Zjevení dědečkovo aneb Ať žijí duchové!

16:59
V tomto čase, kdy se už začalo smrákat, protože podzim převzal vládu nad počasím pracovala celá vesnice jinak než obyčejně. On to taky byl zvláštní den. Den, kdy lidé mohou znovu uctít své milované, které během života pozbyli a doufat v rozhřešení, pokud ho ještě nedostali.
Tak se také stalo, že objemný Konožský hřbitov se lámal pod nečekanou tíhou tolika párů nohou, které chodily od hrobu k hrobu, zapalovat vonné tyčinky, svíce nebo jen položit květiny.
Tichým místem se ozývalo se všech stran trojité tlesknutí a pak minuta ticha, kterou si dopřáli pro myšlenku na zesnulého. Jenže i ta minuta byla nic, když na dotyčného myslíte po celý rok…

„Tohle jsou dneska poslední dokumenty k ukončeným misím?“ zeptala se žena, co zastávala tento úřad.
„Ano, poslední. Dnes jste si vedla opravdu dobře. Není ještě ani večer a pro tento den máme splněno!“ pochválila ji druhá žena, přebírajíc tyto podepsané dokumenty, putující do vskutku impozantního archivu.
„Shizune?“ Tsunade položila psací soupravu, založila ruce před ústa a čekala na její reakci. Ta přišla vzápětí.
„Ano? Mátě ještě nějaké přání?“ Shizune věděla, co jí na to dávná přítelkyně jejího strýce řekne. Bylo to tak každý rok.
„Pro dnešek máš padla. Jdi navštívit strýčka. Bude rád, jako dědeček.“ dodala vždy tajemně s velkým úsměvem.
„Jak si přejete. Omluvte mě, tedy.“ lehká úklona a Shizune byla pryč. V tichosti jak to uměla jen ona.
„Chybí mi. Tolik.“

O hodinu později přišla Tsunade do méně navštěvované části hřbitova. Ne, že by tady byli pochováni jen Hokagové, ona to byla část vyhrazena pouze pro klany. Senju část byla uprostřed. Uchihové měli napravo svůj kousek a nalevo se nalézali Hyuugové a pak dále ostatní klany…
Tuto část však navštěvovala už jen ona. Poslední z krve Hashiramovy. Takže měla jistotu samoty a soukromí.
Slunce již skoro zapadlo, přesto Tsunade nepotřebovala vidět na cestu. Znala ji až příliš dobře. Kolikrát se zde nachodila, když zemřel dědeček.
Velice rychle našla dědův náhrobek, hned vedle byla Mito a kousek za nimi odpočíval její prastrýc, Nidaime… pak tam byl i její bráška Nawaki!
Položila na dědův hrob sadu karet a velkou láhev saké. Poté všem zapálila jejich oblíbené vonné tyčinky, třikrát u každého tleskla, v mysli si všechny vybavila. Jak se smáli, brečeli a pak… zahnala kruté vzpomínky.
Posadila se na Hashiramův hrob. Pak jakoby nic rozdala karty na hru, kdyby ji viděla Shizune, už by pochybovala, zdali je Hokage ještě při smyslech. Následovaly dva mocné loky přímo z láhve, ovšem třetí doušek se ocitl v saké misce.
„Tak už vylez!“ pronesla Tsunade s třetím šálkem saké v sobě.
„Jsi sama?“ znělo to opravdu divně, náhrobek mluvil hlasem Hashiramovým!
„Ne, je tu celá vesnice! Zvědavá jak jejich bývalý vůdce vstává z hrobu!“ odpálkovala ho. Zakoulela očima a dodala trpčeji než měla v úmyslu: „Jsem tady sama jako vždy.“
„Tak se hned nečerti, Tsuna-chan. Víš, že jsem to tak nemyslel,“ hlas se snažil urovnat tuto situaci, aby nedej bože se něco nestalo s jeho posmrtným domečkem! To by nepřežil…
„Fajn, smíření, ale teď už fakt vylez! Připadám si jako cvok, co mluví s náhrobkem!“ řekla s dalším douškem.
„Dobře, spokojena?“ stalo se něco nevídaného! Náhrobek na vteřinku zalila záře a z ní se vyloupl Shodaime! Úsměv od ucha k uchu, dlouhé vlasy klidně ležely na jeho ramenou, na sobě měl neformální bílý oblek Hokageho, který tak s oblibou nosil. Takhle ho všichni znali zaživa.
Chtěl se posadit podle tradičního stylu, nohy pod sebe, ale pak nad tím mávl rukou a posadil se turka. To bylo lepší! I když… s tím jeho oblek malinko nesouhlasil. Jaksi poněkud více odhaloval jistou část… zlostně vstal a odněkud ze záhrobí si vytáhl židli a s úlevou se na ni posadil. Tsunade to všechno sledovala s pobavením. Div nevyprskla smíchy.
„Ano, jsem. Teď už ano.“ zalykala se smíchy od toho jak Hashirama bojoval s oblečením i po smrti.
„Nesměj se! Jsi stejně škodolibá jako Mito, taky mi to pořád předhazovala jak horkej brambor! Grrrh!“ postěžoval si své vnučce. „Kdybys nosil to, co máš, tohle by se ti nedělo!“ Parodoval zdařile hlas Uzumaki Mito s úšklebkem, ovšem to neměl dělat.
„Já to slyšela! Nemysli si, že když si byl Shodaime, tak si jediný duch!“ vložila se do toho jeho žena.
Tohle už Tsunade nerozdýchala. Propukla v hurónský smích. Smála se tak, až jí tekly slzy a bolelo břicho.
„Vidíš, i Tsu-chan se ti směje!“ Mito si založila spokojeně ruce.
„Ne, směju se vám dvěma! Tolik let po smrti a kočkujete se pořád!“ nejhorší záchvat smíchu měla za sebou, přesto jí neustále cukaly koutky rtů. Kapesníkem si utírala uslzené oči.
„Co je to tady zase za kravál? Ani vykoupat se už člověk v klidu nemůže! Jak jej někdo neustále vyrušuje! To je drzost! Tohle si nenechám líbít!“ najednou tu byl i Nidaime!
„Nezlob se, prastrýčku, ale to já se smála prarodičům. To víš, oblečení,“ řekla spiklenecky a na jedno oko mrkla. Pochopil.
„Cože? Vy se pořád kvůli tomu hašteříte?“ protočil očima, rozhodil ruce a zase zmizel se slovy: „Jako puberťáci.“
„Tomu se říká bratrská podpora,“ odfrkl si naštvaně.
„Viď?“ rýpla si Mito. Tentokrát to byla ona, kdož spiklenecky mrkl na Tsunade.
Už ani nepila saké. Bylo jí tak dobře. Štěstí se jí rozlévalo tělem. Brněly ji prsty. Stačilo, aby je na okamžik viděla. Tuto výsadu však měla jen jednou ročně, kdy se duše vracely ke svým milovaným, ať už z jakýchkoli důvodů. Přesto jí to muselo na rok vydržet.
Vždycky si na tento večer vzpomněla, kdy jí přepadl smutek, že ze všech milovaných, počítala i Dana s Jiraiyou, kteří nepokračovali na její cestě životem, nikdo nezbyl. Měla Shizune, tolika podobna Danovi, až to bralo dech… aspoň co se povahy týče.
„Tak už se nehádejte, jste přece vážení lidé.“ Tsunade se musela ovládat, aby to řekla s co nejvážnější tváří.
„Fajn, ale omluvu ode mě nečekej! Naomlouvala jsem se zaživa dost a dost!“ Mito nekompromisně trvala na svých slovech.
„Ani já! Bohatě mi to stačilo s Madarou! Ty jeho věčné výmluvy a blbé kecy, viď? Strašpytle jeden!“ neodpustil si tyto dvě poslední slova zařvat k místu, kde ležel Uchiha Madara. Dalo by se říci jeho Nemesis. Naštěstí dostal rozum a neobjevil se, loni to nedopadlo dobře. Poprali se tady jako malí kluci. Bušíc do sebe hlava nehlava. Jak rány padaly, padaly i nadávky a kletby na toho druhého. Ještě, že nic neponičili. Jinak by Tsunade měla, co dělat s vysvětlováním, proč je hřbitov napadrť. To by bylo to nejmenší…
Z jejich úvah jí vytrhl další známý hlas! Nawaki!
„Ségra!“ vrhl se pomyslně do náruče. Byl duch, takže by jí prošel, což pro oba nebyla milá zkušenost.
„Nawa-chan, jak to jde s těma dvěma? Od desíti k pěti, což?“ usmála se na něj starší sestra.
„Ani mi nemluv, loni po té bitce měla babička co dělat, aby uklidnila dědečka. Ten se chtěl pořád prát, tak s ním babička statečně bojovala, použila proti němu i toho ducha démona! Tos měla vidět jak ho spražila! To bylo něco! Pak chudák děda trucoval a s nikým nechtěl mluvit!“ sděloval velice ochotně informace na své prarodiče, když věděl, že zabít ho za to nemůžou!
„Já tě…!“ Shodaime dostal nachovou barvu od rozčilení z té potupy, co mu uštědřila Mito. Zase!
„Já vím! Zabiju, ty jeden smrade! Má to háček, mrtvý jsem už dlouho, dýl než ty starochu!“ Vyplázl jazyk, hodil po něm kunai a zmizel za smíchu. „Nechytíš mě, želváku!“
„No počkej zajíci! Uvidíme, kdo se bude smát naposledy!“ Poté taky zmizel. Zůstala tady jen Mito.
„Já vím, jako děti, ale musím ti říct, že tohle bylo opravdu naposledy, kdy jsme mohli sem. Již je to dlouho, co jsme po smrti a Shinigami-sama si žádá své duše. Je mi to opravdu líto. Celý rok jsem přemlouvala Hashiramu, aby ti tento fakt sdělil on, copak mě ta hlava skopová někdy poslechl?“
„Je to nutné? A co Dan? Jiraiya?“ ptala se Tsunade s pocitem, že zase všechny ztrácí. Znovu.
„Dan-san tu bude ještě jeden rok a Jiraiya-kun tady bude do té doby, dokud ty nepřejdeš k nám.“ Bylo to.
„Holomci! Nemáte už čas! Ještě hodinu!“ Houkla Mito k náhrobkům.
„Prosím, já nechci, abyste mě opustili. Ne takhle a ne znovu! Už to neunesu!“ rozeštkala se Godaime.
„Ale ano! Vždyť máš na starost celou vesnici! Máš Shizune a Naruta, vím, že Naruto pochází od mé rodiny. Žij tak, abys ničeho nelitovala,“ řekla Mito, naklonila se ke své vnučce, lehký dotyk rtů na čelo a Mito byla pryč.
„Nezapomenu,“ slzy si nacházely cestičku. Tohle nezvládne. Vypila na jeden lok zbytek saké. Bylo to o trošku lepší.
Po Mito přišel Tobirama. Pohlazení na tváři. Poslední úsměv… ještě kousek a smutek ji porazí.
Následoval Nawaki. „Odvahu ségra! Si přece kunoichi a bojovnice! Velké holky nepláčou!“ Pusa na rty, odběhl, stačil zamávat a zbyl tu už jen děda. Milovaný.
Tsunade neměla daleko ke zhroucení. Další ztrátu unese jen těžko.
„Když ti bude nejhůř, vzpomeň si vždycky na mě a na tato slova. Nejsme daleko, jsme docela blízko, tak blizoučko jak jen můžeme být tvému srdci. Mám tě moc rád, moje první vnučko, moje pýcha.“ Hashirama se naklonil, lehce ji objal, dal pusu na vlasy, přesně tak jako když byla malá. „Prohrává jen ten, kdo nic nevsadil.“ I on zmizel.
„Miluji vás všechny. Nezapomenu. Nikdy.“ Nevěděla, kde se v ní vzala ta síla, otřela si slzy, karty tu nechala pro dědečka, sbalila láhev s miskou a pevným krokem odkráčela.
S jejich odkazem ve svém srdci.