City, které toužil vymazat

Klid. Mír. A všudypřítomná spokojenost. Taková byla nyní situace ve Skryté Listové, jedné z velkých vesnic ninjů.
Naruto se procházel ulicemi. Ruce měl zastrčené v kapsách svých obvyklých oranžových tepláků, jejichž pas částečně překrývalo tmavomodré tričko s výrazným potiskem červenožluté spirály. Ofina zlatých vlasů trčících do všech stran mu mírně spadala do očí, čelenku, na kterou byl už od dětství tolik pyšný, nechal protentokrát ležet na nočním stolku ve svém pokoji.
Aby byl upřímný, cítil se docela šťastně. Už dlouho se neprocházel takhle klidně po svém domově, bez otravných myšlenek, které by mu pletly hlavu. Sluneční paprsky pozvolna ustupovaly za hustými korunami statných listnáčů rámujícími vesnici a ulice zaplnilo šero doprovázené chladným večerním vzduchem. Kolem právě rozsvícených lamp se začaly shromažďovat malé můrky přilákané jejich světlem.
Naruto málem narazil do osoby, jenž mu náhle zastoupila cestu. Zvedl oči a spatřil mladíka v černé slušivé bundě, kterou jak se zdálo hned tak nesundával stejně jako Naruto svou teplákovou soupravu, a s kučeravými hnědými vlasy. Za zády Naruto cítil hlasité funění a vzápětí po boku svého páníčka stanula velká bílá bestie, která se jen stěží dala nazývat psem.
"Čau, Kibo. Venčíš svého yettiho?"
"Moc vtipný, " ušklíbl se Inuzuka a přátelsky se mu pověsil kolem ramen. "Za chvíli máme sraz kousek od Kageho baráku. Nakoupíme lístečky, pověsíme přáníčka a jde se na chlastačku a barbecue... Nemusíš se tvářit takhle, platit budou senseiové, které se nám alespoň pro jednou podařilo ukecat. Chudáčci, asi zapomněli, kolik je toho Chouji schopný sežrat. No a vlastně nejen on. Určitě to bude muset zase zaplácnout Yamato a Gai-sensei, jak znám Kurenai a Kakashiho, rozhodně je budou schopní ukec... Hej, posloucháš mě?" Křikl na něj Kiba, jelikož jeho společník jen hloupě přikyvoval, hledíc někam před sebe. Poté se na něj Naruto konečně podíval s poměrně neinteligentním: "He?"
"Jde se na Tanabatu, baka! Nedělej, žes zapomněl!"
"Tanabatu...?"
Psovod ani nemusel předstírat mdloby. "Ty jsi vážně neuvěřitelný kus debila. Svátek hvězd. Přání na bambusu. Spousta jídla. Sladký holky v kimonech... Už ti svítá?"
Než však stačil Naruto odpovědět, pohltil ho jako přívalová vlna zbytek jeho kamarádů. A on při pohledu na ně oněměl.
Všechny dívky byly oblečené v krásných kimonech. Místo obvyklé chlapecky oblékané Tenten tu teď stálo elegantní děvče v rudém kimonu s potiskem připomínajícím draka a s obvyklými hnědými drdolky na hlavě, které si tentokrát ozdobila výraznými červenými mašlemi. Ino si zvolila fialový oděv se spoustou malých černých kvítečků a díky husté záplavě zlatých vlasů sahajících až po zadek vypadala vážně nevinně, krásně a mírumilovně. Tento zjev však okamžitě zkazila její rozvěrná poznámka "necivte na mě a koukejte pohnout těmi svými zadky, Tanabata na nikoho nečeká!!"
Vedle ní stála Narutova týmová partnerka v lehce růžovém kimonu a s roztomilou malou taštičkou přes rameno. Ve vlasech jí zářila růžová sponka nápadně se podobající květu sakury. A konečně Hinata. V tmavomodrém kimonu s nažloutlým půlměsíčkem táhnoucím se přes celý levý rukáv, s vlasy svázanými do úhledného drdolu a s jemným úsměvem ve tváři připomínala spíš křehkou princeznu, než kunoichi z nejsilnějšího klanu Konohagakure.
Jelikož hlavní aktér výpravy, Kiba, zůstal prkenně stát na místě s pusou otevřenou dokořán stejně jako Naruto, chopil se vedení Shikamaru, který je se svým obvyklým výrazem "radši bych byl někde jinde" provedl davem, jenž se proti nim náhle vynořil. Poté zahnuli za roh a Naruto ztratil dech podruhé.
Připadalo mu, že se ocitl v jiném světě. Ulice zdobily desítky pestrobarevných lampiónků, které vrhaly zářivé odlesky na několik set stužek visících mezi nimi. Lidé si s veselým klábosením kupovali přáníčka a ženy ve svých kimonech dodávaly prostředí snad ještě více barev.
Naruto se přinutil odvrátit oči od té úžasné scenérie a pospíchal za zbytkem party, která už zacláněla u obchodu s pomůckami na Tanabatu. Jelikož senseiové se radši strategicky někde zdrželi, přišlo hádání o to, kdo za fixky, stužky a lístečky vůbec zaplatí. Tým sedm, osm i devět sborově oznámil, že je švorc, tudíž vše nakonec zůstalo na Nejim, který se tak ukázal mnohem spolehlivějším něž Kakashi a celá jeho banda, která mezitím mimo zraky svých nevinných žáků opodál popíjela saké.
Pro Naruta a ostatní přišel čas volby. Každý se bedlivě zamýšlel, přičemž Narutovi hodně pomohla Hinatina rozpačitá poznámka: "V-vezmi si modrý... Jde ti k očím...." A tak o chvíli později držel v ruce malý modrý papírek a žlutou fixu.
Přesunuli se na drobné náměstíčko plné bambusů v květináčích. Lampióny jim svítily na cestu v černočerné tmě, která kolem nich pozvolna nastala a vedly je k jedné z rostlinek. Naruto zvedl oči k obloze. Nebe zaplnily hvězdy, miliony zářivých bodů v jinak neproniknutelné tmě.
Sklonil hlavu ke svému přání. Váhal co napsat. Ač existovala spousta věcí, po kterých toužil, právě teď byl šťastný. Snad jen...
Rychle napsal přání, dřív, než si ho stačil rozmyslet. O kousek dál viděl Sakuru, jak zírá na svůj růžový lísteček s trochu bezradným, skelným pohledem. Nakonec něco rychle naškrábala, potřásla hlavou ve snaze zbavit se zbytečných myšlenek a šla své přání zavěsit na jednu z větévek. I Sai opodál vypadal dost bezradně. Naruto k němu přistoupil.
"Nevíš, co napsat?"
Sai přikývl a trochu zaváhal. "Asi se Tanabaty nezúčastním. Nedokážu prostě vyjádřit své pocity."
"To zvládneš. Nepřemýšlej, prostě napiš první, co tě napadne." Naruta nasadil jeden se svých mega úsměvů. Sai přesto moc přesvědčeně nevypadal.
Naproti tomu Kiba, Tenten Lee měli hned jasno a sebejistě vykročili zavěsit své tužby na nejvyšší větévky, světu na obdiv. Ostatním se také nakonec povedlo utřídit si myšlenky a sepsat po čem nejvíce touží. Naruto se k nim připojil.
"Šťastnou Tanabatu," popřál všem Chouji vedle něj. A to bylo jako spouštěč.
Bambusové větévky byly obklopeny přáníčky, přesto pod jejich tíhou ani trochu neklesly. A všude se najednou ozývaly přípitky a slovo "Tanabata" bylo slyšet snad ze všech směrů. Nezáleželo na tom, že se ani neznají, pod hvězdnou oblohou si byli v tento den všichni rovni.
Naruto zjistil, že se usmívá. Náladě, která panovala všude kolem něj, se prostě nedalo ustoupit. S lehce rezignovaným povzdechem zavěsil své přání na stromek. Poté obrátil oči ke hvězdám.

***

Kdyby někdo tušil, co se stane za pár měsíců, pravděpodobně by se mnozí modlili za jiná přání. Ale válka přichází neočekávaně a zabydlí se v srdcích lidí, ať už jsou pevná jakkoli.
Skrytá Listová, jedna z velkých vesnic ninjů, byla nyní opuštěná. Domy tiše stály, jakoby čekaly na někoho, kdo je konečně využije, opráší prach z nábytku a dennodenně bude dovnitř pouštět sluneční svit. Ulice zely prázdnotou a obklopoval je klid. Snad jen někdy porušilo téměř mrtvé ticho zakrákání černých ptáků a k vesnici se sneslo hejno havranů. Hledali potravu mezi odpadky a odlétali, když zjistili, že je to stejně marné jako včera. Nebyl tu nikdo, kdo by vyhodil zbytky jídla, které by dokázaly alespoň na chvíli zasytit jejich hladové krky. Nic nepřibývalo, nic se neměnilo. Snad jen vítr si hrál s desítkami malých přáníček, jenž kdesi uprostřed vesnice visely na popraskaných holých větévkách bambusu. Přáníček, z nichž jen některé mělo dosud majitele. Dobrá polovina shinobi už ve válce přišla o svůj sen i život.
Přesto, ač to mohlo být jakkoli neuvěřitelné, jednoho dne prošla branou podivná skupina. Vedl ji pohledný černovlasý mladík, v jeho těsné blízkosti se držela brýlatá rusovláska, za ní rozhodným krokem kráčel muž s dlouhými tmavými vlasy, jehož jazyk čas od času obkroužil usměvavé, zlé rty. O kousek dál je následoval statný muž s oranžovými vlasy a za ním poměrně neochotně klopýtal mladík menší postavy s bílou hlavou a roztomilým zoubkem vykukujícím zpoza horního rtu.
Uprostřed vesnice se skupinka zastavila. Černovlasý mladík, který doposud stál v jejím čele, se bez jediného slova vyhoupl na vysoký stožár. Rozhlédl se kolem sebe, po místě, které dříve nazýval domovem.
"Tohle místo... se změnilo." Slova mu vylétla z úst dřív, než je stačil zastavit. Na skalním monumentu přibyla podobizna Páté Hokage a neviděl jediný dům, jenž by mu přišel povědomý. Celá vesnice byla navíc posazena v dolíků, pozůstatek po řádění Akatsuki. Tohle už nebyl jeho domov, tohle místo už neznal. Konoha se stala jen další věcí, kterou toužil vymazat.
Už se chtěl vrátit k ostatním, když vtom si jich všiml. Desítky různobarevných papírů honěné větrem, chvějící se ve vzduchu jako listy stromů. Možná to byla jen zvědavost, možná něco jiného, co ho přinutilo k nim vyrazit. A zastavil se, když už bylo příliš pozdě. Zrak mu spočinul na nápisech na nich a uvědomil si, co znamenají. Poznal v nich slova těch, co bývali jeho přáteli.
"Tanabata..." zašeptal. Slovo, které z jeho úst znělo tak nepatřičně.

Mladík překvapeně zjistil, že se usmívá. Uvědomil si, že vše co dosud řekl, bylo k ničemu. Nedokázal zahodit svou minulost. Navzdory všemu byl stále Uchiha Sasuke z Listové. A tak, navzdory svým už teď rozporuplným pocitům, sebral poslední lístek. Růžové přáníčko.

Zavřel oči a pevně sevřel lísteček v dlani. "Odpusť, Sakuro..." Pak jej zmačkal a hodil k ostatním. Sledoval, jak papír mizí v černých plamenech. Jejich žár je pohltil, smazal city na nich napsané. Už nic neznamenaly, ne pro něj.
"...ale to se nestane."
S trpkým úsměvem se ke svému dílu otočil zády. Černé plameny dohořely, jakmile splnily svůj účel, nezbyla po nich jediná stopa. Jen uvnitř svého majitele zanechaly další temnou díru, jejíž okraje už bylo nemožné znovu zcelit. Sasuke se připojil k Orochimarovi a ostatním a nechal Konohu opět ponořenou ve svém mrtvolném tichu.
Nevšiml si modrého lístečku, který vítr odvál až mezi domy. Opuštěné modré přání psané žlutou fixou tam leželo, aniž by si ho někdo všiml.