Super Sestry 40

Tokime : Sakra, bolí too. Nechci bejt měkota a říct to nahlas nebo jen usyknout, když mě Sasuke při skocích pevněji chytne, ale bolí to víc než obvykle. Oči jsem nechávala zavřené, byla to taková moje jistota. Nechtěla jsem vidět ničí soucitný pohled, to bych potom už nevydržela zadržovat tu bolest. Ale vždyť je to jenom jedna rána, tak proč to tak bolí?... Jed? Byl na té kataně jed? V hlavě mi proběhla celá ta část, kdy se k mému břichu přibližovalo nablýskané ostří. Nepoznám to, navíc jsem byla myšlenkama někde jinde, má hlava nereagovala na útok, ani si nijak zvlášť nepamatuje zbraň, která mě zasáhla.
„Jak se cítíš,“ promluvil náhle Sasuke. Byla jsem zaskočená a prudce otevřela oči, jakoby mě někdo probudil, vyrušil při duševním klidu. Viděla jsem jeho obličej. Nebyl smutný, ani jako obvykle moc tvrdý, ale cítila jsem z něj naštvání, bolest a možná i slabost. Zvláštní vidět ho takhle.
„Nijak extra,“ vrátila jsem mu. Pousmál se a znovu nasadil svou známou tvář.
„Na,“ Sunai mi podala katanu, která mě takhle zřídila hned po první ráně. Bylo jasné, že mi jí podává proto, abych zjistila, že je na ni jed, ale to jsem teda až tak vidět nepotřebovala. „Máš v sobě jed, musíme ho co nejrychleji dostat ven, Sasori by si s tim určitě poradil, jenže ten už jaksi nežije, takže až tě dostanem do úkrytu, někdo se o tebe bude muset postarat,“ ... No jistě, jen si machruj, že jsi hned postřehla jed na tý podělaný kataně.
„Pein se o to postará,“ zapojil se Juugo. Téměř jsem zapomněla, že je s námi... Rychle jsme se blížili k úkrytu, až mě to překvapilo. Zanedlouho jsme stáli před otevírající se bránou. Už jsem si chtěla oddychnou, že se tady o mě konečně postarají, ale nešlo to. Měla jsem zvláštní pocit. Pomyslela jsem na nepřítele, ale při pohledu na Sasukeho klidnou tvář jsem se té myšlenky okamžitě zbavila. Jenže za necelou vteřinu jsem mizela ze Sasukeho náruče. Jakoby si mě vzala vichřice. Když jsem se konečně zorientovala, už mě nedržely Sasukeho ruce, ale ruce toho muže z předtím. Ostatní okamžitě zbystřili a vražedně se na muže zaměřili. Ten hajzl, co ještě chce? Chce mě snad dorazit? To se nemusel tak namáhat nebo mě měl spíš rovnou rozsekat na kousky, teď už mu tu příležitost nedám
„Chidori,“ vyvolala jsem ve své pravé dlani blesky a v tom samém okamžiku usykla bolestí, jelikož se ozvala rána v mém břichu.
„Hou, hou, hou,“ pevně sevřel mou pravačku a chidori se vytratilo.
„Co to?“ začala jsem se cítit slabě, připadala jsem si jako kus hadru, který se musí nechat vést ostatními, jelikož nemá sílu na to, aby se sám pohyboval. Nedokázala jsem ani pohnout s levou rukou ve které teď spočívala jeho katana, stačil jen menší pohyb a měl jí v hrudi, ale neměla jsem na to prostě sílu.
„Kdo jste?“ zeptala jsem se tiše a znaveně. Pouze na mě smutně pohlédl a okamžitě nasadil vážný pohled k ostatním.
„Chidori!“ křikl Sasuke a rozběhl se k nám.
„Raikiri,“ ozvalo se vedle nás a rány obou protivníků se střetli. Oba dva od sebe odskočili a chvíli se pozorovali.
„Sasuke...“
„Kakashi-sensei, heh? Vůbec jste se nezměnil,“ řekl Sasuke.
„Ty jsi se změnil až moc,“ vrátil mu. Vedle nás v pravo se objevili další tři ninjové. Chtěla jsem se bránit, chtěla jsem pomoct, ale moje tělo bylo bezmocné. Jakoby ve mně nezbyla ani kapka energie. Musel to způsobit ten... jak že se jmenoval?... Yoru?...
„Myslím, že to by stačilo,“ promluvil právě příchozí Pein. Aniž bych ho okem zahlédla, už jsem letěla vzduchem pryč od ostatních. Byl vážně rychlí. Nedivím se, že to Sasuke nepostřehl. V patách nám byli i jeho ostatní spolubojovníci... všechny jsem si je pečlivě prohlédla. Hned vedle nás se držel ten maskovaný, kterého Sasuke nazval Kakashim, jen... kdo to je?.. Ale rozhodla jsem se nad tím neuvažovat, byla jsem vyčerpaná a jenom přemýšlení mě unavovalo.
„Co s ní je?“ zeptal se už zmiňovaný Kakashi.
„Pokud vím, znáš techniky našeho klanu,“ vrátil mu Yoru.
„To ano, ale pokud jsi použil Zeijakuna, nemělo by to na ni působit. Pokud vím, na členy klanu to nefunguje,“
„To není tak úplně pravda... Nepůsobí to jen na ty, kteří zdědí schopnosti klanu. Vypadá to tak, že Tokime naše vrozené schopnosti jaksi přeskočily,“ smutně na mě pohlédl. Poslouchala jsem a snažila se porozumnět, jenže moje hlava byla v jednom kole, byla jsem ráda, že vůbec něco semtam pochytím.
„Možná je to dobře,“ pohlédl na mě bělovlasý ninja.
„Asi ano... Ale jak vidíš má to i své mouchy. Musí okamžitě do nemocnice, což není zase výhodné pro mě,“ zasmál se. „Bohužel, budu muset do Listové,“
„Ale ta technika jí nijak neohrožuje na životě nebo ano? Pokud vím, shrnutě řečeno, to protivníkovi znemožní útok,“
„Shrnutě řečeno,“ zasmál se a zrychlil... „Ne, tak úplně...“

U úkrytu...
„Copak jí nezachráníme?“ zeptal se naštvaně Sasuke.
„Kdyby jsme se rozdělili a obklíčili je, byli by v pasti,“ zapojila se Sunai.
„Ne... můj plán totiž vychází líp, než jsem vůbec čekal. Teď musíme jen vyčkat až se vrátí ostatní,“ promluvil kdosi zevnitř úkrytu hlubokým hlasem.
„Až se vrátí? Plán?,“ nechápala Sunai a podle pohledů ostatních ani oni neměli páru o čem dotyčný mluví.
„Řekněme, že pár jedinců z naší organizace se právě vítá s Konohou,“ ze stínu uvnitř vyšel Tobi. „A myslím, že to bude velice zajímavé,“ zasmál se.

Meshiki : Být pořád v nemocnici je vážně pruda, navíc za mnou skoro nikdo nechodí. Neji má misi s ním i pár ostatních a co ti další? Nejspíš maj svých starostí dost... nebo se na mě prostě vybodli. Vzápětí jsem slyšela menší ránu, která přicházela zvenčí. Posadila jsem se a zkoušela postavit na nohy. Při mém snažení mi kdosi vběhl do pokoje a vyskočil na okno. Byla to dívka s dlouhými tmavými vlasy, staženými do dvou culíků, s kterými si teď pohrával větřík. Nejspíš chtěla vyskočit ven, jenže se na mě ještě dramaticky podívala a neudržela rovnováhu. Několik jejích zvuků při pádu tomu dodalo ten správný vtip. Rychle se postavila.
„Moc se omlouvám, nechtěla jsem sem takhle vtrhnout, jenže mi přišlo, že oknem to bude nejkratší cesta ven,“ usmála se.
„Pokud pospícháš, neměla bys teď místo povídání běžet?“ podívala jsem se na okno.
„Sakryš, v tom byl sarkazmus? Jenom jsem se omluvila,“ zkřížila ruce na prsou. „Klíďo jsem mohla,“ stoupla si opět na okno. „tákhle vyskočit a ani se neom..,“ špička nohy jí sklouzla po kraji a tmavovláska padala dolů.
„Sakra,“ zaklela a držela se za okraj římsy. Netrvalo to dlouho... o pět minut později..... a vyšplhala se zpět dovnitř.
„Jo přesně takhle jsi mohla klíďo píďo skočit,“ zasmála jsem se.
„No fajn, klidně si ze mě utahuj, ale tohle je opravdu vážný, takže jestli jsi co k čemu, tak pojď se mnou,“ chytla mě za ruku a táhla k oknu, aniž by zjistila jestli tedy vůbec k něčemu jsem.
„E-ee,“ zavrtěla jsem hlavou. „Půjdeme dveřma,“ pomalejším krokem jsem zamířila ke dveřím a ona vedle mě.
„Jsi tady nová?“ zeptala se.
„Ne tak úplně,“ najednou jsem si vzpomněla na Tokime. Pokud jsem někde byla nová, bylo to vždycky s ní.
„Proč jsi vlastně v nemocnici?“
„Řekněme, že i svojí vinou, ale nejlepší termín pro to, jsou nervy,“ zasmála jsem se.
„Aha, no ale neboj, brzo si tady na to zvykneš, lidi jsou tu skvělý a určitě si u nich vypěstuješ autoritu a důvěru. Samozřejmě pokud budeš dřít a zesílíš, respekt se dostaví,“ usmála se.
„Budu si to pamatovat,“ Proč jsem jí neřekla, že zde jsem už přes rok s menší pauzičkou u Akatsuki a navíc, jestli tady ona byla dřív něž já, jak je možné, že mě nezná. Byla na tak dlouhou dobu pryč? A proč jí neřeknu, že s lidma zde vycházím a silná vcelku jsem.
„Teď když nad tím tak uvažuju, neměla bys tady radši zůstat, pokud to bude něco závažnějšího, mohla by ses poranit, už teď vypadáš dost křehce,“ začala se strachovat.
„Neboj, nějak to zvládnu,“ ujistila jsem ji.
„No dobrá, ale kdyby něco, utíkej,“ mírně se uklidnila a pokračovaly jsme chodbou.
Byla zvláštní, na pohled milá, ale jak jsem zjistila také vznětlivá a malinko neohrabaná. Ale teď? Místo toho aby se nervovala s tím, jak jdu pomalu, se tváří klidně a křehce. Byla přibližně stejně vysoká jako já, možná centimetr, dva vyšší, ale nejspíš starší. Světle hnědé oči působily vznešeně se spoustou moudrosti, velice mě na ní zaujaly. Černé triko s dlouhými rukávy, ale těsně pod prsa ji velice dobře tvarovalo postavu k tomu tmavě modré tříčtvrťáky s černým pouzdem na levé noze a okolo pasu ruzné minibaťůžky s věcmi pro boj. To triko bylo opravdu hezké, síťovina, která byla od konce trika dolů, vypadala skvěle a dlouhé rukávy vytvářely zároveň i rukavice daloby se říct. Opravdu pěkný kousek, nejspíš bych si měla také koupit něco nového. Prohlédla jsem si svůj super starý outfit. U vchodových dvěří jsem se k ní obrátila.
„Meshiki,“ natáhla jsem k ní ruku.
„Ayano... Ayano Mitarashi,“ potřásla si se mnou. Mitarashi? Ona je příbuzná s Anko? Jak je možný, že jsem si jí dřív nevšimla?
„Nějaký problém?“ zkoumavě si mě prohlédla. Nejspíš jsem se netvářila zrovna nejlíp.
„Kdepak,“ zamávala jsem rukama před sebou a vyrazily jsme za hlukem...
Spousta ninjů mířila k bráně, a tak jsme se tam vydaly i my. Jen jsem nechápala, co se vlastně děje. Někdo napadl vesnici? To by byla přece hloupost. Buď byl někdo velice silný a odvážil se k tomuto činu, nebo byl naprosto blbý a odvážil se k sebevraždě. Jediní ale kdo mě napadali, byli Akatsuki... Oni by na to byli jak silní, tak i pěkně blbí. Neměla jsem za portřebí je znovu vidět, takže jsem doufala v někoho jiného. Hluk se blížil velice rychle... Když jsme dorazily na místo, byla tam spousta raněných, ale našich, ne soupeřů. Takže bylo vcelku jasné kdo útočí, obzvlášť když se předemnou objevil ten známý plášť. Před mým obličejem se rozprostírala černá barva se spousty rudých mraků... Kdyby to tak alespoň zůstalo a nehrozila mi smrt, klidně bych to překousla.
„Chyběla jsi nám... jakže se to jmenuješ?“
„To ti může bejt jedno,“ odsekla jsem. Předemnou se právě tyčilo přibližně metr devadesátpět vysoké stvoření s žábry a vraždným pohledem.
„Jinak ty jsi mi zrovna nechyběl... Kisame,“ usmál se, jakoby ho potěšilo, že snám jeho jméno a udělal krok ke mně. Ayano byla u raněných a lečila je. Takže je medik, nebo alespoň ovládá Shousen no jutsu. Nebudu jí obtěžovat se svou maličkostí. Sáhla jsem si na místo, kde obvykle mívám kunaie, ale stala se menší zrada, zapomněla jsem na svůj pobyt v nemocnici, všechny mé zbraně měli oni. Joo, super, bezezbraně proti Samehadě... díky moc, jaké je číslo na pohřebák? Dobře, bude to muset jít i jinak. Vytvořila jsem několik znamení ruky.
„Ty, nemocniční... Meshiki.. tohle je vážné, tihle jsou moc silní, utíkej!“ křikla na mě Ayano. Promiň Ay, ale nejsem taková za jakou mě považuješ. Zavrtila jsem na ní hlavou a s menším studem za přetvářku, za to, že jsem ji nechala ve své představě, jsem se otočila zpět na Kisameho. Přiložila jsem dva prsty ke svým ústům.
„Katon : Housenka no justu,“ zhluboká jsem se nadechla a vyplivla Kisameho směrem obrovskou kouli ohně. Nejspíš to nečekal, jelikož ho to mírně ošlehlo z pravé strany.
„Ty sv**ě, ožahlas mi plášť,“ koukl na pravý bok. Jelikož jsem byla zaměřená na Kisameho, neměla jsem pořádnou šanci zjistit, kdo všechno tu je. Pochybuju, že by Pein poslal všechny. Mrkla jsem za něj a uviděla Hidana jak se směje a háže tou svou kosou hlava nehlava, což bylo až moc doslovné, protože on by byl schopnej s ní házet vážně s hlavou i bez ní.
„Kam to koukáš, já jsem tady“ ozval se znovu Kisame. Pokud je tu Hidan, bude tu i Kakuzu.
„Jasně, jenom jsem ti chtěla krejt záda, přeci jen je za nimi v dálce Hidan, to je dost nebezpečné,“ ušklíbla jsem se.
„Krejt mi záda jo? To by sis je nejdřív musela krejt sama,“ objevil se za mnou a kopl do mě. Bejt na čtyřech pro mě bylo vcelku potupné, ale v mém stavu byl výkon udržet se na nohou i v klidu, natož když do mě někdo kopne.
„No jistě, zákeřnej jako vždycky,“ zadrmolila jsem.
„Co to tady blbneš,“ přiskočila ke mně Ayano, chytila a odnesla dál od Kisameho.
„Nemáš ponětí jak je silnej,“ varovala mě. Vcelku pozdě a zbytečně.
„To já vím moc dobře, věř mi,“
„Kdo jsi?“
„Důležité je spíš kdo nejsem a já nejsem tvůj nepřítel, takže musím zpět,“ postavila jsem se na nohy.
„Budeš mi toho muset později hodně vysvětlit,“
„Jestli nějaké později bude,“ viděla jsem naštvaného žraloka, jak se k nám blíží.
„Pozor,“ opět se mou odskočila a já hledala objekt, který jí víceméně vyděsil. Ztuhla jsem. Z kouře se vynořil Itachi. Obě si nás přeměřil a vypadal velice překvapeně, jakýto nezvyk.
„Teď musíš utíkat,“ zamumlala tak potichu, že jsem jí téměř nerozumněla. „To je Itachi Uchiha, proti němu nemáme šanci, je to nelítostný zabiják, nebýval takový, ale teď už to tak bohužel je, takže mizíme,“
„Ty chceš utéct? Chceš tady ostatní nechat? Vím, že chceš také bojovat a pomoct jim, ale pokud se budeš pořád podceňovat, nikdy nevyhraješ a navíc nikomu nepomůžeš. Jsme dvě, máme šanci, ne velkou, ale pořád tu je a to ti musí stačit,“ vstala jsem. Chvíli před sebe tupě zírala a na to se také zvedla.
„Máš pravdu, už mě nebaví pořád všechno jenom vzdávat, tohle jen tak nenechám, jde o naši vesnici, naše přátele o naše životy, tohle nenechám jen tak!“ vykřikla. Když se mu zpříma podívala do očí, jako bych tam zahlédla bolest, obrovskou bolest, myslím, že ona nebude jen jeho soupeř, ale i známá. Jeho oči vypadaly stejně, možná ještě hůř. Plné smutku a bolesti... Nejspíš jste bývali přátelé, jenže tys to podělal Itachi, mám pravdu?...
„Tak jo Itachi, myslím, že tohle by mohl být zajímavý boj, nemyslíš?“ zvedla jsem na něj obočí. Jeho pohled se teď zaměřil na mě. Místo toho, aby byl nepříjemný a vražedný, se stal ještě smutnější. Takový obličej, měl ho vůbec někdy na tváři? I teď je to pro mě nepředstavitelný.
„Tohle nedokážu,“ řekl. Pouze dvě slova a mě se v hlavě ozývala jako zvonění rolniček.
„Jak to myslíš?“ zeptala se pro změnu Ayano. Už nic neřekl. Nechtěla jsem z něj zpustit oči, chtěla jsem z něj něco vyčíst, jenže to mi znemožnil útok Kisameho. Sekl po nás Samehadou a Ayano mírně zasáhl do pravého stejna. Bylo to jen škrábnutí, nic hlubokého, ale přesto asi nepříjemné.
„Meshikii!“ slyšela jsem mírný výkřik, srdcetrhájící a ten hlas... otočila jsem se a hledala vlastníka toho hlasu, až jsem ho zahlédla kus od nás. Tokime... byla v náruči jakéhosi muže a vypadala příšerně. Muž měl ruce od krve, doufala jsem jen, že nepatří právě Tokime. Ona je tady, Já jí vidím.. není to sen? Prosím ať jen to není sen. Tak strašně se mi chtělo brečet a proč taky ne? Aniž bych si toho všimla už mi slzy stékaly po tváři, ale pořád tady byl Kisame. Znovu se napřáhl proti Ayano, ale tentokrát jeho útok někdo odrazil.
„Já jsem tvůj soupeř,“ stoupl si vedle nás Kakashi. Byla jsem nadšená. Tokime se snažila vyprostit z rukou toho muže, ale velice neohrabaně. Něco jí říkal a ona mu to vracela velice hlasitě. Spadla na zem a snažila se k nám dostat. Muž se k ní sklonil, znovu jí chytl a aniž bych to postřehla se objevil u mě. Pozoroval mě velice pečlivě, až mě to mírně znepokojilo.
„Tokime,“stále jsem brečela a objala ji. Když jsem se k ní tiskla, cítila jsem, že mi triko čímsi prosakuje. Odtáhla jsem se od ní a pomalu očima sklouzla ná mé břicho. Bylo rudé, tmavě rudé. Neměla jsem odvahu podívat se na to Tokimino, bylo totiž nadmíru jasné, že je zraněná. Vypadala tak šťastně, smála se a přitom jí tekly proudy slz, ale proč se jen vůbec nehýbala. Neměla jsem chuť se na to ptát toho hnědovlasého chlápka, chtěla jsem, aby byla zdravá a v pořádku se mnou tady v Konoze, to se však může brzy stát.
„Budeš v pořádku,“ znovu jsem ji chytla. Podívala se směrem k Itachimu. Neútočil, jakoby byl přikovaný k zemi. Hleděl na Tokime a nemohl z ní spustit oči. Sledoval její ránu, to jak sotva stojí a vypadal opravdu strašně. Kdo by si to byl pomyslel, že ho dokážeme takhle vyvést z míry.
„Nestratila jsem ji,“ řekla mu a usmála se. To ho ještě víc zranilo. Nevěděla jsem, co myslela, ale nejspíš to pro něj bylo něco cenného. Mluvila k němu jako k příteli, vždyť on je ale nepřítel, tedy... pomohl mi dostat se domů, ale to všechno co udělal. Co se mohlo stát v mé nepřítomnosti. Znovu jsem se vrátila k Tokime, měla jsem potřebu jí stále držet a nepustit, tak šťastná jsem už dlouho nebyla.
„Podrž ji,“ promluvil na mě muž, co ji přinesl. „Je vůbec zázrak, že je stále při smyslech,“
Uposlechla jsem a pevně ji sevřela v náruči. Aniž bych se nadála, muž držel pevně Itachiho tak, že se nemohl bránit, navíc myslím, že ani nechtěl.
„Zeijakuna,“ zašeptal. Nedokázala jsem to pochopit, ale po krátké chvíli Itachi spadl na zem a jen sotva se dokázal opět postavit. Vypadal tak vysíleně, tak slabě, až mi ho bylo i trochu líto.
„Ita...chi,“ dostala ze sebe ještě a ztratila vědomí.
„Tokime?! Tokime??!,“