Boj proti Osudu 78

Nohy mu těžkly, když po schodech šplhal do posledního sedmého patra. Hlava byla nesoustředěná, pozornost se ztrácela mezi zmatenými myšlenkami, které se hnaly hlavou jako hurikán, a pootevřené rty nebyly kromě použitého dechu schopny vypustit ani slovo.
Proč? Proč by někdo…?
Zrak se mu zamlžil.
Nechápal.
Schod za schodem mu mizely pod nohama, nepřinášely ale víc než únavu a bolest hlavy.
Když týden předtím na cestě domů od Mizukage potkal uřícenou Kyoudou a za ní s Keitarem sotva stačící Hinatu, jejíž vypoulené oči a prchlavý dech ho děsily k smrti, věděl, že je něco špatně.
Výraz naprosto zničeného Nentoua, který seděl v nemocnici na koženkové sedačce s hlavou v dlaních a s katatonickým opakováním Proč. Proč. Proč., se mu vryl do paměti, jako by byl z diamantu. To třesoucí se tělo, které nebylo schopno normální reakce. Ty oči, ze kterých kapaly ojedinělé slzy. Ta ústa, která po chvilce ztuhlého opakování začala nesmyslně mumlat;

A Neji, ten to taky nechápal. Ani po hodinách zírání do prázdna, kdy si přehrával celý Nentouův zmatený monolog. Kdy se to snažil propojit s paměťovými stopami. Kdy se snažil spojit si, co by k tomu mohlo vést.
Nigenteki. Jeho studentka.
Nohy ho vynesly přes poslední schod a ruce prudce otevřely bílé lítačky.
Pach dezinfekce ho udeřil do nosu a on musel zastavit a párkrát zamrkat, aby odehnal nepříjemný pocit.
Nesnášel nemocnice.
Prvně Hinata, pak Keitaro. A teď? Co přijde příště?
Pohled na Nigenteki, která ležela v čistě bílé posteli zakrytá skoro jako mrtvola, mu vnukl černé myšlenky. Předloktí rozpíchané a napojené na kapačku ho vyděsilo. Močový katetr vykukující zpod peřiny s červeným obsahem mu zvedl žaludek.
Nigenteki. Jeho studentka. Ještě malá holka!
Kdyby vedle něj tehdy nestála Hinata a chlácholivě mu nedržela paži, určitě by něco udělal. Nevěděl co, ale něco určitě. Nemohl tam přece jenom tak stát a koukat se na ni; na ty černé vlasy, které byly na dvou místech úplně vyškubnuté. Na kůži, bledou jako stěna s řeznými ranami na předloktích. Na zlomený nos a natržený ret. Na brýlový hematom pod očima.
Proč. Proč. Proč!
Ještě malá holka!
Nejiho vzpomínky se rozplynuly, když se k němu začaly přibližovat kroky. Zvedl hlavu a pohlédl tváří tvář Nishinovi.
Málem by zapomněl, že ten do nemocnice před týdnem nedorazil. Kyoudou se ho prý snažila sehnat, ale nebyl k zastižení.
Přejel svého studenta ledovým pohledem, který mu ten arogantní hajzl oplatil pouhým úšklebkem a uštěpačným zasalutováním.
Stiskl ruku v pěst, ale provokaci ignoroval. Dneska to nebylo o něm a o Nishinovi. Teď se musel soustředit na Nigenteki.
Jeho kroky za chvíli opět osaměly a pomalu pokračovaly vpřed, když Nishin zahnul za roh a proklouzl lítačkami na schodiště. Chodba byla dlouhá a prázdná. Míjel jeden pokoj za druhými a nemohl si pomoct úzkostnému pocitu, který ho přepadl vždy, když si přečetl jméno pacienta na štítku vedle dveří.
Kolik mu drahých takhle ještě navštíví? Kolik jmen si tady přečte? Kolik životů tu bude viset na vlásku? Kolik jich tu zemře?
Zastavil se až u předposledního pokoje nalevo, kde nade dvěma prázdnými štítky vynikalo Nagaru Nigenteki. Zhluboka se nadechl a v duchu napočítal do tří. Pak zaklepal.
Dvě, tři, čtyři. Deset, jedenáct. Devatenáct, dvacet.
Zamračil se a zaklepal znovu.
Sedm, osm, devět, deset. Dvacet dva. Dvacet tři.
Pro jistotu poodstoupil o krok a ohlédl se po štítku. Jeho obočí se stáhlo zmatením, když tam skutečně přečetl Nagaru Nigenteki.
Že by byla na nějakých vyšetřeních?
Šetrně vzal za kliku a pomalu dveře otevřel. Povolily.
Do očí ho uhodila samá bílá; od podlahy až po strop přes jasné zářivé závěsy a skříň i postel. A peřinu. A nemocniční mundůr, ve kterém se třásla Nigenteki.
Trvalo mu ani ne vteřinu, než mu došlo, že něco opět není v pořádku. Rychlými kroky se přemístil k posteli a s polknutím pro dodání odvahy, protože tohle on prostě neuměl, jí konejšivě položil ruku na rameno. Kolíbání ze strany na stranu přestalo a Nejiho málem udeřila do tváře ruka, doprovázená ječivým: „Nesahej na mě!“
Nechápavě se odtáhl.
„Nigenteki. To jsem já.“
Tremor pohltil celé Nigentekiino tělo. Začala třást hlavou. Z očí se jí pustily slzy.
„Ne! Ne! Nesahej na mě!“ Nepřístupně kolem sebe máchala rukama. Při jednom rychlejším pohybu si vytrhla kanylu.
Neji zaklel.
Třemi kroky byl u dveří a nahnutý přes rám volal doktora.
Chvíli trvalo, než se na chodbě ozvaly dva páry klapajících zdravotnických bot. Neji ale na nic nečekal. Opět byl hned u Nigenteki a aspoň chlácholivými slovy se jí snažil utišit.
„Nigenteki. To bude v pořádku. Jsi v bezpečí, dobře? Jsi doma, v Mlžné. Jsi v nemocnici.“
Dívčino tělo se třáslo, z očí tekly slzy. Kolíbala se ze strany na stranu tak jako na začátku. Když se jí však dotkla Nejiho ruka, opět se rozmáchla a vyskočila na nohy.
„Nesahej na mě! Nech mě být! To ti to nestačilo?!“
Neji byl v koncích.
Co má sakra dělat?!
„Nigenteki,“ zkusil to znovu. Pomalými kroky se k ní přibližoval, ale couvala před ním. Její táhlé tempo se změnilo v rychlý skok na parapet, když se za Nejim objevil doktor se sestrou.
„Nechte mě být! Nepřibližujte se!“
Oba dva strnuli.
„Nigenteki. To je v pořádku. Nechceme ti ublížit,“ začal doktor, ruce zvednuté před sebe na znamení míru.
Neji kývl, nespouštějící očí ze své žačky.
„To je pravda, Nigenteki. Jsi doma, v Mlžné. Jsi tu s námi. Jsi tu se mnou. Víš, kdo jsem?“
Chvíli trvalo, než se dívka dostala z bludu, pak její strnulá póza povolila. Kolena se jí roztřásla a ona přestala křečovitě svírat kliku od okna. Pokynula hlavou. „Pak taky víš, že nikomu nedovolím, aby ti znovu ublížil. Nic se ti nestane, dobře? Jsi v bezpečí.“
Pár vteřin bylo ticho naplněné jen hlubokými nádechy a třením kapky potu, která stékala po temeni. Pak se místností rozlehl hlasitý štěkot, který vydala Nigenteki při své snaze do nejdřív se dostat do rohu místnosti, co nejdál ode dveří a co nejvíc skryta okolními skříněmi. Oči byly šíleně vyvalené a ruce trhaly černé prameny z hlavy. Jekot přešel v hekání a pak i v dušení, jak vzlyky ochromily hrdlo.
„Nigenteki…,“ zkusil to Neji znovu. „Jsi v bezpečí. Nikdo ti nic neudělá.“
„Udělá!“ štěkla po něm najednou. Celá její póza opět strnula, pak se však nakrčila a Nigenteki se stáhla zpátky do malého prostoru.
Doktor vedle Nejiho pokynul sestře a ta vytáhla z kapsy injekční stříkačku.
No bezva. Jehly.
Neji proklínal sám sebe i celou tuhle situaci. Nejvíc ale proklínal toho, kdo tohle Nigenteki udělal. Však on se o toho hajzla postará. Skoncuje s ním, jednou pro vždy, aby se Nigenteki už nemusela bát. Aby se žádná jiná holka nemusela už bát.
„Neudělá,“ zopakoval jistě. „Slibuju, Nigenteki. Jsi v bezpečí.“
Dávení přešlo v šílený smích, který se vryl Nejimu do paměti i díky tomu šílenému pohledu v očích, z nichž tekly slzy proudem.
„Vy nic nechápete!“ vyjela. „Říkáte, že neudělá, ale udělá! Udělá to znovu! Teď mi to říkal!“ ječela po něm.
Zamrzl. „Teď tady byl a teď mi říkal, jaký to bylo skvělý a jak mi to udělá znova!“ řvala a plakala zároveň.
A před Nejiho překvapením zatmělýma očima se najednou objevila ta arogantní tvář s neumírajícím úšklebkem a rty, co ho popichovaly: „No jak chcete, sensei.“
V tu chvíli by se v něm krve nedořezal.
Kolem jeho očí naběhly žíly. V bílé duhovce se matně vyrýsoval obrys zornice. A mužovo zorné pole zaplnila chakra.
Její chakra. Chakra lékarů za jeho zády. Chakra ninjů pohybujících se po chodbách nemocnice. Chakra ninjů, spěchajících ulicemi skryté Mlžné. Chakra ninjů, odpočívajících po misi v jejich domovech. Chakra ninjů vypjatě trénujících další techniku.
Jeho chakra.
Než kdokoliv v pokoji stihnul mrknout, po Hyuugovi už nebylo ani památky.
Na dalekém konci chodby rozrážely vzduch zuřivě se kymácející lítačky.

„Ne.“
Zase ten arogantní výraz.
Zase ty bojovně zářící oči.
A ani špetka výčitek.
„Půjdeš se mnou.“ Zopakoval Neji pevně. Jeho hlas byl prostý veškerých emocí, zuřivé záblesky ve slonovinových očích ale prozrazovaly jeho skutečné rozpoložení. Kunai nabitý chakrou se protočil v saltu než dopadl zpět do Nishinovy ruky. Mladíkův úšklebek se prohloubil. Zbraň se vznesla do vzduchu v další neškodné efektní otočce.
„Ne.“
Kunai se usídlil zpátky v mozolnaté dlani. A Nejimu se vrátily vzpomínky na podobnou konverzaci, v níž se před pouhým týdnem dohadoval s tímtéž mladíkem.
A jeho napadlo, co když.
Co když to udělal hned poté, co spolu domluvili?
Hyuugova ruka vystřelila k mladíkovu límci sama od sebe, když ale mužova mysl instinkty vytrénovaného těla dohnala, nedodala žádný podnět k přerušení hrubého kontaktu.
„Půjdeš se mnou.“ Tentokrát z Hyuugových úst vyšlo jen tiché zasyčení, doprovázené instinktivním škubnutím za svíraný cíp látky. „Z tohoto už se před Mizukage nevyvlečeš.“
Úšklebek se z arogantního obličeje vmžiku vytratil, ústa rázem stažená do tenké linky. Svalnatá ruka prudkým trhnutím vyprostila límec svého majitele z cizího sevření.
„Už mi nemáš co rozkazovat, Hyuugo.“ Prsknul a černé oči zaplanuly. „Jestli ti ráno ta tvoje hysterka nevy*ou*ila, běž si to vybít na někom jiným.“
Nádech. Výdech. Kamenný pohled.
„Jak se sebou můžeš existovat?“
Tři údery srdce bylo ticho. Potom se ozvalo uchechtnutní.
„Co tě s**e tentokrát? Neříkej, že jsou to ještě furt ty tvoje trapný klanový techniky? Bože, ty seš jako učitel fakt totální troska.“
Neji nevěřícně zamrkal.
„O čem to, do p*dele, meleš?“
Nishin překvapeně našpulil rty a zvedl obočí.
„Ne? To už mám odpuštěný?“Podivil se posměšně.
Neji se trhaně nadechl.
Tohle byl zlý sen.
„To, že jsi bezpáteřní hajzl, jsem věděl už dlouho,“ Sykl Hyuuga „ale že tvoje chování k Nigenteki dojde až tak daleko...“
V uhlově černých očích se mihnulo pochopení.
„Tohle?“ Odfrknul si. „Však jsem té dě*ce zaplatil.“ Mladíkovo obočí společně s jeho rameny pohrdlivě vyletělo nahoru a řada bílých zubů se odhalila v provokativním úškělbku. Chakrou nabitý kunai se znovu elegantně vznesl do vzduchu.
Svaly na Nejiho čelisti povolily a muž dokázal na svého studenta jen několik vteřin nevěřícně zírat.
Tohle byl zlý sen.
„Ty si vůbec neuvědomuješ, cos udělal.“
Nebyla to otázka. Nishin by stejně neodpověděl.
„Ty si myslíš, že je všechno v pohodě. Že ti nikdo nic nemůže. Že když jsi jounin, tak jsi nedotknutelnej.“ Další nevěřícné konstatování. Další ticho z Nishinovy strany, rušené jen tlumeným pleskáním madla kunaie o mozolnatou dlaň. Mladíkův rozeklaný úsměv však najednou působil trochu napjatě.
„Myslíš si, že se nic nestalo. Že je všechno v nejlepším pořádku. Ty si vůbec neuvědomuješ, cos způsobil.“
Nishin napjatě přenesl váhu z nohy na nohu. Úšklebek z jeho rtů zmizel. Nabitý kunai s modravou aurou přistál v napjaté dlani a znovu už se do vzduchu nevznesl. Místo toho se chakra, kterou obsahoval, v jednom proudu vstřebala do těla jeho držitele.
Neji vše mlčky sledoval aktivovaným Byakuganem.
Na tréninkovém poli číslo třicet se vzedmul vítr a nevědomky dal povel k zahájení bitvy.
Kunai zbavený všech stop chakry vyletěl, jeho cíl uprostřed Hyuugova čela. Zkušená ruka ho zachytila než stihl napáchat škody a zbraň změnila majitele. Neji měl dnes být jen civilní návštěvou v nemocnici. Teď, když se jeho den obrátil na ruby a jeho bývalý student před ním stál jako jeho nepřítel, musel využívat všeho, co dostal k dispozici. Zastrčil si získaný vrhací nůž za opasek kalhot.
Nishin využil volné chvilky, rychle složil několik pečetí a jeho tělo se obalilo vrstvou vody.
„Suiton: Mizu no Yoroi!“
Neji sevřel rty. Zase ta otravná technika.
A potom se Nishinova lýtka napjala a mladík vyrazil.
Neji svým aktivovaným Kekkei Genkai neomylně zaznamenal chakru, nastřádanou v mladíkových rukou. Jedna z nich vyrazila k Hyuugovu nekrytému rameni. Mužovo obočí se stáhlo, když ráně uhýbal.
To proti němu chce Nishin vážně používat Juuken?
Když ruka minula, Neji využil studentovy nekryté hrudi a zasadil mu ránu do žeber. Tím ho ale jen podnítil k ostřejší ofenzivě a dlaně jeho oponenta s nastřádanou chakrou se znovu daly do pohybu.
Zatímco si vyměňovali rány, Nejiho tělo bylo v podivné křeči. Slepě sledoval přicházející útoky a za své úhybné manévry vděčil spíše letem tréninku než pozornosti své mysli. Napůl omráčeně sledoval pohyby svého studenta a mlčky vnímal styl jeho boje.
Povědomé Juukenové pohyby, jejichž trénink sám podstupoval kam jeho paměť sahala, byly v Nishinově provedení zvláštní parodií. Od jemné pěsti měly daleko. Rány byly obhroublé a technika žalostná. Neji si ale velmi dobře uvědomoval, že Nishin ví, co dělá.
Místa, na něž svými ranami cílil, odpovídala tenketsu.
A Neji musel znovu přemýšlet, jak si toho mohl nevšimnout. Jak to mohl dopustit.
Nishin vítězně zavrčel, když se nesoustředěný Hyuuga nedokázal vyhnout ráně na tenketsu na krku. Oba protivníci věděli, že zásah znamenal zapečetění jednoho z okruhů protivníkovy chakry. Útok Nejiho konečně probral z letargie a mužovo obočí se útočně stáhlo. Když na Nishinově tváři spatřil sebejistý úšklebek, využil protivníkova rozptýlení a v rychlém sledu vyslal do jeho těla čtyři Juukenové rány. Vodní brnění útok z velké části pohltilo, Neji ale i tak zaznamenal, jak sebou Nishin nepatrně trhnul.
Černé duhovky se zuřivě střetly s netečnými bílými a Nishin odskočil od protivníka do bezpečnější vzdálenosti. Složil pečetě, zhluboka se nadechl a vyprsknul Nejiho směrem několik ohnivých střel.
Hyuuga věděl, že se brzy ocitne v ohnivém obklíčení. S mírnými obtížemi soustředil chakru do svých dlaní.
„Hakke Kuuhekishou!“ Chakrová vlna obrátila směr několika přímých ohnivých projektilů na jejich vyvolávatele.
„Ku*va!“ Procedil mladík skrz zuby, když oslabené vodní brnění nedokázalo odolat ohnivé technice a límec jeho uniformy vzplanul. Mladíkova ruka okamžitě svírala kunai a párala doutnající látku z dosahu. Z trička brzy zbyly jen cáry, dohořívající u mladíkových nohou.
Nejiho oči se rozšířily.
Celá Nishinova hruď, od ramen až po břicho, byla pokrytá tenkými zářivě rudými rozeklanými čarami.
Škrábance.
Nishin zaznamenal mužův pohled a na jeho rty si opět našel cestu úšklebek.
„To mám od tý debilní šlapky. Příště jí nejdřív svážu ruce, ať ne*ere.“
Nejiho ruce se roztřásly.
Nishin ji terorizoval celé roky. Ona vždy jen sklonila hlavu. Uhnula mu z cesty. Nechala se bránit ostatními. A teď, když se za sebe konečně postavila…
Stejně to nestačilo.
„Tohle zopakuješ Mizukage.“ Nejiho hlas se netřásl vztekem jen díky léty nabyté sebekontrole. O té se ale u Nishina hovořit nedalo.
„Ne*er se do mě, Hyuugo!“ Vybuchl. „Nic té čubce nedlužím. Vždyť chrápe za prachy s tím starým úchylákem! Vlastně jsem jí prokázal laskavost.“ Rozhodil rukama a z krku mu uniklo bláznivé zachechtání.
Nejiho obličej se stáhl do neprostupné kamenné masky. Beze slova se sklonil do bojové pozice. V řídkých slunečních paprscích se blýsknul kunai. A než mladík zaznamenal jakýkoliv oponentův pohyb, ostří vrhacího nože ho zastudilo pod krkem. Zrychlený rytmus Nishinova tepu nebezpečně tlačil zranitelnou kůži na chladnou hranu kovu.
Černé oči vzdorovitě pohlédly do oponentových.
„Ty se do mě prostě s*át nepřestaneš.“ Procedil skrz zuby. Z tenké kůže na krku se začala uvolňovat chakra. Neji tiše zaklel, když rozpoznal Nishinův záměr. Stáhl kunai a sám začal z tenketsu uvolňovat potůčky chakry.
Oba muži se do rotace odrazili ve stejnou chvíli. Kaiteny se prudce střetly. Neji Byakuganem zaznamenal, že emitovaná tlaková vlna Nishina vyosila. Jeho provedení okopírované techniky očividně postrádalo dostatečnou rotaci. Neji sevřel v pěsti kunai, když se v jeho hlavě začal formovat plán.
Využil síly rotačního momenta a švihnul kunaiem proti oponentovi.
Průchod jeho vířící chakrou rychlost zbraně ještě zvýšil a vrhací nůž projel Nishinovovou replikou Kaitenu jako máslem.
Tréninkovým polem se rozlehlo kovové zařinčení.
A Neji sledoval, jak kunai přejíždí po kovové destičce Nishinovy ochranné čelenky.
Zbraň ležela zapomenutá v nedalekém křoví, když se chakrové víry konečně rozplynuly a muži opět stanuli proti sobě.
Nishinův obvykle expresivní pohled byl najednou neprostupný. Černé oči propichovaly Byakugan s chladnou vypočítavostí. Bledé ruce se zvedly k čelence uvázané v černých vlasech a jediným pohybem povolily uzel. Látka se vlnivě snesla, zachycena napjatou dlaní.
A oba páry očí na dlouhé vteřiny přerušily pohled, když jejich zornice shlédly k lesklému kovu a mlčky následovaly přímý vodorovný škrtanec, který nyní rozděloval znak Skryté Mlžné na dvě části.
Když se oči znovu střetly, nebyla ani v jednom páru památka po jakékoliv emoci.
Nishinův hlas byl ledový, když se jeho ruce spojily v poslední pečeti a jeho tělo se rozplynulo v páru.
„No jak chceš, sensei.“