Hokageho syn 13. díl

,,Kibo?''
,,Kibo?'' Volala Sayuri.
,,Tady jsem, Hin...'' Ozvalo se z dáli. Sayuri se rozeběhla za hlasem, na konci cesty spatřila osobu... byl to on. Rozeběhla se k němu.
,,Kibo! Já myslela, že jsi mrtvý...'' Hlesla v běhu. Osoba se však stále vzdalovala ať se snažila sebevíc nedohnala ji. Pak spatřila bílé světlo, které ji ozářilo.
,,Kibo!'' Probudila se zpocená Sayuri. Hlavu si chytla do dlaní a rozbrečela se. Slzy ji stékaly po sněhobílé pleti a dopadali na sametové povlečení. Stále tomu nemohla uvěřit, tak moc jí chyběl. Nechtěla být bez něj, on byl pro ni vším, vždyť on byl tím, co tak dlouho hledala a teď to opět ztratila. Slzy se stále draly ven z jejích očí. Utichly až tehdy, když někdo zaklepal na její dveře.
,,Maminko? Stalo se něco?'' Utřela si slzy, velké jako hrachy.
,,Ne nic se neděje, jdi spát Kazuo.''
,,No... dobře,'' řekl chlapec a odešel. Hinata byla celé dny zavřená ve svém pokoji a truchlila, vše ji připomínalo jeho, dokonce i její pokoj s motýly, měl na svědomí on. Všechno krásné co se jí kdy přihodilo, měl na svědomí on, až na jednu věc, na jejího syna. Opět ztratil otce, nejdříve její syn přišel kvůli Sakuře o Naruta a teď kvůli smrti o Kibu. Věděla, že ani Kazuo to nenesl lehce, ale ona to opravdu nezvládala. Její syn měl o ní strach, nevěděl jak jí má pomoci. Komunikovala s ním jen tehdy, když jí přinesl jídlo, nebo se probudila z noční můry. Nechápala to, proč zrovna ona musí snášet taková muka. Vstala z postele, přešla k šatní skříni a vytáhla z ní černé dlouhé šaty na ramínka, oblékla si je a vylezla oknem ven. Vylezla na střechu jejich domu. Když vzhlédla k obloze, uviděla nespočet jasně zářivých hvězd, vzpomněla si na Slavnost růží, jak chytla do ruky lístek s jejím jménem. Příští rok bude moci hledat to své i jeho. Slzy se jí opět hrnuly do očí, nevěděla, co má dělat. Měla chuť skočit ze střechy a navždy zapomenout co se odehrálo, zapomenout na všechna utrpení, na všechny křivdy, na všechno a na všechny. Přešla k okraji střechy, roztáhla ruce, nasadila svůj falešný úsměv, zavřela oči a lehce se naklonila.
,,Néééé Hinato nedělej to!'' Ozvalo se za ní. Zděšeně se otočila, ten hlas! Znala ho! Patřil její lásce, patřil Kibovi.
,,Kibo? Ty jsi přeci umřel? Tak co tu děláš? Umřel jsi...''
,,Hin...'' řekl a přešel k ní, objal ji a políbil na čelo.
,,Moje milá Hin, umřel jsem, ale ty žiješ! Uvědom si to!''
,,Ne! Život bez tebe není žádný život.!! Odtáhla se od něj.
,,Lásko to neříkej. Pojď vezmu tě odsud...'' řekl a natáhl k ní ruku, ona udělal totéž, když se jejích prsty dotkly, vše kolem nich vzplálo karmínovými plameny. Vylekala se.
Objevili se na místě, které Hin bylo povědomé, ale nemohla si vzpomenout odkud. Byli v Konoze, na dětském hřišti, malé děti pobíhali všude kolem. Mezi nimi byla i Hinata a Kiba. Seděli spolu na houpačce. Malá Hinatka koukala na malého Kibu, který hladil malinkatého Akamara.
,,Hinato, až všichni tři vyrosteme, budeme spolu navždy, ano?''
,,Ano, Kibo!'' Řekla nadšeně Hinatka s ruměnci ve tváři. Akamaru jen souhlasně štěkl.
,,Až budeme velcí, postavím ti ten nejkrásnější pokoj s motýlky, které máš tak ráda, budeme tam bydlet spolu i s naším malým děťátkem. To ti slibuji!'' Pravil vítězoslavně malý Kiba. Hinatka pouze kývla a usmála se.
,,Vidíš, už jako malý jsme si rozuměli a měli velké plány.''
,,Já vím Kibo, ale proč si mě sem vzal, ukázal jsi mi akorát to, že i tehdy jsi pro mě byl vším, ty i Akamaru. Milovala jsem vás a stále miluji,'' řekla Hinata a v očí se jí leskly slzy.
,,Měli jsme k sobě blízko, jenže ne vždy se vše podaří, nezapomeň, že máš i lidi, kteří za tebou stojí a chtějí, aby si žila dál. Kdysi dávno mi někdo řekl, ať nelituji včerejška, žiji dneškem, ale těším se na zítřek. Ty jsi myla mým zítřkem a stále jsi, když si odešla, hledal jsem jiný zítřek, ale nenašel jsem. A pak si se tu opět objevila, mé srdce skákalo radostí. Víš, nikdy jsem nepotkal někoho, jako jsi ty a už ani nepotkám, ale ty máš tu možnost, máš krásného syna a všechny, kteří tě milují, važ si jich a nezanedbávej je. Život čeká...‘‘
,,Kibo, chtěla jsem ti oznámit po návratu z tvé mise, úžasnou novinku, chtěla jsem ti oznámit něco, co by nás opravdu spojilo. Kibo čekáme spolu miminko.'' Řekla Hinata. Kibův duch se zarazil a pak se usmál.
,,Takže já budu táta... Hinato ani nevíš jak moc si mě potěšila, miluji tě, konečně bychom měli to po čem jsme tak dlouho snili. Můj sen se konečně splnil,'' do očí se mu hrnuly slzy. Byl šťastný, ale zároveň smutný. Luskl prsty. Hinata se opět objevila na střeše, tentokrát však sama, jen lehonký vítr šeptal slova, která Kibův duch nestihl říci: Hinato miluji tě, miluji tebe, miluji Kazua a také miluji naše zatím nenarozené dítě. Vždy tu pro tebe budu, vždy budu v tvém srdci...
Hinata se opět zahleděla do oblohy, slzy ji tekly z očí, poté opět sklopila hlavu. Sluníčko začalo vycházet, Hinata však nezvedla oči od země, stejně by přes návaly slz nic neviděla, nebe toho rána bylo tak krásné, krásně pomněnkové až skoro bílé, průzračné stejně, jako její oči, ani lísteček se nepohnul, nebe nevědomky vydávalo své poklady.