Boj proti Osudu 80

Místnost byla tmavá a studená. Přes zatažené závěsy nepronikalo dovnitř žádné světlo a vypnutý radiátor ani nebránil chladu a vlhkosti prolézt staršími dřevěnými okenicemi.
Seděla v rohu pokoje na přistýlce s dekou vytaženou až ke krku a s pohledem upřeným na rám postele se kývala ze strany na stranu. Na nočním stolku ležela vyčištěná hitae-ate na černém šátku a starý kunai s rozedřenou koženou rukojetí.
Proč. Proč ona? Proč vždycky ona?!
Hrdlo jí prvně začalo pálit a pak se stáhlo. Cítila na svém krku jeho ruku, jak tiskne a tiskne a tiskne. Jak nepřestává, i když jí všechny pokusy o křik už opustily.
Vlastní rukou si šáhla na krk, aby odehnala pocit strachu a znechucení. I když tam už dlouho nebyly, pořád měla pocit, že její ruka odhání cizí prsty. Prsty, co se plazí. Syčí a plazí se, plazí. Jedny výš, jedny níž. Až moc nízko. Tak nízko, až pak…
Prudce odhodila deku a rychlým pohybem uchopila kunai ležící vedle postele. S vervou konkurující i těm nejodhodlanějším ho vrhla přes šířku pokoje a koukala, jak zůstal zabodnutý ve dveřích; přímo ve tváři jejího mladého já, které radostně objímalo svého tatínka.
Nenávidí ho!
Nenávidí!
Tak strašně moc ho nenávidí!
Neuvědomila si, že řvala nahlas, dokud neuslyšela naléhavé klepání na dveře a vystrašený hlas své matky.
„Nigenteki, zlatíčko. Jsi v pořádku?“
Ne! Nejsem v pořádku!
Jak asi můžu být v pořádku!
Jděte všichni dop*dele! Dejte mi už konečně pokoj!
Jediné, co z jejich rtů však vyšlo, bylo sípání a zvuky dávení, když se hrdlo stáhlo až příliš a hleny ucpaly nosní průchody.
Zvedl se jí žaludek.
Poblinkala se.
Klečící na kolenou a opírající se o ruce nad kaluží vlastních zvratků si připadala ještě víc patetická než před chvílí, a to myslela, že už to víc nejde.
Tohle z ní udělal. Takhle ji zničil!
Nenávidí ho!
„Nigenteki…prosím.“ Slyšela, jak její matka přede dveřmi přešlapuje z nohy na nohu. A pak se k jejím tichým krokům přidaly ještě jedny. Dunivé. Určitě mužské podle toho, jak pod nimi schody zaskřípaly. „Někdo za tebou přišel.“
Posadila se na paty a hřbetem ruky si utřela pusu. Natáhla se po tričku pohozeném na podlaze a přikryla jím zvratky.
„Nigenteki. Prosím. Jdeme dovnitř, ano?“
Neodpověděla. Vstala a přešla zpátky k posteli, kde se zachumlala pod deku. Pod zadkem ucítila podlouhlou krabičku, která jí musela v rozrušení vypadnout z ruky. Zašátrala pro ni a pevně ji stiskla v dlani.
Nenávidí ho.
Nenávidí všechny.
Ať jí dají už konečně pokoj!
Lehké kroky sestupující po schodech do přízemí jí na chvíli poskytly iluzi naděje, ta se však rozplynula pár vteřin na to, kdy se dveře se skřípotem otevřely a do jejího malého bezpečného koutku vstoupila mužská postava.
„Ahoj, Nige.“
Přitáhla si deku blíž ke krku a stiskla krabičku silněji.
Nenávidí ho!
„Co chceš,“ zachraptěla.
Nentou za sebou dveře opatrně zavřel a zarazil se nad kunaiem zabodnutým do Nigentekiiny oblíbené fotky se svým otcem. Letmým pohybem ho vytáhl ze starého dřeva a pohodil si ho v ruce.
„Té fotky je škoda.“
Chtěla se zasmát, ale z hrdla jí vyšlo spíš zachrčení.
„Je to jenom fotka.“
Nentou se zamračil.
„Nige…“
„Co chceš?“ odbyla ho příkře. Deka a kousek volného prostoru působily jako neprostupná bariéra a vzdálenost metrů jako celé kontinenty.
Nentou si povzdechl a udělal dva kroky napřed. Jeho noha přišlápla na zemi pohozené tričko a to vydalo čvachtavý zvuk. Nadzvedl obočí. Nigenteki však jen pohodila hlavou.
„Už dva měsíce tu seš zavřená. Nikam nechodíš. Nikdo z nás se s tebou neviděl. Tvoje máma o tebe má strach. My o tebe máme strach.“ Posadil se na židli vedle Nigentekiiny postele a opřel si ruce o kolena. „Chceme ti pomoct, ale nevíme jak, když nás k sobě nepustíš.“
Nigenteki si odfrkla a ušklíbla se. Z pohledu na ni, s mastnými vlasy rozcuchanými po celé hlavě, s téměř černými kruhy pod očima a váčky, které to vše jen zvýrazňovaly, se Nentouovi udělalo špatně.
„Že jste se tady hodněkrát otočili,“ sykla.
Nentou naklonil hlavu s nechápavým pohledem.
„Byly jsme tu už aspoň dvacetkrát. Tvoje máma nám ale vždycky řekla, že se necítíš dobře a nechceš, aby tě někdo rušil. Tak jsme ti chtěli dát prostor. Mysleli jsme, že to je to, co chceš,“ zašeptal.
Nigenteki prudce odhodila deku, vstala a začala přecházet po pokoji. Přítomnost další osoby ji znervózňovala. S Nentouem v jedné místnosti se cítila chycená. Jako v pasti. Jako kořist zahnaná do kouta. Jako…
Rychlost jejích kroků se zvýšila a ona se začala nehty škrabat po pažích.
„A najednou to jde, že? Najednou už se cítím dobře a chci, aby mě někdo rušil,“ prskla po něm. Nentou zůstal sedět na židli s očima vypoulenýma a rameny svěšenými. Viděla na něm, že neví, co má dělat. Ale to ona taky nevěděla. Taky to k**va nevěděla!
Do**dele!
Nehty se jí zaryly do paže tak hluboko, až prosákla krev. Krabička doteď křečovitě svíraná v dlani vypadla a skutálela se na zem. Nentou se zohnul, aby ji sebral, ale předběhla ho a vytrhla mu ji z rukou. „Nešahej na to!“ Vyjela.
Nechápavě se na ni podíval a vstal, aby se jí koukal z očí do očí.
„Já ti přece nechci ublížit,“ zvedl ruce na znamení míru. „Jsi moje kamarádka. Záleží mi na tobě. Nechci, aby ses trápila.“
Otočila se k němu zády a znovu začala přešlapovat po pokoji.
„Jo, tak na to je už trochu pozdě,“ hodila přes rameno. Její kroky střídaly rychlé tempo s pomalejším, sem tam šlápla na zvratky prosáklé tričko. Pohyb rozvířil vzduch a Nentouovi se opět zvedl žaludek.
Nigenteki trvalo pár minut, než ze sebe dostala nervozitu a byla schopna se uklidit. Po pár hlubokých nádeších se obrátila zpátky k posteli a zalezla si opět pod deku.
Nádech. Výdech.
Nentou si znovu sedl na židli a posunul ji blíž k čelu postele. Kunai, který vytáhl při příchodu ze dveří, položil na noční stolek. Chvíli na něj koukal, na ostrou ocel, na koženou rukojeť. Na černotu, která byla známkami let a let propocených dlaní, které ji svíraly. Zbraň Nigentekiina otce.
Srdce mu kleslo až do žaludku.
„Nikdo tě z ničeho neviní, Nige.“
Zvedla hlavu a skoro až překvapeně se na něj podívala. Musel uhnout pohledem, aby se nezakoktal. „On by to udělal tak jako tak. I kdybys tam s sebou tu zbraň měla…,“ polkl. Nemohl se přimět k tomu dokončit myšlenku. Říct ty věci, co měl na jazyku.
Ostatním by to přišlo necitelné, ale Nigenteki to chápala. Věděla, co jí chtěl říct, protože on ji moc dobře znal. Věděl, že si vyčítala, že se nedokázala bránit jako kunoichi. Že jediný, co po sobě na tom bastardovi nechala, byly vlastní škrábance.
Hrdlo se jí stáhlo a v očích zaštípaly slzy.
Ku**a. Ku**va, ku**a, ku**a!
„Jsem těhotná.“
Čas jakoby se v tu chvíli zastavil. Nentou naproti ní seděl nehnutý, ústa lehce dokořán, oči vypoulené. Ani zrnka prachu normálně se vznášející v prostoru nevypadala, že by se pohybovala.
Vnímala pouze svůj dech, své křečovitě sevřené prsty kolem krabičky od těhotenského testu a žaludek, který se houpal nahoru dolů. Nahoru dolů. Nahoru dolů.
Začala jí pálit žáha.
Znovu se poblinkala. Tentokrát přímo před sebe, na kostkovanou bílo hnědou deku. Zvuk dávení probudil Nentoua ze zkoprněného stavu a přiměl ho jednat.
„Proboha. Jsi v pořádku?“ Sebral balení kapesníků, co leželo na komodě, a vecpal jí je přímo před ústa. Vzal pak za cípy deky a udělal z ní ranec, který odhodil na podlahu. „Je ti dobře? Nemám zavolat tvou mámu?“
Zakroutila hlavou a utřela si pusu.
„To je dobrý. Už jsem si zvykla,“ zasmála se suše a opřela se o zeď. Chlad na zátylku jí uklidnil a zmírnil nevolnost, která ji posledních pár dní trápila.
Nentou si sedl zpátky na židli, nohy opřené o rám postele a kolena přitažená k bradě. V ústech mu vyschlo.
„Takže…“
Nigenteki zvedla jeden koutek nahoru v náznaku úšklebku.
„Jo.“
Hlasitě vydechl.
„Ví to někdo?“
Zakroutila hlavou a také si přitáhla kolena k hrudi.
„Nikdo. Jasný?“ věnovala mu tvrdý pohled. Opět zvedl ruce na znamení míru a pokýval hlavou. Pak ale jeho ramena klesla a on se na ni znovu zahleděl, na tu dřív nebojácnou malou holku, která nikomu nic nedarovala a všechny hned kopala do zadku, jak tu teď sedí zničená, zlomená. Sama.
„Co budeš dělat?“
Prohrábla si mastné vlasy a povzdechla si.
„No co asi.“
Nentou se zamračil.
„Jseš si jistá?“ Na její ledový pohled pokrčil rameny. „No ne. Fakt. Neměla by sis o tom prvně s někým… já nevím. Promluvit?“
Nigenteki se zamračila.
„No a co asi teď dělám s tebou? Nepotřebuju o tom s nikým mluvit. Nechci, aby to nikdo jinej věděl.“
Nentou se opřel o opěradlo a dlaní si protřel tvář.
„A co tvoje máma? Neměla bys jí o tom říct? Je to přece ženská, může ti pomoct.“ Nigenteki se akorát zaksichtila. Nentou se ale nevzdával. „A co Tai?“
To už si vyžádalo barvitější reakci, když Nigenteki zaúpěla a hodila po Nentouovi polštář.
„A co s ním jako!“ štěkla. „Ani jednou za mnou stejně nepřišel!“
Nentou odklidil polštář mířící mu na hlavu a se zavytím vstal.
„Ale chtěl! Vždyť jsem ti to přece říkal! Tvoje máma si myslela, že bude lepší, když tě chvilku necháme v klidu. Ale pak se i jí samotný zdálo, že už to trvá moc dlouho. Slyšela tě křičet ze spaní. Slyšela tě brečet! Vůbec jsi nevycházela ven. Nejedla jsi. Všichni jsme o tebe měli strach. A Tai…,“ na chvíli se odmlčel. „Já i Kyoudou jsme to na něm poznali. To víš, že nám nic neřekl. Jak by taky mohl,“ upřeně se na Nigenteki podíval. Ta uhnula pohledem. „Ale bylo nám jasný, že mu na tobě záleží. Dneska dopoledne, když pro nás tvoje máma přišla, říkal, že se později určitě zastaví.“
Naléhání v jeho hlase na chvíli Nigenteki zlomilo v neústupném postoji, pak se jí ale oči zalily slzami a ona prudce vstala.
„No a co má bejt. Tak chtěl přijít, nebo přijde nebo já nevím. Co s tím mám dělat!“ Začala opět přecházet po pokoji sem a tam. Z jejího rychlého tempa se Nentouovi zatočila hlava.
„Vždyť jste… no…,“ trochu se začervenal. „Spolu, ne?“
Nigenteki neubírala na svém tempu, spíš ještě přidala.
„A co.“
„Jak a co,“ zakroutil Nentou nevěřícně hlavou a vstal ze židle. „Jestli jste spolu, tak by o tom měl vědět, ne? Měli byste spolu probrat, co dál.“
Nigenteki se prudce zastavila, čelem v Nentouovi s neprostupným výrazem v tváři. Skoro ho přinutila až couvnout.
„Je vidět, že seš fakt teplej, jinak bys takovou s*ačku nevypustil z pusy!“ křikla po něm.
Nentou zatnul ruce v pěst.
„Jak to jako myslíš?“
„Nikdys nepřemejšlel o tom mít děti, že?“ zavrčela. „Jinak by ti asi nepřišlo normální se vůbec bavit o tom, jestli si toho haranta nechám!“
„Vždyť já ti to přece nevyvracím!“ opětoval jí to Nentou. „Jenom si myslím, že by sis o tom s Taiem měla promluvit. Ať totiž uděláš cokoliv, ovlivní to oba vaše životy. Nemysli si, že ne!“
Nigenteki už toho začínala mít dost. Bolela ji hlava, zvedal se jí žaludek. A do toho všeho tu do ní někdo hučil, aby si rozmyslela, jestli si nechá dítě toho…toho…
Z očí ji konečně vytekly první slzy.
„Jdi už fakt do**dele! Co si jako myslíš, že se tím vyřeší? Co myslíš, že se stane? Že za ním prostě přijdu a řeknu mu: ‚Hele, Taii, promiň, ale pamatuješ si na to, co se stalo před dvěma měsíci? Tak si představ, jsem těhotná!‘“
Nentou na ni koukal, na ty lesklé oči, červené tváře. Na ruce zaťaté v pěst. Na celou strnulou polohu těla, které se bránilo všemu, co na něj útočilo z venku i zevnitř.
Proč se tohle muselo dít zrovna jí?
Svěsil ramena a sklopil zrak.
„Takhle jsem to nemyslel. Ty víš, že ne.“
Odplivla si.
„Poslední dobou ani nevím, co si mám už do hajzlu myslet!“ hodila po něm a otočila se k němu zády.
Tady ona nebude. Zavřená v jednom pokoji jako kořist, která nemůže utéct. Nebude tady. Nebude a nebude a nebude!
Dvěma kroky přešla ke dveřím a s trhnutím je otevřela.
Místo prázdné chodby ale narazila na strnulé tělo blonďáka, který se na ni koukal vydšenýma očima.
Co ten tady –
Do**dele –
Ku**a!
„Taii?“