Rudá je vina, žlutý prach

Osmileté výročí na konoze ^^:

Bohužel prošvihnuté o pár dní, šetřené dle špatných propočtů až na 16. příští středu. Za těch osm let tady se mi stala spousta věcí a nechci poznámku zbytečně protahovat, proto jen: Jsem ráda za všechny, které jsem díky konoze mohla potkat; setkala jsem se s mnoha úžasnými lidmi. A vůbec našla skvělé místo. Proměňovalo se dobou, lidé odcházeli, přicházeli, vraceli se... Ale pořád je skvělé. A vážím si, že můžu tvořit jeho maličkatou část. Je to jen internetová stránka, vím, ale strávila jsem s ní a lidmi z ní tolik času... a proto tvoří i nezapomenutelný kus ve mně, ačkoliv se dál bude měnit a kdoví jak. Naučila mě toho hodně, především líp psát. Dala mi i spoustu úžasných čtenářů, čehož si opravdu považuju a vždy budu. Prostě... díky, konoho

Padají.

Znovu padají.

Padají dolů, padají a padají, jsou zkroucené a ztrouchnivělé, zkroucené jako prsty nějaké stařeny, která jimi už sotva hýbá, stejně tak zažloutlé, zrudlé a hnědé, žluté jsou, žluté padají a padají a děti si v nich hrají, kopou do nich, vyhazují je nad hlavy a nechávají je znovu padat, padat na ramena, na oči, do očí, do očí.
(Bože, padají!)
Do očí, do očí, do očí. Mám je všude a všude klesají úplně, úplně stejně. Až se otočím -
Padají a ony výskají, a je to jako by podzim nebyl se svou přehlídkou ztrácení listí dobou smrti, ale dobou radosti, dobou her a nadějí.
Jenže ono stále padá, padá dolů, zkroucené a suché, šustící a hnijící na zemi. A celé to je doba smrti a rozkladu.
Až se otočím, uvidím, jak ve spirálách víří vzduchem a blíží se k zemi, uvidím, jak je rozfukuje vítr, jak se odráží ve výlohách obchodů, a uvidím, hlavně uvidím -

(Bože, padají!)

Stojíš tam. Mezi nimi, uvnitř nich i okolo a já vím, že stojíš a oni, že ne.

Někdy, ach, bože, někdy mám chuť spadnout spolu s nimi.

/

Dusí mě prach z našich společných fotografií, prach usazený za celý dlouhý rok, který se mi zdál jako pouhá hodina, minuta, jako jedno krátké parné odpoledne strávené na hřišti s bandou v rudých a žlutých tílkách, s bandou navzájem se překřikujících děcek, co tak nadšeně hrály na honěnou v malých, směšných týmech. Dusí mě
(dusíš mě)
a kýchám při oprašování, při bázlivém, vykupujícím oprašování v tuhle určenou roční dobu, protože teď musím – musím každý den – a jindy je nevnímám, ignoruju a vytěsňuju z paměti. Ne tak dobře, jak bych chtěla a ne tak dobře, jak by mohlo jít, ale vytěsňuju, hraju směšnou, malou hru v mrazivém pokoji, sama po žlutém koberci dovnitř a v rudých pantoflích pryč. Sakra, pryč!
Nestavím ti oltářík (ach, bože, já ti ho postavila), nestavím a nebortím, jen oprašuju, oprašuju, jak musím a mám.
Jak mi velí povinnost. / Jak mi velí svědomí. Proč ho máme a proč se ho neumím zbavit?
Asi tím doufám v odpuštění, ve smazání celé té strašné, hrůzyplné věci, která se stala a která se stává dál, s periodickou pravidelností a šílenou úmorností. Víš, doufám. V to, že až se otočím -

Zvoní, zvoní zvonek u dveří a já se neotáčím k neumytému oknu, ale tisknu se k dřevotřísce a kukátkem prosím sousedku o... pomoc-účast-bezpečí-radu-lítost? naději.
Jenže v cukru, co si přišla vypůjčit, obě žádnou nenacházíme.

/

Počítám kapky na okraji vany, vany, co je plná horké vody a nutí moji kůži se barvit do ruda, vypadá to, že počítám kapky na jejím okraji, ale doopravdy počítám roky, jedna, dva, tři, čtyři, pět, už jsou to roky
(jedna, dva, tři, čtyři, pět)
roky, po nichž následuje šestý, šestý jako ten, kterým ses chtěl stát a který mě nutí se bát, že sis pro svůj titul přišel, protože už stejně nezáleží na čísle, po pětce jsi někde měl následovat i ty a já se bojím, že si pro něho už konečně kráčíš. Kráčíš a je ti tentokrát úplně jedno, kudy to bude.
Přes koho to bude.
Kráčíš a mně se pod nohama začíná otřásat žlutá zem.

/

Začínám tě cítit čím dál tím víc, jenže se to liší od minulých let, nějak děsivě, mrazivě liší a já se směšně točím po malém pokoji a hledám, kde bych se schovala
(kde se schováváš)
a našla mír.
Kála jsem se tolik let a tolik let oprašuju naše společné předměty, naše blednoucí, zažloutlé obličeje orámované rudou, ach, bože, proč já pitomá jsem tehdy musela najít zrovna červený, planoucí rámeček pro naše naivní, krásné vzpomínky plné modré a zelené, vzpomínky plné stromů, zpívajících ptáků, ztracených koček a plujících mraků.
Mám... nárok.
Mám tolik věcí, které křičí tvojí přítomností, ječí a ječí, nahlas, nepřetržitě, vždycky celý tenhle nekonečný, hnusný, mrtvý měsíc. Mám tolik... zloby, strachu, bolesti a žalu.

Víš. Je mi to líto.

/

A ty – ty to víš. Nebo alespoň jsi tehdy jednou věděl.

/

Už je v půlce, odtrhávám další list z kalendáře a musí mi stačit nešťastné mačkání papíru do kuličky, směšné, malé potěšení z jeho odhození do žlutého koše, jenže i tohle malé potěšení kazí velké rudé číslice ukazující datum, ukazující, že ještě ne, že tě tu ještě budu mít. A dnes se po letech ptám (tiše a stydlivě, aby mě snad ani vlastní srdce neslyšelo), jak dlouho tentokrát?

Smějí se mi, že jsem zase zhubla a ptají se, jak to dělám, že takhle na podzim vždycky pohubnu, jestli mi zima nedělá dobře, Moegi je jako návštěvník ledových pustin, hihi a haha, to jsme se nasmáli, víte, kolik potřebuje člověk k přežití v mrazech? a povídejte, povídejte, nevíme, krafají a dál si mě nevšímají, za což jsem vděčná a pomalu mizím za svým stolem v oddělení výzkumu protijedů. Už nikdy nemůžu do terénu.
A už nikdy nepozdvihnu kunai, natož proti nepříteli.
Hokage to ví a Hokage to chápe. Co nechápou ostatní, s tím už nic nenadělám.
A co nechápeš ty -

/

Budím se a jsem zvyklá na probouzení se v tuhle roční dobu, kdy za okny padá všechno to prokleté listí dolů, padá, padá, i ve snech mi padá do očí a přikrývá mi je žlutou, zatímco se mé ruce barví doruda a tvůj obličej siná podložený kupou toho nesnesitelně barevného, podzimního listí.
Nemohlas za to, říkáš a já vím, nemohlas za to, říkají i Udonovy oči a já vím, pořád vím, jenže najednou... najednou cítím, že mé ruce už nejsou rudé kvůli tvé krvi, ale kvůli vině, která mi do nich nějakým zvráceným způsobem natekla (čí, čí sakra vině?) a, a... Nevím.

Jako bych přestávala vědět, tehdy a hlavně teď, čím dál tím víc přestávala a stávala se -

Vidím tě. Jak čas měsíce postupuje, vylupuješ se ze skla, z jakýchkoliv skleněných tabulek, které mě během dne provázejí a vystupuješ – ale kam? Je to jako bys byl před nimi a zároveň ne, zároveň se ztrácíš a rozpíjíš. Mizíš.
Jenže to jediné, co doopravdy teď vím a čím jsem si jistá, je, že rozhodně nemizíš pryč. Ode mě.
Vidím to.

Vidím ti to v podivně lesklých očích. Chceš. A dostaneš.

/

Padají.

Znovu padají.

Padají dolů, padají a padají, jsou zkroucené a ztrouchnivělé, zkroucené jako prsty nějaké stařeny, která jimi už sotva hýbá, stejně tak zažloutlé, zrudlé a hnědé, žluté jsou, žluté padají a padají a já do nich dnes spadla, spadla ochromená hrůzou z toho, co jsem spatřila ve výloze zelinářství, z toho, co jsem spatřila v -

Jako bych přestávala vědět, tehdy a hlavně teď, čím dál tím víc přestávala a stávala se -

Padají.

Znovu padají.

A já nedokážu vstát, až mi teprve pomůžou, nějaký muž v dlouhém kabátě se sehne. Slečno, nestalo se vám něco, slyším ho, nachladnete, jste v pořádku, a tahá mě nahoru, zase zpět nahoru, kam bych měla patřit a odkud... Mizím. Já. A ne ty.

Začínám chápat. Začínám vědět.

/

Když jsem si pyšně kupovala svůj malý byt, měl být oázou klidu v mém neustále uspěchaném životě, ne, nikdy jsem se nedokázala zastavit a nikdy jsem nechtěla, ale teď vím, že jsem se zastavila už dávno, už před pěti lety při prvním bodnutí do tvé hrudi – při tvé první návštěvě o rok později – to moje srdce to bylo, které se ten den zastavilo, protože jsem tam měla stát já, měla jsem dodržet formaci a neskočit -

Měla jsem já a neměls ty, jenže jsme to udělali naopak a teď, teď je to asi pořád ještě naopak, ještě pořád se nemůžeme smířit. Lítost, honí mě lítost. Honí a vždycky bude (žádný mír, žádné nesmyslné nároky, žádné pokání).
A bojím se myslet na to, co vyhnalo z věčného klidu tebe.

Bojím se.

/

Blíží se konec měsíce a já se stále snažím ignorovat veškeré plochy, veškeré předměty, v nichž bych se mohla spatřit.
V nichž bych tě mohla spatřit, šedého a kalného, bezvýrazného, rozplývajícího se, jako by ses topil, ale to nejsi ty, to já se topím -
Přestávají se mi smát. (Ne)vím důvod.

U pokladny se na mě letmo podívá usmívající se prodavačka a trvá jen pár vteřin, než se ztuhle znovu obrátí, aby si potvrdila, co viděla poprvé. Je to, jako by jí ten úsměv někdo rychle seškrábl špachtlí z obličeje.

Když mi praskne žlutý sáček a rozkutálí se po zemi rudá jablka, nikdo mi už nepomáhá.

/

Doufala jsem, že až se otočím, neuvidím tě. Už nikdy. Já vím. Za to mi nemůže být odpuštěno.

/

Nedokážu – neumím se na sebe podívat do zrcadla. Je to jako... jako by se mi ztrácely vlastní rysy, tak známé kusy tváře mizí, voskovatí a tuhou, zatímco se nové nějakého neznámého (znáš, znáš, moc dobře znáš) člověka vtírají na jejich místo.

Už totiž chápu.

Nemůžu se dívat na svoji tvář a
-------------------------------------------nevidět se
----------------------------------------------------------tratit se
-------------------------------------------------------------------------odcházet.

Jako bych přestávala vědět, tehdy a hlavně teď, čím dál tím víc přestávala a stávala se – ne, já se stávám! - tebou.

.