Typ
11. Jelení píseň
Naruto běžel ze všech sil. Cítil nasládlou vůni, která připomínala nedávná jatka. Uslyšel známý zvuk. Uskočil a pohled vrhl na daleký strom. Kunai mynul svůj cíl.
„Kdepak máš toho čokla?“ maska se zaleskla ve větvích a postava seskočila na zem.
„Neboj se. Daleko nebude a určitě jí chybíš,“ Naruto ho chtěl zabít, už tak dlouho po něm s Kony šli. Teď to ale nešlo, teď ho potřeboval přítel.
„Zdržuj mě někdy jindy,“ chystal se k odchodu.
Minulosť, ktorá stále bolí.
"Deira, kde si?" spýtala sa Kushina skúmajúc okolitú krajinu.
"Tu, mami," odpovedala jej.
"Tak sa pod najesť. Uvarila som tvoju dobrotu. Ramen," informovala ju.
"Rameeeeeeeeeeeen. Mňamkáááá," vykríkla celá natešená a upaľovala k stolu.
Pri ňom už sedel Minato, jej otec. Milo sa na ňu usmial a začal podávať večeru. Ani nie po piatich minútach bola fuč.
Gaarov v príchod som predpokladala o takej pol šiestej, no ubehlo pol siedmej, sedem hodín, osem, deväť... desať, do pekla! Kde ten Gaara je? Jedenásť!
Hodiny ubíjali a ja som sa pomaly začala báť, čo je s Gaarom. Netrpezlivo som pobehovala po dome, doslovne pobehovala a nič iné. Večeru som už navarila, no stihla aj vychladnúť. Akurát boli asi dve minúty po jedenástej kedy sa otvorili dvere a ja som zbehla dole schodiskom a ledva stihol za sebou zavrieť dvere, hodila som sa mu okolo krku: „Gaara, bože môj, kde si toľko bol? Bála som sa o teba.“
„Položme ho tam,“ ukazovala som na najbližšie dostatočne vyvýšené miesto, ktorým bol parapet pri okne.
„Tam nie,“ namietal Haku, „odnesme ho do jeho postele.“
„Nikdo se ani nehne, nebo ji zabiju!“
Vesnice ještě poklidně spala. Nikdo zatím stále nenabyl vědomí po té strašidelně mocné hypnóze.
To už však bestie pozřela svoji první oběť a změnila se zpět na blonďatého hocha. Jen snad červené ďábelské jiskření v jeho očích bylo poslední známkou jeho proměny. Poté i červené zabarvení zmizelo.
Rychle ještě obhlédl okolí, kvůli stopám. Až na pár velkých kapek krve, nic nenaznačovalo hororu, co se tady ani ne před pár minutami odehrál.
Asi o šiestej večer som ju prišiel vyzdvihnúť. Nervózne som si potiahol golier košele a zazvonil som. Dvere sa otvorili a stál v nich jej otec.
„Dobrý večer.“ pozdravil som ho. Pozorne si ma premeral.
„Dobrý večer Kiba. Poď na chvíľu ďalej.“ vyzval ma, a tak som vošiel.
Voviedol ma do obývačky, kde už sedela Katema s mamou. Bola prekrásna, teda, Katema. Povzbudivo sa na mňa usmiala.
„Sadni si Kiba.“ milo ma ponúkla jej mama a ja som ju poslúchol.
Jsem tu s novou kapitolou a dnes je perex před příběhem. Nastal čas přestat žvanit. Přišla chvíle vyložit karty na stůl a začít jednat. Snad tahle kapitola přijde k chuti a už se těším na vaše komentáře.
Kapitola 13.
Východní čtvrť nebyla největší, za to však nejhonosnější z celého města. Zde bydleli politici, bohatí obchodníci a další, kteří se hřáli na výsluní. Každé ze sídel chránila vysoká kamenná zeď a najatá ochranka.
A druhá séria je tu. ✿‿✿
„Takže Sasuke sa chcel podobať na Itachiho?“
„Áno, vždy mu bol v pätách a snažil sa zosilnieť kvôli nemu.“
„Chápem. Itachi musel byť jeho vzorom.“ Odpila som si z ovocného čaju a usmiala som sa na Sasukeho matku.
Božemôj, toto je tak trápne. Chcem ísť domov.
Niežeby mi bolo nepríjemné byť so Sasukeho matkou, teda vlastne... no ide o to, že sa bojím, že urobím nejakú hlúposť alebo poviem niečo nevhodné. Čo by si o mne potom myslela? Musím predsa urobiť dobrý dojem!
Podoba bratra (Rokuro)
___________________________________________________________________________________
„Uvědomuješ si, co jsi právě teď řekla?“ Zeptal se Kakashi.
„Haló...Pokud jsi hluchý, zajdi si k ušnímu. Je to asi můj bratr!“
„Říkala jsi Mesu, že je mrtvý..!“
„No tak kupodivu ne,no. A neřvi na mě! Doháje Kakashi, máš pocit, že vše dělám schválně?“
Minarin pohľad
Zarazene sa na mňa pozrel.
"Len jednu!" zamračil sa.
"Tá druhá postel má byť pre Hikari..." prevrátila som oči.
"Ty si na mňa prevrátila oči?!" cítila som, že sa na mňa diabolsky usmial cez masku, "za to ťa zbijem po zadku!" Začal sa ku mne približovať, ale keď bol odo mňa na meter, odstrčila som ho katanou.
"Žiadne dotyky. Zabudol si?" usmiala som sa.
"Máš štastie," ustúpil.
"Takže, Hokage –sama, môžem tu zostať?" pozrel sa jej smerom.
„Co to sakra?!“ zapištěla Uno, když se nad jejich hlavami objevily roje zbraní. Její tým už nebyl daleko od věže, tak ji to celkem naštvalo, čekala, že si to v klidu doběhnou.
Sasuke bez přestávky hleděl do tmavnoucího slunce, dokud nesklouzlo až k obzoru, kde se počalo měnit ze zářivého kotouče v půlkruh a pak v malý srpek. Nakonec zmizelo úplně, zanechaje po sobě jen otisk na jeho sítnici. Zamrkal. Modrá obloha na chvíli zezelenala.
V jednom zalesněném údolí chráněném za všech stran strmými skalami, stál na kraji louky všem dobře známý dům velký jako palác označovaný jako sídlo nejvíce hledaných nuukeninů, zkrátka sídlo organizace Akatsuki. A v tomhle sídle se v jednom pokoji nazývaném jídelna právě scházela již zmíněná organizace, aby probrala své zločinecké plány. Po poradě zrzavý vůdce promluvil.
"Jak je na tom vlastně ta malá holka? Už je připravená na výslech?"
Přináším další přeloženou povídku z FanFiction.net, tentokrát od holčiny s nickem Kanji no Sakka, původní název příběhu byl A safe pair of hands. Odkaz zde.
Když jsem dorazila na místo, ona už tam byla, osamoceně seděla u stolu v zadním koutku. Vypadala, jako by se nacházela doma. Vzhledem k její nápadné uvolněnosti mě napadlo, že sem možná docházela často.
V Akatsuki byl neskutečný nepořádek. Ale to byl ostatně vždy. Nynější nepořádek byl zvláštní tím, že nepanoval v Deidarově pokoji. Nepanoval ani v ostatních pokojích, alespoň ne tolik, jako obvykle. Ale u Deidary by se téměř dalo říct, že byl pořádek. Pořádek ovšem nebyl v mysli majitele tohoto pokoje. Ten seděl na židli a mluvil. Na jeho posteli byla rozplácnutá jeho sestra. Celý tento výjev připomínal návštěvu psychiatrické léčebny.
„Sasuke! Sasuke!“ někdo mě volá. Vím, kdo to je. Vím to moc dobře. Ale nemůžu se přinutit si vzpomenout. Ten hlas… V tu chvíli se proberu.
„Snídaně! Sasuke!“ volá na mě můj bratr Itachi. Ale není to ten hlas.
„Už jdu! Vždyť nikam nespěcháme, ne?“ odpovídám rozmrzele.
„Já ne!“ tlemí se Itachi když vejdu do kuchyně, „ale ty asi jo.“
„Fajn, půjdu otevřít!“ řeknu, když vidím, že jeho pohled směřuje na dveře. Moc dobře vím, kdo za nimi stojí.
Minulosť:
Monštrum, ktoré bolo vidieť už z veľkej diaľky stálo oproti svojmu súperovi. Mal na sebe plášť s nápisom Štvrtý Hokage. Vedelo, že nemá šancu, ale snažilo sa ho zabiť, no keď uvidelo prenikavé svetlo, vedelo, že prehralo.
Súčasnosť:
Poznáte ten pocit, keď neviete proti čomu stojíte? Keď neviete, kto stojí pred vami? Aké sily vás obklopujú? Ja ten pocit poznám. Zažil som to.. A bolo to strašné..
[font=Calibri Light][i]„Ojoj!“ zakopol a padol.
