Dítě modrosti 004 Kekkei Genkai

Pak se to stalo!

„Chikako!“ Volá mě hlas. To mě vrací do přítomnosti. Uvědomuju si kde sem. A co dělám. Rychle trhnu hlavou dozadu tak, že mi rupne za krkem. Sasuke udělá to samé. Začnu si třít místo, kde mě to bolí. Kouknu na Sasukeho a vidím, jak se červená. Taky se červenám.
„P-promiň! Nechtěla jsem to udělat!“ Omlouvám se mu.
„Tady jste!“ Zvolá Naruto, který k nám dobíhá a s ním i Sakura. Ještě, že to neviděla! Vyškrábala by mi oči a dala si je k snídani.
„Jo. Co potřebuješ, Naruto?“ Ptám se deprimovaně. Chtěla jsem, aby se to stalo, ale to není Narutova chyba. Stydím se podívat Sasukemu do očí. Doufám, že mě nezačne nenávidět nebo tak.
„Už to je vyřešený?“ Šeptá mi Naruto.
„Co myslíš?“ Ptám se zmateně. Pak mi to dojde.
„Jo tohle. Jo, je to v pohodě.“ Dodám šeptem. Aspoň doufám.
„Mládeži!“ Přilítne Kakashi. Všichni zbystříme. Je nám jasné, že se něco děje.
„Sensei! Stalo se něco?“ Ptá se Sakura.
„Vlastně jo. Blíží se sem skupinka ninjů ze Zvučné. Zřejmě je vyslal Orochimaru. Potřebujeme vás, abyste se o to postarali. I ty, Chikako.“ Pronese.
„I já?“ Zeptám se zmateně.
„Slyšeli jste. Musíme pohnout, tak dělejte.“ Zavelí Sasuke.
„Co mu je? Je divnější než obvykle.“ Ptá se Kakashi Naruta.
„Co já vím? Tady slečna,“ ukazuje na mě, „ se s ním bavila asi půl hodiny.“
„Možná, není zvyklí být s holkou o samotě.“ Myslí Kakashi. Začnu se šklebit.
„Co je tu tak vtipnýho?“ Křikne Naruto.
„Hádej! Je to uřvané, trochu stupidní a praštěné.“ Říkám.
„Nevím, dám se podat.“ Říká zamyšleně.
„Počkej, ty to fakt nevíš?“ Ptám se překvapeně. Netušila jsem, že je tak tupej.
„Hej!“ Řve už podrážděně Sasuke.
„No jo!“ Křiknu na něj. On se jen otočí a utíká směrem k hlavní bráně. Musíme za ním.

U hlavní brány se zastavíme. Pořádně se rozhlížíme a posloucháme šumění větru.
„Musíme vymyslet strategii.“ Prohlašuje Sasuke. V tom se ozve zapraskání větvičky.
„Na to není čas!“ Vykřiknu a vrhnu se za zvukem. Ostatní nechám za sebou. Běžím lesem po pěšince nebo skáču po stromě. Rychle! Popoháním se, abych tam byla rychleji. Černé vlasy mi vlajou jako závoj. Někdy je nevýhoda mýt dlouhé vlasy, ale teď není čas hrát si na kadeřníka. Vidím světlo mezi stromy.
Vtrhnu na rozlehlou mýtinu. Okamžitě přede mnou přistane deset nindžů ze Zvučné. Rychlostí blesku jsem za jedním z nich a vrážím mu loket za krk. Ihned se zhroutí. Takhle to udělám s dalšími pěti. Šestý můj útok zablokuje a já musím odskočit o pár metrů dál. Najednou se na mýtině objeví Sasuke a spol.
„Zůstaňte tam! Já to vyřídím!“ Křičím na ně, aby se nerozběhli za mnou.
„Ale-“ Začíná Sakura.
„Řekla jsem, ať tam zůstanete!“
„Poslechněte ji.“ Radí jim Sasuke. Děkuju!
Začnu se opět soustředit na bitvu přede mnou. Najednou přiběhne dalších dvacet. Sakra, je jich moc! Musím to použít. Nesmím je nechat projít dál. Znám je. Jsou nebezpeční. Zhluboka se nadechnu.
„Ó vládce na nebesích, ve vodě, v ohni a v zemi. Slyš tisícům třepotajících křídel, slyš tekoucí vodě, praskajícím jiskrám, slyš zvukům lesní zvěře! Tímto tě žádám: Půjč mi svou sílu!“ Odříkávám formuli pro moje Kekkei Genkai. Moje tělo se začíná chvět. Moje ruce se zvedají proti nepříteli. Ti jen překvapeně zírají. Z rukou vypustím sílu. Vítr, voda, oheň a země. Tyto čtyři živly můžu v tuto chvíli ovládat. Proti všem pošlu vítr. Okamžitě se začnou dusit. Potom použiju gravitaci, aby se neudrželi na nohou. Pak rozžhavím jejich těla, aby je mrzelo, že pracují pro Orochimara. Všichni se začnou zmítat v bolesti na zemi.
„Dost.“ Poručím potichu. V tom okamžiku moje síla zmizí a nechá na zemi několik bezvládných těl. Nejsem zvyklá moc používat tuto sílu. Naučil mě jí on. Začínám mít mžitky před očima. Podlamují se mi kolena. A začnu ztrácet vědomí.
„Chikako!“ Někdo mě volá. Zase. Najednou mě všichni volají. Teď na ně nemám čas. Musím spát. Chci spát. Ať přijdou někdy jindy.

„Je v pořádku?“
„Neboj se, Sasuke. Je v pořádku, jen vyčerpala čakru, nic víc. Musí odpočívat.“
„Můžu tu zůstat?“
„Ano, ale potichu.“
Vzdáleně slyším hlasy. Sasuke a hokage. Někdo zavírá dveře a odchází. Pomalu otvírám oči.
„K-kde to jsem?“ Ptám se roztřeseně.
„V nemocnici.“ Říká mi hlas, který mě probouzí.
„Co se stalo?“ Ptám se dál.
„Omdlela jsi.“ Říká Sasuke.
„Aha. A co tu děláš ty?“
„Sem tu s tebou. Přišel jsem tě navštívit.“
„Děkuju.“
„Nemáš zač.“ Řekne překvapivě laskavě. Podívám se mu do očí. Jsou překrásné. Mohla bych se v nich utopit.
„Neměl jsem jim říkat, ať za tebou nechodí. Mohli jsme to vyřídit společně.“
„To nevadí. Aspoň se nikdo nezranil.“
„Nikdo? Ty ses zranila a navíc nejsme tak slabí, jak říkáš.“
„Já vím.“
„Mimochodem, co to bylo za techniku, co jsi použila? Nikdy sem ji neviděl.“
„Nevíš, kdy mě pustí?“ Zeptám se ho, aniž bych opověděla na otázku.
„Co-? Ráno. Vyzvednu tě tady.“ Chce se mě znovu zeptat, ale rozmyslí si to.
„Dobře.“ Řeknu a usnu.

Otevřu oči a všimnu si, že už svítá. Sasuke tu ještě není. Aspoň můžu přemýšlet. Určitě budou chtít vědět, co to je za techniku. Musím to promyslet. A potom tu je ta záležitost s polibkem. Nevypadá to, že by byl naštvanej a to je dobře. Co mě to tak najednou popadlo? Byla jsem zbrklá a neměla jsem to dělat. Sice to jsou naši spojenci, ale já bydlím daleko. Určitě by to neklapalo. Ale lásce se nemůže poroučet. Co budu dělat?
Klep-klep. Ozývá se za dveřmi. Někdo sem jde. Pootočím hlavu směrem na dveře. Ťuk-ťuk. Ozve se.
„Dále.“ Odpovím. Otevřou se dveře a vstoupí hokage a Sasuke.
„Ahoj, Chikako.“ Pozdraví mě hokage. Sasuke jen kývne hlavou.
„Dobrý den.“ Odpovím hokage.
„Tak, dnes už tě pustíme, ale neměla bys to s ničím přehánět, jasné?“ Ujišťuje se.
„Ano, nebojte se.“
„Fajn, můžeš jít.“ Říká a zatahuje závěs, abych se mohla převléknout. Dojdu k židli s oblečením, začnu se strojit a mezitím koukám z okna. Je krásně slunečno. Nebe bez mráčků. Lidé se proplétají ulicemi Konohy.
„Už seš?“ Ozývá se netrpělivě zpoza závěsu.
„Jo za minutku!“ Křiknu. Musím ohnout, ať na mě nečeká! Odhrnu závěs a jdu za Sasukem. Obejmu ho, a jelikož to nečekal, málem se mnou spadne dozadu. Začnu se smát a pustím ho.
„Tss. Neutahuj si ze mě.“ Varuje mě.
„Jo, jo. Taky nepochopíš srandu!“ Vysvětlím mu svůj záměr.
„Tak pojď. Ostatní už dole čekají.“ Pobízí mě.
„Ostatní? Co tam dělají?“ Ptám se.
„Kakashi tě chce vyslechnout ohledně té včerejší záležitosti se Zvučnou.“ Odpoví mi.
„Sakra!“ Ujede mi. Sasuke se na mě jen tázavě podívá.
„To nic.“ Uklidňuji ho.

Když vyjdeme z budovy nemocnice, už tam na nás čeká Kakashi s Narutem a Sakurou.
„Ahoj.“ Pozdravím.
„Ahoj, sem rád, že ti nic není.“ Opětuje pozdrav Kakashi.
„Děkuju, jsem v pořádku.“ Ujišťuji je, ale i sebe.
„Tak jo, myslím, že bys nám to měla vysvětlit.“ Navrhuje Kakashi.
„No…ono je to trochu složitější. Moje technika spočívá v zaříkadle. Když ho odříkám, můžu
Ovládat čtyři živly.“
„Čtyři živly?!“ Diví se Kakshi.
„To je nemožné!“ Křičí Sakura.
„Jak to?“ Přidává se Naruto.
„Uklidněte se!“ Vykřikne Sasuke.
„Právě byla vypuštěna z nemocnice! Musíte trochu zpomalit.“ Varuje je.
„Jo, máš pravdu. Necháme to zítřek.“ Přikyvuje Kakashi. Když kouknu na Sakuru, zmrazí mě. Kouká na mě, jako by jasně říkala: Jestli se ho dotkneš, uškrtím tě! Radši rychle uhnu pohledem.
„Tak pojď.“ Pobízí mě Sasuke.
„Jo, už jdu.“ Odpovím.
Procházíme uličkami Konohy. Je tu plno lidí, kteří se na sebe usmívají, volají na sebe: „Dobré ráno!“ a tak podobně. Je tu opravdu hezky.
„Máš nějaké přátele?“ Protrhne ticho Sasuke.
„Cože?“ Zeptám se zmateně, protože mě ta otázka zaskočila.
„Jestli máš kamarády.“ Odpoví Sasuke.
„Ne, ani ne. V Kamenné není moc lidí stejného věku. A navíc mám celkem často mise, takže bych na ně stejně neměla čas. Taky to brzdí při rozhodování, nebo ti někdo může vyhrožovat, že jim ublíží, a tak.“ Vysvětlím mu.
„Aha. Taky si to myslím.“
„Fakt? Vždyť máš celkem dost přátel.“ Podivím se.
„Za to nemůžu. Oni se na mě furt lepí.“ Stěžuje si. „I když je pravda, že nejsou tak špatní. Sem za ně i docela rád.“
„Tak přece jenom máš srdce!“ Utahuju si z něj.
„Samozřejmě. Ale je to velká slabina.“
„To jo.“

Jak sme tak klábosili, došli jsme k němu. Sem ráda, že už si můžu pořádně odpočinout. Byly to namáhavé dny. Za dveřmi si zuju boty a jdu dovnitř. Už jsem skoro v ložnici, ale Sasuke mě chytí za loket.
„Co to-“ Ptám se zmateně a otáčím se na něj. Hned jak se otočím, pocítím na svých rtech ty jeho. Nejdřív sem trochu zaskočená, ale nakonec mu polibek začnu oplácet. Líbeme se tam celkem dlouho a v tom se rozrazí dveře. Sakra my je nezamkli! A neuhodnete, kdo v nich stál a pozoroval naši chvilku.
Sakura!