Drama
KAPITOLA XIII – Španielsku inkvizíciu skutočne nikto nečaká
„Setsuko, ó Setsuko, keby som mal jazyky aj na dlaniach, to by som si len s tebou užil, Setsuko.”
Vykračoval si ulicí se samolibým úšklebkem na tváři a pohledem zvednutým vysoko ke střechám, které obalovala mlha. Pravá střídala levou, ruce se kmitaly sem a tam stále rychleji a ve větším rozsahu a krev prudce vyháněná srdcem mu šuměla v uších. Vzrušení mu kapalo z vypoulených očí, kterým vévodily masivně dilatované panenky.
Adrenalinová nálož neodeznívala ani po dalších sto metrech, ani po dvou stech. Neustala vlastně od doby, co opustil arénu s novým titulem jounina a bílýma očima vyděšeně mu probodávající záda.
Ha!
Tribuny bzučely živým hovorem, smíchem a nadšeným očekáváním. Davy lidí – ninjů i civilistů – se tlačily úzkými uličkami. Část příchozích spěšně usedala do v řadách rozestavených sedaček, ostatní se hrnuli do oddílu na stání, kde se nakláněli přes zábradlí a zvědavě nakukovali do obrovské kruhovité arény pod sebou.
„Plán je pro tebe jasný. Ty budeš vějička, která je naláká k vodě. Hodně by se mi hodilo manželovo Kekkei Genkai, ale bohužel mám jen podstatu vodní. Potřebujeme je dostat k řece. Tam se o to postarám já a ty dobiješ každého, kdo by se ještě hýbal,“
Megumi si nebrala servítky.
Mito připomínala Nara její tetu. Žádné cavyky. Jasné cíle a jasné postupy. Nemělo cenu se s něčím mazlit.
O svitku v kapse se zatím nezmínila. Vypadalo to, že nebude potřeba.
Hlava ho bolela jako střep, když se líným krokem ploužil ke cvičišti. Ranní vlhkost se mu srážela na vlasech a stékala po krku až dolů na záda.
Ošil se.
A zrovna dneska to musí být povinný. Protože tam budou všichni. Zahořklej zm*d, úchylák, vocas a paralýza. A taky kráva.
Bledé tváře, černé vlasy. A ty oči.
Po Itachiho návratu v úkrytu nebyla chvilku klidu. Vůdce sice působil, jako by se ho zrada netýkala, a přestože Konan vypadala jak vytesaná z kamene, oči plály oběma. A sice takový rozzuřený pohled Rinneganu nepůsobil dvakrát přívětivě, všichni nervózně pokukovali po Konan. Hidan by si jindy neodpustil poznámku, ale tentokrát poslušně mlčel. Smrti se nebál, ale bolest pro nic za nic taky nevyhledával. Nebyla v tom žádná radost, když trpěl sám.
Ve společenské místnosti bylo hodnou chvíli ticho. Bratři z klanu Senju seděli na dvou proutěných křeslech, Megumi seděla na pohovce naproti nim, za ruku držela Mito, která stála za ní a jakoby ji dělala tělesnou stráž. A Uchiha Madara se opíral o trám dveří, které vedly do kuchyně.
Slyšeli jak si andulky čechrají peří.
A jak zlatí kapříci šplouchají venku v jezírku.
„Tohle už byla sedmá,“ započal Tobirama, „začíná to být alarmující,“
„A předtím to nebylo alarmující?“ odsekla Megumi.
Opíral se zády o kmen bytelného jasanu a se zájmem pozoroval bojový tanec na palouku před sebou. Na zádech ho chladil pot a v puse převládala nepříjemná pachuť špatně udělaného onigiri. Se znechucením kousl do poslední koule a její zbytek odhodil do keře opodál.
Ino stála před posuvnými dveřmi, které vedly do otcovy kanceláře. Doslova tupě zírala na tmavé těžké dřevo zdobené papírovými panely, na nichž byl inkoustem nakreslen ledňáček létající nad zamrzlým jezerem. Emoce. Otcova smrt v ní zanechala pořádnou ránu na duši. Nejenom, že se jako přímá dědička musela zúčastnit všech klanových schůzek, ale zároveň na ni padla povinnost starat se o květinářství, kde u každého květináče a každé rostlinky cítila jemný závan otcovy přítomnosti.
Po dlouhé době ucítila Tou Šišku, který se probudil ze svého denního spánku. Opatrně vystrčil hlavu a rozhlédl se. Akamaru zoufale zavyl. Boj kolem se zastavil.
„Rychle utečte!“ varovala je Hinata a uskočila zpět. Akamaru kníkal a kousal si nohu. Kiba ho zvedl do náruče a utíkal. Písek zčernal. Dívka zůstala uvězněna uprostřed hemžení. Ošívala se. Metala kolem sebe jutsu jako šílená. Její kolega jí vyrazil na pomoc, ale rychle se stáhl.
Když se vrátil zpátky do úkrytu, přivítal ho znovu Kakuzu, pokud se to přivítáním nazvat dalo. Podrážděně se na něj mračil, a když ho chtěl Sasori obejít, pevně ho popadl za ramena. Sasori už málem frustrovaně zavyl do nebes. Měl toho tak akorát. Co to se všemi bylo, proč po něm pořád někdo chmatal a chtěl ho zabít nebo zradit nebo otrávit-
Mohutně si povzdychl. Maskovaný ninja to nebral jako cokoli hodného povšimnutí.
Reiko už chybělo k poli jen pár desítek metrů. Musela jen projít malou zalesněnou oblastí mezi loukami a poli. Byla na sebe pyšná, řekla mu, že při něm bude stát. Najednou se zarazila. Naježily se jí chloupky na rukou. Tasila svou zbraň, kterou nosila u pasu.
Krok sem, krok tam. Vlasy se zavlní. Paže podivně zkroutí. Bosá noha následuje druhou, kameny ignoruje. Les zpívá svou krásnou píseň. Praskání větví doplňuje uklidňující šumění. Konečně je volný od bolesti a osamění. Nic ho neohrožuje. Krok sem, krok tam, pokračuje v rytmu lesa. Krk se mu protáhne, vlasy se zavlní jako černí nebezpeční hadi. Už tam skoro bude. Přál by si proměnit v malé háďátko a hřát se na slunci. [i]Slunce!
„No a pak prostě bouchnul pěstí do stolu a zmizel. Šéf zuřil, že ho nechali odejít bez zaplacení, a dal jim všem místo osmiček celej tento tejden dvanáctky. A zrušil volno.“
Setsuyaku položil na bar čistě umytou sklenici, naplnil ji vodou a rukou ji posunul před Nentoua. „Což nebylo úplně fér, chápeš. Věděl, že Manina dcera má narozeniny a že Akira potřeboval volno, protože jel navštívit nemocnou matku na venkov.“
Nentou usrkl vody a zašklebil se.
Pein jejich neúspěch přijal bez řečí, k překvapení všech přítomných. Věděl, že se Sasori ještě nezotavil, tudíž doufal spíš v nějaké informace než v zachycení jednoocasého Jinchuurikiho.
Sasori mlčel. Až pak, o něco později, si odchytl Konan.
„Konan,“ popadl ji za paži a ucítil, jak ztuhla, připravená na boj. Rychle ji pustil, aby nepřišel k úrazu. Modrovlasá kunoichi se k němu prudce otočila, v očích blesky.
„Co tady na mě číháš,“ zasyčela. Shovívavě se na ni usmál; pobavilo ho, že automaticky začala šeptat.
Nečekala ani sekundu a rozběhla se k dvojici stojící před ní.
„Naruto! Stalo se něco Sasukemu?“
Kamarád se zastavil a otočil se směrem k ní. Volnou rukou se chytil zezadu na hlavě a nervózně se zahihňal.
„Nic hrozného. Trénovali jsme tu naší techniku a Sasuke to trochu přehnal, a asi se kapku popálil. Ale říkal, že mu je fajn,“ snažil se to nadlehčit.
Podívala se na bezvládně visícího člena týmu. Byl celý bledý a pomlácený. Ruce měl poškrábané, se spoustou drobných popálenin.
„Musí do nemocnice!“ razantně rozhodla.
„Tak nakonec dobrý, ne?“
Hinata si pohodila Keitara v náručí a upevnila svůj úchop pod jeho kopajícími nožičkami. Pousmála se.
„Nebylo to zlé.“
Tai nevěřícně zakroutil hlavou a jemně ji drcnul do ramene. „No dobře. Bylo to lepší, než jsem původně čekala,“ protočila očima.
Dopsala hlášení a odložila štětec. Kapky na svitku začaly pomalu zasychat a na místě dopadu se látka nepříjemně vlnila. Srolovala hlášení a ovázala ho žlutou šňůrkou. Víčkem zadělala nádobku s inkoustem.
Uprchlý ninja seděl u stolu a dojídal zbytek večeře, kterou byla Hinata nucena přinést. S třesoucími prsty se zvedla a přikročila k Itachi. Ten pomalu zvedl pohled od jídla a podíval se na ni.
„Hotovo?“
Hinata mu mlčky ukázala svitek a stále ho držela třesoucí se rukou.
„K Dambovi?“
Nentou se ošil.
„Radši ne. Minule mě dva dny bolelo břicho.“
Nigenteki protočila očima.
„Tak na Růžek?“ navrhla Kyoudou. „Tam mají určitě tip ťop hygienu. A výběr taky není špatnej.“
„Na Růžku?“ zaúpěl Nentou. „To jako fakt, holky? Vždyť tam mají jenom nudle! Doma nudle. Na misi nudle. V bistru nudle. Nudle, nudle, nudle. Já chci konečně rýži!“
Kyoudou s Nigenteki se na sebe podívaly a ušklíbly se.
„Tak k Medúze? Je to hned za rohem.“
„Tušili jste přece, že se někdy potkáte. Když už ne tady, určitě na misi. Na zkouškách. Kdekoli. Je to přece Hokage.“ Taiův hlas byl tichý, aby nevzbudil spícího Keitara, přesto však pevný a možná i lehce osočující.
Hinatina vyčerpáním povadlá víčka a sesunuté koutky se napnuly. Zamračila se.
„Já vím.“
„Museli jste s ním počítat. Nikdo neříká, že teď, ale třeba za pár let, až by byl Keitaro větší… určitě by se o tom dozvěděl.“
„Já vím.“
Tai položil svou ruku na tu její a konejšivě ji stiskl.