Síla ohnivé vůle - Kap.1 (Naruhina a další)

Konoha byla v plném proudu. Ninjové všech úrovní plnili mise. Až na nešťastníky v akademii. Po válce konečně zavládl v zemích mír. Aliance trvala dál, avšak pět velkých národů opět rozhodovalo samostatně. Většina vesničanů o bitvě nemluvila. Byla to událost, na kterou se snažili zapomenout.

Iruka vydvětloval klonování a otráveně si odkašlal, když zjistil, že ho poslouchá jen čtvrtina třídy. Nedivil se jim. Byl krásný jarní den, koho by to nelákalo?

„Psssst Hinaru, nechceš si zahrát piškvorky??“ zeptala se mladá Uchiha. Od dětství toužila po kousku pozornosti, den za dnem trénovala, aby zvýšila své schopnosti. Doposud její sílu nikdo neuznal. Ten, koho se otázala opět nezareagoval, jen mlčky sledoval venkovní ruch.
Na co zas myslíš? To je furt něco. Ať se snažím jak chci nikdy mě nebereš vážně. Byl jedním z většiny, byť i vlastní bratr jí nevnímal. Cítila se tak méněcenná. Někdy si připadala jako malá rybka v oceánu.
„He? Říkala si něco Hano?“ blonďák si promnul unavené oči a pokusil se vnímat. S pocitem úlevy se uculila, konverzace s ním jí zaručeně zlepší náladu. Často nevnímala slova, pouze sledovala hýbající se ústa, která zdobila tak překrásnou tvář.
„Nech to plavat,“ přešla jí chuť, soudě podle jeho stavu by stejně vyhrála.
„Koukni na Nakimiho, opět se vytahuje,“ nahodila kyselý obličej. Nenapadalo jí jiné téma. O to větší chuť se měla praštit, když začala zrovna s jeho rivalem.
Klan Atake vlídností nepřetékal, nebylo tedy divu, že k němu nikdo moc sympatií neměl. Nakimi nebyl výjimkou. Obklopený svou bandou rád šikanoval. Pohled na něj rapidně zhoršil náladu. Nejvíc jí vadil fakt, že si věčně dobírá kluka pro kterého by byla schopna zemřít.
„Jeho oblíbená činnost,“ vytrhl ji z myšlenek. Pravdivě mínil. V podstatě zrzek nedělal nic jiného.Všimla si, jak Hinarův zájem opět klesá.
„Co děláš po škole?“ zajímala se. Třeba změna pomůže k sblížení.
„Je středa, budu trénovat s tátou." položil hlavu na zkřížené ruce. Chodíval na cvičiště, kde s otcem procvičoval techniky, soupeřil, vyslýchal jeho rady. Někdy jen hráli válku klonů.

„Uzumaki Hinaru! Uchiha Hano! Dávejte pozor!“
„Promiňte senseii!“ Zvolali dvojhlasně.
„Zítra vás čeká geninská zkouška. Povinně předvedete techniku přeměny a klonování.“
Hinaru mlčky sledoval hocha s havraními vlasy sedícího před ním. Úpěnlivě zapisoval každičkou větu, chvílemi mírně zakýval chápavě hlavou. Ty seš takovej šprt Itachi. Otráveně zívl a pokračoval v dumání. Taková nuda. Jaká to musí bejt zábava pobíhat si teď vesele venku a nic se neučit.
Ucítil menší šťouchnutí ve vlasech. Rukou nahmatal zmuchlaný papír. Ohlížel se, zda se činitel přizná, ale klidní žáci nevykazovali známky výtržnictví. Vsázel na Nakimiho.

Třída utichla. Nedočkavě odpočítávala zbývající minuty do konce hodiny. Sensei odešel připravit věci na poslední hodinu. Přemýšlel, že by se výuka konala venku. Přece v takhle krásném počasí není dobré držet žáky uvnitř budovy. Hinaru vstal od lavice, pečlivě urovnával svoje místo u okna. Na moment se do něj zahleděl. Výhled na ulici miloval. Připadalo mu neskonale krásné vidět stromy kolíbající se v jarním vánku. Pobyt v akademii bral jako vězení. Nuda, otrava, mučení, jediná synonyma ke škole. Na rozdíl od ostatních byl tichý, citlivý a tvrdohlavý jako mezek. Vytáčelo ho skoro všechno, nejvíc skrček z klanu Atake. Denodenně snášel jeho hloupé poznámky. Nenáviděl to. Žádné kecy prosím, jen příjemné strávení zbytku výuky. Nechci toho moc.

Něvědomky to zakřikl.

„My se můžem zítra nadřít, jak chceme, ale náš Hinaríček stejně bude mít protekci,“ zvolal za ním zrzek.
„Opět Nakimi? Baví tě to?“ opřel se o zeď, nedávajíc najevo zájem. Kdyby dal najevo jen ždibíček vytočení, nedočkal by se konce. Poukázal na něj gestem "mluv s mojí rukou". Nehodlal mu dopřát pokušení z jeho výbušné povahy.
„U syna Hokageho nic novýho, seš nemožnej. Na tom se schodujem všichni a stejně si podle učitelů skvělej. Divný ne?“ otázal se okolního davu. Ostatní tiše přitakali. Dobře znali jejich hádky a rozhodně nestáli o účast. Výbušný blonďák a provokatér měli už svou reputaci. Klid ho vytáčel. Žádná reakce si žádala zákrok.
Popostoupil, popadl ze stolu zmačkané papíry. Poťouchle se zasmál. Ignorace jo? Tos neměl. V mžiku všechny skončily v blonďatých pramenech. Mohl použít nějakou techniku, ale nechtěl plýtvat chakrou.

„Bojíš se to přiznat! Ubožáku! Rozmetal bych tě během minuty!“
Hinaru odstoupil od stěny, vyházel si z kadeře zmuchlané listy a založil si ruce na prsou.
„Tvoje obrovský ego ti očividně brání ve vidění, jinak bys takovou kravinu neřekl,“ bránil svou čest.
„Seš pitomej. Úplnej idiot!“ poukázal na blonďáka. Prohra nepřipadala v úvahu. Svraštil obočí, v obličeji zvážněl. Hádka rázem nabrala jiný spád. Pozorovatelé uhýbali do rohů. Nikdo si nevšiml utíkající Uchihi. Itachiho mlaskání nad sandwichem rušilo hrobové ticho.
„Nikdy z tebe nebude řádný ninja,“ nepřestával Nakimi. Strefování do Hinarua bral jako koníček.
Blonďák svíral pěsti, docházela mu trpělivost. Od narození se snadno vytáčel, avšak nerad se zaplétal do šarvátek. Nakimiho chování pro něj bylo nadmíru nepříjemné. Cítil nával zloby, cítil, jak uvnitř něho probíhá boj. Má mu dát přes hubu nebo ne? Zlá strana převládla
„Přesně tak, rozbij mu ciferník!“ Nezajímalo ho, kdo k němu mluví, touha vidět zrzka v ohavném stavu byla silnější. Hlavou mu procházely různé scénaře, jak Nakimiho eliminovat.
Chtěl to. Toužil mladíkovi vymlátit smích z obličeje. Jeho blankytně modré oči působily najednou chladně, na tváři mu zrál úšklebek.
„Nemožnej v házení shurikeny, seš děsně pozadu. Prohráváš sotva vyběhneš.“ Prohrábl si ryšavou kadeř. Instinktivně věděl, že vítězí. Držíš se, uznávám. Stejně tě zlomím. Pochytil si břicho a tvrdým posměvačným smíchem naštval Hinarua ještě víc.

„Vím.“ zamumlal. Byl v koncích, prsty ho bolely od sevření. „Nejsem zrovna nejsilnější.“ vítr odrhnul zlatavé vlasy z čela a odhalil vražedný pohled. Oči prahly po pomstě.
I Itachi přestal žvýkat. Asi hlavně protože dojedl, ale výsledek bitky ho také zajímal.
„Slabý slovo. Chudák tvůj táta Hokage, takovej chcípáček se mu narodil,“ zprudka se ušklíbl.
„Poslední kapka!!“ zařval. Naskytla se mu parádní situace.

Na místě zůstal oblak prachu, rychlostí se objevil u zrzka. Pravačkou nabral jeho bradu. Zvuk křupající čelisti ukončil mrtvolné ticho a blonďák se ho nemohl nabažit. Pravačkou mu se vší silou stlačil hrdlo. Napřímenou nohou srazil zrzka k zemi. Posadil se na jeho ochromené tělo, načež začal devastovat pěstmi ryšavého chlapce. Divil se, že se zrzek nebrání. Nakimi s pusou dokořán vstřebával rychlý útok, který nestihl ani zareagovat.
„Sežer si tohle dattebayo!“ Nevydržel to. Tuna vzteku vyvěrala na povrch.
Spolužáci ani nehlesli. Znávali konce hádek, ale tohle bylo nové. Obvykle jeden z nich odešel nebo rovnou vyhrál. K boji doposud nedošlo.

Místností se roznesl hluk rozkopnutých dveří. Vedle muže s hnědým ohonem postávala Hana.
„Vidíte, senseii?!“ v očích jí panoval strach. Polekaně zírala na vyvrcholení šarvátky, které předtím byla svědkem.
Iruka strnul.

„Hody shurikeny nikdy nebyly mou silnou stránkou! Snažím se dřít, aby mě ostatní přestali brát jen za synáčka Hokage! Stejně pitomci jako ty vidí co chtěj!“ udeřil silou do břicha oběti. Po pěstích mu stékaly kapičky krve. Skráň mu zaplavily pramínky vlasů máchající se v slzách. Pravda bolí víc než rány. Zatínal zuby v pokusech uklidnit. Z neznámého důvodu cítil při každém naštvání sílu. Pořádně nechápal proč, ale vždy vydržel mnohem drsnější trénink než jeho spolužáci. Nedokázal přestat. Tolik nenávisti v sobě držel. A teď konečně mohla ven.

„Okamžitě přestaňte! Nebudu ve své třídě tolerovat násilí!!“ Vběhl do třídy Iruka.
„Mistře??“ sklonil hlavu, když si uvědomil hrůznost svého činu. Upřeně zíral na senseie. Levou stále držel Nakimiho krk.
Sensei před ním prudce zabrzdil. Jsou červené..., zalapal po dechu.
S hlubokým nádechem pustil zrzkovo hrdlo a pohlédl na senseie. Zpříma si s Irukou vyměnili pohledy. Senseiovi se ulevilo, když mladíkovi oči opět zmodraly.

„Chci vysvětlit,co se stalo! Lhaní není povoleno,“ promnul si zmateně tváře.
„On si začal,“ tss. Zasloužil si víc.
„Okolnosti mi povíš poději. Představení skončilo!“ Dav se rozpustil, všichni seděli zpátky v lavicích jakoby se nic nestalo.
„Omlouvám se,“ zabručel otráveně Uzumaki zatímco slézal z oběti. Nepamatoval si poslední minuty. Klidně by ale pokračoval aspoň ještě deset minut.
„Vina je na něm. Až mu splasknou tváře, můžete si to ověřit,“ zašklebil se. Rád vzdoroval. Dost často ho za to srovnávali s tátou.
„Vážím si tvé upřímnosti. Jdi si sednout,“ zvážněl Iruka. Pomohl Nakimimu vstát a bezmocně pohlédl na Hinarua.
Musím informovat Naruta-sama. Ovšem zítra budou rozděleni do týmů. Určitě zvolí Kakashiho. Ohlédl se přes rameno. Většina probírala poslední minuty. Kaluž krve zdobila podlahu. Hinaru přemýšlel, má být rád nebo se bát? Uslyšel smích.
Uchiha s posměchem sledoval Nakimiho, terý se snažil dojít ke dveřím.

„Rozesmálo tě něco, Itachi?“ zasyčel při pohledu na vysmátého ignoranta. Už od mala s ním soupeřil. Oba byli stejně horkokrevní a rádi se předváděli. Tedy Itachi jen v soukromí. Ve škole ze sebe dělal cool týpka, jak tomu Hinaru rád říkává.
„Jo, no. Pěkná rvačka,“ poklepal blonďáka po rameni.
Měl chuť mu jí utrhnout.
„Pěkná?!! Seš normální idiot!!“
„Až po tobě Hinaru, ty trháš rekordy,“ odkráčel se smíchem zpátky k ostatním.
„Ještě ty mě s*r.“ zašeptal.

Sensei podepřel zraněného mladíka. Tak brzo. V tak nízkém věku?. Přemítal. Dělalo mu to nemalé starosti a vzpomínání na naštvaného, po krvi toužícího Hinarua ho moc neuklidňovalo. Ve dveřích se zastavil.
„Výuka dnes končí. Pomalu můžete odcházet. Zbytek dořeším s rodiči.“
Naposledy oznámil mistr, než zmizel v útrobách chodby.

Přikvačil večer. Městem se proháněly smíšené vůně od stánků. Poslední výtržníci pobíhali kolem, než je matky zavolaly domů. Hinaru tiše procházel ulicemi, ztracený ve svých nekonečných myšlenkách. Mátly ho otázky ohledně náhlé síly. Po rvačce si připadal unavený a mírně se mu točila hlava. Klidné kráčení ulicemi mu pomáhalo od závratí. Zamračil se. Někdo za ním šel. Podle intervalu mezi došlapy poznal, že je sledován.
Byakugan!

„Hano-chan?“ podivil se. Byl obeznámen s její neodbytností. Zvědavý čekal na vysvětlení. Z poza rohu vylezla dívka. Světlé růžové vlasy lehce vlály ve větru a tajemné černé oči upjatě sledovaly zaschlou červeň na prstech mladíka.
„Promiň za Senseie...“ dostala ze sebe nakonec.
„Nic ti nevyčítám,“ pronesl a pokračoval v cestě. O rozhovor nestál. Doufal v klidnou cestu domů s následující teplou večeří.
„Příště z Nakimiho vymlátím duši sama.“
Prudce se otočil a vrhnul na růžovlásku zlostný pohled.
„Pleteš se do věcí, do kterých ti nic není.“ vykročil kupředu. Zmlátil ho a tečka, tím to končí. Prej rozmetám tě behěm minuty. Baka! Se šklebem sevřel prudce trak od brašny. Domov najednou byl, až moc vzdálený. Uklidnil ho náhlý příval tepla v pravé dlani. Držela ho za ruku.
„Dej mi šanci, Hinaru-kun. Nesnáším, když si skleslý.“
„Hano-chan...“
„Pojď za mnou!“ Ve tmě vypadala vážněji. Neváhal a poslechl.

Cíl výpravy neznal, ale překročil několikero trnitých keřů, kamenů a kopců. Čím výše se dostávali, dbala Uchiha víc na tichosti především na opatrnosti. Došlapovala lehce jako kočka. Zaujala ji tvář blonďáka ve svitu nočního světla. Nebe začalo zdobit roucho hvězd kterým kraloval stříbrný měsíc, zářil obzvlášť silně kvůli blížícímu se úplňku. V duhovkách mu tančily odrazy všech těch krás, kštice zlatá, jak pšenice vlála v nočním vánku. Tváře dívky zčervenaly, načež opět zvážněla. Byli na místě. Trávu nahradila tvrdá půda.

„Jsme tady. Podívej,“ poukázala na útvar před sebou.
„To snad ne...Hano..“ užasl.
Vrchol vesnice, památka na důležité hrdiny v historii Listové. Monument Hokagů. To je paráda! Nepřestáváš mě překvapovat.Zalapal po dechu, nikdy je neviděl v plné kráse, sebemenší řez tváře byl vytesaný přesně. Hana seskákala níž na špičaté vlasy šestého. Naznačila, aby ji následoval. Proč si ke mě vždycky tak hodná? Hana jediná s ním komunikovala a přes všechny jeho špatné až děsivé činy ho měla stále v oblibě. Štěstím se usmál a skočil za ní.

„Tady je to boží!“ Viděl naprosto celou vesnici. Ve večerním šeru vypadala nádherně.
„Chodím sem pokaždé, když mám den blbec.“ pronesla náhle. Světla tančila v jejích očích. Byly černé jako úhel. Všiml si, že ho sleduje.
„Škoda, že nemám možnost sem chodit.“ Díky tréniku, povinostem, učení, přemýšlení, spánku, prostě hodně věcem neměl na procházky čas. Rozhvrh týdne měl silně přeplněný. Jedinou neděli měl volnou a tu věnoval šlofíku.
„Co budeš dělat až nám přibydou mise?“ usmála se od ucha k uchu.
„Jednou tu budeš mít určitě hlavu taky!“ natočila hlavu směrem k Yondaime. Čtvrtého obdivoval. Obětovat se pro bezpečí vesnice, to si zaslouží respekt.
„Blonďatost už máme holt v genech. Heh.“ Navíc se nezmohl. Panorama mladíka fascinovalo. Skála, ale nedokázala unést jeho váhu a začala se drolit. Bez povšimnutí dál sledoval krajinu.
„Díky Han, je mi fakt o moc líp,“ zhluboka nasál horský vzduch.
„Klidně bych tu mohl stát napo-“ skála praskla a spolu s malými kamínky sejmula hocha s sebou.
„-řád dattebayoooo!!“

Výšku odhadoval na padesát metrů. Očekával tvrdý a bolestivý dopad. „Opovaž se chcípnout!“ Slyšel hlas, ale ať se rozhlížel jak chtěl, nikoho neviděl. A Hana takhle nemluví. Přemýšlením nad odpovědí akorát ztrácel čas. Kdyby uměl využívat chakru lépe, vyšlapal by po příkré skále. Žel bohu, to byl jeho kámen úrazu.
Očima hledal záchytný bod, žádný poblíž nebyl.No to je teda pitomý způsob jak zemřít. Co když mamka uvařila rámen a já zrovna umřu?! Dostal nápad. Přetočil se na břicho a máchal rukama, chtěl tím snížit rychlost. Nakonec by mohl zarazit pád chycením potrubí blízkého domu. Plán selhal, jakmile mu došly síly. Zavřel oči, očekávajal smrtelnou ránu.Upřímně, komu by se chtělo hledět na zem, která se nebezpečně přibližuje?
Okolo tváře ucítil chladivý vánek. Malinko pootevřel oči. Dopadl na chlupatou zvěř. Na ní seděla osoba v mikině s huňatou kapucí. Zvíře zabrzdilo až v nepatrné škvíře.

Neznámý s ním začal lomcovat. Hinaru se řídil pravidly, jedno z nich zahrnovalo nedůvěru v cizí lidi. Záchrana, nezáchrana, musí se bránit. Vší silou nabral pěstí břicho osoby. Té se podlomila kolena.
„Kdo do pr*ele seš!!!“ poukázal na ni prstem. Kvůli kožíšku kapuci neviděl do tváře. Postava se vyškrábala na nohy, s občasným zaklimbáním došla až k němu. Ránu mu oplatila tvrdým pohlavkem. Tvář mu brněla, dunělo mu v uších a na chvíli viděl černě.Ten má, ale páru. Hladil si zasaženou oblast.
„Zajímavě děkuješ za záchranu!!“ Křičela sama o sobě dost a díky ozvěně zněla děsivěji. Přemýšlel jestli se má omluvit.
Ovzduší schladlo. Mohlo být tak půl osmé. Tma dávala postavě zakryté kapucí větší říz. Nenápadně sjížděl pohledem její tělo. Když neukáže ksicht třeba tělo prozradí víc.
„Kam to čumíš pitomče!!“ Zasyčela. Pozorování asi moc nenápadné nebylo. Vyhrnula si naštvaně rukávy a chytila ho za mikinu, těsně pod krkem.
„Už nikdy mi ne*um na hrudník jasný?!“ mrskla s ním zpět na zem. Upřímně se bál. Počkat, hrudník? zarazil se.
„Kdo sakra seš?!!“
„Inuzuka Niku.“ po chvíli naslouchání zněl její hlas přívětivěji a mnohem více mile.
„Dík za záchranu.“
„Cos doprčic vyváděl?!“ zasyčela.
„No. Nuda, tak jsem si řekl, že zkusím bungee jumping bez lana, aby to bylo zajímavější,“ odsekl.
Neváhala a vrazila mu pěstí. Bolestí zasténal a rozplácnul se vedle. Čekalo ho měkké přistání v kožichu psa.
„A ťo pě kjo?“ pronesl skrz nateklou tvář.
„Midori, můj ninja pes. Klan Inuzuka, chápeš?!“
Přitakal a dál hleděl na štěně. Lehce ho pohladil, když se pes nebránil, začal s drbáním. Vždycky chtěl vlastního psa, rodiče mu ho nedovolili.
„Přestaň ji hladit!!Ty seš ..?“ tázavě se naklonila. Trochu znejistěl. Neměl by jen tak někomu cizímu prozrazovat jméno. Na druhou stranu ona se taky představila.
„Uzumaki Hinaru.“ Po vyslovení zalitoval.
Následovalo dvou minutové ticho. Postava si promnula tvář posléze zašmátrala v kapse. Vytáhla lízátko a provokatérsky začala cucat. Hleděl na ni nechápavě.
„Seš ten, co zmydlil Nakiho?“ zamlaskala. Otázek najednou přibývalo. Jak o tom ví? Proč hrudník? Jak vypadá? Co má za lubem? Nějak musí získat odpovědi.
„Šíří se to rychle.“ odpověděl po chvíli. Čekal na reakci. Na něco, co by ho přiblížilo k pravdě.
„Chhm. Nedivím se, že mě neznáš. Sedím vzadu abych skryla Midori. Ale musím ti poděkovat, nebýt tvý nakládačky, musela bych ho zanedlouho zmlátit sama.“
Po téhle větě si získala jeho sympatie. Dyť právě přiznala, že je holka! Dál se už ptát nemusí. Zítra ve škole ji najde. Niku přistoupila a pomohla mu vstát.
„Musí být dobrý pocit mít tátu v čele vesnice.“
Uhnul pohledem. Nehodlal se o tom bavit. Jemu to tak skvělé nepřišlo. Jedna věc ho přece jen mátla.
„Hele, ty umíš ovládat chakru? Jak bys mě jinak dostala do bezpečí?“
„Už sem zmiňovala Midori. Při tréninku s posilovacími pilulkami, kdy se zvětšila, zachytila tvou stopu. Účinek kuličky už vyprchal, proto je zase malá,“ pohodila hlavou směrem k ležící feně.
„Aha. Měl bych jít....táta a máma budou šílet,“ s bolestmi vstal, oprášil si mikinu a obhlídl okolí. Jak mam ale slézt dolů?
„Chceš pomoct?“ vyčetla mu z pohledu.
Kývl, zajímalo ho, co záhadný zachránce učiní. Hodila pár kunaiů, každý z nich se zapíchl o kousek níž.
„Slezeš po nich dolů,“ oznámila. „Můžem?“ Vystartovala, chlapec vyběhl hned za ní.

Hana panikařila. Spadnul, umřel, zranil se? Vyděšená hleděla dolů. V nočním šeru nedokázala nic rozpoznat. Představa Hinarua ležícího dole na kaši, se jí nelíbila.
Zaregistrovala postavy a pár dalších stínů, mžourala, aby viděla lépe.
„Neměj strach Hano, můžeš jít klidně domů, uvidíme se ve škole!!“
Zaslechla z věčné tmy.
Uff. Tys mi dal. Vyskákala nahoru a zamířila k sídlu Uchihů.

Hinaru zabrzdil těsně u domu. Okna zářila světlem, nejspíš na něj čekali .Vyběhl schody, zároveň se pokoušel vymyslet výmluvu. Promrzlý vzal za kliku. V chodbě panovalo ticho, až na slabý rozhovor doléhající z kuchyně. Pohlédl do zrcadla. Sakra! Zpoždění by nějak zakecal, ale roztrhanou mikinu, zašpiněné kalhoty a několik škrábanců asi ne. Rozepnul si sandále, uvolnil své otlačené nohy a nahlédl škvírou do místnosti. Rodiče seděli na pohovce. Máma kontrolovala hodinky. Táta zamyšleně řešil nějakou zapeklitou věc. Hinaru se chvíli rozmýšlel, jestli má riskovat. Potichu by se mohl proplížit a nijak na sebe neupozornit. Po špičkách v tichosti vešel.

„Hinaru, to je dost,“ pronesl, aniž by se jednou otočil.
„Trochu se to cestou domů zkomplikovalo...“ podrbal se na zátylku.
„Tolik jsme se báli!! Už je osm! Škola ti končí v pět!!“ spustila ustrašeně matka. Pohled na jeho zašpiněné a potrhané věci vyvolával děsivé představy.
„Hinato, v pořádku.“ svraštil otec obočí, při vzpomínce na slova senseie.
„Máš co vysvětlovat hochu, stavil se mistr Iruka.“ odšoupl židli a dvakrát na ni zaplácal. Mladík přistoupil, usadil se a čekal. Měl mě ten pád zabít. Stále lepší, než být zamordován rukou hokageho. Místností se rozléhal tikot hodin, po skráni mu stékaly kapičky potu. Čišela z něj nervozita. Prsty poklepával o stůl. Fajn, fajn. Udělám to.

„Nakimi si začal, přes snahu ignorovat to nešlo, on mě vyloženě provokoval dostal co si zasloužil.“ vychrlil ze sebe. Horší to nebude. Hinata chápavě kývla. Objala chlapce a tiše zašeptala :
„Neper se. Můžeš dopadnout jednou jako on,“ pohladila syna po tváři.
Mladíkovi se ulevilo. Za svou milou matku byl nepopsatelně vděčný.

„Nakimi říkáš? Pokaždé on. Promluvím s jeho rodiči.“ promluvil autoritářsky Naruto.
Otcem zrzka byl Saburi, nedůvěryhodný ninja s příšernou povahou. To byl jeden z důvodů, proč synovo chování chápal.
„NE!“ vyštěkl Hinaru. Jen to ne!
„Nepleťte se do mejch věcí! Klidně mu namastím víckrát, jestli bude potřeba!!“
„Hinaru!!“ hlas měla strašidelně chladný. Naruta její chování překvapilo. Jindy měla klidné reakce, po dnešním zjištění zvážněla.
„Neodmlouvej. Pokud si tě dobírá, jak říkáš, je Narutovo rozhodnutí logické.“
„Pche, to sotva.“ praštil pěstí do stolu.
„Bylo ohlášeno několik problému s Klanem Atake. Něco mi na nich nesedí. Hinato, hned ráno buď připravená na misi.“
Ikdyž byl na rodiče naštvaný, naslouchal.Věty byly plynulé, profesionálně sdělené. Větší zájem v něm vyvolával voňavý pokrm.

„A s kým půjdu?“ zajímala se modrovláska, zatímco nandavala jídlo.
„Detaily vysvětlím potom v kanceláři.“ povzdechnul si mladý hokage.Nechtěl rozebírat podrobnosti před dítětem.
„Hinaru, ty dojez večeři a běž do pokoje. Pročti si pár svitků s technikami. Nejlíp uděláš, když následně zalehneš. Chceš snad složit zkoušku -ttebayo?“ šibalsky se zasmál.
„Hai! Uvidíš!“

Misky byly prázdné. Hinata dobře vařila, tak nebylo divu. Hinaru dávno odešel do pokoje. Hin doklidila nádobí a pověsila zástěru.
Těšila se do postele, únavou zívala už od pěti, kdy byla navštívit Kibu. Starosti ji dělal Naruto, neboť ona byla zrovna s ním, když dorazil Iruka.

„Všechno v pořádku??“ něžně položila dlaň na mužné rameno. Naruto jí věnoval úsměv. Vnitřně ho trápilo hodně věcí, ale nechtěl přidělávat starosti.
„Si piš. Je dost hodin, zítřek bude náročný. Měli bychom jít spát.“ Pousmál se. Žena kývla, políbila muže na tvář a vešla do ložnice. Vzápětí Naruto opět svěsil hlavu, slova sensei mu nedala spát.

„Naruto-sama, mám obavy o Hinarua!“ vtrhl do dveří mladý učitel.
„Děje se snad něco? Okamžitě hlaš informace.“
„Právě jsem domů odnesl zmrzačeného studenta.“ uhladil si culík. „Jeho stav byla práce vašeho syna. Navíc jeho oči...byly rudé!“
„To snad ne!“
„Ano, bude lepší na něj brát větší zřetel.“
„Díky sensei, moc si vaší pomoci vážím.“
Iruka jen kývnul, ani na chvíli nepřestával mluvit vážně. „Dělá mi starost geninská zkouška.“ odkašlal si v trapném tichu. „Hádám, že jsi zvolil Kakashiho?“
„Chtěl jsem, bohužel Kakashi je teď velice výkonným podavečem informací. Práce velitele týmu pro něj nepřipadá v úhavu. Ale nechám ho Hinarua sledovat.“
„Ale, když ne Kakashi, tak potom...?“
„Mhm. Přesně tak.“
„Sensei, můžete jít, děkuji-“
„Hai!“

No uvidíme Hinaru, jak to zvládneš. Poklidil spisy, svitky a jinak důležité předměty. Zaklepal na dětský pokoj. Po žádné odpovědi usoudil, že syn spí. Pořádně si zívl a mlčky zavřel dveře do ložnice.