Boj proti Osudu 65

„K Dambovi?“
Nentou se ošil.
„Radši ne. Minule mě dva dny bolelo břicho.“
Nigenteki protočila očima.
„Tak na Růžek?“ navrhla Kyoudou. „Tam mají určitě tip ťop hygienu. A výběr taky není špatnej.“
„Na Růžku?“ zaúpěl Nentou. „To jako fakt, holky? Vždyť tam mají jenom nudle! Doma nudle. Na misi nudle. V bistru nudle. Nudle, nudle, nudle. Já chci konečně rýži!“
Kyoudou s Nigenteki se na sebe podívaly a ušklíbly se.
„Tak k Medúze? Je to hned za rohem.“
Nentou si úlevou oddychl. Představa čerstvých onigiri a grilovaného lososa mu zamlžila vidění. Nahlas polkl.
„Jo. Medúza je fajn volba.“ Otočil se prvně na jednu a pak na druhou parťačku a spiklenecky se zasmál. Pak je obě plácl po rameni a rozběhl se kupředu. „Poslední na místě je oliheň!“
Cesta trvala sotva dvě minuty, ve kterých se holkám podařilo Nentoua doběhnout a skokem na jeho záda ho povalit do bahna. Těch pár vteřin jeho indispozice jim stačilo, aby celé rozesmáté doběhly ke vchodu Medúzy a uštěpačným pohledem doprovázely těch pár posledních metrů jeho hnědý obličej. Na obě vyplázl jazyk.
„Haha. Fakt vtipný.“
Nigenteki si setřela slzy smíchu ze tváří a pokrčila rameny.
„Však jo. Měl by ses vidět. Jak kdyby ti něco postříkalo obličej. Třeba oliheň!“ vyprskla.
Kyoudou se poněkud střídměji uchechtla a podala mu kapesník. S díky ho přijal a utřel si jím tvář. Když jí ho chtěl opět vrátit, zhrozila se při pohledu na znehodnocenou látku a řekla mu, ať si ho klidně nechá. Nacpal si ho do kapsy a pokrčil rameny. No co. Její ztráta.
Všichni tři pak už v klidu vešli dovnitř bistra. V pozadí cinkajících misek a lidského štěbetání je okamžitě ovanula vůně grilované ryby a možná trochu ostřejší polévky. Všem třem se okamžitě začaly sbíhat sliny.
Kyoudou rychle očima přeletěla napěchovaný prostor. „Pojďte, tam je ještě volno. Můžem si sednout,“ ukázala do rohu místnosti. Začali se protahovat mezi nacpanými stoly s „promiňte“ a „nezlobte se.“ Když už byli skoro u cíle, mysl zahalená představou na chutné jídlo, den jim chrstl studenou vodu do obličeje.
„Ale ale. Tak konečně jste zpátky? Že vám to trvalo.“
Nigenteki se zarazila. Kyoudou protočila očima. Nentou zaúpěl.
„Co ty tady chceš?“
U stolu, který celou dobu vypadal jako volné místo, seděl Nishin.
„Co bys asi řek, blbečku. Co chodí lidi dělat do bistra.“
„Máš být ještě na misi. Vyšels později než my.“ A nemáš rád ryby. Vlastně to tady nemáš vůbec rád.
Nishin se zasmál.
„A jsem tady dřív. O čem to asi vypovídá?“
Nentoua opět naplnila zlost. Měl stejně jako tolikrát předtím chuť mu něco říct. Něco mu udělat. Ale nestálo to za to. On byl přece lepší než to. Povzdechl si.
Sesunul se na měkkou sedačku vedle Nishina a očima vybídl holky, aby udělaly naproti němu totéž.
Kyoudou s ostrým pohledem zajela k oknu a nechala Nigenteki, aby si sedla na kraj, co nejdál od svého bývalého týmového parťáka. Ten se zamračil. „Neřekl jsem, že si ke mně můžete sednout.“
Nentou si opřel hlavu o polstrované opěradlo a zavřel oči.
„Nikdo se tě taky neptal. Nikde jinde není místo,“ zasyčela Kyoudou.
„A to vám jako dává právo, nebo co? Jděte někam jinam,“ probodl ji pohledem.
„Smůla,“ falešně se na něj usmála a pod stolem ho kopla do holeně. Záchvěv bolesti mu přejel po obličeji, než se tvář zkřivila zlostí.
„Na někoho, kdo má jenom jednu ruku, máš o pár koulí na víc. Aby ti je někdo neurval.“
Nentou otevřel oči a nevěřícně se na Nishina podíval.
„To jako fakt?“
„Co jako fakt, v**e. Vidět vás, jak se celý strhaní plácáte z mise byl top dnešního dne, ale u jednoho stolu s váma ubožákama sedět nemusim.“
Nentou zvedl obočí.
„S náma ubožákama,“ zopakoval.
„Jo, blbečku. S váma ubožákama. Člověk si tu užívá trochu zábavy a vy to všechno hned poděláte.“ V očích se mu nebezpečně zalesklo, když upřel pohled někam za Nentouovo rameno. Ten se nechápavě otočil směrem ke kuchyňskému pultu, odkud se roznášely objednávky. A na sucho polkl.
Se zástěrou kolem pasu a bílou čelenkou, která držela slámové vlasy z čela, tam stál s podnosem pod rukou Setsuyaku. Zrovna naložil dvě misky a pití a rozešel se směrem k nim.
Nentou si všiml přesně toho okamžiku, kdy je uviděl a podvědomě zpomalil. Něco jako stud a bolest mu přejelo přes tvář, přesto ale došel až k jejich stolu a postavil jídlo a pití před Nishina. Ten se zazubil.
„No vidíš. Ani jsem nemusel čekat tak dlouho. Očividně konečně něco, v čem nejseš úplnej propadák,“ prohodil směrem k Setsuyakovi. Ten s nepřítomným výrazem vytáhl z kapsy bílý bloček a otočil se ke Kyoudou.
„Co si dáte?“ Jeho hlas byl lehce ochraptělý, ruce se třásly. Po spánku stékala kapka potu.
Kyoudou, které trvalo jen chvilku se vzpamatovat z iniciálního šoku, se na něj lehce usmála.
„Dám si onigiri. A lososa v teriyaki omáčce. A malinovou limonádu.“
Setsuyaku si to všechno poznamenal, pak se otočil na Nigenteki. Ta měla pořád konsternovaný výraz a vypoulené oči. Odkašlala si, aby našla hlas, a objednala si ústřicovou polévku a smaženou chobotnici. Nentou trpělivě čekal, než se Setsuyakova pozornost obrátí i na něj, i přes to ho však zarazila intenzita toho zhrouceného výrazu.
Důvod, proč Nishin byl zrovna v tomhle bistru, i když neměl mořské potvory moc rád, proč byl tak naštvaný, že si k němu přisedli. Ten potutelný výraz v tváři. Ta ďábelská radost. Všechno mu to došlo. On je přece lepší než on. Lepší než to. Lepší než..
Do haj*lu s tím.
„Ty seš takovej p**us.“
Všichni kolem se na něj překvapeně podívali. Koutkem oka zachytil Setsuyakův zlomený výraz, to poklesnutí ramen, polknutí, než ho přerušil Nishinův smích.
„Hahaha. Že to v sobě teda budeš mít, vocasu, to bych neřek. Ale je to fakt, ne? Schovávat se tady v bistru, když přinesl jenom hanbu svojí rodině. Takovej odpadlík. Tststs,“ zazubil se narval si do pusy krevetu.
Nentou napočítal do dvou a nabořil mu loket do břicha. Kreveta zaskočila a Nishin se začal dusit.
„Nentou!“ vyjekla Kyoudou.
„C-co… co blbneš?“ zašeptala Nigenteki.
„To nebylo na Setsuyaka,“ zasyšel Nishinovi do ucha. Ten měl tvář úplně rudou, rukama máchal kolem sebe a snažil se udeřit se do zad, aby si opět zprůchodnil dýchací cesty. Anatomicky nemožné. Marné. „To bylo na tebe. My že jsme ubožáci?“ uchechtl se bez známky humoru. „Podívej se na sebe. Taková parodie. Ego tak velký, že ti ho museli narvat i do p**ele, aby se do tebe vešlo. Tak bacha, aby ses nepos*al,“ zavrčel a vší silou Nishina bouchl mezi lopatky.

Venku už se stmívalo, když Nentou dopil asi čtvrtou limonádu a třetí horký nápoj. Rukama se opíral o podlouhlou linku, kde stály misky se zálivkami, a sledoval chlapce na druhé straně, jak umývá nádobí.
Medúza byla prakticky prázdná. Kromě jich dvou a majitele, který vzadu objednával nové zboží, se jen u okna za ruce držel jeden postarší pár, zatímco oba usrkávali horké hrušky.
Nentou si povzdechl a prohrábl si vlasy. Podělanej Nishin. K*etén.
„Tak tohles pos*al.“
Proč nemohl prostě zmizet. Nebo aspoň držet hubu. Proč musel vždycky všechno pokazit?
„Sem nemyslel, že je to ještě možný, ale teď ses fakt propad úplně do p*dele. Jenom takovej ubožák se totiž může zastávat úplně stejnýho ubožáka.“
„Dáš si ještě něco?“
Zvedl hlavu a podíval se na Setsuyaka, jehož ztrhaná tvář se na něj lehce usmívala. Usmál se nazpátek.
„Díky, ale už asi ne. Nějak sem se dneska rozšoupl,“ zazubil se a v ruce zatřásl prázdnou peněženkou.
Setsuyaku vzal beze slova jeho dopitou sklenici od limonády a nahradil ji úplně novou.
Nentou nadzvedl obočí.
„Na účet podniku,“ pokrčil Setsuyaku rameny. „Stejně už tu nikdo není. Vyhodilo by se to.“
Vyhodily by se perfektní maliny s malinovým sirupem. A led. Vyhodil by se led.
Nentou na to ale nic neřekl, jen s díky limonádu přijal a jal se upíjet. Byla lepší než všechny předtím.
Nakrčil obočí. Nechtěl, aby měl Setsuyaku pocit, že mu musí být vděčný. Že mu musí něco vracet. Kvůli tomu to přece nedělal. Nishin se choval jako ten největší póvl. Bylo přece normální, že se zastal kamaráda.
„Dík, žes… žes mu konečně něco řekl. Nishin to tentokrát fakt přehnal.“
„Nemusíš mi děkovat. Vždyť je to i můj kamarád.“
„A od kdy?“
Nigenteki byla překvapená. Nedivil se jí. Možná jí měl říct, že od toho zpropadenýho pohřbu nebylo tohle první setkání, které se Setsuyakem měl. Možná jí měl říct, že věděl, že Setsuyaku pracuje v Medúze. Proč mu na tý ulici nedošlo, že je táhne někam, kde ani jedna z nich nevěděly, co najdou, mu prostě nedávalo smysl.
A Nishin. Zpropadenej Nishin. Objevil ho tu náhodou? Nebo ho sledoval pro vlastní zvrácenou potřebu se nad někým povyšovat?
„Byl tady poprvý?“ Ani nevěděl, proč se zeptal. Prostě to z něj vypadlo.
Setsuyaku se na chvilku zarazil, houbička na umývání nádobí spadla do dřezu. Pak se ale vzchopil a povzdechl si.
„Ne. Poprvý přišel někdy před měsícem.“
Nentou se zamračil.
„A to pokaždé…“
Hlasité šplouchnutí ho zarazilo.
„Nech to plavat. Prosím. Prostě… nech to bejt.“ Setsuyaku k němu stál otočený zády, ramena i hlava povislé. „Nemá to cenu.“
V Nentouovi jakoby se něco přeplo.
„Jak nemá to cenu. Tohle si přece nemusíš nechat líbit. On nemá právo se k tobě takhle chovat. Takhle se povyšovat,“ zvýšil hlas.
Setsuyaku se k němu otočil, tvář plná rezignace. „Nemá?“ zašeptal se smutným úsměvem. A tohle, tohle Nentoua odzbrojilo úplně. Na tohle neměl co říct. Ne, když viděl, že ten kluk před ním tomu skutečně věří. Že si to zaslouží.
Beze slova klesl zpátky na židli, ze které ani nezaregistroval, že by vstal. „Díky. Díky za to, cos dneska udělal,“ zašeptal Setsuyaku. „Fakt mi to zvedlo náladu,“ usmál se a Nentou si nemohl pomoct. Usmál se taky. „Ale tohle ho nezastaví. Oba víme, že je to prostě hovado. Spíš ho to ještě popíchne. Já už chci mít prostě jenom klid, víš? Nic víc, nic míň.“ Nečekal na odpověď. Nečekal na přitakání ani na odsouhlasení. Nečekal, až mu dá Nentou najevo, že to respektuje. Otočil se k němu opět zády a jal se umýt poslední zbytky nádobí.
Nentou dopil limonádu a zalovil v kapse. Vytáhl z ní úplně poslední mince, co měl, a hodil je do kasičky s nápisem dýška. Huh.
S letmým pohledem na Setsuyaka a „zas někdy“ vyšel z Medúzy ven, hlava plná myšlenek a odhodlání to takhle nenechat.