Voda a led a sníh

Dětská ručka si hraje s koulí studené vody a potom plesk a au a ta kůže bude rudá a nebude to z chladu, ne, vlastně bude pálit a voda se rozprskne po zemi a on ublíženě vzhlédne (mami, proč?) a to malé dítě to neocení, ale ta koule byla perfektní metaforou jejich života a obě uměle udržované bubliny jsou – ne, už nejsou nic, jen louže na zemi, protože ON stojí ve stínu a vidí - a myslí si, že vidí.

Slzy a smutek a druhá zrada; ta první byla její, její lež a… a on nedokáže ani mluvit, jak moc je vyděšený a raněný a ohromný, nepopsatelný žal a nechápavost a zmatek mu prostupují celým tělem jako severní vítr a konečky jeho prstů jsou jako rampouchy a jeho krev se kouzlem změnila v led… ne kouzlem, jako… jako schopností Kekkei Genkai, tak se tomu zlu říká. Schopností jeho… ne. Dáví se a zatíná rampouchy do kůry stromu, o který se opírá a zavírá oči před zasněženou krajinou, protože pohled a samotná myšlenka na vodu a sníh a led se nedá přežít ale zavřená víčka neposkytují žádnou útěchu a ta slova ta rozplesklá bublina je v jeho… všem.
Ale nakonec musí vstát a ignorovat ledov- ignorovat pot, který mu lepí košili k tělu. Nakonec musí vstát a jít a ne za svou rodinou, ne tam, kam patří – ne tam, kam už nepatří a nikdy nepatřil, protože oni nikdy nepatřili. Oni byli špatní, jeho (ne jeho, TA) žena a (to) dítě - ne, musí jít za zradou, kterou přebije jejich zradu, musí… musí tu hrůzu skončit.

Miluje je. Ach, jak jen ji miluje, tu krásku s velkýma tmavýma očima a obličejem ve tvaru srdce, dlouhými vlasy, kterými se milionkrát probíral. A jeho, toho chlapce s bledou pletí a tváří, která slibovala být snad ještě daleko krásnější než tvář jeho matky; téměř dívčí půvab, který u chlapce působí téměř nepatřičně – ale jediný pohled těch čistých očí a člověk mu nedokáže nic vyčítat. Nic. Nic. Nic…
Ani ty nejkrásnější oči s nejdelšími řasami na světě nesmažou tuhle výčitku.
Stejně je nevidí, protože přes vlastní slzy nevidí vůbec nic; jen záblesky čepelí vyleštěných jako letní hladina jez- ne, jako zrcadlo, a bolest a křik, její strach a prosby a je to rychlé a je to věčné a ona se vůbec nebrání a je to dobře, protože ta monstra jsou mocná a oni vědí, co dokážou, protože vzpomínka na vesnici rozervanou na kusy těmi… těmi nepřirozenými stvůrami a jejich válkou nikdy neroztaje. Je to dobře protože to je snadné a je to špatně, protože je to tak neskutečně těžší. A potom je mrtvá a na vteřinku, kratičký moment je ticho a potom se ozve řev jako nic, co kdy zažil, horší než prosby ženy, kterou pojal za svou, řev raněného zvířete, žalostný a bolestný a nevěřícný a toužící po zázraku, které už nejsou, po probuzení – ale oni pro něj mají jen spánek. Spánek… Upustí nůž a zacpe si uši, protože tohle nedokáže, ne jeho, ne Hakua, ne-
Někdo vytáhne dřevěnou hůl a jeho malý chlapeček bude ubit k smrti dřevěnou holí… v šoku padne na kolena a má bláznivé nutkání vraha zastavit ale ne, ne, ne, proto je zavolal, je to správné, je to nutné, musí ochránit mír za každou cenu, i za tuhle, už žádné masakry, už žádné boje, jen tenhle.
A pak se náhle místnost nepřirozeně ochladí a muži křičí a je konec-

Není to konec.

Když se… probudí? Ne, on nespal. Když si uvědomí, že je při vědomí, už není ve Sněžné vesnici. Všude je ale sníh a-
Nic.

Když se probere znovu, vidí Hakua. Bezděčně odstoupí a srdce se mu rozbuší a on se zběsile rozhlédne kolem a hledá nějakou-
Temnota.

Je noc a on slyší vzlykot dítěte a ten zvuk a ten tvar ležící postavičky schoulené do sebe zná, protože ho poslouchal celých sedm let. Haku. Instinktivně přikročí.
„Haku?“ zavolá a jeho hlas zní divně, podivně dutě a chlapec vůbec nereaguje a on natáhne ruku a… a ucukne, jako by místo chladného vzduchu nahmatal oheň.
křik
krev
bublina vody a dětská ruka
facka.
Kekkei Genkai
blyštivá hladina jezer a rampouchy
vodaledsníhkrevnenenene
Vítr (severní vítr) mu hučí v uších a jeho existence znovu přestane.

Nemá pojem o čase, ale chlapcovy vlasy se mu zdají mnohem delší, než… než byly, když je naposledy pohladil. Matně si pamatuje na záblesky… pořád mizí a znovu se objevuje a vždycky tam je on a nikdo ho nevidí a neslyší a pak… zmizí. Nevnímá proces mizení, jenom po probrání ví, že před vteřinou tu nebyl, jako by jeho existence byla člověk, který strávil příliš dlouho ve tmě a trvalo mu, než dokáže na delší dobu udržet otevřené oči na prudkém světle. Mrk sem a mrk tam. Být a nebýt.
Nechápe.
A…

Svět znovu zamrká a tentokrát trvá celé dny, než znovu zmizí. Cítí se… ne silnější, ale tak nějak víc tady.
A je pološílený hrůzou a zmatkem a žalem.
Zemřel. Ví to. Pamatuje si led a chlad a vlhko a jekot a rozmazanou malou postavu, která byla jeho synem a její krev a bublinu vody a plány a dřevěnou hůl…
Jeho plíce se ve skutečnosti nesnaží lapat po drahocenném vzduchu a jeho srdce nemůže vyskočit z hrudi, protože žádnou nemá, ale jejich stín nebo představa nebo co to je očividně věří, že můžou a snaží se o to a ještě se to zhorší protože tamhle je Haku a klečí ve špíně s nataženou rukou a najednou přistoupí nějaký muž a hodí mu minci a nečekaně ho s úšklebkem jemně pohladí po tváři a v tmavých chlapcových očích se mihne stín strachu a ucukne a je náhle chladněji? A-
Mrk.

Zabere to stovky dnů. Možná roky. Přesně neví, protože málokdy má možnost měřit čas jinak než pohledem na syna a podle počasí… a. Ale občas uplynou týdny, dokonce měsíce, než nastane zkrat a on zmizí.
Jeho existence si zvyká na novou formu. On ne. Zkusil křičet až do ochraptění, zkusil pohnout věcmi, zkusil upoutat pozornost lidí, zkusil prosit všechny bohy a zkusil a zkusil a zkusil všechno.
Ale pořád je tady. S ním.
Sleduje ho, bloudícího po ulici, hledajícího krásu ve špíně. Sleduje ho, jak se s obdivem naklání ke květinám a jemně hladí okvětní plátky s drobným melancholickým úsměvem. Sleduje ho, jak se otáčí k rostlině zády a bloumá vesnicemi, městy a chce zemřít protože netuší, proč a jak žít.
Sleduje ho, polomrtvého zimou a hlady a v tu chvíli stín jeho mozku vypne a zapomene a on ho chce obejmout, jako když byl malý a měl zlé sny a spával v jedné posteli s ním a s maminkou. Chce se vrátit v čase a znovu usednout k večeři a spokojeně houpat dvouletého synka na koleni a krájet teplé jídlo na malé kousky, které dokáže rozkousat a nakrmit ho a se smíchem utírat jeho pobryndanou bradu a hřát se pod láskyplným pohledem své milované, normální manželky. Ale to všechno byla jenom iluze.
Sleduje ho a něco se v něm svírá, protože on nechce, aby to dítě trpělo. Nechce jeho bolest, chce jen aby… přestal. Nebyl. Sleduje ho, jak do dlaní chytá sněhové vločky a s dětským úžasem zkoumá jedinečnost každého kousku ale sám tu krásu nevnímá protože voda a led a sníh a kdyby ještě měl žaludek, tak by vyzvrátil jeho obsah: a ano, za chvíli Haku zavře oči, soustředí se a v dlani mu sedí nová dokonalá, nádherně se třpytící, špatná a nepřirozená vločka. Věc, která by neměla existovat, stejně jako její původce.
Sleduje ho, svého syna, svou nepovedenou oběť a svého vraha a touží po jeho smrti. Ne z nenávisti, ne… z pomsty. Jeho syn je nebezpečí, toť vše. Jeho syn je vrah a monstrum a jeho zodpovědnost. Možná proto tady pořád je. Je to trest. Druhá šance. Obojí.
Jenže neví, co má dělat. Nedokáže komunikovat, nedokáže hýbat věcmi. Nedokáže zabíjet. Nedokáže lidi varovat. Dokáže jenom existovat. K čemu je dobrá pouhá existence?

Sleduje ho, jak potká tu zrůdu, toho vraha a on chlapce zkroutí, roztaví a uková z něj nástroj. Haku bojuje a zabíjí a sbírá květiny a češe si vlasy a miluje krásu a dospívá a učí se a zabíjí a zabíjí a leží ve sněhu a mluví o jeho překrásné čistotě a zabíjí a žije a existuje pro něj, pro Zabuzu. A jeho otec chce křičet a vzlykat nad špatností toho všeho, nad vyplněním jeho nejděsivějších představ, chce utéct a nemůže, protože není kam, protože je k té ledové kreatuře připoután a poprvé cítí nefalšovanou nenávist k tomu klukovi a nenávist ke světu, který tohle dokáže stvořit. Ale na té divné, slepé lásce, urputné oddanosti, kterou syn cítí k tomu ninjovi, je něco dětinského, něco čistého a opravdového a o to je to horší, protože v jádru ví, že kdysi ji vzbuzoval i on a… je mu zle, když vidí svého sirotka slibovat tomu vrahovi věrnost za každou cenu – a ta cena bude vysoká - je mu zle když, vidí tu zvrácenou kombinaci čistoty a bezohlednosti, kterou jeho syn je.
Miloval ji. Jeho matku, svou ženu. A miloval jejich dítě a stejně se je pokusil zabít, protože to bylo správné. Ale Haku si z té noci odnesl jen potřebu milovat slepě a bez podmínek.

A pak ho sleduje umírat a ono to bolí a je to úleva a je to… je to oživená definice hrůzy.
Jsou tam další tři děti a dva dospělí. Ninjové, všichni tři. Používají své schopnosti jakoby nic, a… nevidí, jaké zlo to je. Nevidí, co si na sebe dobrovolně vzali. Mluví o tom, jak chrání jakéhosi stavitele mostu a tváří se jako hrdinové a ochránci a to není pravda, protože to oni, ninjové, ničí země a vesnice a rodiny. Ten dospělý mluví o tom, jak těžké muselo být Hakuovo dětství, protože v malých vesnicích, navíc v zemi sužované občanskou válkou, to lidé s Kekkei Genkai neměli lehké, protože je lidé vnímali jako monstra a mluví o nich jako o hloupých, zaostalých vesničanech a ten tmavovlasý chlapec s sebou trhne, jako by to nevěděl a… a on taky.
A bojují a on viděl ta stvoření bojovat a umírat již mnohokrát, ale tohle je jiné, tohle je plné citů. Muž poodhrne masku a jeho oko je nepřirozeně rudočerné a on je jeden z nich, jeden z těch s Kekkei Genkai a později i ten bledý chlapec s černými vlasy probudí tenhle… tenhle Sharingan. Další zrůdy.
A potom… potom jeho chlapec umírá. Je zasažen koulí vody blesku a… a položil se mezi Zabuzu a toho šedovlasého a… a je konec.
Zrůda se o něm vyjadřuje chladně, ledově a lhostejně a on… on je v šoku. Haku je mrtvý. Mrtvý.
Muž s brýlemi se chystá pohrdavě kopnout do jeho těla, ale zabrání mu v tom. Děje se mnoho věcí a on je vnímá jen napůl.
Mrtvý. Jeho přání, smysl jeho existence se naplnily a on sleduje, jak šedovlasý muž s očividně těžkým srdcem (jeho vrah!) mu jemně zavírá oči, téměř s otcovskou něhou. Tojemojemísto. A světlovlasé dítě křičí, křičí o tom, jak Haku zrůdu miloval a jak mu byl oddaný a jak dělal vše pro něj a copak ho jeho smrt vůbec nezajímá?! ta slova patří zrůdě, patří, ale on je slyší, jako by kluk křičel na něj a… tak to není. Tak ne!
květiny, které šestiletý Haku pyšně přinesl matce a oba okouzleně počítali okvětní plátky
zpocená tvář a polibek na její čelo, protože mu dala něco drahocenného
křik novorozeněte
první krůčky a první slovo
vítrvodaledasníh

Sleduje bezvládné tělo a… neví. Je to správné. Hrozba je pryč. Je to jeho syn.
Bylo mu pouhých patnáct let.
Zrůda vstane a obrátí se proti svému pánovi a zemře. Zemře pro vzpomínku na sněhového chlapce, na nástroj, který ho miloval a zemře s přáním být pohřben vedle něj a oni mu vyhoví a co to je? Co se to děje?

Uplynou dny a týdny a měsíce a on truchlí a šílí. Bez kotvy v podobě syna bloumá světem a může jít kam chce. Chce do světa po, do záhrobí s milovanými, k kterém mluvil Zabuza ale už ví, že to pro něj není. On ten svět měl a zničil ho.
Nedokáže mluvit, nedokáže hýbat předměty. Dokáže jen existovat, neviditelný a nehmotný.
Nedokáže se posunout dál, nedokáže konat: dokáže jenom učit se a litovat, protože nic nového mu nepřináší žádné možnosti, není to nic než další zdroj bolesti. Nedokáže aktivně být ničím jiným než tím, čím je a malý hlásek mu říká, že možná přesně to se měl naučit: můžeš co můžeš a nemůžeš co nemůžeš a nedostaneš na vybranou, jsi to, co jsi. Ale co jsi? Součet svých schopností? Něco jsi dostal a co když je na tobě, co s tím uděláš a jeho žena se rozhodla to zahodit a žít normálně. Ale když se dozvěděl, kdo doopravdy je, nedal jí šanci, nedal jim šanci, rozhodl, že musí přestat existovat, rozhodl o tom, že nebudou, rozhodl se vzít jim všechno. Rozhodl, že oni jsou svými schopnostmi – něčím velkým, něčím nebezpečným, něčím, co by dokázalo rozdrásat svět. A teď někdo rozhodl za něj, někdo mu vzal všechno a určil mu cestu a učinil jej něčím malým, něčím bezmocným, něčím, co dokáže jenom sledovat. A možná v tom byla nějaká spravedlnost, možná to bylo zrcadlo (zrcadlo! Možná, že Haku nedědil pouze po matce…) jeho vlastní volby, odebrat jim právo na existenci a být proklet existencí věčnou.
Ne, to zase není fér – nerozhodl to on, rozhodly to desítky a stovky očí, které ten svět rozdrásaný viděly a prázdné školní lavice a mokrá hlína na hrobech a přesvědčení, že to už bylo pryč a když se ukázalo, že nebylo, tak muselo být. Rozhodlo to, co znal a co zažil a co ho učili.
Chtěli jenom mír. Udělali, co museli. Nebylo to hezké, nebylo to dobré, bylo to kruté, ale bylo to správné a on tomu musel celé ty roky věřit, nebo by ztratil poslední zbytky příčetnosti.
Ale teď… teď se naučil pochybovat a to ho děsí.

Dětská ručka si hrála s koulí studené vody a velké tmavé oči zářily nadšením a úžasem a nevinností a nikdy, nikdy by nikomu neublížily, ne z vlastní vůle – nebo ano? Byl nástrojem války, byl ochotným nástrojem, byl ztělesněním otcova strachu - ale ne ty ostatní děti a ten šedovlasý muž a desítky lidí, které potkal.
A ta voda se rozprskla o zem a chlapcova tvář pálila a matčino srdce se zlomilo ale bylo to celé špatně: měla se rozlít o jeho tvář a probudit ho, měli mu vysvětlit, měli mu ukázat, měli ho naučit, měli žít jinde a v jinou dobu, měli, měli, měli…
Žádný z nich už nežije a co se stalo, se stalo. Jeho syn je pryč a nežil dobrý život a neměl dobrou smrt, ale zemřel milován a to chtěl.
A on je tady a není.