Super Sestry 41

Meshiki : Ležela mi v náruči tak bezmocně, že pouhý pohled na ni mě děsil. Věděla jsem, že rána na jejím břiše bude problém, ale tohle přece zvládne. Už toho tolik zvládla, oproti tomu co už má za sebou, je to procházka růžovým sadem... ne? Přeci jí jedna rána neskolí. Nebo je v tom něco víc?
„Podej mi ji,“ natáhl ke mně muž ruku. Přinesl ji, ale jak můžu vědět, že patří k nám? I když pochybuju, že by nepřítel vrátil obět a pomohl zneškodnit svého spojence.
„No tak, rychle. Potřebuje okamžitou pomoc,“ začal naléhat. Sakra, jenom mě znervózňuje, tak je s námi nebo ne?
„Poslechni ho, Meshiki,“ zapojil se Kakashi, který s Ayano bojoval proti Kisamemu. Můj pohled zabloudil k Itachimu, který se sotva držel při vědomí.
„Venmu ho taky, nenechám ho zemřít, mohl by pro nás být důležitý,“ zareagoval okamžitě.
„Vaše jméno,“ zeptala jsem se. Zarazil se a zmateně mě pozoroval. Nedivím se mu, je to vcelku nevhodná situace na představování.
„Vaše jméno,“ zopakovala jsem.
„Yoru... Yoru Kawari,“
„Dobrá. Takže pane Yoru... pokud Tokime jakkoliv ublížíte. Zabiju vás,“ mluvila jsem naprosto vážně. Ani přes Kakashiho slova jsem mu ji nechtěla svěřit. Po tak dlouhé době ji mohu držet a opět se mi ztrácí. Jenže pokud bych ho nenechala, mohla by nejspíš zemřít. S váháním jsem mu ji předala. Chytl ještě Itachiho a zmizel. Ta rychlost byla více než obdivuhodná, ale tím se teď zabívat nemůžu. Kakashi s Ayano kupodivu skvěle spolupracovali, tak jsem nechala Kisameho jim, namísto toho jsem se zaměřila na úplně jiného člena Akatsuki. Na Hidana. Opět mával s tou svou kosou jako zběsilej. Smál se a křičel při tom. Neznát ho, tak nevěřím vlastním očím. Byl to ten, který mé sestře ztrpčoval nechtěný pobyt u Akatsuki.
„Hej! Nech už toho bordelu a radši vypadni, ty chcíplotino,“ zavolala jsem na něj. Evidentně můj hlas poznal, jelikož měl při otočení velice škodolibý úsměv.
„No čekal jsem, kdy se tady konečně objevíš,“ ušklíbl se.
„Za to tys byl vidět už od začátku,“
„To víš, můj styl, Jashin-sama si to tak přeje,“
„Tvůj slovník se nějak sklidnil, ne? Čekala jsem, že budu poslána do pr*ele a ještě dál,“ zvedla jsem obočí. Změnil se? Pořád v jeho očích vidím chuť zabíjet, ale není to takové jako dřív.
„Promiň, zapomněl jsem... Tak co ty ku*vo, rozdáme si to?“ zakřičel a postavil se do útočného postoje.
„Pořád to není ono, ale snaha se počítá,“ zasmála jsem se a on začal ve vzteku opět mávat kosou. Mihala můj obličej tak rychle, až se mi z toho motala hlava. Přišel výkop, stihla jsem se bránit, ale přesto mě to dostalo na zadek. Pořád jsem vysílená, nervy se mnou dělají hodně. Přišlo toho na mě v jednu chvíli moc a co to odneslo? Tělo. Podežřívavě si mě přeměřil.
„Nejsi ve formě,“ podotkl.
„Díky, všímla jsem si,“ zvedla jsem se. „Výhoda pro tebe,“
„Ccc, bojovat s odpadlíkem je pod mojí úroveň,“ vrhl se na někoho jiného. Co to s ním je? Měl by využít té situace debil. Ne, že bych mu chtěla radit, ale takhle se nikdy nechoval.
„Já tě nenecham jen tak jít,“ rozběhla jsem se k němu, ale on můj útok odvrátil a sekl mě do pravé paže. Zavrtěl hlavou, jakoby říkal ,Nechtěl jsem to udělat, ale nemám na vybranou,. Prohlédl si krev na ostří.
„Tohle bude tvůj konec,“ řekl. Zorničky se mi zúžily a dech zastavil daleko v hrdle. Byla jsem příliš nepozorná, na zemi už totiž byl připravený kruh s trojúhelníkem uprostřed. Nevšimla jsem si ho... to bude můj konec. Olízl krev a pomalu se na mě podíval.
„Teď se teprv pobavíme,“ zasmál se... zůstala jsem na něj zírat v očích smrt. Zvuk okolo mě byl tlumený, téměř jsem ho neslyšela, byl slyšet pouze tlukot mého srdce.
„Kage Nui,“ najednou se za mnou scela jasně ozvalo. Hidan musel vystoupit ze svého kruhu, uhýbal před stínovými nitěmi a vražedně sledovala Shikamara.
„V pořádku?“ zeptal se mě. Byla jsem stále v šoku, ale kývla jsem.
„Ty hajzle. Jo, s tebou mluvim,“ sledoval Shikamara. „Přerušil jsi můj obřad, za to se budeš smažit v pekle, ty sr*či!“
„Fuuton : Atsugai!“ ozval se dívčí výkřik a poté obrovská rána. Za námi se rozpadlo několik domů. Nevěřícně jsem to sledovala. Od místa demolice odskočil až k nám Kakuzu. Zastavil se u Hidana a bystře sledoval hromadu sutin. Z prachu se začalo objevovat tělo, nejspíš útočník. Když prach začal usedávat, byla vidět celá postava. Stála tam dívka přibližně v mém věku, světlé triko na ramínkách, výstřich vyplněný síťovinou, k tomu uplé černé kalhoty s vysokými boty. Tmavé vlasy měla rozpuštěné, až na ofinu, která se jí spínala nahoru. Vypadala velice dobře, ale také omláceně.
„Vracíme se,“ řekl Kakuzu. „Své jsme splnili,“
„Ale vždyť to začínalo bejt zábavný,“ protestoval Hidan.
„Jak jsem řekl,“chytl ho za rameno a zmizeli, též i ostatní Akatsuki. Byla jsem strašně unavená. Spadla jsem na zem a zůstala v krkolomné pozici, bylo to vcelku příjemné, tak omračující. Shikamaru s dívčinou ke mně přiběhli.
„Ovládáš vítr,“ otočila jsem se na záda. Dívka byla zaskočena, nejspíš v této situaci nečekala takovou reakci.
„Ano,“
„Odnesu tě do nemocnice,“ nabídl se Shikamaru.
„Jsem jenom unavená,“
„A zraněná,“ poznamenala.
„Tvé jméno?“ pohlédla jsem na ni.
„.. Tareshi Hitomi,“ odpověděla nejistě.
„Tak Hitomi, až se budu cítit zraněná... Tak řeknu!“vypadala zaskočeně. Teď je nejdůležitější Tokime. Přes mou snahu ukázat všem jak jsem na tom skvěle, jsem ztratila vědomí...

Když jsem se druhý den probrala, seděl u mě Neji, který se musel později vrátit, i s Ayano... Co ta tady dělá?!
„Konečně jsi vzhůru lásko,“ postavil se a přišel ke mě.
„Ahoj miláčku,“ objala jsem ho a pořád tupě sledovala Ayano. Když odstoupil a sedl si, mohla jsem se naplno věnovat svému nechápajícímu pohledu. Místo toho, aby Ayano podala radikální vysvětlení, proč se obtěžuje u mé postele, se na mě zazubila a zamávala. S kapkou u čela jsem si opět lehla. Okamžitě jsem si vzpomněla na Tokime, a tak za pomoci Nejiho a té trubky, jsem se vydala do jejího pokoje. Okolo Tokiminy postele stála Tsunade, muž, který jí přinesl a Jiraiya. Přišla jsem blíž a viděla jak sebou mírně cuká, oči zavřené. S hlubokým nádechem se posadila a chytla ze zadu za krk. Když se rozkoukala, všechny si prohlížela. Kromě Ayano, která nevěděla o co přesně jde a nejspíš kdo to je, se na ni všichni usmívali.
„Tokime,“ dostala jsem ze sebe a chtěla se k ní přiblížit, jenže ona vzala sklenici vody, která byla na stolku vedle ní a hodila ho po mě. Neji mě stihl strhnout k sobě a sklenička se roztříštila o zeď. Vyděšeně jsem na ni pohlédla.
„Tokime,“ zopakovala jsem, tentokrát naléhavěji a žalostněji. Očima těkala z jednoho na druhého. Držela se co nejblíže u zdi. Nikdo nechápal její chování, ani já ne.
„Kdo jste?!!“ křikla...