci do rozhovoru na zvolené téma moc nechtělo.
„Ne protože bych se bál, ale protože je mi jasné, že mi to neuvěříš,“ muž se na okamžik odmlčel, bledými kostnatými prsty si pročísl řídnoucí vlasy a pak pokračoval.
„Tolik strašidelných historek bylo převyprávěno a jen málokterá zůstala ve výsledku slučitelná se skutečností,“ ztišil hlas tak, že jeho poslední slova zanikla v tichu.
„Promiňte pane, ale já tomu stále nerozumím.“
Šel nukenin do městečka,
šel tam zvesela,
protože mu pokladnička
v kapse pěkně cinkala.
Čas od času zastavil se,
do kasičky nakoukl,
když mincemi pokochal se,
pýchou se nám nafoukl.
U srdcí ho pěkně hřálo,
žádný shon a času dosti; před večeří líp se postit...
„Máš kuráž,“ sykl. „Máš kuráž, ale to na mě nestačí.“ Oči pálí.
Nejsou její, ne její, její je jen lebka obtěžkaná strachem.
„Jednou tě stáhnu dolů.“
Vypálený cejch na srdci a nemotorné dětské prsty, snaha rozdrásat znamení na cokoliv jiného. Čert vem jizvy, má jich plné tváře. Jenže zásek jeho drápů z duše nevyrve.
Někdy se jen dívá. Dívá, mlčí.
