Typ

Po návrate domov sa všetci vrátili do svojho bežného života. Nikdy si nepovedali, že chcú zabudnúť na to, čo zažili, lebo by to nebola pravda. Aj popri všetkých problémoch, do ktorých sa namočili a cez ktoré sa museli presekať, zažili aj pekné chvíle.

Druhý den se Neji probudil v deset hodin ráno. Pořádně se protáhl a podíval se na hodiny.
„Cože?! To už je deset? No není se čemu divit. Ta postel je parádní.” Řekl si úsměvem a vstal z postele.
Šel do koupelny, osprchoval se, vyčistil si zuby, oblékl se a vyrazil ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Procházel se uličkami trávnaté vesnice, zašel si do malé hospůdky na oběd, a když dojedl díval se po různých obchodech. Když z jednoho vyšel všiml si velkých hodin na náměstí.

Bleskovú zem trápila búrka. Ani tí najstarší z obyvateľov Oblačnej si nepamätajú väčšiu a nebezpečnejšiu búrku. Bola zvláštna, zvláštna najmä ľadom, ktorý ubíjal zem, pevný ľad, veľký ako pomaranče sa valil z čiernych mrakov miesto dažďa a ničil pôdu a starobylé pomníky pod kopcami. Ľudia tu boli zvyknutí na všakovaké búrky, veď predsa žily v obklopení mrakov a búrky tu mali neustále, no táto nemala prirodzený pôvod. A to Haku vedel, aj keď v týchto miestach nikdy nebol. Sňal si masku a zhlboka sa nadýchol.

„Jak dlouho ti to bude ještě trvat?“ křičel naštvaně Hidan/Deidara, který čekal před sídlem aspoň hodinu.
„Ještě pět minut a už jdu!“ ozvalo se z otevřeného okna.
„To už říkáš půl hodiny, tak pohni!“ zuřil.
„Kdyby sis pořád neztěžoval, tak bych byl už dávno připravený!“ křičel uraženě Deidara/Sasori.
„Nehádejte se a vypadněte na tu misi!“ ozval se naštvaný Peinův hlas.
„Tys nám tady chyběl!“ protočí oči Hidan/Deidara.

Listí se pohupuje v letním větříku. Sedí pod stromem a pozoruje sestřenici, která se činí nedaleko. Jeho tým má volno a pro jednou chce vidět její pokroky. Kiba a Akamaru mají co dělat, aby se vyhnuli nebezpečným pěstím. S mírnou samolibostí se pousměje nad Hinatinými výkony. Má na nich velkou zásluhu.
Polední slunce začíná nesnesitelně pálit. Kurenai-sensei se rozhodne trénink ukončit. Všichni jsou zbrocení potem. Jen Shino vypadá, jakoby ani nezaznamenal oteplení. Zabalený v kabátě prolézá křovím. Beztak zase loví nějaký lezoucí hnus. Fuj.

Akarui se navečeřela společně s Akatsuki, ale když se zeptala, jestli není na přidání, Konan jí jen sjela velmi nepříjemným pohledem. Akarui pochopila, že vařit pro organizaci nenažraných nevychovanců ji ani trochu nebaví, takže se ze slušnosti nabídla, že jí pomůže s nádobím. Pein se zamračil, když Konan souhlasila.
"Ještě neskončil výslech. A nejsem si jistý, jestli bych tě měl nechávat s touhle psychopatkou o samotě," řekl. Akarui nesmírně potěšilo, že jí bere tak vážně. Ovšem to označení psychopatka jí spíše rozesmálo.

Čas sa vliekol v rýchlosti slimáka. Ležala na posteli v izbe zaliatej hrobovou tmou. Aj čisté biele periny pod ňou vyzerali byť šedé až skoro čierne. Rolety na oknách boli stiahnuté úplne dole, preto dnu neprenikalo absolútne žiadne svetlo. Strach musel ísť v ten čas bokom, mala totiž iné starosti.

„Čo do pekla?“ skríkla naštvaná Ino v momente, keď sa prebudila z krásneho spánku na otravný a nepríjemný zvuk urputného udierania do jej drevených dverí.
„Prečo mi to robia, veď sa mi sníval krásny sen o... Vlastne o čom sa mi snívalo?“ nevedela si spomenúť Ino,
„No to je proste jedno ale bolo to krásne!“ povedala zasnene, akoby sa chcela vrátiť späť do svojho sna. Neochotne sa postavila, podišla ku vchodu a otvárala dvere pretierajúc si oči chrbtom ruky.

Od první podivné vraždy uplynulo několik dní. Nikdo nevěděl, co se stalo a ani neměli žádného podezřelého. Všechno nahrávalo tomu, že se vlastně vůbec nic nestalo, jen někdo spáchal podivnou sebevraždu. Avšak tomu Enzo nemohl uvěřit, jelikož cítil, že jím něco nebo někdo prošel, když se objevil u mrtvého těla – tedy co z toho těla zbylo.

Stručně a jasně aneb něco jako prolog:
Od bitvy s Madarou a Obitem uplynulo čtrnáct let a všichni jí už neřeknou jinak, než Poslední bitva. V boji bylo ztraceno až moc přátel a shinobi, zde jsou někteří z Konohy, kteří se už nevrátili: Sasuke, Sakura, Shizune, Gai, Neji a Kiba, je jich mnohem víc, ale bylo by to na dlouho. Naruto odešel z vesnice a žije neznámo kde, pouze jako sennin a snaží se zapomenout. Kam bude náš příběh směrovat? To já sám zatím nevím, určitě se Naruto vrátí do Konohy, ale už nikdy nebude jako dřív...

[i]Napadlo vás někdy, co je smyslem lidského utrpení? Proč je vítězství vždy vykoupeno tisíci nevinných životů, zatímco ti, co jsou za jejich smrt zodpovědní, si v naprosté většině případů dál nerušeně chodí po světě? Proč jsou lidé ochotní milovat i ty, co jim nejvíce ubližují? Proč ty nejvznešenější myšlenky jsou schopny zvrhnout se v největší jatka? Proč někteří lidé vypadají, jako by sebrali veškeré štěstí světa, zatímco jiní jsou zdánlivě zrozeni k neustálému trestu? A za co?

Buch! Bum! Prásk! Tyto krásné zvuky, doprovázené nejlepším slovem katsu se rozléhaly kolem mě.
„Jak nádherné! Toto je opravdové umění! Umění je výbuch!“
[i]Půlka lesa v čudu, ale splnila svůj účel. To kvůli tomu mě vyhodili z vesnice. Že prý zničím vše, co uvidím. Vyhazuji to do vzduchu. Ale to je umění! Nikdo, až na pár lidí mé umění neuznává. Proč?

[hide=Sranda no..]Poviem Vám, čo sa mi dnes stalo na slovenčine. Spolužiačka odpovedala a tak som si zapla diel ZK, ktorý som si rozpísala minulý týždeň. A predstavte si, že učiteľka, ktorá si normálne nevšíma čo robím ma teraz ako to povedať "pristavila" a hovorí, že čo to máš... a ja jej na to, že nóo...to "kamarátka" píše poviedku a tak čítam a ona
"Aha.."
Odišla od stola a potom sa otočila: "A ty tiež píšeš?"

Hikarin pohľad

"A ty, Hika?" opýtala som sa keď som stála vo dverách.
"Musím ísť odviesť Otarua k Yuki," sklopila zrak.
"Je ti niečo, Hikari?" podozrievavo som sa na ňu pozrela.
"Ale no, radšej nič. Potom ti poviem..."

Hneď ako som vyšla z bytovky, vybrala som sa nájsť Otarua. Prešla som už skoro polovicu dediny, ale nikde som ho nenašla. Rozhodla som sa ho počkať pred našim domom, keď som ho zbadala. Stál s Yuki pri strome a boli tam aj traja geninovia. Pomaly som prichádzala k nim.

„Ako ti je?“ Sayuri sa usmiala.
„Už dobre.“

Test

Pootvorila oči. No keď uvidela koho má pri sebe, najradšej by ich nechala zatvorené. Tsunade, ktorá sa ako prvá dozvedela, že sa prebrala, preletela nemocnicou a každého s nadávaním odstrčila.
„Tak si sa konečne zobudila. Už sme sa báli, že takto ostaneš naveky,” povedala so sarkazmom v hlase.

Kapitola 14.

Někdo s ní třásl a tiše volal její jméno. Neochotně otevřela oči. Nad ní se skláněl Takashi a snažil se ji probudit.

„Co se děje?“ zavrčela nevrle. Nesnášela, když ji někdo budil.
„Nevíme, ale poslouchej.“

Rusovláska zpozorněla a zaposlouchala se. Do pokoje pronikaly tlumené, jakoby vzdálené rány.

„Co je to?“
„Výbuchy. Směrem na západ od nás někdo spustil parádní ohňostroj,“ vysvětlil situaci mladík
„Je to snad…?“ vyhrkla dívka. Doufám, že je v pořádku.

Sasuke!
Leknu se tak, že padám z postele. To ho vzbudí.
„Co tu děláš?!“ Ptá se vyděšeně.
„No…počkej, potřebuju vymyslet výmluvu!“ Zarážím ho. Co mám sakra říct?
„Jo! To víš, jsem náměsíčná!“ Přesvědčuju ho svou, celkem i pravdivou, povídkou.
„Fakt? Asi víš, že ti nevěřím, co?“ Říká podezíravě.
„No, asi budeš muset, protože mě zrovna žádná výmluva nenapadá.“ Dodám naoko smutně.

Slnečné lúče mi pohladili tvár a zvuk Tobiho otravného budíka mi drásal ušné bubienky.
„Tobi, máš tri sekundy, aby si to vypol.“ zastonal som a prikryl som si hlavu vankúšom.
„Deidara-senpai, ale to vy ste chceli, aby som vás zobudil. Tak šupky-dupky z postele!“ vyskočil rezko Tobi a vypol budík. Mal pravdu, naozaj som som ho o to požiadal, ale prečo? Bol som opitý, alebo čo? S povzdychom som sa vyteperil z postele a zišiel dole do kuchyne.

- - -

V jeho modrých očích poprvé mohla vidět, co cítí. Byla jeho soupeř, nic víc, nic míň. To ne! Mohl to být kdokoli, třeba támhleten tlouštík. Holka s culíky na hlavě, prostě každý, kromě něj. Ramena se snížila, nehodlala však před ním projevit slabost. Pomalu její nohy začaly klesat po schodech, on radši přeskočil zábradlí, aby se nemuseli potkat.