Boj proti Osudu 79

Blonďatá postava vystřelila na chodbu a těžké dveře z masivu za ní s prásknutím zapadly. Muž se ani neohlédl a svižným krokem míjel vyjevené tváře, opatrně pozorující napjatý výraz v jeho obvykle veselém obličeji. Ignoroval je, a dál si probojovával cestu ven z budovy.
Pryč.
Utéct.
Nebýt.
Nemuset.
Nevědět.
Zapomenout.
Zmizet a nevrátit se.
Podrážky rytmicky klapaly po dlážděném schodišti a muž se mechanicky vyhýbal postavám, které mu zavazely v cestě. Žádnou z nich nepozdravil. Rty měl pevně stažené a zuby stisknuté, aby se nedrkotaly. Očima se vyhýbal tázavým obličejům, které pro něj nebyly ničím než rozmazanými šmouhami v jeho bortícím se světě.
„Hokage-sama!“ Pevný hlas protnul mumlavý šum chodby jako úder hromu. „Ještě jsme neskončili.“
Narutovy kroky utichly a mužova spodní čelist se zavlnila. Ostré zuby prokously ret.
„V tom případě budete muset pokračovat beze mě.“ Vyprskl, jeho kolena znovu zapružila a on seběhl několik dalších stupínků.
Zamračená postava, stojící se založenýma rukama na vrcholu schodiště, si otráveně odfrkla, když mladý impulzivní Hokage zmizel z jejího dohledu.

***

„Sasuke,“ kývl Naruto mezi dveřmi na svého dlouholetého přítele, „Karin,“ zazubil se na rusovlasou postavu v pozadí. Modré oči byly prázdné. Sasukeho obočí se stáhlo. Muž ale i tak ustoupil na stranu a pokynul nově příchozímu dovnitř.
Naruto mlčky pokývl, koutky úst stále křečovitě vytažené a jedním pohybem překročil práh. Bezmyšlenkovitě skopl ze svých nohou boty a prošel mdle osvětlenou chodbou, aby se blíže pozdravil s přítelovou ženou.
„Sestřenko,“ kývl na ženu familiárně a stiskl její ruku mezi svými medvědími dlaněmi. „Díky za pozvání, cením si toho.“
Žena jeho slova jen odmávla rukou. „Víš přece, že tě tady vždycky rádi vidíme, Naruto.“ Potom mrkla na manžela. „Běžte si zatím sednout do obýváku, máte tam konvici s čajem. Večeře bude za pár minut.“
Muži následovali jejích instrukcí a za minutu už oba seděli na pohodlném gauči v rozlehlé místnosti. Na konferenčním stolku před nimi balancovaly dva hrníčky s horkou tekutinou.
Naruto na sobě cítil Sasukeho zkoumavý pohled. Najednou si nebyl jistý, jestli ho skutečně těší, že ho Sasuke tak dobře zná.
„Co se stalo?“
Rovnou k věci, hm?
Blonďák si povzdechl.
Nechtěl o tom mluvit.
Pohled černých očí ho ale pálil do čela a nezdálo se, že by s tím chtěl v dohledné době přestat.
„Přišly zprávy z Mlžné.“ Procedil mezi rty a cítil, jak jeho tělo zaplavuje povědomá vlna bezmoci a obranné agrese.
„Konohamaru?“ Uchihův hlas zněl napjatě. Naruto si jen povzdechl a zakroutil hlavou. Skrze sdílenou sedačku pohovky spíše cítil, než viděl, jak se tělo jeho přítele napjalo, a uvědomil si, jak si musel Sasuke jeho reakci vyložit. Vzhlédl do zamračených černých duhovek a přinutil se k chabému úsměvu.
„Konohamaru je v pořádku. Dokonce ho povýšili. Představ si, že v aréně bojoval s mou kopií.“ Uchechtl se nevesele. Sasukeho ramena povolila a muž pokýval hlavou.
„Nedivím se, že si vybral tebe. Vždycky se tě držel jako klíště.“ Naruto by se netypicky lehkovážné poznámce zasmál, teď ale jeho výraz zůstal napjatý.
„Jeho kolega byl z Mlžné.“ Oba muži se bezděky zamračili. Naruto se zhluboka nadechl a vydechl, aby uvolnil stres, střádající se v jeho těle. Jeho ruce se ale přesto stále třásly.
„Používal Hyuuga techniky.“ Sedačka se zhoupla, jak se Uchiha náhle napřímil, místnost ale zůstala i nadále ponořena do ticha.
„Rada?“ Naruto si odfrkl a zakroutil hlavou.
„Jsou vzteky bez sebe. Hiashi zuří. Chce po mně –“ odmlka „ – Nejiho hlavu.“ Mužovo jméno znělo v Narutových ústech jako kletba.
„Vyjádření z Mlžné už přišlo?“ Naruto si povzdechl.
„Jo. Samozřejmě tvrdí, že nikdo o ničem nevěděl.“ Sasukeho rty se sevřely, zatímco se Naruto trhaně nadechl.
„Ten hajzl porušil smlouvu a já to teď musím řešit.“ Vybuchl blonďák zlomeně. „Myslel jsem – doufal jsem – že tou smlouvou bude všechno za náma. Že už je nikdy nebudu muset vidět, ani jednoho.“ Opálené ruce byly sevřené do pěstí tak pevně, až jejich klouby zbělely.
„Ověř to.“ Ozval se Uchiha autoritativně. Narutův rudý obličej vystřelil nahoru a modré oči se střetly s černými.
„Co na tom chceš ověřovat?“ Prsknul. Sasuke na obranu pokrčil rameny.
„Pošli tam tým vyšetřovatelů. Ať Nejiho vyslechnou. Mizukage ti takovou věc musí povolit.“ Modré oči ještě ochladly.
„Copak jsi zapomněl, co jsme viděli? Zapomněl jsi, že ti dva mají –“ Naruto zatřepal hlavou, jako by tím mohl bolestivou vzpomínku smazat. „O tom děcku nesmí nikdo vědět, Sasuke.“ Uchihovo obočí se stáhlo, zatímco Naruto se natáhl po hrnku s čajem a upil. Ještě dlouho po tom, co porcelánová nádobka přistála zpět na desce stolu, se hladina tekutiny třásla po vzoru prstů, do šálek držely.
„Tak pošli mě.“ Naruto nejistě vzhlédl.
„Co?“
„Pošli mě. Vyslechnu ho sám.“ Modré oči zamyšleně klesly a několik okamžiků upřeně pozorovaly vzor koberce.
Poslat Sasukeho. Poslat Sasukeho, hm?
„Hiashi neustoupí.“
„Pokud ho přehlasuje rada, bude muset.“
Naruto zatnul zuby.
„Hanabi.“
Sasuke si otráveně odfrkl a nevěřícně pohodil hlavou.
„To snad nemyslíš vážně, Naruto.“
„Miluju ji.“ Povzdechl si blonďák.
„Nemiluješ. Využíváš ji, protože je jí podobná.“
Oba muži moc dobře věděli, o jaké další ženě je řeč. Naruto stiskl zuby tak pevně, až zaskřípaly.
„Chci ji. Z jakýho důvodu ti může být jedno.“
„Naruto, –“
Zvednutá ruka Sasukeho řeč přerušila.
„Zítra vyrazíš do Mlžné.“ Uchiha překvapeně zamrkal. „Hiashiho vyřeším až doneseš zprávy od toho zrádce.“
Sasuke si povzdechl.
„Přijímáš?“ Zeptal se Naruto naléhavě. Sasuke zavřel oči.
„Jak přikazujete, Hokage.“
„Děkuju Sasuke.“ Naruto si oddechl a znovu se natáhl po šálku s čajem. „Věř mi. Vím, co dělám.“
Než stihl Sasuke jakkoliv zareagovat, nakoukla do pokoje rudovlasá hlava balancující na malém baculatém tělíčku. Uhlově černé dětské oči nejistě zamžouraly po místnosti a zkoumavě si prohlédly oba muže.
Starostlivé vrásky kolem Narutových očí se jako na povel rozpustily a koutky jeho úst se zvedly v prvním upřímném úsměvu.
„Moje oblíbená neteř!“ Vyjekl vesele, spěšně odložil hrnek s čajem a natáhl k děvčeti ruce v gestu, vybízejícímu k objetí. Holčičce zazářily oči a vesele se k němu rozběhla, jen aby v poslední vteřině změnila kurz a přistála v náruči stoického Uchihy. Ten k sobě dcerku majetnicky přitáhl a v nezvykle laskavém gestu ji pohladil v rozcuchaných rudých vlasech. Naruto ublíženě našpulil rty a ruce stáhl.
„Vy Uchihové jste hrozní, fakt, jeden jako druhej.“ Zabrblal blonďák naoko dotčeně a zašátral v kapse. Po pár vteřinách vyndal sáček s barevnými bonbóny.
„Pro princeznu Soru-chan.“ Mrkl, teď už zase s úsměvem, na děvčátko. Černé duhovky se rozzářily.
„Jak se říká?“ Připomněl červenajícímu se děvčeti Sasuke.
„Děkuju.“ Usmála se plaše na blonďáka, než se i s cukrátky znovu schovala v tátově náruči. Sasuke nevypadal, že by ho váha dcery v jeho klíně jakkoli omezovala. Dokonce i jeho obličej byl stejně chladný, jako by právě rozmýšlel bojovou strategii, a ne vískal ve vlasech malou dědičku klanu Uchiha. Naruto se při pohledu na spokojenou dvojici nemohl ubránit úsměvu.
Fólie vytrvale šustila v malých ručkách, kterým se nedařilo probojovat se ke sladké odměně schované uvnitř. Muži dítě chvilku mlčky pozorovali, než Sasukeho výraz zjemněl.
„Půjč mi to, beruško, otevřu ti to.“ Zamumlal k dcerce Uchiha a Naruto nedokázal potlačit pobavené zacukání koutky. Ještě, že se Sasukeho vševědoucí oči právě soustředily na něco jiného.
Nehledě na to, kolikrát laskavá přezdívka muži vyklouzla, nedokázal se Naruto konsternované reakci ubránit. Kdyby byl býval dvanáctiletému Sasukemu řekl, že bude jednoho dne někoho oslovovat ‚beruško‘, odešel by přinejmenším se zlomeným nosem.
Plastový sáček zašustil a děvče se i s ním spokojeně uvelebilo v otcově náruči. Sasuke holčičku bezmyšlenkovitě objal.
„Jenom dva bonbóny, za chvilku bude večeře.“ Zamumlal k dcerce. Když zvedl svůj pohled zpět k Narutovi, byly jeho oči prosté emocí. Naruto jen tak tak potlačil nevěřícné zakroucení hlavou. Malá Sora musela být jediný člověk na světě, před kterým Sasuke sundával svou masku chladného shinobiho. Nebo ne?
„Jak se má malej? Jak to, že jsem ho ještě dneska neviděl?“
„Už spí.“ Naruto překvapeně zvedl obočí.
„Vždyť už jsou mu dva, ne? Proč tak brzo?“ Sasuke si unaveně povzdechl.
„Až si pořídíš vlastní, budeš mluvit jinak.“ Naruto se zachechtal a jeho ruka bezmyšlenkovitě zajela do blonďaté čupřiny.
„Soro! Jak ses sem dostala!?“
Ve dveřích najednou stála rozzuřená Karin. Holčička sebou trhla a rychle schovala sáček s bonbóny do záhybu sedačky. Naruto bezděky zareagoval stejně a jeho ramena se zničehonic napjala. Ženy z klanu Uzumaki dovedly být děsivé.
„Pojď honem za mnou. Máš umyté ruce?“ Červenající se děvče se neochotně vypletlo z tátova objetí a vykročilo k mamince, zatímco se muži zvedali z pohovky.
„Večeře už je hotová.“ Usmála se na přicházející dvojici žena, když naznala, že jsou ruce dítěte čisté.
„Díky.“ Mužův úsměv byl nepatrný, Naruto ho ale ani přesto nepřehlédl.
Dle Karinina zasněného pohledu nebyl jediný.
S melancholickým povzdechem následoval spokojenou rodinu do jídelny.