Soukromý učitel

Modrý štiplavý dým ho obklopil a on jen stěží potlačil kašel. Svraštil obočí a nakrčil nos. Stále mu něco unikalo. Byl tak blízko, ale oblak neočekávaného plynu, který se rozptýlil po místnosti napovídal, že ještě v cíli není. Přimhouřil oči a sledoval záškuby v koutu místnosti. Testovací objekt nula osm tři šest dostal křeče prakticky v okamžiku, kdy se k němu kouř dostal. Evidentně byl toxický. Orochimaru se ušklíbl a ohlédl se k další kóji, nula osm dva pět nehybně ležela na podlaze. Smrtelně toxický.
Hbité tahy štětcem zaznamenaly průběh pokusu i s jeho překvapivým výsledkem. Skutečně byl na správné cestě. Kdyby ne, nestál by tady jen s mírným pálením v plicích. Znovu se zamračil. Popudilo ho, že ještě stále nebyl zcela imunní vůči všem jedům a toxinům. Nezabilo ho to, ale ani to nebylo jisté. Rozmáchlým gestem doplnil chemickou formuli o zavrhující kříž a obrátil list v tlustém zápisníku. Vlastně to bylo fiasko! K čemu je mu nový druh toxinu, když podobných má celý notes? Pokus se naprosto nezdařil a k tomu se ještě musí postarat o další dvě těla. Tento týden se zaokrouhlil na rovných deset obětí. Úsečně pohlédl na tři prázdné a dvě bezcenné kóje. Byl čas pro nový nábor.
Přešel temnou místnost a z police vzal ohmataný svitek čítající seznam možných adeptů. Samotáři, bezdomovci, zbyteční a bezvýznamní. Zoufale bezvýznamní chudáci, kteří jsou dobří akorát v umírání. Nicky vřeštící bolestí a směšně žadonící o život tak ubohý, že ani nemá cenu času, který s nimi ztrácí. Odroloval notnou část svitku, aby se dostal k seznamu jmen, které doposud nebyly přeškrtány a zarazil se. Někdo prošel kolem jedné z jeho chakrových pastí. Bude mít návštěvu a ať je to kdokoliv, teď není vítán.
Zabouchl za sebou dveře a spěšně probíhal úzkou temnou chodbou. Další chakrová past ho ujistila v tom, že se nezvaný blíží. Zrychlil. Po pár minutách už vybíhal točité schody, aby za sebou vzápětí přiklopil poklop v podlaze a opět ho zamaskoval koberečkem z bambusových vláken. Přiskočil ke knihovně, která byla spolu s malým stolkem jediným nábytkem v minimalisticky zařízené místnosti, a sáhl po v kůži vázané knize. Když ji rozevřel na náhodné straně, ozvalo se zaklepání.
„Studuji,“ odtušil stroze, ale to už byly dveře dokořán.
„Ty studuješ pořád, Orochimaru.“
„Vzdělání a touha zdokonalovat se je nezbytnou součástí života shinobi,“ netrpělivě zaklapl knihu a doufal, že ho tím vypudí.
„Jsem rád, že to zmiňuješ,“ bodře se usmál Jiraiya a jemu náhle došlo, proč ho tak neomaleně vyrušuje.
„V žádném případě,“ utrousil nevzrušeně a znovu nalistoval náhodnou stranu, do které se s hraným zájmem začetl.
„Dneska nemá kdo zaskočit. Bude to jen pro jednou.“ Orochimaru vzhlédl. „Nebo možná do konce týdne. Při nejhorším.“
„Ne.“
„Přece nechceš nutit senseie, aby si pro tebe došel osobně,“ domlouval mu.
„Ne, to jistě ne,“ zařadil knihu zpět mezi ostatní a pomalým krokem vyšel za svým týmovým partnerem. Se dvěma mrtvolami v podzemí byl Sarutobi-sensei ten poslední, koho by chtěl ve svém domě uvítat. Menší zlo bude tedy vyhovět jeho pošetilému přání.

„Je to tamhleta třída.“ Ukazoval prstem na dveře na konci přeplněné chodby. „Hodina začíná za tři minuty. A já musím běžet na cvičiště, děcka na mě už určitě netrpělivě čekají!“
Znechuceně se za ním ohlédl a razil si cestu skrze nízký dav malých žáčků. Nicotný potěr před ním uskakoval a jeho znovu udivovalo, že někdo s nimi ochotně ztrácí čas dobrovolně. Jiraiya si k sobě dokonce nechal připoutat vlastní tým a s radostí krní na podřadných misích, aby se těm jeho břemenům náhodou něco nestalo. Patetické. Obdobně politováníhodná je i Tsunade s tou svou absurdní snahou o zbytečné reformy. Poslední z jejich výstřelků byla speciální hodina pro nadané, kterou si vyškemrala u senseie. Těm několika málo vyvoleným předávala své znalosti protijedů. Ve své bezbřehé naivitě se zřejmě domnívala, že se tato děcka dostanou k míchání nějakého lektvaru dříve, než padnou s shurikenem ještě za pasem.
Štítivě se dotkl kliky a vstoupil do třídy, která na rozdíl od zbytku akademie byla tichá a strnulá. Bez zájmu sjel pohledem hrstku vyžlat rozesetých po celé třídě. V první řadě na něj napolo ohromeně a napolo tázavě hleděla Tsunadina chráněnka. Tupá holka bez nadání, kterou Tsunade protěžuje z hloupého sentimentu. Snad s podobnou pečlivostí nevybírala i ostatní své studenty. Orochimaru v to ale nedoufal. Nicméně upoutaly ho hluboké rudé oči patřící tmavovlasé dívce u levé zdi. Jistě byla z klanu Yuuhi, který proslul jemnou manipulací chakry. Pak tu bylo i několik Uchihů a kluk vzadu v rohu, který nemínil odtrhnout svůj zrak od okna ani kvůli nově příchozímu, byl jistě syn Bílého tesáka. Přece jen se možná mezi tím ostatním plevem nějaké to nadání najde.
Nechápal ale, proč si je vůbec Tsunade vybírala. K čemu, když tíhu zodpovědnosti jako vždy neunesla a většinu školního roku stejně strávila zabíjením svého talentu v podřadných špinavých kasinech. Tahle údajná elita byla pak přehazována mezi suplenty, kteří většinou o protijedech nevěděli ani to, že je pro jejich umíchání třeba znát povahu jedu, natož aby byli schopní svou tupost předat těm ubožákům před nimi. Dnes je dostal na krk on. Nestál o to, nestál o celý tento přiblblý školský systém. Neměl na něj čas a rozhodně na něj nehodlal plýtvat svým umem, ale ta dvě bezduchá těla v jeho laboratoři mu nedala na vybranou. Nechtěl riskovat a proto se dnes poprvé postavil za katedru.
„Kde jste skončili s Tsunade?“ sykl místo pozdravu, když zběžně prolistovával amatérsky psané poznámky, které našel v mezeře pod vrchní deskou stolku.
„Naposledy jsme brali...“ okamžitě se chopila slova Shizune, ale byla umlčena.
„Ptal jsem se, co jste dělali s Tsunade, ne čím jste zaháleli naposledy.“ Zhnuseně hleděl na zmatené tvářičky listující svými chaotickými poznámkami. „Dost!“ ukončil marné počínání. „Začneme.“
Přistoupil k dlouhému stolu plnému laboratorního skla a z úložného prostoru pod ním vytáhl osm pečlivě vybraných lahviček, které vyskládal na desku stolu.
„Ty,“ ukázal na brunetu s fialovými ornamenty na lících sedící vzadu, která se okatě dožadovala poznámek syna Bílého tesáka.
„Já, sensei?“ pípla Rin nesměle.
Orochimaru se otřásl. Tak ponižující oslovení.
„Přistup,“ nakázal jí a k jejímu štěstí okamžitě uposlechla.
Postavila se mu po bok, jak jí posunkem naznačil, i když pravda v uctivé vzdálenosti a neodvažovala se mu pohlédnout do mrtvolně bledé tváře, raději si prohlížela lahvičky, které připravil.
„Namíchej protijed,“ pokynul rukou k aparatuře a o pár kroků ustoupil.
„Jaký?“ podivila se dívka.
„Pokud to nevíš, vypadni. Pro ty, co nedokáží vyřešit tak jednoduchý problém, tu místo není.“
Třídou to zašumělo a Rin se plaše chopila první skleničky. Přečetla nahlas její etiketu a dala ji napravo. Druhou skleničku postavila vedle ní a třetí pak nalevo. Takto roztřídila všech osm chemikálií a levou stranu čítající tři lahvičky odsunula ještě více stranou.
„Byl to chyták, do protijedu na tokarijský jed tohle nepatří.“ Pohlédla na Orochimara, ale ten jako by jí nevěnoval pozornost. Nesměle se usmála a odzátkovala první lahvičku ze zbylých pěti a pečlivě z ní odměřila potřebné množství. K nazlátlé tekutině přisypala trochu bílého prášku z další a chtěla směs zakápnout zelenkavou tekutinou z lahvičky třetí.
„Ne!“ zakřičela Kurenai a postavila s v lavici. „To je kyselina!“
Rin s sebou polekaně škubla a potřísnila si zápěstí. Třídou to opět zašumělo a Orochimaru se neochotně připravoval na další protivný jekot bolestí. Nedočkal se ho. Rininy oči se zalily slzami, ale místo výkřiku si jen zkousla spodní ret tak silně, až jí po bradě stékal tenký pramínek krve. Odložila lahvičku s kyselinou a volnou ruku přiložila k naleptané.
„Tsunade tě přece jen něco naučila,“ podotkl, když se zaujetím sledoval zelenou zář její chakry. Její statečnost na něj udělala dojem a fakt, že se kvůli drobné rance nehroutí a naopak si dokáže sama pomoct, ho potěšil. Orochimaru se usmál. Tahle holčička si právě vysloužila soukromé doučování.