manga_preview
Boruto TBV 07

Boj proti Osudu 64

„Tušili jste přece, že se někdy potkáte. Když už ne tady, určitě na misi. Na zkouškách. Kdekoli. Je to přece Hokage.“ Taiův hlas byl tichý, aby nevzbudil spícího Keitara, přesto však pevný a možná i lehce osočující.
Hinatina vyčerpáním povadlá víčka a sesunuté koutky se napnuly. Zamračila se.
„Já vím.“
„Museli jste s ním počítat. Nikdo neříká, že teď, ale třeba za pár let, až by byl Keitaro větší… určitě by se o tom dozvěděl.“
„Já vím.“
Tai položil svou ruku na tu její a konejšivě ji stiskl.
„Rozumím tomu. Chápu, že máš o něj strach, že nechceš, aby se o něm vědělo…“
„Nic nechápeš!“ Odsekla a vymanila ruku z jeho sevření.
Ničemu nerozumíš. Nejsi v mý kůži. Nevíš, jaký to je. Nejsi rodič. Ty nemáš děti.
Prudce vstala od stolu a otočila se k Taiovi zády, opírajíc se o dřevěnou linku. Keitaro se v postýlce zavrtěl.
Hinatiny ruce se střídavě svíraly a povolovaly, než nad nimi i nad svým hněvem opět získala kontrolu. Otočila se zpátky ke stolu a svezla se na tvrdou židli. „Omlouvám se. Nemyslela jsem to tak.“
Chvíli ticha přerušovalo jen tikání nástěnných hodin.
Tai se ošil a smutně se na Hinatu podíval.
„Ale myslela. A já to chápu. Vážně. Máš dítě, daleko od místa, kde ses narodila, kdes myslela, že budeš žít celej život, s mužem, kterýho tvůj klan neuznává, s postižením, který bereš na sebe, a prostě se musíš postarat o to, aby byl v bezpečí. Aby o něm nevěděli ti, kdo by mu mohli chtít ublížit nebo informace o něm zneužít proti vám.“
Hinata se mu nebyla schopna podívat do očí. Jeho slova ji bolela; protože je říkal tak zlomeně a protože říkal pravdu. Jak po ní mohl někdo chtít otevřít svou náruč světu, aby se s ním podělila o svoje životní štěstí, když jí do té doby jenom házel klacky pod nohy a rajčata do obličeje?
Potkat Naruta na ulici byl šok. Nechat všechno dojít tak daleko, že si mohl Hokage napochodovat do Kiri jen tak byla chyba. Hinata to věděla. Neji to věděl. Mizukage to věděla taky, i když by jim to nepřiznala.
K čertu s mírovou dohodou. K čertu s byakuganem. K čertu s celým klanem! Ten pohled, který viděla v Narutových očích, když ji i Keitara uviděl, viděla už mnohokrát. Šok, zklamání, opovržení. Nenávist. Nevěděla, na koho to všechno bylo mířeno, ale nemohla riskovat.
Naruto to věděl. Sasuke to věděl. Podepsali mírovou dohodu, takže to musí vědět i rada. V radě byl Hiashi. Až se to dozví, až mu to všechno dojde, bude Keitara chtít zabít. Hinata nebyla tak naivní, aby věřila, že kus papíru zabrání hlavě klanu v čemkoli, co si usmyslí. Vždycky se našla cesta.
„Mizukage si myslí, že teď bude všechno v pořádku. Že když Naruto podepsal, už nám nic nehrozí.“ Nechápu, jak může. Copak ho zná tak dobře, aby mu mohla věřit?
Hinata byla dřív stejná, ale jizva po noži v zádech bolí a svědí dlouho a nikdy se nezahojí. Nikdy mu neodpustí, do jaké situace Nejiho i ji dostal.
„Není hloupá. Hokage taky ne. Oba ví, že tu jsou stále rizika, ale ani jeden z nich na ně nepoukáže. Je to moc křehký a pro obě země nový.“
„Hm.“ Nevěděla, co mu na to říct. Co by mu na to mohla říct, s ohledem na všechna tajemství, které společně s Nejim před všemi dusily. Ty ho neznáš. Nevíš, jak je odhodlaný. Co všechno by udělal pro to, aby bylo po jeho.
„Hinato,“ vyzval ji pevným hlasem.
Neochotně se na něj podívala, váčky místo spodních víček a oči propadlé hluboko do lebky. „Je to dobrý, slyšíš? Není to tak hrozný, jak si myslíš. Vědělas, že to jednou přijde. Lepší teď, než později. Nikdo neříká, že se to vyřešilo nejlíp, jak mohlo, ale ani tohle není to nejhorší řešení. Nic nemůže zůstat utajený věčně a takhle už máte aspoň pokoj. A nejste v tom sami, rozumíš?“ Jemně ji zatřásl ramenem. „Mizukage má vaše záda, protože jenom díky vám a Hokageho neutišitelný touze zjistit, co se dá, má teď Kiri mírovou smlouvu, o který ani nedoufala. Nepotopí vás. Nemůže si to dovolit.“
Hinata se ošila. Mírová smlouva. Ale za jakou cenu. „Teď to sice tak nevypadá, ale uvidíš. Všechno bude v pořádku, hm?“
Němě zakroutila hlavou a vložila si ji do dlaní.
„Všechno se akorát tak… hroutí. Všechno jde úplně do háje.“
Tai stáhl svoji ruku a hlasitě si povzdechl. Teď už to nebylo o Keitarovi.
„Za nic z toho nemůžeš. Není to tvoje vina.“
Opět zatřásla hlavou.
„A čí je to vina. Kdo měl zajistit, aby všechno zvládli? Aby přežili tak dlouho, že můžou dělat vlastní rozhodnutí a být si jistí, že je hned nezabijou? Nezmrzačí? Nezlomí?“
Tai se zamračil.
„Zapomínáš, žes nebyla jediná, kdo je měl na starost. Chceš říct, že je to i moje vina?“
Otřásla se, když jí první slzy přepadly přes víčka.
„Já už prostě jenom chci mít pokoj, rozumíš? Chci, aby to všechno skončilo. Aby se už nic tak hroznýho nestalo! Chci, aby nás nechali všichni na pokoji. Jako by nestačilo, že je Sewaninaru mrtvej. Že to Setsuyaku vzdal a rozhodl se, že on ninjou prostě být nemůže. Že Kyoudou už nikdy nepoužije svoji druhou ruku tak, jako před tou pitomou misí!“ Hlas se jí zadrhl, ale slzy už netekly. Všechny si vyplýtvala v noci, kdy dusila vzlyky v dlani vlastní ruky, zatímco se zády opírala o studené kachličky v koupelně a doufala, že ji Neji neuslyší. „Všechny jsem je zklamala.“
„Tohle neříkej,“ udeřil na ni pevným hlasem. Nelíbilo se mu, jak se obviňovala z něčeho, co nemohla ovlivnit. „Sewaninarova smrt byla prostě smůla.“
Vypoulila oči a nevěřícně se na něj podívala.
„Jak tohle můžeš říct,“ zašeptala.
„A co chceš, abych ti na to asi tak řekl,“ zamračil se. „Se Sewaninarem jsme trénovali dlouho. Ze všech tří z tvýho týmu byl nejnadanější a nejodhodlanější. Nebylo nic, co by ho drželo zpátky. Byl si jistej svýma schopnostma a zároveň vždycky věděl, co si může a nemůže dovolit. To, že ho Mizukage poslala na misi, která měla být rutinní, ale skončila vysoko nad jeho rankem, není tvoje vina. Nikdo nemohl tušit, že se Hrdlořezu už zmocnil ten nukenin.“
Hinata pořád nevypadala přesvědčeně.
„Neměli pořádný základy. Ani jeden z nich. A když už nic… když už nic, tak měli prostě utýct.“ Hned jak to řekla, se kousla do jazyka. Všechno na tý větě bylo špatně.
„A ty bys to udělala? Ty bys utekla?“
Jen němě pokrčila rameny, přesto ale věděla, že ne. Za žádnou cenu. To se prostě nedělá. Lidi, se kterými bojuješ, jsou jako tvoje rodina. Ty neopouštíš. Bojuješ za ně do posledního dechu. „Sakra Hinato.“ Taiův hlas byl unavený a trochu zlomený. „Přestaň si to vyčítat. Tohle nemohl předvídat nikdo.“
„Ani Setsuyaka ne?“
Pohlédl na ni neohromeným pohledem.
„Vážně se chceš do tohohle pouštět?“
„Vážně myslíš, že bych neměla?“ vrátila mu to tvrdýma očima. Ten výraz k ní tak strašně nesedl, až se Tai musel na chvíli odtáhnout a protřít si oči mozolovýma prstama, aby tu vidinu dostal z hlavy.
„Ať už bys udělala cokoliv, ať už bys ho připravila sebelíp, nic by mu nakonec nezabránilo to vzdát. Ne každej je stavěnej pro tenhle život.“
Naprosto necharakteristicky si odfrkla.
Já pro to taky nebyla stavěná. Já to taky nechtěla. A mě nikdo na výběr nedal. „Na tohle už vůbec myslet nesmíš. Vem si to z druhý strany. Setsuyaku o to nestál a byl dost odvážnej na to, aby to přiznal sám sobě i nám. Bude teď aspoň žít život, kterej mu bude vyhovovat víc. Bude šťastnej.“
Tai sám to tak neviděl. Nemohl to překousnout. Při vzpomínce na bledého Setsuyaka, jak jemu a Hinatě sděluje, že je mu to moc líto, ale že tohle on prostě nedokáže, že on ninjou být nemůže, kor teď, po Sewaninarově smrti, se mu stále reflexně zatínaly pěsti zlostí. Neviděl v tom nic odvážného, vzdát to. Strhnout si z hlavy čelenku a pohodit ji do kouta. Schovat kunaie a shurikeny do zásuvky od psacího stolu a bitevní oblečení vyměnit za bílou zástěru, to bylo zbabělé. Ale tohle Hinata slyšet nepotřebovala. A on nebyl tak necitelný, aby jí tohle všechno vmrštil do tváře po… po tom všem.
„Bude mít lepší život,“ nepřítomně zašeptala.
Tai se kousnul do rtu, ale přikývnul.
„Bude mít lepší život. Nemělo by cenu ho dál vláčet tréninkama a misema bez vlastní vůle. Takhle se aspoň budeme moct pořádně soustředit na Kyoudou. Její vůle pokračovat v jednoručních pečetích je velmi obdivuhodná. Chybí jí sice odolnost a výdrž, ale na tom všem se dá pracovat. Nesmíš to vzdát, už jenom kvůli ní, rozumíš?“
Pěsti se jí sevřely a pak zase povolily. Přikývla. „Vezmi to postupně a pomalu. Kyoudou má před sebou hodně dlouhou cestu, na kterou musí vyjít pozvolna. Ty se prvně musíš dát dohromady, věnovat se teď sobě a Keitarovi a až budeš připravená, přidáš se k nám. To nezní tak špatně, co říkáš?“
Hinata se zhluboka nadechla a zvedla se ze židle. Přešla k postýlce a zadívala se na roční miminko, které spokojeně spalo s palcem v puse. Jemně se na něj usmála. Co by dala za to, aby se nic z těch špatných věcí nestalo. Aby mohl Keitaro vyrůstat tam, kde mu nic nehrozí. Být v bezpečí.
Židle zavrzala, když ji Tai odsunul od stolu, aby mohl přejít k Hinatě. Naklonil se nad postýlku a dlouze se na Keitara zadíval.
„Bude v pořádku. Oba dva budete.“
Vděčně se opřela ramenem o to jeho.
„Díky, žes dneska přišel,“ na sucho polkla. „Po Sewaninarově pohřbu toho bylo prostě moc. A pak Setsuyaku a pak se mi začala vracet ta mise s Kyoudou. A když do toho všeho dorazil Naruto, nevěděla jsem, co mám dělat.“ Hlas se jí na konci zachvěl, ale slzy nepřetekly.
Objal ji kolem ramen a chlácholivě jí přejel po paži.
„Ty i Neji jste oba silní. Keitaro je silný. Je to bojovník. Nikdy to nevzdá.“
Jako by věděl, že se o něm mluví, Keitaro se zavrtěl a natáhnul levou ručičku nahoru. Přesto ale zůstával stále v říši snů, jak napovídalo pomalé dýchání a neustálé cucání pravého palce. „Tak strašně vám ho závidím,“ zašeptal Tai, že ho skoro neslyšela.
Otočila k němu tvář s lehce nuceným, přesto povzbudivým úsměvem.
„Zníš skoro jako dědeček. Máš víc jak půlku života před sebou. To by bylo, aby ses taky nedočkal.“
A Tai chtěl, tak strašně moc chtěl, na všechno kývnout a říct že jo, že se jednou určitě dočká toho požehnání. Tak strašně moc chtěl, až ho z toho rozbolelo hrdlo a zamlžil se zrak. Tak strašně moc chtěl, až nemohl.
Přesto se na ni smutně usmál a pokrčil rameny.
„Když myslíš.“

Poznámky: 

Dneska je to spíš emoční než akční, ale tohle bylo potřeba. Pro.. další díly. Ovšem! Nesmíme spoilovat, takže vám jen poděkujeme, že jste se s námi dostali až sem, a navnadíme na další díl příslibem, že bude z POV postavy, která ho zatím ještě neměla.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2019-02-02 20:27 | Ninja už: 2658 dní, Příspěvků: 2989 | Autor je: Gaarova tykev

Nuž situácia je pre Hinatu vážna, tak bolo dôležité venovať sa jej pocitom a premýšľaniu. To je možno, alebo určite náročnejšie ako tzv. akčnosť. Čo už môže byť akčnejšie, ako matka, ktorá chce ochrániť svoje dieťa? Hin nevie, že Naruto nič neprezradil. Dobre pozná svoju rodinu a otca, vie, čoho sú schopní, takže sa oprávnene obáva budúcnosti Whááá Ešte má aj výčitky, čo sa stalo s jej zvereným tímom Stydím, stydím, stydím! Rozhovor s Taiom je v podstate určitá psychoterapia pre vystresovanú ženu, napísala si ho s veľkým porozumením pre ľudské biedy Kvítek sakury Tento stav ma veľmi zaujal a vciťujem sa doň: "A Tai chtěl, tak strašně moc chtěl, na všechno kývnout a říct že jo, že se jednou určitě dočká toho požehnání. Tak strašně moc chtěl, až ho z toho rozbolelo hrdlo a zamlžil se zrak. Tak strašně moc chtěl, až nemohl." Skutočne veľké chcenie môže vyústiť do totálnej nemohúcnosti Sad Neporozumela som celkom vyjadreniu v Poznámke, že: "Nesmíme spoilovat,..." v akom zmysle nesmiete? Tak teď vůbec nevím...
Teším sa na avizované POV a som zvedavá, kto to bude Puzzled Nya!

Obrázek uživatele Kimm-chan
Vložil Kimm-chan, So, 2019-02-02 22:03 | Ninja už: 5929 dní, Příspěvků: 759 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

S dětskou radostí se Shinou pozorujeme tvé sledování našeho příběhu a velmi nás to těší Smiling. S tím spoilerem jsem to myslela tak, že nebudu rozvádět důvod, proč byla tahle emoční kapitola potřeba. To je překvapení zas na nějakou sedmdesátou kapitolu, takže si budeš muset ještě trochu počkat.
Ještě jednou díky za tvou podporu, snad tě další díl nezklame Smiling.


• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda