manga_preview
Město beze mne 27

Cesta Bílého hada 06 - Dva Sanninové

„Tak tady bydlíš?“ otázal se Oročimaru.

Chaloupka stála uprostřed lesa, trochu stranou od hlavní cesty. Zvenčí se nezdála nijak zvlášť velká, ale když Oročimaru a Anko vešli dovnitř, ukázalo se, že v přízemí jsou dvě místnosti oddělené závěsem a mimo to tu byl žebřík vedoucí do prostorného a překvapivě útulného podkroví a v podlaze padací dvířka do sklepa.

„Bydlím tu - dočasně,“ odpověděl Jiraiya. „Pronajal jsem si to tu od jedné babči z nedaleké vesnice. Mám tu klid na práci.“

Pokynul ke stohům popsaných listů, které se vršily na okně. Anko zvědavě jeden z nich zdvihla, ale Jiraiya ji chytil za ruku.

„To není čtení pro mladé dámy,“ zazubil se. „Počkej si, až budeš starší.“

Oročimaru se ušklíbl a natáhl se pro jeden papír.

„Má pravdu, Anko,“ řekl. „Až si přečteš jednu jeho knihu, jako bys přečetla všechny.“

„No no no!“ rozdurdil se Jiraiya a ohnal se, aby Oročimaruovi list vytrhl z ruky. Druhý sannin se však jen zašklebil a prodloužil paži pryč z Jiraiyova dosahu.

„Je to pravda,“ řekl Oročimaru, zkoumaje papír proti světlu. „Moc dobře si pamatuji ten sešítek, do kterého sis čmáral při naší první cestě za hranice Země Ohně. A vidím, že tvůj styl se za ta léta o mnoho nezměnil. Ačkoli připouštím, že o něco víc mícháš poezii s prózou. Nevím ale, jestli je to taková výhra. Nepovažuji se za odborníka na verše, ale jestli ‚vozy‘ je jediný rým, který tě napadá...“

Jiraiyovi se konečně podařilo odstrčit Oročimaruovu druhou ruku a chňapl po stránce.

„To ještě není konečná verze!“ ohradil se.

Oročimaru list pustil, stáhl ruku zpět do rukávu a pokrčil rameny.

„Mimo to,“ pokračoval žabí poustevník, pokládaje pečlivě list zpět na vršek štosu popsaných papírů, „umělec má důvod, proč nezapůjčuje své dílo ke čtení ostatním, dokud není hotové!“

„Ale nepotřebuje spisovatel někdy korektora, nebo poradce?“ ozvala se Anko.

Jiraiya ji přeměřil zamyšleným pohledem.

„Možná,“ připustil. „Avšak to se zcela jistě netýká tebe, mladá dámo! Jak jsem říkal, jsi na takovéhle dílo moc mladá!“

„Mohli bychom se vyhnout těmhle zjednodušujícím debatám?“ otázal se suše Oročimaru. „Osobně bych byl rád, kdyby si lidé konečně uvědomili, že přístup k jakémukoli poznání nemá nic do činění s věkem. Nakonec, jak by se dospívající - nebo jakýkoli - člověk vzdělával, kdyby neustále zůstával jen u toho, co už bezpečně zná?“

„To jsi celý ty,“ řekl Jiraiya. „Cokoli člověk řekne, hned to musíš zanalyzovat a začít se v tom rýpat. Jak tě vůbec můžou snést, když jsi teď Hokage? Když si tě představím třeba na poradě feudálních pánů, tak sotva jeden otevře pusu-“

„Například,“ pokračoval Oročimaru, jako by ho neposlouchal, „anatomické a fyziologické popisy, které ve svém díle zajisté máš, Jiraiyo, nejsou pro Anko nic nového. První věc, kterou jsem jí dal k nastudování, když se stala mou žačkou, byl atlas lidského těla s detailním popisem všech vnějších i vnitřních orgánů a jejich funkcí.“

„Vždyť říkám,“ potřásl hlavou Jiraiya. „Ty tomu absolutně nerozumíš. Ty hovoříš o jakési biologii, Oročimaru, avšak já hovořím o dojmu! O prožívání! O citech!“

„City,“ ušklíbl se Oročimaru, „city jsou jen výrazem biologické odezvy na chemické reakce probíhající v našich organismech. Nic víc, nic méně, Jiraiyo.“

Jiraiya znovu potřásl hlavou.

„Mýlíš se.“

„Popíráš snad vědu?“

Jiraiya přistoupil k oknu a otevřel jej dokořán, aby dovnitř mohl proudit teplý vzduch.

„Nepopírám,“ řekl. „Ale je v tom ještě něco víc. Možná kdyby ses nad tím víc zamyslel, Oročimaru, pochopil bys, co jsi udělal špatně při tom rozhovoru s Kušinou.“

„Ale já tomu rozumím,“ řekl Oročimaru. „Hormony. Rozzlobila se...“

„Ne,“ přerušil ho Jiraiya ostře. „Ne, ne, Oročimaru. Žádné hormony. Láska k dítěti-“

„Takže hormony.“

„Ne! To, že pořád hovoříš o lidech jako o věcech! Jako o nějakých pokusných objektech, které můžeš zkoumat-“

„No a není to snad pravda? Co dělá člověk jiného celý život, než že zkoumá druhé? Každý to děláme, i když bez zkumavek a pozorovacího náčiní, avšak-“

„Jsi mimo,“ mávl rukou Jiraiya. „Víš co bych ti přál, Oročimaru? Abys někdy zakusil tak silný cit, který by tě přinutil si uvědomit, jak se mýlíš.“

Oročimaru místo odpovědi mávl rukou.

„Anko,“ obrátil se na svou žačku, „mohla by ses ještě jednou porozhlédnout po okolí, jestli tu nikdo neslídí? A neškodilo by ověřit jak moc bezpečný tenhle les skutečně je, zvlášť jestli se tu má v budoucnu po nějakou dobu zdržovat náš džinčúriki.“

„Hai, Oročimaru-sama,“ odpověděla Anko a pružně vyskočila otevřeným oknem ven.

Oročimaru se obrátil zpátky k Jiraiyovi, který se mezitím začal zabývat na plotně odstavenou konvicí, z jejíhož hrdla se kouřilo.

„Měl jsi už čas si promyslet to, o čem jsme se bavili?“ zeptal se Hokage.

Jiraiya nalil čaj z konvice do dvou šálků.

„Až se tu Minato a Kušina objeví, tak je samozřejmě přijmu,“ řekl. „Nemůžu ovšem porušit jejich důvěru.“

„To po tobě nežádám,“ řekl Oročimaru. „Po pravdě, nechal bych to klidně jen na jejich rozhodnutí, nebýt dvou důvodů.“

„A to je?“

„Za prvé mě to zajímá,“ odpověděl Oročimaru s lehkým úsměvem. „To je asi ten hlavní důvod. Moct z první ruky studovat reakce ocasého démona na vývoj plodu, komu se to kdy poštěstilo? Kromě toho jsem ale Hokage, takže se ode mě očekává, že budu dohlížet na to, co se s džinčúrikim děje.“

„To je samozřejmě pravda,“ řekl Jiraiya. „A děláš dobře. Za současné situace je ale jasné, že Kušina nechce ve vesnici být. Vůbec se jí nedivím.“

„Prosím,“ zarazil ho Oročimaru, „jen ne žádné scény. Chápu, že se ti některé věci nelíbí, ale-“

„Některé věci odsuzuji, Oročimaru,“ řekl Jiraiya chladně. „To ti musím říct naplno a jasně. Stejně otevřeně ti ale říkám, že cítím povinnost vůči Minatovi, Kušině i vůči tobě a vůči Listové, a tou povinností je splnit, oč jsi mě požádal. Dohlédnu na to, aby byli v bezpečí. Ty mi na oplátku slib, že budeš jednat jako Hokage.“

Na Oročimaruových ústech se začal formovat známý úšklebek, ale pak se hadí mudrc zarazil a zadíval se dlouze na svého přítele.

„Víš, v čem je problém?“ řekl po chvilce. „Že každý si představuje pod slovy ‚jednat jako Hokage‘ něco jiného. Ty si představuješ jednu věc, Danzó má svou představu, Sarutobi-sensei si představuje něco dalšího. ‚Jednat jako Hokage‘ nemá vědeckou definici...“

„Dobře, dobře,“ přerušil ho Jiraiya a otevřel ústa, aby pokračoval, pravděpodobně něco v duchu toho, že být Hokagem představuje určité konkrétní ideály. Pak se však rovněž zarazil a na okamžik zmlkl.

„Oročimaru,“ navázal po chvilce, během níž ho přítel trpělivě, byť s mírně poťouchlým leskem ve žlutých očích pozoroval. „Známe se dlouho; troufám si říct, že tě znám. Když po tobě teď budu žádat slib, aby ses choval jako Hokage, pak můžeš předpokládat, že se obracím na tebe a na to, co ty chápeš pod pojmem ‚Hokage‘. Ne to, co si myslí Danzó nebo třeba dokonce mistr Sarutobi. Nebo co si pod tím představuji já, nebo co by si představovala Tsunade, kdyby tu byla. Ačkoli si troufám říct, že představy nás tří – a zvláště vás dvou – si budou v mnohém podobné...“

„Skutečně?“ otázal se Oročimaru. V jeho tváři se zračilo nelíčené překvapení.

„Jsem si tím jistý,“ řekl Jiraiya přesvědčeně. „Koneckonců jsme tři legendární sanninové, no ne?“

„Takže jen proto, že máme společného mistra...“ začal Oročimaru, ale Jiraiya ho přerušil.

„Ne, to jsem vůbec nemyslel. Ačkoli je jasné, že jako jeho žáci jsme přejali mnoho z jeho ideálů.“

„To se mi snažil tvrdit Danzó,“ zasmál se chladně Oročimaru. „Nebyla to poklona, samozřejmě. A nebyla to ani pravda.“

„Byla to pravda méně než si myslí Danzó a víc než si asi myslíš ty,“ řekl Jiraiya. „Jak jsem ale řekl, o to mi nešlo. Žák se s mistrovými ideály musí vyrovnat, ale může je také odmítnout nebo je změnit. My tři – ty, Tsunade a já – jsme ale strávili spolu příliš mnoho času. Říkej si, co chceš, ale jestli jsem za celý svůj dlouhý život-“

„I ty stařešino,“ ušklíbl se Oročimaru. „Kolik ti je? Nemluvě o tom, že se chováš, jako by ti bylo o polovinu méně-“

„Za celý svůj život,“ nenechal se přerušit Jiraiya a mírně zvýšil hlas, aby svým slovům dodal důraz, „jsem vypozoroval to, že když vezmeš studenty z jednoho týmu, zjistíš, že jejich ideály a jejich ideál Hokageho se v tom hlavním shodují.“

„A proto si myslíš, že víš, co si já představuji pod pojmem ‚jednat jako Hokage‘,“ uzavřel Oročimaru.

„Nemyslím,“ opáčil Jiraiya. „Já to vím.“

Oročimaru zakroutil hlavou.

„Taková arogance,“ řekl.

„Ne,“ oponoval Jiraiya. „Arogance je, že si myslíš, že tě tvoji celoživotní přátelé neznají. Znají, Oročimaru.“

„Poznání není nic jednoduchého a vyžaduje to spoustu času, úsilí a obětí,“ potřásl hlavou Hokage.

„Právě,“ přitakal Jiraiya. „Co myslíš, že jsem všechno musel obětovat, abych mohl dnes říct, že tě znám?“

Oročimaru neodpověděl. Rozhostilo se ticho, jen otevřeným oknem se do domku nesly klidné zvuky lesa. Jiraiyova slova zůstala viset ve vlahém jarním vzduchu.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Po, 2021-05-17 19:14 | Ninja už: 1650 dní, Příspěvků: 2651 | Autor je: Asistent pošťáka

Zmlsla som si na tebou formulovanej debate dvoch velikánov Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Myslím si, že tvorba diela je námet na celý príbeh. Neviem si spomenúť, ktorý mysliteľ povedal, že poznanie metódy je dôležitejšie ako výsledok (trochu som parafrázovala.) Tiež by sa dalo polemizovať s Oročimaruovým názorom ohľadne veku a poznávania, však je to tiež celá veda Laughing out loud Podľa mňa je poznávanie komplexný proces tak, ako je aj človek. Oročimaru je divná bytosť, akýsi konglomerát, resp. pačwork, ktorý pretransformoval svoju emocionalitu tak, že sa úplne znejasnil. Pekný príklad s Kušinou Kakashi YES Nakoniec aj to chcel vyskúšať s Micukim, ale nerodil, tak zas čosi nedorobil. Hehe, super je aj debata o role hokageho. Pekne: „Co myslíš, že jsem všechno musel obětovat, abych mohl dnes říct, že tě znám?“ Nečudujem sa, že Oročimaru radšej neodpovedal. Táto kapitolka bola taká gnozeologická a vydarená. V dnešných časoch si veru netrúfam vynášať súdy, pretože ľudia sa pod tlakom okolností neuveriteľne menia. Hoci sa človek ukotví, oceán buráca a loďka len tak poletuje, ale kotva zatiaľ drží aspoň u niekoho Angel Teším sa na ďalší diel Ino ti gratuluje!