Ovládán Temnotou – Tíha tajemství – část 1.; 16

„Ještě než začneme, musím vám něco nechat přečíst. Vím, že to hned nepochopíte, ale chci, abyste to věděli. Nebude to lehké pochopit, jako nic z toho, co zde dnes večer padne, stydím se sám za sebe, jelikož toto tajemství znalo jen pět lidí, a jen dva stále žijí. Ano, jsem to já a zde přítomný Ryo. Arata, Ibiki a Sandaime jsou mrtví. Možná pak lépe pochopíte moje jednání,“ zakončil svoji tajuplnou úvodní řeč detektiv, už vytahoval svitek, když se jeho ruka dotkla jakéhosi kovu...
Než však mohl kdokoli zareagovat, z ničeho nic se v místnosti objevili další dva shinobi. Správně, Miaki a Iemasu. Itachi se ihned poklonil a pronesl: „Bylo jich šest, Sandaime mi toto tajemství prozradil, když zjistil, co se stalo, abych byl chlapci nablízku, jak jen to mohlo být.“ Pak se obrátil k hodně zmatenému mladíkovi. „Vítejte zpět, Iemasu-sama.“
„Co prosím?“ dostal ze sebe.
„Co tady děláš?“ vmísil se do toho Kirisaki.
„Miaki se nechtěla trmácet celou cestu, takže nás přenesla svou technikou, a jen díky tomu, že se tvůj kunai pohnul, dokázala zaměřit tuto polohu a tak jsme tady. Děje se snad něco? Proč je tu i Neji-sensei? A proč mě tento muž oslovuje jako bych byl nějaký vůdce?“ Tentokrát se jeho jazyk nezastavil.
„Aha,“ teď si vzpomněl, že ten kov byl kunai, co mu dala Miaki k narozeninám. Byl zvláštně tvarován… Jedině Yondaime používal tyto kunaie… a co byla Miaki? Pak mu to vše do sebe zapadlo! Vykulil vytřeštěně oči. Plácl se do čela. No jasně! Jaký byl hlupák! Mělo mu to dojít už dávno. Celý kruh se uzavřel tím, jak se ti dva potkali. „Je tu několik tajemství, které ani ty, ani Miaki neznáte. Dnes se vše dozvíte, i pravdu o své rodině.“
Mohutně se nadechl, vydechl a znovu nadechl, dodával si tím odvahu, k tomu říct mu dlouho skrývanou pravdu. „Ano, momentálně se děje něco moc vážného, prosím o všechnu Vaši shovívavost a toleranci. Neji je tu proto, že jsem ho pozval. Tento muž je Uchiha Itachi, patřící do klanu, který jako jeden z mála zodpovídal za ochranu a bezpečnost Vaší rodiny a má plné právo Vás tak nazývat, protože jste jediný žijící dědic, potomek klanu Tokugawů, kteří byli po dlouhá léta našimi pány a vládci. Jste náš daimyo.“ S těmito posledními slovy se i Jakkuro poklonil až k zemi. „Odpusťte mi to, Tokugawa-sama, neměl jsem žádné právo to před Vámi tajit a už vůbec ne, abyste žil tak nuzně.“ V místnosti nastalo hrobové ticho, jak si každý, kdo neznal pravdu, snažil vstřebat. Slzy si už dávno našly cestu a vůbec se neodvážil vzhlédnout. Bál se tohoto okamžiku celý život. Takhle to být nemělo. Iemasu se toto tajemství měl dozvědět, až po jeho smrti.
„Tak proto měli všichni na Akademii ty narážky na mé příjmení, a mě bylo divné, proč se jmenuji jinak než ty „strýčku“! Jestli teď čekáš na odpuštění, tak se ho nedočkáš. Ani teď ani jindy! Víš vůbec jaké to pro mě bylo? Po celé dětství slýchat slova lítosti nad tím, že rodiče zemřeli, když mě bránili. Vždyť jsem si celý život vyčítal smrt svých rodičů.“ Vyprskl ledově Iemasu.
„Vím, že to nebylo jednoduché, vlastně si tu bolest nedokážu představit, ale Jakkuro se Vás jako jediný ochotně ujal, poskytl Vám domov, když se stala ta hrozná trag-,“ Ryoova obranná řeč byla přerušena.
„To je mi jedno! Měl mi aspoň říct, kdo jsem a ne mi celý život lhát do očí!“ řval Iemasu, byl už vzteky bez sebe. „To bych možná i zkousnul.“ Dodal tišším hlasem. Snažil se udržet si vážnou tvář.
„Ryo má pravdu. Sandaime mi vylíčil všechny podrobnosti. Od smrti Vaší rodiny, přes neochotu vesničanů se postarat o sirotka. Byly to těžké časy a Jakku byl opravdu jediný, kdo nabídl svou ruku. Myslel si, že aspoň tak odčiní neschopnost najít vraha.“ Dokonce i Itachi přidal kus „obhajoby“. Sasuke na něj jen koukal. Podíval se směrem na toho kluka, který byl jeho pánem! Tak toho prcka mám teď za úkol chránit? Odfrkl si v duchu Sasuke. Jinak navenek zachoval kamennou tvář.
I jiní na tom byli stejně. Miku stále nechápal, co se to tady děje. Navíc byl i lehce ospalý. Před den toho moc nenaspal. Těšil se na večer, jak pomůže odhalit strýcovo velké tajemství a přitom se zde řeší nějaký kluk! Byl mírně rozladěn. Proto se pořád ošíval. Cítil jak Neji po něm hází očko. Zdali je vše v pořádku. Evidentně nebylo.
Neji opravdu kulil oči. Takovou bombu hned na startu této noci nečekal. Tak z tohoto důvodu chtěl Kirisaki přečíst ten svitek s tímto tajemstvím, ale proč? Tato záhada jako mnohá další zůstávala zahalena. Ovšem věděl svoje. Na většinu z nich dojde této noci.
Ryo se cítil se hrozně. Nejen za sebe, ale i za svého přítele, neviděl rád, když trpěl. Už tak toho měl za sebou dost. Přibyla další rána k té staré, stále nezahojené. Vždyť mu to přišlo jako včera, co držel malého Iemasa v náručí. Proboha! Vždyť to on označil jeho otce za cvoka a vraha všech! Také se přiživil na tragédii jiných! Možná to neměl Jakkuro na něj tak vybalit, pravděpodobně to měl dávkovat pomalu. Stalo se. I když neměl právo nikoho soudit.
Yamato byl v naprostém šoku. Čekal pecky, ale tohle? To nám to pěkně začíná a na konci se dozvíme, že vrahem je Naruto, ne? Kdyby věděl, jak pravdivé byly jeho myšlenky. Nedělal by si z toho takovou legraci. Přestože tušil hrozné věci. Už nějakou dobu pozoroval divné chování detektiva, celkově atmosféra, co vládla v Konoze mu něco připomínala. Něco, co už zažil a nebylo to tak dávno. Jen si vzpomenout.
Itachi nečekal, že se Iemasu-sama bude podobat tolik na otce. Ta podoba ho zarážela. Stále se vracel do dob v působení ANBU, kde se dozvěděl pravdu o studiu jeho otce. Dostal úkol ho nenápadně hlídat, zaručit mu bezpečí. Ovšem toho hrůzného večera byl bohužel mimo vesnici. Na poslední chvíli dostal jinou misi. Tím mu zřejmě Sandaime zachránil život. Zamrazilo ho pomyšlení, jak mohl skončit… teď tu stál jeho syn. Stejně důstojný a možná ještě více zocelený daimyo, co kdy bude vládnout této zemi.
Miaki se teď dozvěděla první kousek dortového tajemství. Sama neměla zdání o další pravdě, kterou teď vytáhl údajný „strýček“. Mírně pozvedl hlavu, leč stále zůstával v prosící poloze.
„Já nevím, zdali mám právo ještě něco říct, ale tady Miaki-sama je neteří našeho obdivovaného Yondaimeho. Tvoje matka byla jeho mladší sestra. Proto tvoje příjmení, Umikaze. I když jako Prvorozená své matky bys ses měla jmenovat Namikaze.“
„Cože? Ona se jmenuje jako já nebo strýček?“ Vyjekl Miku. Až teprve nyní ho nově příchozí dvojka zaznamenala. „Takže ona je tím tajemným příbuzným, o kterém mi strejda říkal? Spolu máme porazit zlo? S holkou?“
„Prosím?“ zaznělo sborově, až na Miaki. „S holkou?“ papouškovala.
„Ano, Miku a Miaki-san jsou příbuzní. Dozvěděli jsme to od Mikuovy matky. Jen je mi záhadou, že jejich jméno jsme se dozvěděli, až ten večer, kdy nás z vesnice vykopli.“ Dumal nad tím Neji.
„Oni vás z Edoki vykopli?“ podivil se Ryo.
„Ano, prý cizince nechtějí a díky tomu, že místní starosta zmizel, tak ta dohoda padla. Kdyby nebylo starosty, nikdy bychom se nedozvěděli o spojení Mikua a Miaki. Vidíte? Dokonce mají skoro stejná jména,“ podotkl velice zajímavou shodu, napadlo ho to až nyní. Připadalo mu, že se tady hraje nějaká hra, akorát s neznámými pravidly.
„Cože? Vám nestačilo, že se lhalo mě? Museli jste lhát i jí? Co jste to, proninji, za lidi?“ čertil se Iemasu, najednou byl pohlcen i jinou pravdou, prozatím mohl odložit své problémy… také to byl důvod proč ještě zatím neodešel, chtěl se dozvědět všechno. Zajímalo ho to víc, než si byl ochoten přiznat. Úkosem se podíval na „strýčka“, zlobil se na něj, ovšem i trochu chápal jeho důvody. Načež si vzpomněl na své dětství, i snahu tohoto ninji zajistit mu vše potřebné, na úkor sebe sama. Tím obdiv vzrostl. Dělal pro něj první poslední, aniž by si stěžoval. Uviděl také snahu dát mu tu nejlepší výchovu a výcvik. Najednou byl rád za takového člověka. Ovšem odpuštění bude chvíli trvat…
„Jsme prostě takoví, jak nám dovoluje situace. Copak byste se Vy, choval jinak?“ Itachi si dovolil malé rýpnutí. „Zažil jste snad situaci, kdy jste se musel nějak rozhodnout? Litoval jste někdy? Nebylo to na misích? Což?“
Na to Iemasu nenašel odpověď, úvahy dal stranou, plnou pozornost upnul na získání dalších znalostí.
„To máš pravdu, Neji.“ Yamato nerad přerušoval tak plodné hádky, ze kterých vzejde i něco dobrého. „Ani na samém začátku jsem se starosty nezeptal na celé jméno. Možná by to dopadlo jinak. Kdo ví?“ Vrátil se na samý počátek. I Yamato se musel ťuknout do čela. Po tomto zvuku, uslyšel popotahování malého Mikua, neuvědomil si co říká. „Promiň, Miku.“
„To nic, velký chlapi nebrečí,“ potlačil slzy, sehnul se k té skřínce, přejel prstem po jejím okraji, zašeptal nějaké slovo, západka se uvolnila sama od sebe. „Tady máte strýčkovo tajemství, prý se dědí po generace.“ Vytáhl tři svitky a mapu, podivně popsanou zvláštními znaky. Všem bylo jasné, že se jedná o šifru.
„Ví někdo, jak se tohle čte?“ ptal se Miku s prstem zabodnutým v mapě. „Mitsu mi k tomuto nikdy nic neřekl, ale prý to poznám, až přijde můj čas. Stále v tom nic nevidím.“ Posmutněl Miku, únava byla tatam. Nyní sršel energií, mohl nabíjet několik žárovek současně.
Nikdo na to nic neřekl, až překvapivě Miaki. „Sice jsem matku nepoznala tak, jak bych chtěla, ale podobné znaky jsem viděla v jejím deníku, vedla si ho prý pro další generaci.“
Všechny oči se upřely na mladou slečnu. „Zklamu vás, nevím, co to znamená, jen tenhle znak mi nesedí. Nepamatuji si ho.“ Ukázala na velice konkrétní symbol. Ležel přímo uprostřed mapy. Vypadal jako oheň vězněný ve vodě. Nedával absolutně žádný smysl. „Bohužel deník se kamsi ztratil, asi při stěhování. Je mi líto.“
„Nic se neděje, poradíme si i tak.“ Povzbudil Iemasu svou parťačku.
„Díky,“ lehce se pousmála.
„Lidi, máme problém.“ Sasuke rozbalil jeden z těch svitků. Byly to stejné znaky jako na mapě.
„Ne, nemáme, obsah prvních dvou znám, Mitsu mi je hodněkrát četl před spaním. Tenhle svitek popisuje jak Edoki vznikla a druhý zase jak se naši předci odloučili, ve zlém, v hlavní větvi Namikaze panovalo velké napětí. Kvůli roli Prvorozených a Druhorozených, podrobnosti si už nepamatuji. Proto se část trhla, odešla právě do Edoki. Hledali něco klidného, jenže zde narazili na část klanu Uzumaki, také se nepohodli o nějakém těžkém úkolu. Dohodli si smír a časem se přejmenovali na Umikaze, spojením svých jmen…“
„Počkat! Takhle to nemohlo být, v jednom svitku od Araty-san se psalo, že už klan Umikaze existoval po boku Namikaze. Prý samotný Shodaime požádal, aby tyto klany patřily ku Konoze.“ Jakkuro se už osmělil ze své omluvné pozice, aktivně se zapojil do konverzace. Dokonce si tento svitek vzal s sebou. Vytáhl ho z brašny a rozbalil přímo nad mapu. Celá společnost se na ten kousek podívala.
„Ano, jenže já mluvím o hodně vzdálené minulosti. Asi tak o padesát let dříve, než vznikla Konoha. To už v té době, byly spory vyřešeny, proto jim Shodaime dal tu nabídku.“ Oponoval mu dospěle Miku.
„To pořád nevysvětluje co tam dělal klan Uzumaki, jehož je Naruto posledním potomkem?“ Ohradil se Ryo.
„Ano, proč jsme nepozvali Naruta?“ I Nejiho ho to zajímalo.
„Ze zcela jasného důvodu. Má v sobě Kyuubiho,“ pronesl Jakkuro suše.
„A tím by se mělo všechno vysvětlit?“ přel se dál Neji.
„Ano, naprosto všechno, on je Alfa a Omega. Sám jsem to pochopil, až při čtení tohoto svitku. „Tak si ho přečti, uvidíme, jaký budeš mít potom názor,“ hodil mu svitek pod kolena. „Navíc mám další spolehlivé údaje, trvám si na svém.“ Neji si ho vzal, přidali se i Yamato, Ryo, Iemasu a Miaki. Mikua k tomuto nepustili, i přes jeho protesty. Itachi a Sasuke (jen Sasuke nevěděl, že Naruto zabil Sakuru) měli představu, co tam stálo. Znali celou pravdu. Nejen Sandaime se umí vyzpovídat. Arata těsně po incidentu narazil náhodně na Itachiho, jelikož ze spisů věděl o koho jde, sdělil mu celou pravdu. Proto se Itachi přidal k Akatsuki, aby zajistil, že ho nedostanou, mohl libovolně studovat jak účinně zabránit Kyuubimu v dalším řáděním. Vskutku našel jeden způsob…
Chvíli se nic nedělo. První odpadl Ryo, po něm hned Yamato s Miaki, následoval Iemasu, Nejimu se rozšířilo chřípí.
„Tak tohle jsem netušil,“ vyšlo z patologa. Snad kdyby znal pravdu, jeho prohlášení by znělo ještě absurdněji. Vraždilo sotva pětileté dítě. Poslali by ho rovnou do bílého pokoje.
„Co to, proboha, mělo být?“ Yamato nenacházel slova. Živě si dovedl představit, čím vším si musel Arata projít.
„Nejde mi to do hlavy,“ Miaki měla problém všechny informace vstřebat. Bylo toho moc, měla pocit, že šílí. Další příval zpráv na sebe nenechal dlouho čekat.
„To nemůže být pravda, já měl bratra?“ poslední rána do jeho rozdrásaného srdce. Měl pocit naprostého zoufalství. Jedna rána za druhou. Zatnul pěsti, polknul, slibujíce nebrečet pro někoho, koho vůbec neznal.
„To si ze mě děláte srandu?“ Neji div svitek nerozmačkal. Vztek ho zcela pohltil. Vzpomněl si na Hinatu, vždyť ona s ním odešla! Teď s ním byla sama! Vydána mu na milost.
„Ano, je to tak, společným pachatelem všech hrůz, či vražd je Kyuubi, ještě horší je, že ovládá Naruta a on to tom neví. Kde je?“
„Prosím? To chcete říct, že TEN Naruto zabil Sakuru?“ Sasukeho oči získaly červený nádech. Chtěl pomstu.
„Uklidni se bratře, já ti to říkal, že se dozvíš, kdo ji zabil,“ Itachi se mu podíval do očí, nikdo nepostřehl, co udělal, ale Sasuke se náhle uklidnil. Mlčel.
„Tak je hodný.“ Pochválil svého bratra. Použil na něj omračující techniku. „Nebude dělat problémy, pak s ním promluvím.“ Klidnil osazenstvo.
„Naruto odešel s Hinatou mimo vesnici, prý ji chtěl poděkovat za záchranu života.“ Ozval se Neji. „Akorát jsme se minuli, když jsem byl navštívit strýčka. Vypadal zmateně, jako by ho někdo zhypnotizoval.“
„A sakra, takže to začalo. Teď budeme mít setsakra málo času. Hraje mu do karet i fakt, Hinata je do Naruta celá pryč. Jestli otěhotní jsme v maléru.“
„Proč si to Uchiho myslíš?“ zasáhl Iemasu.
„Protože ho děti vždycky děsily, ale zároveň posilovaly. Je to paradox. Zjistil jsem to během pobytu v jednom Akatsuki skladě. Orochimaru si tam nechal poznámky. Tuto znalost měl asi od Madary. Pokaždé, když hostitelka počne dítě, tak první trimestr je Kyuubi zcela paralyzován hrůzou, jenže v druhém, už se snaží o komunikaci, aby si dítě na něho více zvyklo a ve třetím do něj po malých dávkách cpe svoji chakru, aby při předání do nové schránky ještě více zesílil. Tady se to bohužel stalo u Kushiny-sama. U hostitelů vše probíhá jinak.“ Vysvětloval Itachi, viděl jak mu všichni visí na rtech.
„Ano, u Naruta se už jedná o zcela novou kapitolu, o které nic nevím. Takže se při početí může odehrát ledascos. Promiň, Neji, ale Hinata už nebude stejná jako předtím. I kdybychom je teď našli. Nedokážu zaručit výsledek boje. Do toho mě trápí další věc, čím víc bude sílit Kyuubiho moc, tím bude umírat Narutova mysl, neschopná se bránit. Zkrátka zešílí, jeho osobnost zemře. Našel jsem však jistou naději. Proroctví a kletbu klanu Uzumaki. Tady mám jeho plné znění,“ vytáhl svůj poslední trumf.
„Moment! Jak jsme se dostali od daimyoa až po Naruta?“ Narušil počínající odhalení Ryo.
„Jednoduše, protože všechno spolu souvisí, už od prvopočátku. Kyuubi se chce pomstít každému žijícímu ninjovi či kunoichi, protože si ho dovolili uvěznit do lidské schránky. To pro něj byla a stále je neuvěřitelná hanba! Nemohl strávit porážku od shinobi.“ poznamenal Jakkuro.
„Jak si tím můžeš být tak jistý, počkej, nech mě hádat, máš další svitek, kde je důkaz? Nemýlím se?“
„Ryo, tys mě odhalil. Nemám jeden, ale tucty. Starý Arata věděl, že se něco takového stane. On totiž vůbec nebyl tím za koho se vydával. Ani Sandaime to nevěděl.“ Dál tajuplně mlžil.
„Soudím, jak se takhle předvádíš, tak to bude velký.“ Ryo znal svého přítele dokonale. „Tak nás nenapínej.“
„Zcela správně. Brzy odpoledne jsem se vydal k němu domů. Tvrdil mi, že žije neustále v Archívu, ale nevěřil jsem mu, takže jsem si našel jeho jméno v Registru. Pak už nebylo těžké najít jeho skutečný byt. Tam jsem našel ty svitky. Jeho skutečné jméno zní Uzumaki Naoki.“ Hodil bombu mezi zúčastněné. jejich reakce plně odpovídala jeho představě. Sebevědomí se vrátilo a s ním i vítězoslavný úsměv.