Typ
Naruto stál v pracovni piatej Hokage. Ihneď, ako zistil, čo sa deje v Zemi Ohňa, bežal za svojou dobrou kamarátkou, Sakurou. No poceste bol zastavený svojim senseiom, Kakashim. Ten mu povedal o istých problémoch, no podrobnejšie mu to dovysvetľovala Hokage.
„Naruto, je to riziková misia typu B až A. Keďže si už určitú dobu nemal žiadnu misiu, si dostatočne oddýchnutý. Verím, že to zvládneš. Mimochodom, nejdeš sám.“ Tu Tsunade urobila krátku pauzu.
„Riziková misia?“ Naruto spracovával informácie. „Aha! A kto ide so mnou?“
„A teraz?“ povedala do ticha.
„Prečo si nespala?“ zmenil tému Kazekage a červenovlasej sklaplo.
Nechcela mu o tom povedať, nechcela mu povedať o tom sne.
„Eh... Nevedela som zaspať.“
Nedôverčivo na ňu pozrel. Ale nechal to tak a povzdychol si.
„Poď teraz.“ Kývol hlavou ku posteli a ona sa odlepila od dverí, prešla izbu a ľahla si na ňu. Chystal sa na odchod.
Kým som si pripravovala jedlo, cítila som na sebe Deidarov pohľad. Majú so mnou nejaký plán, to mi bolo jasné od samého začiatku.
Položila som, nie, tresla som tanier na stôl a sadla som si. Ignorujúc Deidaru som začala jesť.
Vládlo medzi nami ticho, len hodiny tikali. Tik-tak. Každou sekundou hlasnejšie. Šok z Kibovej smrti sa znova obnovil a v hrdle mi navrela hrča. Hučalo mi v ušiach.
Bolesť v hrudi sa stupňovala, až sa premenila na slzy. Najprv jedna. Za ňou nasledovali ďalšie.
Rozhodnutie
„Ty si moja sestra?!“ ledva lapal dych, „a ja som si myslel, že žiadnu rodinu nemám. Každý mi hovoril, že som démon a že tu nemám čo robiť. Ja som taký šťastný!!“ a so slzami v očiach sa jej hodil do náručia.
Deira ho hladkala po jeho blonďatých vlasoch a utierala mu slzy, ktoré sa mu rinuli po lícach.
„Naruto?“ opáčila.
„A...áno?“ ešte bol stále z toho v šoku.
[hide=Venovanie Maoi]Drahá Maoi,
16. Kapitola
Tiše zaklepala, a aniž by vyčkala na odpověď, vešla dovnitř. Její pohled okamžitě spočinul na Takashim, který spokojeně oddychoval. U postele měl kapačku, z níž mu do žíly odkapávala nitrožilní výživa a látky pro lepší krvetvorbu. Už vypadá lépe. Doktor, se kterým před chvílí hovořila, mínil, že se ze svých zranění brzy dostane.
Klid. Mír. A všudypřítomná spokojenost. Taková byla nyní situace ve Skryté Listové, jedné z velkých vesnic ninjů.
Naruto se procházel ulicemi. Ruce měl zastrčené v kapsách svých obvyklých oranžových tepláků, jejichž pas částečně překrývalo tmavomodré tričko s výrazným potiskem červenožluté spirály. Ofina zlatých vlasů trčících do všech stran mu mírně spadala do očí, čelenku, na kterou byl už od dětství tolik pyšný, nechal protentokrát ležet na nočním stolku ve svém pokoji.
„Jak se to mohlo stát, Hiashi-dono,“ zazní prostorem pobouřeně a rozčíleně hlas jednoho ze starších.
Protože v sídle se nenacházely žádné velké zásoby, nemohla Akarui ukázat své schopnosti v kulinářském oboru a to nikoho věru nepotěšilo. Naštěstí Konan slíbila, že něco nakoupí.
Co se času budoucího týče, většina členů odjížděla na mise, jako obvykle. Normálně totiž většinou nikdo v sídle nepřebýval, všichni Akatsuki se scházeli jen jednou měsíčně. A tak se dohodli, že pro změnu nechají v sídle někoho na delší dobu, aby trénoval Akarui. Tím někým měl být Deidara, aspoň první týden. Druhý týden měl přijet Itachi a Kisame a nahradit Deidaru, který půjde na misi. Třetí týden se potom pravděpodobně stanou trenéry Hidan a Kakuzu, které ta myšlenka štvala asi nejvíc. Poslední týden byl zahalen tajemstvím. Trenérem se stane ten, kdo bude mít čas.
Dva týdny po propuštění obou dívek z nemocnice svolala Kirin sraz na paloučku u hlav Hokagů. Potřebovala ostatním sdělit něco důležitého.
Bohužel si při tančení v koupelně před zrcadlem zapomněla hlídat čas a dorazila s malým zpožděním dvaceti minut.
„Ahojte všichni!" usmála se, když se jí konečně podařilo vyštrachat se po těch nemožných dvěstě třiceti osmi schodech. Bohužel se jí podle očekávání nedostalo příjemného přivítání.
„To je dost, že ses ukázala!" vyjel na ni Mokuzai.
Obsahuje to spoiler na mangu, takže ak sa rozhodnete pokračovať, je to na vaše riziko! :)
Ticho... akoby niekto vypol zvuk zo sekundy na sekundu. Tak mi to pripadalo, keď som ho zahliadla.
Len šumenie mojej vlastnej krvi som počula v ušných bubienkoch a zrýchlený tep ma takmer roztrhol zvnútra. V hrudi mi narastala panika a valila sa žilami ako rozbúrená voda.
Byla pozdní noc a on sám seděl na gauči a přemítal o všem, co se dnes, možná již včera dozvěděl. Jak si zasloužil takové štěstí, stále jej to udivovalo. Nevěřil, ale přesto si byl jist. Jeho milovaná osoba s ním čekala dítě, co šťastnějšího se mu mohlo stát?
Podíval se na malou otevřenou krabičku a v ní se zablýskly v měsíčním svitu, která se procházel skrze okno a mezeru mezi závěsy, klíče. Od svých rodičů dostali nový byt. Ten, ale nedokázal trumfnout radost z očekávaného potomka.
AMEGAKURE NO SATO - KONANINA VĚŽ:
Pein dočetl TU knihu a rázně jí zaklapl. Bylo to tady zas. Po všech těch letech, se zase našel někdo, kdo chce vrátit svět do spirály násilí. Pein se podíval na přebal knihy a zabodl svůj pohled na jméno autora: Uzumaki Naruto To jméno mluvilo samo za sebe, syn Čtvrtého Hokageho a Uzumaki Kushihy, která byla jinchuuriki devítiocasého, jíž zabil před dlouhými osmnácti lety na počátku formování nového světového řádu, Peinova řádu, JEHO řádu.
Konoha byla v plném proudu. Ninjové všech úrovní plnili mise. Až na nešťastníky v akademii. Po válce konečně zavládl v zemích mír. Aliance trvala dál, avšak pět velkých národů opět rozhodovalo samostatně. Většina vesničanů o bitvě nemluvila. Byla to událost, na kterou se snažili zapomenout.
Iruka vydvětloval klonování a otráveně si odkašlal, když zjistil, že ho poslouchá jen čtvrtina třídy. Nedivil se jim. Byl krásný jarní den, koho by to nelákalo?
Pak se to stalo!
„Chikako!“ Volá mě hlas. To mě vrací do přítomnosti. Uvědomuju si kde sem. A co dělám. Rychle trhnu hlavou dozadu tak, že mi rupne za krkem. Sasuke udělá to samé. Začnu si třít místo, kde mě to bolí. Kouknu na Sasukeho a vidím, jak se červená. Taky se červenám.
„P-promiň! Nechtěla jsem to udělat!“ Omlouvám se mu.
„Tady jste!“ Zvolá Naruto, který k nám dobíhá a s ním i Sakura. Ještě, že to neviděla! Vyškrábala by mi oči a dala si je k snídani.
Na místě byla maximální soustředěnost. Nehledal jen tak nějakou chakru, s přesným zaměřením to bylo těžší, než kdyby jen mapoval pohyb nepřítele. Dívka vedle něj, byla ale až moc netrpělivá. Sám měl velké problémy udržet své tělo a mysl aspoň na chvíli v klidu. Jeho přirozená povaha mu to nedovolovala.
„Nech toho,“ řekl to mírně, jinak by ztratil koncentraci úplně. Nepromluvil by, ale to neustálé klepání zubů a hlasité povzdechy nemohl vydržet.
Pozerali sme sa do očí. Vzdialenosť našich úst sa zmenšovala. Pobozká ma?
Chcem aby ma pobozkal? Chcem. Ale nemôžem mu to dovoliť. Odstrčila som ho od seba a dala mu facku. Miesto kde sa moja ruka dotkla jeho líca ostalo červené. Pozeral sa do zeme. Bolo mi samej zo seba zle. Čo to robím? Veď ho milujem. Milujem ho, ale aj ja mám nejaké hodnoty. Nie som hračka, ktorá nemá city. Ak ma chce tak nech bojuje. Otočila som sa vybrala sa domov.
„Hinata!“ Zakričal za mnou. Zastala som, ale neobzrela som sa.
,,Kibo?''
,,Kibo?'' Volala Sayuri.
,,Tady jsem, Hin...'' Ozvalo se z dáli. Sayuri se rozeběhla za hlasem, na konci cesty spatřila osobu... byl to on. Rozeběhla se k němu.
,,Kibo! Já myslela, že jsi mrtvý...'' Hlesla v běhu. Osoba se však stále vzdalovala ať se snažila sebevíc nedohnala ji. Pak spatřila bílé světlo, které ji ozářilo.
Těch několik dlouhých sekund trapného ticha vyplňující prostor mezi námi, mi dodalo naději.
Dokázala jsem rozeznat obrys jeho paže, měl ji umístěnou na zátylku a cuchal si vlasy - oním známým způsobem, jaký používal, když byl nervózní a nevěděl, co si počít. Jako kdyby mi to pomohlo nahlédnout do jeho mysli, aniž bych udělala nějaký smělejší pohyb, posunula jsem se k Narutovi co nejblíže.
