Měj se tu pěkně, kamarádko!

Každému člověku se snad někdy přihodila jaksi podivná, zarážející, možná i šokující či neuvěřitelná událost, ze které se časem stala kultovní historka, přímo neopomenutelná součást zábavné a zcela nenucené konverzace během rodinných sešlostí. Takových osvěžujících zážitků TenTen zrovna mnoho v záloze neměla, a tak se nad situací, ve které se jednoho rána ocitla, lehce zaradovala, ačkoli nejedné dívce jejího věku by podobný zvrat v životě vehnal slzy do očí.
Mladá kunoichi trávila posledních pár týdnů v dezinfekcí zamořeném nemocničním pokoji v sektoru C s postelí přiraženou u okna, které už léta nepocítilo dotek mycích prostředků, a výhledem na rušnou konožskou ulici Potoční, na níž byste jakýkoli vodní tok hledali jen marně. Bylo jí sděleno, že její suchý kašel není jen obyčejná chřipka a hospitalizace je nutným opatřením, dokud se nezjistí původce nákazy. TenTen si musela těžce povzdychnout, když opouštěla komfort domova a manželovy náruče, ale stejně tak i chápala, že opatrnosti není nikdy dost. Na líbánky si totiž novopečení manželé vyjeli za exotikou, procestovali obydlené i liduprázdné oblasti, ochutnávali místní kuchyni a zároveň se svými turistickými aktivitami stíhali i šířit náboženství, kterému byli oba oddání. Už na zpáteční cestě si TenTen povšimla odmítavé reakce těla, která však neslibovala nic jiného než pár dní v posteli. Tudíž byla samozřejmě překvapená, když se o týden později vyskytla na nemocničním lůžku pod dozorem lékařů.
Onoho rána bylo ale všechno jinak. Tělo nebolelo, hlava netřeštila, nepociťovala ani stopy únavy a nechuť k jídlu jakoby docela vymizela. TenTen byla takovým zjištěním ohromená. Posledních pár dní si nemohla nevšimnout, s jakým soucitem na ni sestřičky pohlíží a o čem si šeptají, když si myslí, že pacientka spí. Z toho, co viděla, usoudila, že ji odepisují. Nejspíš byl celý špitál názoru, že už zůstane ve speciální péči po zbytek života. Že už se neuzdraví. Ostatně, nebylo se ani čemu divit. Každým dnem hubla a bledla, padaly jí vlasy a lámaly nehty. Oční bělmo jí zežloutlo a na kůži se jí místo od místa vytvořily každým dnem se zvětšující pigmentové skvrny.
„Paninko, tohle je úplně normální. Každej, kdo je tu dýl, ztrácí chuť do života, jó, to já už viděla mockrát!“ chlácholila ji doktorka na každodenní obchůzce. A TenTen tomu bezvýhradně věřila. Byla si více než jistá, že se její stav zlepší a konečně se zjistí, jakou nemoc to vlastně na těch cestách chytila. Když se tedy toho rána probudila celá čilá a nabitá energií, nikdo by jí nevymluvil, že to právě bohové vyslyšeli její mnohé modlitby.
Jakmile se ujistila, že bolest doopravdy ustoupila a nemá ani nutkání vykašlat plice, vylezla rychle z lůžka a zamířila si to rázně na sesternu, ukázat těm neznabohům, jaké zázraky plodí víra. Otevřela energicky zašlé bílé dveře a vítězoslavně se rozhlédla po dlouhé chodbě.
Většina těch již zmíněných výjimečných okamžiků, které zcela vybočují z našeho každodenního života, však začíná až překvapivě obyčejně – při skleničce saké, cestě do práce nebo i nákupu potravin. Stejně tak i TenTenin příběh odstartovalo jedno nevinné a zcela fádní otevření dveří.

Na chodbě nikdo nebyl.

Pohled doprava, doleva, opět doprava, promnutí očí, znovu pohled do obou stran. Ať už se dívala, jak chtěla, vypadalo to (a dokonce i znělo) tak, že TenTen je úplně sama. Což však nedávalo žádný smysl. S nově získanou energií hnědovláska opět vykročila a nahlédla do vedlejšího pokoje. Byl zařízený úplně stejně, jako ten, který až doteď obývala ona. Postele byly však úhledně ustlané, ani stopy po pacientkách, které zde ještě včera večer zcela jistě ulehaly ke spánku. Vedlejší pokoj byl k nerozeznání od předchozího. Sesterna také nenaznačovala přítomnost dalších lidí.
„Haló?!“ křikla TenTen nejistě. Adrenalin se jí rozléval po těle, ale ještě nehodlala panikařit. Rázovala si to ke schodišti do přízemí, kde se mimo jiné nacházela i recepce obsazená tlustou recepční bez jakéhokoli vkusu nebo hygienických návyků, na které už si TenTen chtěla nějakou tu dobu smlsnout a teď měla výbornou příležitost mladé dámě vyčistit žaludek.
Přípravu opravdu ostrého monologu však velice rychle zavrhla. Přízemí zelo prázdnotou, ticho na ni tlačilo ze všech stran, stejně jako prozatím iracionální strach, který se dral na povrch. Recepce nebyla výjimkou, stejně jako lékárna a čekárny. Ani na další hlasité 'haló' nikdo neodpověděl. Jediný zvuk vydával TenTenin rychlý krok po bílých dlaždicích a hlasitý dech. Po pár minutách, které se zdály jako pár vteřin, se TenTen rozhodla vrátit do pokoje za účelem žádným jiným, než si opatřit kus teplého oblečení a vyrazit do ulic Konohy.
Kdo by byl tušil, že prázdné chodby nemocnice mohou být tak stísňující a temné napříč bílému nábytku i stěnám. TenTen sama o sobě špitály dvakrát nemilovala. Bylo v nich přetopeno, jídlo chutnalo příšerně a k tomu ten zápach. Jak vůbec mohl někdo očekávat, že se člověk v takové díře zotaví? Odpověď byla jednoduchá. On to nikdo ani nečekal. Lidé s poukázkami na dlouhodobý pobyt byly většinou starci, kteří sem přicházeli bezbolestně zemří, což jim také silné dávky morfia umožňovaly. Nemohlo pak být divu, že se nemocničními prostory táhla morbidní nálada. To však pro hnědovlásku neplatilo. Její nezlomná víra přinesla ovoce.
TenTen se ven vydala pouze v pyžamu, sandálech a županu, který měla pověšený vedle postele. Byl už konec října. Den se zkracoval a od severu vanul ledový vítr strhávající barevné listí z korun stromů. Barvil tak šedivé ulice na zářivě oranžovou, žlutou a červenou, čímž tvořil šustivé podzimní koberce. Když TenTen otevřela vstupní dveře, udeřil ji do obličeje studený vzduch. Obloha byla pokryta vrstvou neprodyšných šedivých oblaků, které byly pro toto roční obdodí tak typické. K dívčině smůle se její situace ani po opuštění nemocnice nezdála o nic lepší, ba právě naopak. Jindy rušné ulice byly vylidněné, obchody zavřené, na náměstí se nenacházel ani jediný stánek. TenTen vykřikla další zoufalé 'haló' a po něm další a pak ještě jedno. Bez odpovědi.
„Oh, bože, prosím,“ promluvila sama k sobě, zatímco ji zima hryzala až do morku kostí. Prsty na rukách a na nohách už téměř necítila, ale nevěnovala jim nejmenší pozornost. Konoha ponořená do ticha byla to jediné, nač dokázala myslet. Co se jen mohlo stát? Jak ji tu jen mohli zapomenout? Evakuace celého města? Kvůli čemu? Na hrudi TenTen ležel obrovský kámen.
Jakmile si byla jistá, že v ulicích nikoho nenajde, okamžitě zamířila k sobě domů. Hidan tam na ni určitě čeká. Vždyť ten by bez ní přece neodešel. Celou tu dobu ji navštěvoval, byla si jeho věrností naprosto jistá. I kdyby šlo celé město, on by zůstal. Od té doby, co ho poznala, byla přesvědčená, že už nikdy nezůstane opuštěná. To by jí neudělal. Myšlenkami podobného rázu zaměstnala TenTen svou mysl a dala se do běhu. Silou vůle se snažila uklidnit třes, kterému se její tělo poddávalo. Uzdravila se, tak proč se muselo stát zrovna tohle?!
Když konečně dorazila k domku, který si s Hidanem koupili, nemohla sotva ani dýchat. Stačil jí však jediný pohled do potemnělých okenic, aby věděla, že ji doma nikdo nečeká. Dům byl prázdný. Nemusela ani vcházet dovnitř, aby to zjistila. Cítila to. A stejně tak cítila, že ani v žádném jiném domě nikoho nenajde, i kdyby křičela a plakala, bušila a zvonila, byly by to marné snahy. Ocitla se sama.
Posadila se na zem. Panika, bezmoc, zoufalství, beznaděj. Taky by se dal popsat stav, ve kterém se TenTen nacházela. Naprosté ticho však najednou protnul zvuk. Na dívku zapůsobil jako nůž zaražený do kůže. Projel každou buňkou její těla. Byl povědomý. Znala ho. Rytmický zvuk kovu zajíždějícího do hlíny.

Muž přezdívaný Hakahori si během své práce rád broukal. I toho rána si dobře naladěn pískal známou melodii a opřen o lopatu se díval na dílo, které stvořil. Kriticky jej sjel pohledem a s povzdechem musel uznat, že se mu práce znovu a opět povedla na výbornou. Dokonce i počasí bylo přesně podle jeho představ. Jednoduše perfektní konec října. Poslední den tohoto měsíce měl rád. Rok od roku se umělo právě toho dne stát něco neočekávaného.
Tmavá, prázdná díra v zemi s dvěma metry na délku a jedním metrem na šířku, které dominovala obyčejná obdélníková deska z bílého kamene, na které byla vytesána jen dvě slova. Opět se musel nad ironií života pousmát. S úsměvem na tváři se chystal Hakahori uklidit své náčiní a s pocitem dobře odvedené práce jít domů, v čemž mu zabránil ženský křik.
„Shikamaru! Ó můj bože, Shikamaru, oh,“ sotva lapala po dechu TenTen. Za běhu ztratila jednu botu, ale nemohla zastavit. Když slyšela ten zvuk, věděla přesně, kam jít. Shikamaru, kterého všichni přezdívali Hakahori, by přece nikdy z Konohy neodešel! To jí mělo být jasné přeci hned!
„Ale, TenTen, kampak se tak ženeš?“
„Shikamaru, probůh, kde jsou všichni? Ve vesnici nikdo - “ spustila dívka zadýchaně, bažíc po vysvětlení a ukonejšení. Téměř se rozplakala štěstím, když viděla starého známého. Teď už sama nebyla.
„Ale kdepak, TenTen! Všichni jsou přesně tam, kde být mají. Neboj se, všechno je tak, jak má být,“ pronesl klidně Shikamaru, zatímco si sundával rukavice a ukládal je do vaku, ignorujíc dívčino panikaření. „Zrovna dneska jsme si o tobě se Sasukem tak pěkně popovídali. Je to velká škoda, kamarádko, ale to už je život,“ pokračoval procítěně. Bylo mu TenTen nesmírně líto, přeci jen spolu vyrůstali. Rukou dívce pokynul, aby se postavila vedle něj.
„Co si o ní myslíš?“ zeptal se zadumaně s pohledem upřeným na jámu, vždy připraven na kritiku, aniž by čekal, že by oslovená cokoli odpověděla. „Sasukemu se líbí, to já už poznám na očích.“
TenTen byla zticha, přesně jak Shikamaru čekal. Velice hlasitě si vzdychl a lopatou, kterou měl v ruce, ukázal na náhrobek.
„Věřila bys tomu? To je ale vtip, co? Tohle je poprvé, co vidím tvoje celé jméno. Ach, ta ironie života,“ zopakoval svou oblíbenou větu Shikamaru a s dalším povzdechem se otočil k TenTen zády.
„Tak se tu měj, kamarádko. Zase se zastavím!“