Peinův světový řád: Kapitola I. - Kronika Hurikánu

AMEGAKURE NO SATO - KONANINA VĚŽ:

Pein dočetl TU knihu a rázně jí zaklapl. Bylo to tady zas. Po všech těch letech, se zase našel někdo, kdo chce vrátit svět do spirály násilí. Pein se podíval na přebal knihy a zabodl svůj pohled na jméno autora: Uzumaki Naruto To jméno mluvilo samo za sebe, syn Čtvrtého Hokageho a Uzumaki Kushihy, která byla jinchuuriki devítiocasého, jíž zabil před dlouhými osmnácti lety na počátku formování nového světového řádu, Peinova řádu, JEHO řádu.
Jak mohla vůbec ta kniha vyjít? položil Pein sám sobě otázku a usedl na římsu okna, aby sledoval takřka věčný déšť, který skrápěl Amegakure. I ten déšť byl jeho. Nechával se jím skrápět a nechával dopadat kapky deště na své zrzavé vlasy aniž by cokoliv cítil. Bylo to tak všechno pro něj vzdálené. Všechny ty lidské emoce, všechno to jejich pachtění se za "něčím lepším", všechny ty jejich naděje...

Příběh Hurikánu, aneb dobrodružství odvážného ninji! tak se jmenovala ta kniha, kterou ten Uzumaki Naruto napsal. Peinovi to cosi připomínalo, jak název tak obsah jaksi volně navazovaly na jinou - mnohem starší knihu, kterou napsal Jiraiya známý též jako ero-senin. Mrtvý již pět let se jakoby Jiraiya vracel z hrobu a prostřednictvím knihy Uzumakiho Naruta sděloval, že svět může vypadat taky jinak. Jinak než tak, jak ho stvořil Pein. Ta myšlenka ho vyváděla z míry, zuřil takřka nepříčetně, kdykoliv se ta myšlenka objevila. Mír skrze porozumění, jak naivní a bláhové. Lidé jsou přeci především bestie! pomyslel si vztekle. Věděl moc dobře proč dělá co dělá. Mohou ho zvát rebelové diktátorem, mohou ho zvát tyranem i masovým vrahem, ale je to ON - Pein - díky kterému svět už osmnáct let nepoznal válku ani sebemenší konflikt.

"Peine?" Ozval se hlas od dveří místnosti. Konan! blesklo Peinovi hlavou a zvednul se od římsi, aby k ní došel.
"Zase jsi přemístil své křeslo, nevím kde tě mám hledat," podotkla s ostnem výčitky v hlase Konan a pohlédla do rinneganů sféry Deva, na to co zbylo z Yahika.
"Dokončil jsem konečně práce na svatyni, křeslo je i s mým tělem umístěno v podzemním sále, už jsi tam byla, když jsme začínali před rokem s výstavbou," řekl bezkrevným hlasem Pein a pak se zeptal:
"Můžeš mluvit s mou sférou Deva, je to stejné jako by si mluvila se mnou přímo, proč sháníš mé křeslo a mé tělo?"
Následovalo mlčení a Pein věděl co se zatím skrývá. I Konan četla tu knihu a pochybovala. Teď po všech těch letech, po nastolení míru začala pochybovat. Kčertu proč ona?! pomyslel si rozzuřeně a čekal co z Konan vypadne.
"Chtěla jsem ti být nablízku, jako za starých časů. Poslední dobou se izoluješ čím dál tím víc, s nikým nemluvíš a žiješ ve svém vlastním paláci, kam se nikdo nedostane dovol aspoň abych...," již nedořekla, Pein byl u ní jako blesk a Konan ucítila chladnou ostrou ocel jedné z jeho čepelí, která se zčistajasna vynořila z pod jeho pravého ruka na svém vlastním krku. Vzduch byl kolem ní náhle těžký a mrazivý.
"Vím, že mě chceš zabít Konan," řekl ledovým hlasem Pein a Konanino srdce vynechalo jeden úder. Zalil jí pot a v hrůze se nezmohla ani na slovo. Teď tady zemře, určitě jí zabije. Co jsme to provedli, co jsem to provedla? ptala se sama sebe Konan a jeden po druhém jí před očima vyvstávaly obrazy z dávno zapomenutých dob strávených s Jiraiyou a také s Yahikem. Teď zírala na Yahikovo tělo, na Deva sféru a na dva fialově žhnoucí Rinnegany, ve kterých se zračil hněv, boží hněv. Zdálo se to být příšerně dlouhé, příšerně zničující - ten čas i ten jeho pohled. Co jsem já? ptala se Konan sama sebe při pohledu do očí boha, kterého sama pomáhala stvořit, a kterého ještě před několika lety uctívala a milovala.

"Co... co se to s náma stalo Yahiko?" položila Konan rozstřeseným hlasem otázku sféře Deva. Každou chvíli, už každou chvíli mě zabije! každá buňka v jejím těle se toho okamžiku děsila. Co pocítí? Jen ostrou bolest v hrdle a pak chlad s tím jak její teplá krev odteče do nejbližší strouhy? Udělá ze mě to co z Yahika? musela se ptát při pohledu na Deva sféru. Konan zavřela oči. Teď to přijde, TEĎ! Zasloužím si to, zradila jsem je, Yahika i Nagata, a teď zrazuju jeho, PEINA! hlas plný výčitek v jejím nitru nepolevoval a zpod Konaniných zavřených víček unikly horké slzy plné hořkosti, smutku a všeho co si přála mít teď tak daleko od sebe.

Ostrý tlak a chladný dotek oceli na jejím krku zmizel. A pak zaslechla vzdalující se kroky odcházející Deva sféry a pak JEHO hlas:
"Nechci tě už nikdy vidět Konan! Zůstaneš ve vesnici nebo tě zabiju, pokus se mě hledat a zabiju tě. Jsi hlava Amegakure no sato, tak dělej svou práci. A pamatuj, že každého rebela, kterého budeš ukrývat zabijí před tvýma očima!"
S tím odešel. Konan osaměla a zhroutila se na zem. Ztěžka vydýchávala šok a sledovala déšť - JEHO déšť - skrze velké okno, které zde bylo. Náhle se jí do hlavy vkradla ta myšlenka na to, jak to všechno skončit. Vždyť by to bylo tak snadné! Rozběhnout se a vyskočit, jen pár vteřin letu a pak konec. Konan vstala a zamířila zvolna k oknu, vystoupala na římsu a podívala se do hloubky pod sebou. Nejvyšší věž Amegakure měla více než třista metrů, byla to "její věž", věž hlavy vesnice a byla dost vysoká na to, aby skok z jejího vrcholu byl zárukou milosrdného a rychlého konce tam dole. Konan zavřela oči, zhluboka se nadechla a pak...

"...Amekage-hime? Je tu Kazekage-dono Yuura ze Sunagakure, čeká na přijetí, mám mu říct, že...," Samidareho hlas se zastavil, jakmile se k němu Konan otočila a propálila ho ledovým pohledem vrženým z římsy, kde stála. Vylekaný Samidare bezděky udělal dva kroky zpátky, vždyť to byl teprve genin, sotva patnáctiletý a bylo to obrovské dílo štěstěny, že mohl sloužit právě Konan díky své technice "Deště hněvu", která sice nepůsobila tak jako Peinův fenomenální "Tygří déšť" coby detektor pohybu, ale dokázala zasaženým odsávat chakru a tak je rychle vyřadit z boje, obzvláště když se používala v týmové spolupráci. Konan ještě chvíli sledovala Samidareho chladným pohledem, ale pak se přece jen vší silou pousmála a řekla o pár stupňů teplejším hlasem:
"Jistě Samidare-kun, řekni mu, že se s ním setkám. Uveď zatím našeho hosta do jídelny."

Samidare si tiše oddychl a odešel splnit Konanin příkaz, zatímco Konan si sedla do gauče, byla unavená a na Yuuru neměla náladu, ale byla to práce. Hlavy vesnice se stále musely stýkat a vládnout, i když fakticky už dávno celému světu vládl Pein. Kagové - a ten titul měly teď všechny hlavy všech vesnic - byli jen vnější obrazy jeho moci, pláštík Peinovi diktatury, iluze pro důvěřivé a pro ty, kteří potřebovali jistotu, že "svět shinobi je stále stejný". Nebyl, pod tím pláštíkem se tyčila chladná konstrukce Peinovi diktatury a Kagové, stejně jako feudální páni byly jen bezmocní pěšáci na šachovnici, byly jen iluzí, jen klamem, že "věci jsou tak, jako vždycky".

KONOHAGAKURE NO SATO - HOKAGEHO PALÁC:

Danzo zalistoval ve složce Uzumakiho Naruta, kterou měl rozloženou na svém stole a jeho zrak spočinul na svitku z Amegakure. Na svitku, který poslal ON. Kčertu! pomyslel si Danzo a jeho oči se přesunuly na fotografii 18ti letého zběhlého ninji Naruta, kterého jeho ANBU-Root naháněl už druhým rokem
"Kčertu! Všichni jsou neschopní a my teď vypadáme před Peinem jako banda naprostých břídilů!" Zakřičel Danzo na před jeho stolem stojící skupinku tří nejvyšších joninů. Všichni mlčeli. Yamato za ANBU-Root, Shikaku Nara za joninskou radu i Ibiki Morino za ANBU, všichni mlčeli. Pátý Hokage měl zjevně mizernou náladu a každý věděl proč. Syn čtvrtého Hokageho a syn poslední Kyuubi jinchuuriki, kteří zahynuli před osmnáctii lety byl již druhý rok na útěku a vedl tu svou válku proti celému světu shinobi.
"Ibiki, ty mi najdeš toho idiota, který tu knihu vydal a dostaneš z něj, kdy a jak se setkal s Narutem, použij všechny prostředky jak to z něj dostat a pak se ho zbav," prohlásil rázně Danzo a přešel pohledem na Yamata, aby pokračoval:
"Ty si vezmeš Saie a navštívíš Orochimara ve Skryté Zvučné, ať se poptá a zjistí co může. Věřím že má dost informací, které potřebujeme a pak povedeš zátah na toho zmetka, ty osobně a pokud selžeš, pokud selžeš, tak celou věc předám Orochimarovi a ten už to za nás vyřídí!" Danzo se zrovna nadechoval aby něco řekl, když Shikaku zaprostestoval: "Ale Hokage-sama, je to syn Čtvrtého, nemůžeme přece...," chtěl pokračovat a říct to, co si myslel nejen on, že Naruto není špatný, a že to jen tahá "za špatný konec", že by možná měla Konoha víc bránit své shinobi, i když jí zradili, ale Danzo se vytočil doběla a začal řvát:
"JE TO ZRÁDCE A ZEMŘE! UVĚDOMTE SI TO UŽ JEDNOU PRO VŽDY! I KDYBY BYL SYNEM PRVNÍHO, JE TO JEN SPROSTÝ ZRÁDCE, BUĎ HO DOSTANEME MY A OČISTÍME SVÉ JMÉNO PŘED PEINEM, NEBO TO ZA NÁS UDĚLÁ OROCHIMARU, JASNÉ?!"

Shikaku zmlkl a Danzo pokračoval temným hlasem dál:

"Vím, že někteří Joninové chovají k tomuto sběhovi sympatie a byl bych VELICE ZKLAMÁN, kdyby jsi mezi ně patřil i ty Shikaku. Čas kompromisů je u konce, kdo se nepodřídí rozhodnutí Hokageho a vesnice zaplatí! Chcete snad dopadnout jako Kumogakure? CHCETE?! Byl jsem se nedávno podívat v tom co zbylo z kdysi hrdé a pyšné Země Blesku, byl. A víte co se jsme viděl? VÍTE TO?! Pustinu! Všechno zničené, jen krátery a prach! Celou vesnici Pein zničil, co vesnici - CELOU ZEMI! Tohle chcete? Tuhle budoucnost nám totiž přinese Naruto, pokud ho nedostaneme a nezabijeme! Není žádná "naděje", je jen disciplína a poslušnost. Buďme rádi, že máme mír, řád a stabilitu a tohle naivní snění hned opustěte, protože to nepřinese nic jiného než strašlivou válku, ve které není šance zvítězit!"

V mísnosti bylo mrazivé ticho. Shikaku jen mlčky přikývl a Danzo poté všechny poslal pryč za jejich úkoly. Všude je to samej zrádce! Pomyslel si rozzuřeně Godaime Hokage Danzo Shimura. Věděl moc dobře jaká je situace, nešlo jen o Naruta, který sběhl. Šlo o mnohem víc, sympatizovali s ním - všichni ti Shikakové Narové a další. A přitom se tak snažil, aby Konohu vyčistil. Ale málo platné od doby Třetího, který pořád pro mnohé zůstával symbolem velké Konohy se toho moc nezměnilo. Ani smrt Čtvrtého, ani porážka ve válce s Akatsuki před osmnácti lety na tom nic nezměnilA. Danzo Shimura navíc musel řešit i jiné věci, pořád tu byla "TA VĚC" s Uchihy. Fugaku pomýšlel na velkou kariéru a už se viděl jako další Hokage, Danzo věděl, že Uchihové vzhlížejí k Peinovi jako k pojistce jejich pozice v Konoze, v podstatě tím Danzovi vyhlašovali válku a on nemohl nic dělat. Jeho plán na zničení klanu před lety selhal díky porážce ve válce, Uchihové byli stále mocnější a ani jeho nejloajálnější kádry - Shisui Uchiha z ANBU-Root a Itachi Uchiha, kterého nastrčil do Akatsuki mu nepomáhaly klan zvládnout. Zabít je nemohl, protože by ztratil kontrolu a výměnou za to, že ho drželi na pozici Hokage se musel smířit s faktem, že tohle "nečisté Madarovo plémě" - jak o nich smýšlel - bude vládnout vesnici, protože lezlo Amegakure do zadku, tak jako nikdo jiný ve vesnici.

Danzo si povzdechl, byl v tom sám. Nechápal ho nikdo. Uchihové byli moc "pro-Peinovští" - dalo by se říct kolaboranti - a ti ostatní zase moc "proti-Peinovští" - dalo by se říct rebelové, vesnice byla rozpolcená od smrti Třetího - zabit Orochimarem před deseti lety - a příkop mezi jednotlivými frakcemi se stále prohluboval. Spoléhat se dalo jen na Hyuugy, Aburame a Yamanaky jejichž schopnosti umožnili Danzovi získat nad Konohou totální kontrolu. Tahle tichá sledovací síla - brouci, senzoři, byakugan - mu umožnila likvidovat pomocí své hlavní opory - ANBU-Root - všechny vzpoury ještě v zárodku. Lidé mizeli a všichni věděli kam. Už takhle musel odpravit hodně lidí, mezi jinými Kakashiho a Jiraiyu. Oficiálně zemřeli na misích, neoficiálně zemřeli při operacích ANBU-Root. Přinutit Yamata, aby zabil Kakashiho a přinutit sebe sama aby zabil Jiraiyu nebylo snadné. Danzo tuhle práci miloval a nenáviděl současně. Stačilo by, kdyby to chápali sakra! Pomyslel si naštvaně a zlostně zavřel Narutovu složku. Poté vstal a odešel k oknu.

To bude dobré. Ještě pár let a usadí se to, Shikaku Nara bude muset zemřít, v čele joninské rady ho nahradí Uchiha Fugaku, chce moc, tak jí dostane, však oni si ho už joninové obrousí. Ibiki je jediný, kdo může být můj nástupce. On jediný ano. Je schopný, ví co a jak a chápe situaci a umí prolít krev, když je to potřeba, třebas by to byla krev vlastních lidí. Ti ostatní jsou proti němu hloupí, měkcí a slabošští. Po Ibikim převezmou práci Fuu a Torune, tak konečně ANBU-Root ovládne celé ANBU a budu mít dost silné páky na to, jak se všemi zrádci zatočit. Hiashi Hyuuga, Shibi Aburame a Inoichi Yamanaka zasednou v nové radě. Ty dva starochy je potřeba poslat do důchodu. Iruku konečně vyhodím z Akademie a nahradím ho Mizukim, ten umí být aspoň vděčným, protože mi vděčí za všecho. A bude! Vesnice konečně musí pochopit, že se časy mění, a že Hokage vládne!

IWAGAKURE NO SATO - ZAHRADY TSUCHIKAGEHO PALÁCE:

Všichni slavili, oslava Tsuchikageho narozenin - již třiadvacátých - je vždy důvodem k radosti. A Deidara - král oslav a Yondaime Tsuchikage nehodlal nechat nic náhodě. Už devět let kraloval vesnici jako satrapa spravující provincií darovanou mu samotným nejvyšším císařem všech císařů - Peinem - a během jeho vlády se vesnice hodně proměnila. Těch devět let mu stačilo na to, aby si zajistil dost silnou pozici jak ve své sídelní vesnici, tak ve své zemi jejíhož feudálního pána zbavil vlivu, života, majetku a většiny věrné šlechty, teď měl zemi pod kontrolou on - Deidara. Navíc tyhle narozeniny byly speciální, v tento den se totiž Deidara mimo jiné i oženil. A to právě dnes. Svatba a narozeniny v jednom. A Deidarova nevěsta nebyla "jen tak někdo", bývalý terorista Deidara, který prokázal ve svých jedenácti až čtrnácti letech tak výtečné služby Akatsuki a Peinovi se dnes stával šlechticem. Jeho sličnou - a nutno dodat mladičkou - paní se stala Naho, vnučka pána ohnivé země, teprve čtrnáctiletá dívenka, která spíše než Deidarova láska byla jeho trofej. I když na druhou stranu Deidara se ke své novomanželce choval velice vřele a to tak okatě, že už se po Iwagakure šuškalo, že se čeká jen na to, kdy bude Naho patnáct, aby mohla Deidarovi přinést dědice.

"Tak pánové! Tohle je oslava a ne nějakej pohřeb hmm! I když pohřbu se možná ještě taky dočkáme, KATSU!"

Výbuch otřásl oblohou a z ni padaly na Iwagakure rachejtle všech barev, které po cestě k zemi vybuchovaly a vytvářely tak nádherný ohňostroj. Oslava konaná v palácových zahradách vyzdobených uměleckými skvosty ovšem poněkud výbušného charakteru z Deidarovi produkce byla právě v plném proudu a vládce Iwagakure jí pojímal v opravdu velkém stylu.
"Tak co Naho-chan, líbi se ti to?" Zeptal se silně připitý Deidara, který již od rána do sebe házel jedno saké za druhým a stihl už několikrát přejít plynule ze střízlivění znovu do opilství své novomanželky.
"Umm, jistě Deidara-san, je to nádherné," odpověděla Naho a snažila se usmívat co jí síly stačily. Věděla moc dobře co je ostatně Deidara zač, její strýc se svou ženou zahynuly před lety právě při jeho vernisáži, kdy Deidara pozval smetánku Ohnivé Země na uměleckou vernisáž a pak jí celou vyhodil do povětří i s návštěvníky. Krutý a brutální muž, tak jí to říkala babička. Krutý, brutální muž a tvůj budoucí manžel Naho! Musíš se mu zavděčit a musíš být silná, jen když bude mít co chce, budeme s ním moci vycházet po dobrém, vzpoměla si Naho a s předstíraným radostným úsměvem zatleskala Deidarově dalšímu uměleckému kousku. Mohla se jen modlit, že si na Deidaru zvykne, a že jí nevyhodí do vzduchu stejně jako většinu šlechty Země země a dobrý kus šlechty Země ohně.

"Tsuchikage-dono? Mohu vás obtěžovat?" Zeptala se Deidary, který právě na dřevěném stole poskakoval mezi láhvemi jeho podřízená Kurotsuchi. Podřízená a milenka zároveň. "Ty můžeš vždycky, ale ode dneška až po mojí ženušce Kurotsuchi-chan!" Tato slova nad kterými Deidara vůbec nepřemýšlel Naho s vychováním šlechtičny zajaté barbary přehlídla a Kurotsuchi jen předvedla svou schopnost potlačit vztek. Bylo to pro ní tak trapné a ponižující, léta jí otec nutil se s Deidarou stýkat - ne, že by byla proti právě naopak, a když už byla skoro ruka v rukávě, tak si ten pitomec usmyslel vzít holku odjinud, jen proto, že chce být králem. Přesto ho milovala a obdivovala zároveň, vždyť v něm Iwagakure měla nejmladšího a nejbláznivějšího Kageho za něhož kupodivu ve vesnici vše fungovalo, protože krom organizace bujarých pitek, vystavění zahrad a přestavby vesnice do ničeho Deidara moc nemluvil, všechno vlastně běželo samospádem a řídil to Kitsuchi jehož dcera Kurotsuchi měla být původně Deidarovou ženou, jenže... Ten pitomec!

"Potřebuju s tebou nutně mluvit Deidaro, prosím!" Řekla naléhlavým hlasem Kurotsuchi a Deidara s hbitostí lenochoda seskočil ze stolu tak, že nohou vzal lavici vedle stolu a na zemi se natáhl jak dlouhý tak široký.
"Hups!" Procedil se šklebem Deidara mezi zuby a vyhrabal se na nohy. Byl již hodně opilý.
"Proboha nestalo se ti nic ty pako?" Zhrozila se Kurotsuchi a Deidara jen vrávoravým krokem k ní přistoupil a opřel se o ní "čelo o čelo".
"Ne. A dej mi pusu. Hmm!" Prohlásil Deidara. Kurotsuchi zmrzla a její pohled sjel na Naho, která pomalým krokem přistoupila k Deidarovi. Naho chvilku mlčela a zatímco se Deidara dožadoval pusy od své milenky, před vlastní manželkou a to za přítomnosti celého vedení Iwagakure si přeměřovala Kurotsuchi. A pak náhle zavelela:
"Neslyšela jsi rozkaz krále Deidary? Polib ho!"
Kurotsuchi zmrzla ještě víc, ten hlas i ten pohled té Deidarovi novomanželky, i to jak si byla jistá (při svém cizineckém původu a nízkém věku) vyváděly Kurotsuchi z míry. Deidara jí ovšem moc z trapné situace nepomohl:
"Vidíš? I moje žena říká, že mě máš políbit, tak šup. Jsem tvůj král a králům se co? Králům se neodporuje! Hmpf!" Že je Deidara na mol jí bylo jasné, o to ta situace byla nebezpečnější, ale Kurotsuchi se rozhodla. Byla tady přece doma a nějaká cizácká cuchta jí nemohla rozhodit a políbila Deidaru. Měl to být původně jen kratší polibek, ale zpitý Deidara z toho udělal dlouhé a hluboké probádání její dutiny ústní se všemi jejími kouty. Najednou tak opilý nebyl, nebo se tak aspoň nezdál, když pevně svíral Kurotsuchi kolem pasu a před celým vedení Iwy i před svou vlastní ženou se tu s ní muchloval. Když to skončilo, tak jen pronesl rozjařeně:
"Hodná holka! Zítra si promluvíme hmm! Je tu ještě někdo kdo mi chce dát pusu?!"

Kurotsuchi se oklepala ze šoku poměrně rychle, i když pohled Naho jí pronásledoval ještě hodně dlouho. Na té holce jí něco nesedělo, nevěděla co, ale něco jí na ní prostě nesedělo. A ukrutně na ní žárlila. Naho později odvedla naprosto alkoholem vyřízeného "krále Iwy a císaře všech galaxií" Deidaru do jeho komnat a požádala služebnictvo, aby se postaralo o zbytek. Připadala si tu jak na buranském venkově. Tady bude hodně práce, pomyslela si Naho při pohledu na Deidaru ležícího bezvládně na posteli. Po cestě do svých komnat si ještě přehrávala dnešní večer celý znovu ve své hlavě. Bylo toho hodně co se naučila a bylo toho hodně co ještě bude muset pochopit. Kurotsuchi je dcera generála Kitsuchiho a Deidarova milenka. Kitsuchi je ten kdo skutečně vládne a Zemi země a Iwagakure a plánoval svou dceru zasnoubit s Deidarou, jenže Deidara si ale vybral mě a tím spolu s tímto dnešním trapasem jen spustil kolotoč událostí, které tahle vesnice ještě nezná, ale které se dějí všude tam, kde vládnou aristokratické vazby a nenávist mezi panovníky a ambiciózními generály. Je to hodně nebezpečné, budeme se muset Kitsuchiho i Kurotsuchi zbavit, jestli máme přežít. Tedy jestli já mám přežít. Ale jak? Za Kitsuchim stojí armáda a já jsem jen přivandrovalá cizinka, zatímco on se už viděl na trůně? Hmmm, zabít to nemůžeme, zavřít taky ne, takže co zbývá? Provdat! Naho se ďábelsky ušklíbla ve tmě chodby a v duchu děkovala své babičce za dvorskou výchovu, stačí přece Kurotsuchi provdat jinam a celá věc se sama vyřeší. Ale bude to muset být rychle.

MYOBOKU ZAN - TRŮNNÍ SÁL ŽABÍHO SENNINA:

Naruto seděl pod schody vedoucími k dnes již prázdnému trůnu, žabí sennin zemřel před několika týdny, kdy ho konečně po třiceti stoletích života dohnalo stáří a Naruto, který právě vstoupil do senin módu jen mlčky sledoval to prázdné kamenné křeslo. Proroctví, které po sobě žabí senin zanechal ho pronásledovalo i dnes, dokázal se již soustředit a dokázal se s ním smířit, ale pořád nad ním viselo jako pověstný Damoklův meč.
Přinášíš revoluci chlapče, vítr změn a hurikán následků. Nevím, ale jestli tou změnou bude jen převeliká destrukce, nebo přeci jen i nastolení pravého míru na dlouhé období. Období delší než je několik lidských životů.
Naruto neměl moc valnou náladu, poslední dobou se toho dařilo jen málo. Jistě vydal knihu a bylo taky už teď jasné, že kvůli ní to celé začne. Ostatně to byl jen první krok. Přesně jak starý žabák předpověděl, ale Narutův plán na zřízení odboje narážel na nepřekonatelné překážky. Předně pak na tu, že drtivé většině lidí ten Peinův mír vyhovoval. Protože to byl první mír - opravdový mír nekalený ani lokálními střety - který kdo dokázal nastolit. Vypadal navenek krásně, ale Naruto věděl své.
Mír za cenu strachu, mír z pozice síly, mír vynucený, mír přikázaný, mír falešný.

Chápal, ač kdysi by nevěřil, že to kdy pochopí, proč lidem vyhovuje. Za poslední války shinobi zemřelo tolik lidí, že prostě Peinova nabídka se zdála neodolatelná. Mír všem co po něm touží a smrt všem co stojí proti. To bylo jádro Peinovi politiky a dotáhl jí do konce. Zničil i celou zemi - Zemi Blesku - aby dokázal, že "Bohu se zkrátka odporovat nebude". Chápal, ale nesdílel tuto iluzi míru, která utrpení jen přenesla do zákoutí, kam se lidské oči nedívaly, a od kterých se instinktivně každý odvracel.

Mír za cenu svobody, mír za tu cenu, že po nocích mizí lidé, mír mezi národy výměnou za úkladné vraždy všech, kdo by si snad dovolili narušit platné rozložení sil. Nesvoboda, strach a teror vůči každému, kdo se odváží narušit to, co Pein považuje za mír a svůj božský úděl.

Naruto se vracel ve vzpomínkách do své minulosti a sám sobě - tedy svému mladšímu já - se dnes divil. Býval veselý, zarputilý a odvážný, věřil že všechno lze dokázat tvrdohlavým přístupem a heslem: "Nikdy se nevzdám." Jenže to se změnilo, veselost se stala jakýmsi duševním klidem, zarputilost a tvrdohlavost se staly trpělivostí a jen ta odvaha mu snad zůstala v té původní podobě, i když na elánu ztratil hodně, neměl už vůli svého mladšího já se po hlavě vrhnout proti nepříteli a "prostě ho porazit, protože tomu věřím - dattebayo". A dnes už taky věděl, že nemůže bojovat přímo, že prostě nelze povstat a jít čelem proti Peinovi, protože prostě takovou sílu Naruto nemá. Uzumaki chakra a senin mód jsou sice úžasné věci, ale proti Rinneganu, šesti sférám, devíti démonům a chakrovým zbraním schopným vyhladit celá města to není nic. Jen jakési "uprdnutí si na okraji historie". Tenhle boj se musel vést jinak. Něco pochopil před lety od Jiraiy, něco od Kakashiho a ten zbytek od žabího senina. A něco musel prožít a pochopit sám, přenést se přes fakt, že v tomto boji proti Peinovi je dnes sám. Ani nejvěrnější přátelé se k němu nepřidali, ani Sasuke, ani Sakura.

Ale už proto nevzdychal. Naopak tomu rozuměl. Byl psanec a tak to mělo být, nemohl by si dovolit mít kolem sebe silnou skupinu, po které by šli nepřátelé, protože by musel dělat to, co dělají jeho nepřátelé, vybírat kdo přežije a kdo ne. Musel by se naučit obětovat své druhy "vyššímu principu" a náhle by byl stejný jako Pein a jeho podřízení. Byl rád, že po něm jeho přátelé jdou. Aspoň je mohl občas potkat. Vstal a trochu se pousmál a poté vyrazil k východu. Musel být přeci "odvážným ninjou", musel nést své břemeno tak, jak ho nesli jiní před ním a nemohl si dovolit jej předat komukoliv jinému. Navíc tu byla jedna věc co opravdu spěchala, Naruto se zastavil u východu a pohlédl do zahrad kolem Myoboku-zan, bylo tu tak nádherně, klidně by tu byl zůstal a vládl jako "žabí král" dalších padesát, šedesát nebo třeba sedmdesát let. Ale to nemohl, jednak někdo musel s Peinem bojovat a druhak by tu byl jen s žabími přáteli a znamenalo by to vykašlat se na všechny lidi. Zradit své přátele podruhé a tentokrát opravdově.

Musím do Konohy, Konohamaru je vnukem Třetího a musí převzít svou odpovědnost. Možná jsem zrádce, ale Konoha musí mít dalšího senina. Je to moje povinnost, pomyslel si a vytáhl z kapsy jeden z otcových kunaiů, jen díky Hiraishinu ještě žil a jen díky této technice se mohl objevit kdykoliv kdekoliv na světě, kde zanechal jeden z těchto kunaiů, a že jich zanechal spousty. Táta byl borec, pomyslel si s úsměvem a během jediného mžiku se přemístil do Konohy, přímo do Lesa Smrti, kde kdysi konal chunninskou zkoušku.