Dobré zlo 05 - Výcvik začíná

Protože v sídle se nenacházely žádné velké zásoby, nemohla Akarui ukázat své schopnosti v kulinářském oboru a to nikoho věru nepotěšilo. Naštěstí Konan slíbila, že něco nakoupí.
Co se času budoucího týče, většina členů odjížděla na mise, jako obvykle. Normálně totiž většinou nikdo v sídle nepřebýval, všichni Akatsuki se scházeli jen jednou měsíčně. A tak se dohodli, že pro změnu nechají v sídle někoho na delší dobu, aby trénoval Akarui. Tím někým měl být Deidara, aspoň první týden. Druhý týden měl přijet Itachi a Kisame a nahradit Deidaru, který půjde na misi. Třetí týden se potom pravděpodobně stanou trenéry Hidan a Kakuzu, které ta myšlenka štvala asi nejvíc. Poslední týden byl zahalen tajemstvím. Trenérem se stane ten, kdo bude mít čas.

Akarui jako kandidátka na Akatsuki dostála té pocty, že se mohla ze svého dosavadního bydliště ve sklepě přestěhovat do nejmenšího pokoje v domě. Kromě postele, skříně a nočního stolku neobsahoval žádné nadstandardní vybavení.
Deidara se ze své představy trenéra moc neradoval. Navíc se mu nelíbilo, že se bude muset živit několik dní polívkami z pytlíku, než dorazí Konan. A jakmile potom Akarui začne vařit, on už nejspíš bude odjíždět. Do té doby ho čeká funkce chůvy v plném rozsahu. I když patřil mezi ty, kteří by Akarui klidně za člena Akatsuki uznali, pořád to neznamenalo, že jí má rád a že jí nemůže dělat naschvály. Ostatně to dokázal hned druhý den ráno, jakmile ostatní členové už odjeli.

Když přišel do pokoje Akarui, nalezl jí, jak spí s přední polovinou těla na zemi. Vůbec nechápal, jak se jí to povedlo, ale to ho ani zase tak moc nezajímalo.
"Stávej ty l*mro líná, jde se trénovat!" Zakřičel Deidara, ale výsledek byl jen takový, že se Akarui přemístila na zem celá i s peřinou a polštářem. Deidara k ní tedy přišel a s pomocí nohy jí vytrhl z říše snů.
"Trénovat můžeme potom, teď musím vyhrát tu soutěž v loupání brambor," zamumlala, aniž by otevřela oči.
Deidara nevěděl, jestli se má rozesmát nebo rozkřičet, ale nakonec se spokojil s tím, že jí za nohy vytáhl z pokoje do koupelny a tam na ní pustil extra ledovou vodu.
"DEIDARO!! Ty kr*téne! Existuje tisíc mírnějších způsobů, jak někoho vzbudit!"
"Jasně, ale tenhle patří k těm nejúčinnějším a hlavně nejzábavnějším," podotkl, zatímco se zvedal ze země, kam ho strhl velký záchvat smíchu.

I když Akarui nesnídala, protože neměla co, tak jí Deidara ani trochu nešetřil. Rozhodl se rapidně zvýšit její fyzičku, takže jí nutil běhat do padnutí a podobné blbosti. Chudák holka byla hned první den tak zničená, že usnula v kuchyni, když myla nádobí. Deidara jí ráno probral šokem - vyvlekl jí ven na trávník a nechal kolem ní vybuchovat svá umělecká díla. Druhý den byla nejen šíleně vyčerpaná, ale i hladová, protože došly rameny. Třetí den ležela odpoledne na trávě, zírala na oblohu a jinak nejevila známky života.
"Dělej, vstávej, ležíš už skoro patnáct minut, hm."
"Dej mi důvod vstát a já vstanu."
"Tak dobře, hm," řekl Deidara a přidřepl si ní, "následuje polední pauza a..."
"To pro mě není důvod!"
"Nech mě taky domluvit, hm! Normálně jsme všichni členové pořád na misích, takže taky nejsem zvyklej na ty sr*čky… Je to sice daleko, ale jídlo by tam mít měli…"
"OK! Dals mi důvod, jdeme!" Zvolala nadšeně a posadila se.
"Asi máš pořád moc energie, hm," zamumlal a vytvořil jílového ptáka.
"Počkej! Přece nepoletíme na něčem, co přežvykovala tvoje ruka! Je to nechutný!" Začala protestovat Akarui, ale tím Deidaru velmi naštvala.
"Neurážej moje umění!" Řekl důrazně a vyskočil nahoru, aniž by dal Akarui nějaké pokyny, jak se tam má dostat ona.
"Tak dobře, ale není to oslintaný, že ne?" Akarui zjevně nevěděla, kdy přestat. Když ale pták začal mávat křídly, došlo jí, že Deidara je momentálně velmi naštvaný a mimo jiné i schopný nechat jí na louce.
"Čekej!! Já to tak nemyslela! Jen mi pomoz nahoru!" Žádná odpověď.
Akarui po chvilce váhání zatnula zuby, odrazila se a skočila nahoru za Deidarou. Podařilo se jí zachytit se rukama.
Pták vzlétl. Měl hladký povrch. To jsou dvě věci, které se rozhodli Akarui zabít. I když se držela seč mohla, prudké pohyby nahoru dolů jí bránily vyškrábat se nahoru za Deidarou. Navíc byla pořád vyčerpaná a hladová, takže moc energie na udržení jí nezbylo.
Zem se začala rychle vzdalovat a Akarui litovala, že se nepustila hned. Teď už by jí to zabilo.
"To mi ku*wa nemůžeš pomoc?!" Zařvala na Deidaru, který stál půl metru od ní.
"Prosím? Nějak ti nerozumím!"
"Deb*le, vždyť slítnu!"
"Pro mě žádný problém!"
"Pros..." Akarui už to nedořekla. Ruce jí pod hladkým povrchem podklouzly a dívka padala do propasti. Mohla přehlédnout celé údolí, kde měli Akatsuki sídlo. Dům se tak dokonale schovával pod stromy, až bylo naprosto jasné, proč si ho organizace vybrala jako sídlo.
Akarui strnula. Najednou si uvědomila, jak je Deidara zlý. Vždyť zabil už tolik lidí, viděla to v jeho výrazu, když tam nad ní stál. Skutečně jí chtěl nechat spadnout, skutečně mu vůbec nevadilo, že umře. A přitom se spolu normálně bavili, když jí trénoval. Byl samozřejmě tvrdý, ale občas se zachoval hezky. Třeba když málem omdlela z horka, odtáhl jí do stínu. Nebo když se Akatsuki rozhodovali, jestli jí zabít nebo ne, chtěl jí nechat naživu. Taky když s ním dlouho mluvila, začal odpovídat uvolněně a přátelsky, než si to uvědomil. Skoro jakoby skrýval, že je ve skutečnosti hodný. Ale tam nahoře to byl opak. Teď jí úmyslně nechal spadnout. Bezcitně.
Později to dávala za vinu větru, ale z oka se jí uvolnila slza a zmizela někde ve vlasech. Proč jí tolik bolela představa, že jí Deidara nechá zemřít?

Nicméně jí překvapivě zemřít nenechal. Možná to bylo kvůli minulosti, o které Akarui nevěděla. Tedy určitě kvůli tomu. Přece jí nemohl nechat zemřít, když už jí jednou zachránil život. To by jeho minulá snaha neměla smysl.
Nechal tedy své létající umělecké dílo, aby udělalo něco, co obvykle nedělalo. Přikázal mu zachránit něčí život. Zachytil Akarui do ptačích spárů a nechal viset těch několik metrů nad vrcholky stromů, které jí málem rozsápaly tělo. Samu Akarui to nesmírně překvapilo.
"Já žiju… Deidara… mě zachránil…" drmolila nezřetelně. Potom natočila hlavu vzhůru k Deidarovi. "Deidaro!! Tys mě zachránil!"
"Co?! To že jsem udělal?" Odpověděl ironicky. Neměl tušení, jak to Akarui rozveselilo. Ani ne tak kvůli tomu, že přežila. Spíš proto, že Deidara tak dal najevo, že není tak zkažený, jak vypadá.

Ze začátku se vyhlídkový let ze spárů uměleckého díla zdál možná zajímavý, po chvilce už toužebně vyhlížela vesnici a po další chvilce usnula. Když jí pak Deidara probral pádem ze dvou metrů, její sympatie k němu rázem zase značně klesly.
"Deidaro!! Ty..."
"Problém? Už jsme na místě," odvedl mistrně pozornost Akarui.
"Whuááá! Oběd!" Zvolala dívka a rozběhla se směrem k vesnici, která se rýsovala mezi stromy.
"Co si myslíš, že děláš, hm? Napřed ti musím něco říct… musíme být inkognito. Takže budeme předstírat sourozence, kteří se vydali za příbuznými do… třeba do Písečný, hm."
"Takže… ty seš teď můj bratříček? Tohle si užiju…"
"Opovaž se, jinak tě čeká dvěstě dřepů s výskokem. A jestli něco zkazíš, přibude ještě třistapadesát kliků a mnoho dalšího, hm." Tím jí od přehnaných výstupů snadno odradil.

Akarui s Deidarou procházeli vesnicí. Popravdě řečeno, byl to zapadákov. Stálo tam jen pár dřevěných domečků a všude kolem se rozkládala rýžová pole. Ale co bylo hlavní, na konci prašné cesty přímo zářil malý obchůdek s dango! Akarui se k němu div nerozběhla.
Sedli si na lavičku před obchůdkem a objednali si porci pro dva.
A ticho se stalo pánem. Nemilosrdným, trapným pánem. Akarui se horečně snažila vymyslet, jak ho prorazit. Až jí to napadlo.
„Hele, nii-chan, proč se z tebe stal nuukenýn?“ Oslovila ho.
„Neříkej mi nii-chan, hm,“ odbil jí Deidara.
„Ale vždyť jsi můj bratr! A proč teda, nii-chan?“
„Řekl jsem si, že to je dobrej nápad, hm! A řekni mi ještě jednou nii-chan a donutím tě místo dango sežrat můj výbušnej jíl!“ řekl Deidara výhružně. Akarui, které nedošlo, že to myslí smrtelně vážně, by ho asi ještě s radostí provokovala, ale naštěstí pro ni přišla stará paní a přinesla jim talířek s dango, takže obrátila svoji pozornost na úžasně vypadající knedlíčky na špejli.
Ještě si několikrát přidali.
Na talířku zbyl poslední knedlíček. Akarui se hluboce zamyslela.
I když toho snědla vážně dost, pořád měla dostatek chutě i místa v žaludku, aby se do ní vešel. Ale tohle všechno zaplatí Deidara. A ten toho snědl míň než ona. Takže by teď měla ze slušnosti mu ten knedlíček nabídnout. Ale pořád na něj má chuť. Ale zároveň nechce proti sobě Deidaru poštvat. I když ten na něj má asi taky chuť. To je dilema… Počkat! Deidara je muž, jestli mu ten knedlíček šikovně nabídne, měl by jí ho nabídnout nazpátek. To je přece slušnost. Takže…
„Ehm… Deidaro-nii… klidně si ten knedlíček můžeš vzít. Koneckonců to platíš…“ a past je nastražena.
„Tak jo, hm!“ odpověděl bez přemýšlení a natáhl svou ruku k talířku. Šok!
„Co si sakra myslíš, že děláš?! Žena má vždycky přednost! Okamžitě dej tu uslintanou pazouru pryč!“ Vykřikla Akarui. Ani jí nedošlo, že řeší naprostou blbost.
„Cože?! Tys mi to nabídla, abych ti to nabídl nazpátek?! Víš vůbec, že to platím všechno já, ty nenažranej skrčku?!“
„Ale já jsem ve vývinu a potřebuju energii na ten tvůj výcvik ty sobeckej sadistickej hajzle!!“
„Kdo je u tebe sobeckej?! To já tě musim trénovat, zachraňovat a ještě za tebe platit! A ty mi za to nedáš ani mrňavej knedlík?! Seš jen pitomá slaboška co se tváří jako největší chudák na světě! Myslíš si, že tě mám litovat? Tak to jdi do p*dele ty sobecká namyšlená a sebestředná potvoro!!“
Tohle jí dostalo. Už jenom proto, že měl pravdu. Konečně si uvědomila, jakou hloupost teď řeší. Rozhodla se na Deidaru jen něco křiknout a utéct, ale najednou se k jejímu vzteku přidal ještě jeden. Chladný a neovladatelný, chytil jí za duši víc než kdy předtím. Tedy, jednou to bylo i horší.
Deidara sledoval proměnu jejího obličeje a možná by se i začal smát, protože byla velmi pestrá, kdyby Akarui najednou nenatáhla ruku a v ní by se nezhmotnila Tsuchigorou.
"Tak tohles neměl hošánku," řekla úplně jinak, než mluvila normálně. Zkušenému nuukeninovi došlo, že jí něco ovládá.
Akarui po něm vystartovala. Z každého jejího útoku byla cítit touha i ochota Deidaru zabít.Tohle skutečně nemohla být ta drzá, ale dobrosrdečná dívka, kterou znal.
Neuběhla ani minuta a stánek s dango se z poloviny zřítil. Zevnitř se ozval výkřik na smrt vyděšené prodavačky. Deidarovi došlo, že jestli okamžitě nenasměruje pominutou dívku pryč, odnese to celá vesnice i s vesničany. Ne snad, že by se z něj stal měkota, ale vážně nebylo chytré vzbuzovat povyk v blízkosti sídla Akatsuki. Otočil se a začal utíkat. Akarui za ním křičela nadávky všeho druhu.
Nositelka jedněch z nejmocnějších zbraní na světě byla proti nim sama bezmocná. Už to bylo dlouho, co něco takového pocítila.
Deidara by jí sice dokázal zneškodnit, ale musel by použít hrubou sílu a dívka by pak stoprocentně nepřežila. Rozhodl se tedy komunikovat.
Jakmile je obstoupil hustý les, vyskočil Deidara na strom a byl velmi rád, že za ním Akarui nemůže. Nakonec se docela hodilo, že byl líný učit jí ovládat chakru.
"Ty se vážně necháš ovládat svojí zbraní? Seš docela ubohá. Rozmlátila bys tu vesnici na kousky."
"Já za to nemůžu..." zaúpěla Akarui, ke svému překvapení nahlas.
"Ale můžeš," obvinil jí Deidara.
"Nemůže, můžeš za to ty!" Promluvila znovu Akarui, tentokrát ale jako Tsuchigorou. To přišlo všem nesmírně podivné. Ani Deidara ani Akarui netušily, že ta katana může mluvit.
"Vážně? A co jsem udělal, Tsuchigorou?"
"Nadával jsi jí! Tahle holka je neuvěřitelně citlivá! Vzala si to k srdci! Kdybys věděl, čím vším si prošla! Už od malička se jí všichni báli, byla úplně sama! Nedovolím, aby ji takovej hajzl jako ty urážel! Nic nevíš!! Nikdy jsi pro ni nic neudělal!" Křičela Akarui a trochu zrudla. Přišlo jí divné, že se vlastními ústy lituje. Ale nemohla proti tomu nic dělat.
"Kdybych pro ni nikdy nic neudělal, trčíš teď ještě v tý jeskyni, odkaď tě vytáhla!" Vykřikl Deidara, z nějakého důvodu dopáleně. Chtěl k tomu ještě něco dodat, ale zadrhnul se přesně jako člověk, který právě prozradil něco, co nikdy neměl nikdo slyšet.
Tsuchigorou byla najednou ta tam.