Postarej se o ni, prosím.

Najednou bylo ticho. Cinkání kunaiů ustalo, výkřiky utichly… zbylo jen ticho, které bylo téměř až nesnesitelné.
Otevřela oči a rozkoukala se, udivilo ji, že stojí. Byla v pokoji sama, vedle ní na lůžku leželo tělo překryté bílým prostěradlem, jen nehybná ruka napůl visela dolů. Chtěla vědět, kdo byl pod tím prostěradlem, proto udělala pár kroků. Zarazila se. Její kroky byly neslyšné a lehké, jakoby se ani nedotýkala nohama podlahy, přišlo jí to zvláštní.

„Akamaru! Dvoutesákový ničitel!“ vykřikl Kiba a ihned provedl se svým Akamaru útok.
„Je jich moc, musíme ustoupit,“ řekl Shikamaru. Jen tak tak uhnul nepřátelské technice.
„Pak selžeme v misi!“
„Radši selžu v misi, než abych vás nechal zabít.“
Prudká bolest jí projela tělem. Ihned pocítila vlhkost, nahmatala horkou krev řinoucí se jí z rány v břiše. Studený kov se vrátil, odkud přišel. Byl to nečekaný útok od ženy, která se schovávala v koruně stromu a vyčkávala na svůj čas.
„Sakuro!“ vykřikli oba mladí muži.
„Jsem v pohodě, jen teď potřebuju trochu času na léčení. Když se o ni postaráte, tak to bude fajn.“
„Kibo, Sakuro, vracíme se!“

Rukou si přejela po břiše, a když necítila řádnou ránu ani jizvu, vyhrnula si oblečení, aby se mohla podívat. Její kůže byla neporušená. Necítila žádnou bolest. Nezdálo se jí to?
Z chodby uslyšela kroky a hlasy.
„Naruto, přece to není tvoje chyba!“
„To já jsem ji pustil, Hinato, je to moje chyba.“
„Chtěla jít sama. Poslouchej mě už konečně!“
Kroky se zastavily a hlasy utichly, za okamžik se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Naruto, Hinata zůstala na chodbě. Chtěla mu dát čas.
„Naruto,“ vydechla Sakura, když Naruto vstoupil a uviděla jeho obličej. Jeho výraz byl plný bolesti, vzteku a smutku. Zavřel za sebou dveře a přistoupil k zakrytému tělu.

„Sakuro, ponesu tě. Není čas se teď léčit, musíme se jim ztratit.“
„Kibo, budu v pořádku, zvládnu to,“ usmála se a přeskočila na další větev. Nezvládla přistání, noha jí sklouzla. Kiba ji jen tak tak zachytil ve vzduchu.
„Neblbni, teď se nemůžeš vysilovat. Ztrácíš hodně krve, ten hadr už zase prosáknul, sakra! Vůbec to nevypadá dobře, tak se drž.“
„Kiba má pravdu,“ řekl Shikamaru. Vyhrabal z její lékárničky další gázové čtverečky a vyměnil je za ty prosáklé. „Jdeme.“

Naruto odkryl horní polovinu těla na lůžku. Sakura si zakryla ústa, když uviděla své nehybné bledé tělo. Byla překvapená, ale v klidu.
Narutovi se zalily oči slzami. Nebyla si jistá, jestli ze smutku, nebo ze vzteku, jelikož také křečovitě svíral pěsti a tisknul k sobě čelisti.
„Je to moje vina,“ procedil skrze zuby, „neměl jsem tě vůbec pouštět.“
„Naruto, já chtěla jít, není to tvá vina!“ řekla, ale on ji nemohl slyšet.
„Myslel jsem, že s Kibou a Shikamaru budeš v bezpečí. Měla to být snadná mise, večer byste se vrátili, mělo to být v pohodě. A teď jsi tady… mrtvá!“
„Kiba a Shikamaru za to taky nemůžou! Já nebyla dost ve střehu!“
„Kdybych tam byl, tak bych tě ochránil, jak jsem vždycky říkal.“
„Naruto…“
„Jak mu to teď mám říct? Jak to mám říct tvým rodičům? A co Sarada? Co mám teď dělat-ttebayo!“
„Naruto, jsi v pořádku?“ zavolala na něj ode dveří Hinata, „křičíš.“
„Až zjistím, kdo to udělal, tak se pomstím,“ zavrčel ještě a znovu přikryl tělo prostěradlem. Opustil nemocniční pokoj a Hinata ho následovala.

Chvíli si dávala dohromady vzpomínky. Šla na misi s Kibou a Shikamaru, opravdu to měla být lehká mise, ale pokazilo se to. Byli obklíčeni nepřáteli a došlo k boji. Bylo jich moc, nebyla dostatečně ostražitá a zasáhla ji zbraň ze zálohy. Ani nepostřehla, co to přesně bylo, ale bylo to kovové a na řetězu. Kiba ani Shikamaru nemohli nic udělat, vše se seběhlo tak rychle.
Poslední si z té mise pamatovala jen Kibův obličej. Něco křičel, ale neslyšela ho, potom už byla v tomto pokoji.
Sasuke, Sarada…
Došla ke dveřím a chtěla je otevřít, ale ruka jí projela na druhou stranu a tak skrz ně prošla. Zamířila domů. Chtěla vidět Sasukeho a Saradu. Tolik je chtěla vidět, že se rozeběhla.

Kus od domu viděla Naruta, jak odchází. Už mu to řekl, pomyslela si.
Prošla skrz dveře a zamířila do kuchyně, kde doufala, že ho najde. Byl tam. Seděl u stolu, ruce položené na desce stolu, nepřítomně zíral před sebe. Stejně jako Naruto, i on tisknul čelisti k sobě a křečovitě svíral pěsti. Zaskřípal zuby, prudce vstal, převrátil stůl i se židlemi a prodral skrze zuby vzteklý řev.
„Sasuke!“ vyjekla, ale on ji nemohl slyšet.
Prošel kolem ní do ložnice, kde na sebe hodil plášť, který byl přehozený přes pelest postele, poté si v chodbě vzal svá pouzdra na zbraně. Obul se, rozrazil dveře a odrazil se od země. Byl pryč.
„Sasuke!“ volala na něj. Běžela za ním, dostihla ho blízko brány, kde se na chvilku zastavil.

Chtěla se ho dotknout, zabránit mu v tom, co zamýšlel. Došlo jí, že se chystal pomstít, ale nechtěla, aby to udělal, aby se hnal za pomstou, jako tomu bylo u jeho bratra.
Opatrně mu položila ruku na rameno. Dala si záležet, aby se ho dotýkala, ale aby její ruka nešla skrz jeho tělo.
„Sasuke, prosím, nedělej to,“ zašeptala s nadějí, že by mohl pocítit její dotek.
„Sakuro…“
Slyšel ji? Cítil její dotek? Snažila se do toho doteku vložit co nejvíc lásky. Bylo možné, že by ji cítil?
Položil dlaň na své rameno a na okamžik zavřel oči. Obličej plný vzteku vystřídal lehký úsměv.
„Cítím tě, Sakuro.“
„Sasuke, nedělej to, prosím,“ prosila ho šeptem přímo do ucha. Doufala, že by ji mohl slyšet, když už cítil její dotek.
„Už jednou ses mě pokusila zastavit, když jsem opouštěl Konohu. Tenkrát jsem odešel.“
„Nechci, aby ses mstil.“
„Nevidím tě, ale cítím tvůj dotyk. Teď slyším i tvůj hlas. Sakuro, nech mě tě pomstít.“
„Nežeň se za pomstou, Sasuke. Nechci, abys to udělal, neopakuj to, co se dělo, než jsi zabil Itachiho. Chci, abys zůstal a postaral se o Saradu. Prosím. A řekni jí, že ji moc miluju.“
Povzdechl si a sklopil hlavu. Nemohl jí nesplnit její poslední přání.
„Dobře. Udělám to pro tebe.“
„Děkuji, Sasuke,“ vydechla úlevně a dotkla se svými rty jeho. Pocítil slabé zabrnění, znovu se pousmál. Potom už necítil ani neslyšel nic. Sakura uviděla bílé jasné světlo a vydala se k němu. Vypršel jí čas. Alespoň ho zastavila.

Vrátil se domů, svlékl plášť, odložil pouzdra se zbraněmi a vrátil kuchyň do předchozího stavu. Čekal ho nelehký úkol – oznámit to Saradě.
Když přišla domů, zavolal si ji k sobě. Sedla si naproti svému otci ke kuchyňskému stolu a čekala, co z něj vypadne. Všimla si, že nebylo uvařeno, umyté nádobí, jako vždy, když přišla k večeru domů, a že bylo kolem divné ticho.
„Sakura, tvoje máma, je…“ začal.
„Je mrtvá,“ dokončila to za něj. „Slyšela jsem, že nějaká mise byla neúspěšná, že Konoha ztratila kunoichi.“
Z její tváře nic nevyčetl. Nevěděl, co by teď měl dělat, co by měl říct, aby ji nějak utěšil.
„Moc tě milovala,“ řekl po chvíli ticha.
„Já vím.“ Vstala od stolu a zašoupla židli. „Budu v pokoji. Nechoď za mnou, prosím.“
„Dobře.“

Plakala tiše do polštáře, aby ji otec neslyšel. Nechtěla před ním vypadat slabě. Proplakala se až ke spánku, ve kterém viděla svou maminku.
Sasuke nemohl usnout. Ze zvyku napřáhnul ruku, aby k sobě přivinul Sakuru. Nahmátl jen prázdný polštář. V té chvíli ho konečně dostihl pláč. Ač by to nikdy nepřiznal, plakal jako malé dítě do polštáře, aby ho jeho dcera neslyšela. Nechtěl před ní vypadat slabě.