Výroční sraz

Camelia

Em, nejsem si jistá, ale raději tě varuju, před možnou karamelizací Ale snad ne :-)

Slunce zapadalo, a přestože to doteď vypadalo na teplý den, tak teď už to bude jen horší. Teplota půjde k zemi jako kámen a on doufal, že touhle dobou už bude sedět u ohně.
Zívnul, protáhnul si ztuhlá ramena a pokusil se přidat do kroku. Věděl, že mu budou cvakat zuby jen, co slunce zapadne. Nechápal, proč to tentokrát padlo na tohle období, ale mohl si za to sám. Odložil to kvůli těhotné manželce, protože ji nechtěl nechat samotnou a pak zase kvůli dítěti. I když mu říkala, že to těch pár dní bez něj přežije, ale on se nemohl donutit k pohybu.
Proto se teď musel na začátku listopadu táhnout pryč z vesnice. Na jednu stranu se mu nechtělo a na druhou se moc těšil. Příště by to, ale mohlo být o něco blíž. Ale pochyboval, že mu to dovolí udělat v Konoze. Možná by se mohli domluvit na jiném místě než zrovna u toho divného stromu. Chápal to, jasně je to symbol jejich vítězství, jejich sjednocení a jejich svobody, ale je to sakra daleko.
Otočil se, aby se přesvědčil, že tam pořád ještě jsou – byli. Táhli se za ním jak smůla a on se jen taktak přemáhal, aby nezačal ječet, ale bylo by to trapné. Nemůže běhat po louce a řvát a nejspíš by mu to ani nepomohlo. Jen by byl za šílence. Navíc si byl docela jistý, že mu neublíží.
Konečně to uviděl. Tu polorozpadlou, seschlou, obří větev. Ulevilo se mu, protože slunce akorát zmizelo za obzorem, takže měl šanci dostat se do tepla dřív, než začne přimrzat k zemi. Přitáhl si plášť ještě víc k tělu, naposledy se ohlédl a zkontroloval svého společníka. Byla pramalá šance, že by mu někdo ublížil nebo, že by při pokusu o to nenadělal kravál. On neuměl být ticho. Jazyk měl skoro na zemi a jeho rychlost pohybu se snížila na polomrtvou tryskomyš. Jen zakroutil hlavou a dal se na slaňování do kráteru.
Oči mu zajiskřily, když uviděl vatru v plamenech. Šel pozdě, to věděl určitě, ale snad tam nebude úplně poslední. Minule se všichni šourali v rozmezí několika hodin.
„Jdeš pozdě,“ ozvalo se hřmotně, když se postavil k ohni a přistrčil k němu ruce.
„Ano, já vím. Omlouvám se, ale on chtěl jít pěšky,“ ukázal za sebe.
„Chápeme,“ ozvalo se zahučení a on zvedl pohled k ostatním.
„Ne, nechápete. Šestnáct let jsem ho všude tahal já. Není zvyklý chodit po svých. Už jeden den od vesnice si začal stěžovat, že ho bolí nohy a nenechal toho až do dnešního rána,“ hudroval rozčileně a protřel si spánky, protože ho z té představy začala bolet hlava. Bylo to s ním jak s malým dítětem. Jestli jeho syn bude stejně tak otravný, tak se asi zblázní. Začalo to bolavýma nohama a pokračovalo žízní a hladem.
Znovu se rozčílil, ale když se jeho společníci rozesmáli, tak se musel rozesmát taky.
„Rádi tě vidíme Naruto,“ řekl stále se smíchem tvor a naklonil se k němu.
„I já vás,“ kývnul blonďák a otočil se. „Kurama se snad brzo doplazí.“ A s ním i zbytek. „Chybí ještě někdo?“ optal se a rozhlédl se po okolí, protože jak se kolem něj míhali, tak si nebyl jistý, koho viděl a koho ne.
„Matatabi dorazila před hodinou – což nás všechny překvapilo, protože vždycky chodí pozdě a Son Goku a Kokuō loví něco k večeři. Takže už chybí jen Shukaku, ale ten vyrazil po hodině přemlouvání pro Gaaru,“ ozval se známý hlas a naklonil se až k Narutovi.
„Gyūki!,“ vykřikl potěšeně. „Kde je Bee?“
„Em“ zahučel Hachibi a rozhlédl se. „Myslím, že se snaží naučit rappovat Isobua, někde támhle,“ ukázal jedním chapadlem.
„Jsem tady,“ ozvalo se za ním vydechnutí a pak se země otřásla, když se Kurama zřítil k zemi. Ozval se smích bijuu a Hachibi do něj začal šťouchat svými chapadly.
Naruto se začal o svého přítele bát, protože Kurama na to nijak nereagoval, což se mu zdálo hodně divné. A pak Kurama švihnul hlavou a scvaknul čelisti okolo jednoho z chapadel. Gyūki sebou trhnul a vyškubl mu ho z pusy. Naštěstí mu ho Kurama akorát poslintal a nepoužil zuby a pak se začal smát hlubokým hlasem.
„Že vy dva se musíte pořád otravovat,“ nahnul se k nim Saiken. Kurama se nadechnul, že k tomu něco poví, ale naštěstí ho přerušil dusot a o pár minut později se k nim přihnal Shukaku.
„Hoj, Gaaro!“ zavolal na něj šťastně Naruto a Gaara na něj stočil pohled a zamrkal, jakoby mu až teď došlo, že se nachází někde úplně jinde. Svezl se ze zad obřího mývala a pak na Naruta rozpačitě zamával. Naruto se zasmál a na jeho tázavý pohled jen pokrčil rameny.
„Nechtěl jsi nikdy přijít, tak si pro tebe došel,“ řekl mu na vysvětlenou a Gaara se nakonec lehce usmál.
„Konečně jsme všichni,“ zaradovala se Matatabi a protáhla se.
„Jo, jsme tu úplně všichni,“ řekl Naruto klidně a ohlédl se. Nalepili se na něj cestou. Jeden po druhém a on cítil jejich pohledy v zádech. Neměl tušení, jestli o nich vědí i ostatní, ale na tom nezáleželo, protože se zastavili kousek od nich a tam stáli a zírali.
Když se na něj nalepil první, tak si toho ani nevšiml, ale čím jich bylo víc, tím byla jejich přítomnost hmatatelnější. Nebyl si jistý, co chtějí. Jestli se jen svezli cestou, nebo jsou zvědaví nebo to možná byla jen náhoda, protože na ně myslel. Znovu vrátil svou pozornost k bijuu a ignoroval Chōmei, která poletovala nad nimi. Son Goku se pokoušel o naporcování jelena a Naruto už teď bezpečně věděl, že si nedá. Kokuō se kolem nich prohnal a snažil se donutit k závodu někoho dalšího, ale ostatní bijuu si našli vlastní zábavu.
„Příště to musíme udělat jindy,“ ozval se Isobu a zašvihal svými třemi ocasy a ignoroval toho opičáka, který mu bubnoval na krunýř nějakou kostí.
„Ne!“ vyhrkl Naruto možná až příliš rychle a nahlas a všichni se na něj podívali. „Myslím, že příští rok, by to mělo být v tuhle dobu. Jsme tu totiž všichni a já chci vědět, jak jste se měli, co se za ten rok událo. Chci, abyste se tu potkali všichni,“ řekl a kladl důraz na poslední slovo.
„To přece můžeme i jindy, když je teplo. Nemám ráda tohle období. Je takové ponuré a smutné a…,“ zarazila se Matatabi, když hledala ta správná slova. „mrtvé.“ Naruto se bezděky otočil, aby se přesvědčil, že tam jeho společníci pořád jsou. Jejich obrazy se trochu zachvěly, když se planinou prohnal vítr, ale stále je rozeznával.
„Vzpomínat na mrtvé není špatné a nemusí být smutné,“ přidala se k nim Nanabi a přistála u hloučku. „Jako uvěznění démoni jsme to neměli lehké, ale nebyli jsme sami, i když jsme se o tom snažili přesvědčit. Oni zůstali s námi a musíte uznat, že to někdy bylo super a příjemné. Fuu se vždycky chovala tak nerozvážně a střeleně a vymýšlela hlouposti, že jsem se i já nad tím někdy pozastavovala. Vzpomínám si, že jednou se vzbudila uprostřed noci a dostala strašnou chuť na kaki. Vyplížila se z domu a šla nějaké najít a samozřejmě ji nenapadlo nic lepšího než se vloupat do zahrad Kamachi. Ta ženská má snad stopadesát let a je šílená. Na to jak je stará, tak má výborný sluch a navíc ráda háže shurikeny. Umíte si představit ten řev, když si nás všimla, jak jí šplháme po stromě. Fuu málem skončila s hvězdicí v zadku a bez kaki. Tu stařenu ani nenapadlo zjišťovat, koho se to pokouší zabít. Musím se přiznat, že i já měla strach a doufala, že Fuu konečně vezme nohy na ramena. Kamachi nás hnala přes celý sad a házela po nás všechno, co ji přišlo pod ruku. Fuu se odmítala vzdát svého ovoce a nalákala ji tak, aby po nás začala házet to zpropadené ovoce. Chytila tři, zdvořile poděkovala, což způsobilo další nadávky té seschlé rašple a konečně se dala na útěk,“ mluvila Chōmei a čím víc se nořila do své vzpomínky, tím víc zněla veseleji a veseleji. „Občas mi ty její hloupé nápady chybí,“ zakončila to nakonec. Pak sebou trhla a uvolnila se. Naruto viděl, jak se jen skoro viditelná postava přiblížila k sedmiocasému démonovi a položila na něj ruku. Pak se Fuu podívala na něj, usmála se a rozplynula se v dalším náporu větru. Nanabi se tiše zasmála a povzdechla si.
„Rōshi, byl strašně tvrdohlavý a vše muselo být po jeho. A já jsem takový v podstatě taky,“ ozval se Son Goku a přisedl si k ohni. Sepjal ruce a zhluboka se nadechl. „I když jsme spolu nikdy moc nevycházeli, protože jsem pro něj většinou byl jen věc a můj názor ho nikdy nezajímal, tak jsem jeho neústupnost někdy obdivoval. Jinchuuriki nikdy nebyli moc oblíbení a u nás to nebylo jiné, ale i když se na něj vrhli nepřátelé a měli velkou přesilu, nikdy ho nenapadlo se na to vykašlat. I když mu zlámali žebra, přerazili nos a plíce měl plné krve. Ani jednou ho nenapadlo se vzdát. Kvůli jeho tvrdohlavosti nás několikrát málem zabili, ale stejně tvrdohlavě se držel i života, takže jsme to dotáhli docela daleko. Možná kdybychom oba nebyli takový paličáci…,“ zarazil se a nechal větu nedokončenou. Stín se zamihotal a silná ruka ho zatahala za jeho dlouhé ryšavé vousy. Son Goku se ušklíbl a podíval se na Naruta ve stejnou chvíli jako Rōshi a oba na něj kývli.
„Yugito nesnášela horko,“ promluvila Matatabi a na nikoho se nepodívala, jen zírala před sebe. „Vždycky když stoupla teplota, tak se někam schovala, aby mohla být v klidu v chladu. Já slunce a teplo miluji, ale jí to působilo utrpení. Neměla ráda svou roli jinchuuriki, protože musela projít šíleným tréninkem, který nenáviděla. Nepřišlo mi, že bychom byly nějak dobří společníci, ale řekla bych, že jsme se respektovaly. Jednou jsme se vrátily z opravdu šílené mise. Málem tam zemřela, ale já ji dostala ven. Tehdy, když ji konečně pustili z nemocnice, tak vyšplhala na nejvyšší skálu a tam se posadila na slunce. Nastavila tvář paprskům, a i když to vedro nenáviděla, tak vím, že tohle udělala pro mě. Seděla tam na rozpáleném kameni a nechala mě si užívat to teplo, které jí prostupovalo pokožkou. Nikdy to neřekla nahlas, ale tohle byl její způsob jak mi poděkovat,“ vydechla a pak zavrněla, když ji Yugito zabořila dlaň za ucho a pořádně ji poškrábala. S každým dalším pohybem její mlhavý odraz mizel, dokud nezmizel úplně. Naruto viděl, jak se Gaara bezděky posunul víc k Shukakuovi a začal ho drbat zespodu na čelisti. Musel se usmát a pak zpozoroval další stín, který se vedle něj pohnul.
„Utakata mě neměl moc rád a na druhou stranu si uvědomoval, že k tomu nemá důvod. Bylo zvláštní vědět, jak se to v něm pere. Jedna jeho část mě chtěla nenávidět, ale ta druhá se zase snažila přesvědčit ji o opaku. Měl jsem rád jeho hudbu, protože to uklidňovalo moji duši i tu jeho. Jen seděl a hrál. Pro nás, pro naše duše, pro náš klid. Tehdy jsme vždy odložili rozpory a neshody. Vše obklopovala hudba a něco jako nukenin nebo jinchuuriki neexistovalo. Jen naše spojené duše. Někdy se přistihnu při tom, jak si broukám známou melodii. V těch chvílích mi chybí,“ domluvil Saiken a začal si opět broukat.
Naruto nevěděl, jestli to slyší nebo je to podvědomé, protože Utakata seděl pod ním a broukal celou dobu, co Saiken mluvil. Pak se usmál, opřel se o něj a vpil se do jeho těla.
Nastalo ticho a Naruto vnímal náladu, která se okolím šířila. Čekal, doufal, že i další budou touto atmosférou pohlceni, ale nikdo se ani nepohnul.
„Fajn,“ ozvalo se povzdechnutí a Kokuō přešel k ostatním. „O mrtvých jen dobře, co?“ podíval se po ostatních a pak si odfrkl. „Han byl parchant, to je fakt a ten šílený blonďák, který nás pronásledoval, byl snad ještě větší. Bojovali jsme, utíkali, znovu bojovali a zase utíkali. Na začátku se Han snažil jen o to, zachránit si svou holou kůži. Šel přes mrtvoly, bylo mu jedno, že ohrozí jiné lidi, jen aby se dostal daleko od těch Akatsuki šílenců. Byli jsme dobří, to nám nikdo nesebere, dařilo se nám unikat dlouho, ale bohužel Akatsuki byli lepší. Podařilo se jim nás chytit, spoutat a odtáhnout do nějaké hnusné jeskyně. Han byl vzteky bez sebe, pořád se snažil dostat pryč, utéct jim. Chtěl tam všechny pozabíjet, ale pak se jeho myšlenky najednou změnily. Ten sebestředný parchant bez špetky lidskosti, těsně předtím než zemřel, pomyslel na to, že musí utéct, abych mohl být volný. Jeho poslední myšlenky patřili mě a mé lásce k běhu a rychlosti. Doufal, že se někomu podaří mě z té proklaté sochy dostat, protože on to už nezvládne.“ Ostatní ho sledovali a mlčeli. „Když jsem byl konečně volný, běžel jsem. Běžel jsem daleko a dlouho a na chvíli zadoufal, že to viděl.“
Gobi dvakrát udeřil kopyty do ztvrdlé země, prohnal se kolem ostatních a rozběhl se co nejrychleji ke stromu. Han seděl na jeho hřbetu se vzpaženýma rukama, kterýma zamával a pak se rozplynul v náporu vzduchu.
„Yagura většinu času nebyl sám sebou, bohužel, a já mu nedokázal pomoci, ale když byl ještě malý, tak miloval ryby a mořské plody obecně. Dokázal jich spořádat hromady, ale pak do něj zapečetili mě. Poprvé jsme se setkali v podvědomí asi v době, kdy mu bylo tak devět. Poprvé tehdy viděl, jak vypadám. Musím přiznat, že jsme se docela pohádali, ale od té doby už Yagura nikdy nesnědl žádnou rybu nebo mořského tvora. Věděl jsem, že na ně má strašnou chuť. Několikrát jsem ho přistihl, jak nad nimi slintá ve výloze, ale už nikdy si žádného nedal. Přišlo mu to jako neúcta ke mně,“ zasmál se Isobu a zaškrábal ve hlíně. „Dokonce jsme spolu jednou za rok vyrazili k pořádné vodní ploše. Pokaždé jinam a on si to dokázal prosadit i v době, kdy ho ovládali. Teď jsem u vody každý den, ale chodívám se občas podívat na místa, kde jsme byli.“
Yagura mu opřel čelo o krunýř a jeho mihotavé tělo se zachvělo. Pak stočil pohled k Narutovi a zamával na něj. Naruto se jen taktak ovládl, aby mu zamávání neopětoval.
„Bee mluví ze spaní a i přitom rappuje,“ ozval se Hachibi do nastalého ticha a všichni se k němu otočili.
„Hej!,“ vyhrkl dotčeně Bee a ostatní se rozesmáli. Atmosféra, která ostatní ovládla, se skoro nezměnila, ale dostal teplejší nádech. Naruto viděl, že i přesto, že všichni zavzpomínali na lidi, kteří tu už s nimi nejsou a ne všichni s nimi měli dobré vztahy, tak se usmívali a jejich těla se uvolnila. Nevěděl, jestli si ostatní bijuu uvědomovali přítomnost svých jinchuuriki nebo je viděl jen on. Přišli s ním, nalepili se na jeho chakru a dostali se až sem a Naruto byl rád, že všichni odešli spokojení. Nevěděl, jestli se vrátí i příští rok, ale byl by za to vděčný. Zadoufal, že i ostatní o nich věděli. Spokojeně se usmál, když se hovor opět znovu rozproudil a v údolí se nesl jejich spokojený smích.
„Hej Kuramo a co ty?“ houkl na něj Hachibi a všichni se podívali na lišku, která celou dobu předstírala spánek. Kurama otevřel jedno oko a rozhlédl se po ostatních. Všichni ho sledovali a čekali, pak sklouzl pohledem na Naruta a vycenil zuby v úsměvu.
„Vždyť toho kluka všichni známe, je uřvaný, hlučný a nešikovný a donutil nás všechny se vzpamatovat. To jen díky němu tady teď všichni jsme a dokážeme se bavit bez toho, bychom bojovali. Navíc, já a ten kluk jsme zachránili svět, jakákoliv historka pokoří ty vaše a já nechci kazit tuto zajímavou chvíli,“ pronesl líně Kurama a zívnul. Naruto mu položil ruku na čenich a podrbal ho.
„Jídlo,“ zahlásil někdo v hloučku a okolím se rozlehlo šťastné burácení.