Poslední z klanu Akame XLII. - Písek a krev

Zaváhala. Před tím než nechala rozběhnout veškeré události, na malý okamžik se zastavila. Hlavou jí proběhla myšlenka: Nechtějí přeci mě, chtějí Hinatu. Můžu utéct a vyváznout živá. Nevěděla, jestli někdo z těch velkých hrdinů měl podobné myšlenky, než se vrhl do smrtelného nebezpečí. Všichni jsou jen lidé, určitě je někdy pocity zradily. Tou strnula na sotva postřehnutelnou vteřinu. Hinata byla její kamarádka, navíc měla byakugan, který se nesměl dostat do nesprávných rukou. Rozhodla se.

„Teď!“ zakřičela a vypustila z otevřených lahviček tisíce ostrých jehlic. Jeden z nich dostal zásah. Akamaru rafl po druhém, na písek dopadla krev. Rozeběhli se jako šílení mezerou, kterou vytvořili. Mířili vší rychlostí k písečné bouři. Kiba a Tou kryli Akamara s Hinatou na zádech. Před nimi rostla obrovská stěna, která sahala až k obloze. Vítr na ně narážel v sílících poryvech. Hnal proti nim vlny ostrého písku, který jim drásal kůži. Svět se propadl do tmy a hukotu. Obrovská síla s nimi cloumala, podrážela jim nohy. Nevěděli, jestli jdou vpřed, motají se v kruzích, nebo se za celou dobu nepohnuli z místa. Jedinou výhodou bylo, že bouře nešetřila nikoho.
Vítr ustal, písek přestal vířit kolem nich.

Ticho, které se rozhostilo na druhé straně apokalypsy, bylo tíživé. Jestli poušť měla před tím nějaké zvuky, nejspíš je ztratila. Tou se zhluboka nadechla vroucího vzduchu a ohlédla se zpět. Získali trochu času, teď ho musela co nejlépe využít. Rozeběhl se Akamaru s Hinatou na zádech a Kiba se drželi kousek za ní. Nemělo smysl šetřit silami, musela se dostat co nejdál. Nechávala si jen trochu chakry na samý konec.
Slunce z ní vysávalo veškerou energii. Ztrácela příliš mnoho vody, ale už žádnou další neměla. Šiška ji tížil. Zahříval jí krk. Ze sprintu po nějaké době přešla v klus. Jenže s ubíhajícím časem musela zvolnit. Střídala chůzi a běh. Nakonec jen šla. Vlekla se. S těží kladla jednu nohu před druhou. Myslela si, že zvládne víc. Zesílila přeci? Zastavila se. Zaklonila hlavu a podívala se na oblohu. Přikryla si brýlemi oči. Slunce se proměnilo v tmavou skvrnu v moři šedi. Zůstala stát uprostřed planiny a kolem nebylo nic.
„Už nemůžu dál,“ zašeptala sama k sobě nebo možná k Šiškovi. Posadila se na zem, pohroužila se do sebe. Ostatní kolem jen postávali. Nezbylo jí než čekat. Muž, kterého zasáhla, teď umíral na žhavém slunci. Použila na něho ochromující látku. Pravděpodobně nestihne vyprchat, než se zaživa usmaží. V lepším případě ho zasypala písečná bouře a ukončila jeho trápení. Možná je krutá a špatná, zaslouží si zemřít. Chce někomu něco vzkázat? Zanechat poslední slova lidem, co má ráda? Když se pokusila svoje pocity zformulovat do slov, zklamala. Potřebovala Kakashimu říct, že ji mrzí, že ho nechá samotného. Přála si poslat Narutovi omluvu za to, že ho na cestě k titulu Hokage nebude moci doprovázet. Svíravá bolest jí uzamkla útroby. Pocítila palčivý pocit, který se jí hrnul hrdlem nahoru. Zhluboka vydechla, aby zahnala úzkost, která se jí zmocňovala.
„Slíbila jsem ti, že nebudu plakat,“ zašeptala k prázdnu. Možná je zase uvidí. Po tolika letech budou pohromadě. Ještě než k tomu dojde, má však něco na práci. Vyndala černou lahvičku a sevřela ji v ruce.

„Šiško, bez boje se nevzdáme!“ Nakonec jí zbývalo ještě jedno. Musela se vzdát svých poznámek, nemohly padnout nepříteli do rukou.
Postavila se, pět stínů se jí opřelo do zad.
„Chci stáhnout z kůže toho čokla, ukousl mi prst,“ zařval hlas za ní. Jako kometa s tyrkysovým chvostem kolem ní prosvištěl kunai a zamířil k Akamaru. S hlasitým puf se zjevil oblak dýmu. Zbraň zůstala ležet v písku.
„Co to znamená?“ vřískl ženský hlas.
„To znamená, že jsme na to zůstali sami,“ otočila se k nim Tou s širokým úsměvem. Ozvalo se ještě dvakrát puf, zmizel Kiba i Hinata. Tou zavrávorala pod vjemy, které k ní přišly od klonů.
„Sakra!“
„Ta č…. nás v…….,“ zařval plešatý chlápek.
„Moji přátelé už jsou v bezpečí, myslím, že vaše mise selhala,“ usmála se Tou. Odvíčkovala lahvičku: „Tak na mě, přátelé,“ a kopla do sebe celý obsah. Všichni čtyři se na ni dívali, jako by očekávali, že se změní v monstrum. Místo toho si sundala brýle.
Ucítila tekutinu, která se jí propálila vnitřnostmi. Jako oheň zaplavila všechny její smysly. Vždycky dokázala svoje okolí vnímat víc než ostatní, ale s přívalem jedu se její schopnost znásobila. Se vším dobrým i zlým. Písek, slunce, oblečení, všechno ji dřelo, drásalo, svědilo i pálilo. Oddělit nepříjemné vlivy od těch potřebných ji stálo nezměrné úsilí. Přesměrovala vnímání do sluchu a zraku. Teprve teď uviděla plešouna před sebou v pravém světle. Utáhl si pásek o dvě dírky, zhubl. Pleš neustoupila sama od sebe. Měl oholenou hlavu, začal ztrácet vlasy. Je nejslabším článkem, může ho zlikvidovat.

Žena po ní vrhla shuriken. Tou se sotva znatelně pohnula. Jasně viděla trajektorii zbraně. Měla sílu, ale ne rychlost. Nejlepší bude zlikvidovat ji z dálky. Zjizvený muž chyběl nejspíš byl její první objetí. Jenže ostatní tři byli zvláštní. Soudila, že je mezi nimi jedna žena. Byli si neuvěřitelně podobní. Věděla, že jim vzdorovat nemůže.
Vyvolala svůj luk. Svět kolem se rozložil do malých obrázků. Jako by listovala knihou. Napnula tětivu. Ucítila zvláštní vůni. Byl to šíp. Zacílila. Vyletěl. Elegantně se zavlnil. Než její soupeř stihl zareagovat, našel svůj cíl. Žena jen vytřeštila oči. Viděla kapky krve ve vzduchu. Jeden soupeř byl pryč. Plešoun byl další. Jedním pohybem si luk hodila přes rameno. Vytáhla kunai. Bleskově se k němu přiblížila. Sice zaútočil, ale vyhnula se mu. Prostě jen podklouzla pod jeho širokým rozmachem. Na tenhle boj si nechala poslední zbytky sil. Kdyby byla kdekoli jinde než v poušti, možná by měla malou šanci, ale bez vody jejího živlu byla bezbranná. Vyvolat tolik vody jen s pomocí chakry bylo pro ni v tu chvíli už příliš. Teď, když se vyhnula výpadu, bodla zespodu, stejně jako kdysi na chuuninských zkouškách. Tehdy bez rozšířeného vnímání nespatřila tolik hrůzných detailů smrti.

Stihla napnout tětivu, nic víc. Po dlouhém výcviku, i přes použití jedu na zbystření smyslů viděla jen černou. Černá znamená smrt. Prohnala se kolem ní, než stihla zareagovat. Jeden z trojice zaútočil a zase se stáhl zpět. Na okamžik si myslela, že se nic nestalo. Pak se podívala dolů. Jemným řezem přeťal celý její pás. Poškodil lahvičky s jedy a škrábl ji na kůži. Tekutina jí proudila do krevního oběhu. Smrtelný mix. Oddělila malý kousek své chakry, aby mohla zastavit zhoubu, která jí proudila žilami.
„Jsem v pohodě, mezi těma lahvičkama jsou i protijedy, takže se mi nic nestane,“ pronesla lhostejně Tou. Další útok přišel nečekaně, zezadu. Myslel si, že ji dorazí. Mířil rovnou na krk. Nepočítal se Šiškou. Čepel se sklouzla po jeho šupinách a oba zůstali nezraněni. Jen si ji oťukávali. Hráli si. Věděli, že jim neuteče. Další úhyb byl jen náhoda. Potřetí stihla zareagovat. Chytla Šišku za ocas a při otočce ho hodila nepříteli za krk. Touina krku se vždy jen lehce přidržoval. Dokázal se však stulit do pevného klubíčka a stáhnout své svaly nesmírně pevně. Právě to udělal nepříteli. Začal ho dusit a nepovolil. Pak se projevil zesílený účinek jedu. Tou projela všemi smysly žhavá bolest. Musela se vzdát své výhody, protože látka se přehoupla do své druhé fáze. Zesílila natolik, že by jí mohla způsobit křeče a záchvaty. Zablokovala všechny látky zbytkem chakry, kterou měla, nemohla prostě jen zkolabovat na písku, sama se otrávit.

Jestli má umřít, hodlala se rvát až do konce.
Šiška dokonal svou práci. Muž zůstal ležet na zemi bez hnutí. Luskoun se odkolébal jinam. Jestli si ji do teď oťukávali, nyní propukla jejich zuřivost. Napnula luk, jedna z čepelí ho okamžitě přetnula. Zvládla odrazit útok, ale další ji okamžitě zasáhl. Krájeli ji jako pečeni. Padla na kolena. Krev odkapávala do písku. Zkusila se zvednout, ale marně. Neměla na to sílu. Mohla se jen dívat, jak písek kolem ní tmavne. Věděli, že je poražená. Ona i její soupeři. Nemuseli pospíchat. Vychutnávali si její bezmoc. Mluvili na ni. Nevnímala je. Jediné, co k ní proniklo, bylo klap klap klap. Jak z ní postupně unikal život. Byla v transu. I kdyby se jí povedlo sesbírat zbytek chakry, nemohla zmrzačenou rukou složit žádnou pečeť. Nebo vzít zbraň. Nedokázala se zvednout. Mohla jen čekat na poslední ránu. Zavřela oči. Propadala se do světa ticha a záře.

„Hej vy s….! Máte nějaký problém?“ Známý hlas Tou probral. Postupně k ní začaly proudit informace zvenčí. Krčila se ve stínu. Držela si ruku, ze které jí tekla krev, nemohla s ní pohnout. Další zranění měla na hlavě. Je uprostřed pouště a umírá, ale už není sama.
„Co tu chceš?“ jeden ze soupeřů byl skutečně žena.
„Tohle je naše zakázka Sanjuu Ichi,“ pronesl druhý.
„Hej, Sanjuu Ichu? Mam takovej pocit, že sem to už někde slyšel, ale nějak se mi to vykouřilo. Jinak nevim, jestli mě znáte, sem Tetsuo, vy h….!“
„Jsi zrádce.“
„Záleží na úhlu pohledu. Každopádně teď ste se k…. připletli do mejch záležitostí a to bylo to poslední, co ste udělali. Hmm, koukám, Yottsu už to má za sebou.“
„Pořád se k nám můžeš přidat, šéf bude potěšený. Byl jsi jeho oblíbenec.“
„Na nej s… pěkně mě nakrknul. Nejdřív si podám vás a pak naběhnu na něj.“
Tou ho vždycky měla za mluvku. Někoho, kdo se z problémů vždycky šikovně vykroutí. Měl plnou pusu řečí, ale v opravdovém boji ho neviděla nikdy. Až do teď. Zjistila, že by nikdy nechtěla být jeho nepřítelem. Jen tam stál a usmíval se. Obešel Tou a postavil se před ní. Postupně se kolem něho začala formovat nastříbřelá tekutina. Byl to kov. Všechny jeho cvočky v uších zmizely. Jenže po těle toho musel mít víc. Kolem pasu, rukou a nohou, měl spousty pásků. Nosil je jako Lee závaží. Muselo to být neuvěřitelně těžké, ale to nebylo všechno. Na těle měl něco jako kroužkovou zbroj. Všechen ten kov nechal přetvořit do podoby obrovských křídel, které se zformovaly na jeho zádech. Jeho staří známí vyrazili. Tetsuo se ani nepohnul, jen ona křídla kolem nich vytvořila tenkou, ale nesmírně pevnou skořápku. Ozvala se série cinkavých zvuků, když utichli, byla řada na něm. Kupředu vyrazily drobné provázky. Ne, spíš čepele. Zamířily k jejím protivníkům. Pokusili se bránit, ale marně. Tetsuo se zatvářil zuřivě, děsivě. Jeho moc rvala soupeře na cucky. Touazuki se na to s hrůzou dívala. Zbyla z nich jen krvavá kaše. Nedokázala od hrůzného pohledu odtrhnout pohled.

„Hej, seš v pohodě, Šeredko?“ promluvil na ni. Nereagovala.
„Touazuki,“ zaklepal s ní. Bylo to nejspíš poprvé, kdy ji oslovil jménem. Otočila k němu hlavu.
„No ty krávo,“ pronesl bezprostředně.
„Co je?“ zeptala se Tou, ale měla pocit, že z ní vyšlo jen něco jako: oe.
„Na,“ podal jí láhev s vodou. Hmátla po ní, ale jak přestala svírat ránu, z levačky jí vytryskla krev. Druhou rukou při tom nebyla schopná pohnout. Tetsuo jí přidržel hrdlo u pusy, aby se mohla napít.
„Tak to sem ještě neviděl,“ prohlásil, „dělej, eště jednou.“ Znovu jí dal napít.
„Víš o tom, že ti ta voda normálně teče z držky ven? Jako ne hubou, ale normálně z boku.“ Ne, nevěděla. Myslela si, že je zraněná na hlavě, ale jak to vypadalo, čepel jí prořízla nejen spánek, ale i část tváře.