manga_preview
Boruto 61

Cesta Bílého hada 07 - Otázky studenta

„Ona to ví,“ zařval Gai a roztřeseným prstem ukázal na dívku, která si právě cpala do úst další dango. „Ví to, a nechce nám to říct!“

„Nech ji být,“ zamumlal Kakaši.

„Cože!“ Gaiovi rozčilením přeskakoval mladistvý hlas. „Že zrovna ty...!!! Kakaši!!! Tebe by přece mělo zajímat z nás všech nejvíc, kde je tvůj sensei!!!“

„Klídek, Gaii,“ připojil se Asuma. Rozrušený Gai viditelně nabourával jeho představu pohodového oběda s přáteli. V restauraci se scházelo hodně mladých nindžů, ne všichni byli stejného věku, ale navzájem se znali z četných misí. Anko často sedávala o samotě – od té doby, co se Oročimaru-sensei stal Hokagem, tak trošku vypadla ze života zbytku vesnice – často se ale stávalo, že s ní starší nindžové zapřádali hovor. Byla přeci jen Hokageho studentkou. Někteří si jí díky tomu považovali, jiní – jak dokázala rozpoznat – se pokoušeli vetřít do její přízně a doufali, že si tak zajistí přístup k Hokagemu samotnému, či že se jim podaří z Anko vytáhnout nějaké zákulisní informace.

Anko se prozatím dařilo veškeré takové snahy jednoduše ignorovat. Pokud šlo o tahání informací, ve skutečnosti toho bylo dost málo, co by mohla případným zvědavcům odhalit i kdyby chtěla. Hodně z toho, co její mistr dělal a změny, které ve vesnici podnikal, oznamoval veřejně – a že to často byly věci, které působily na obyvatele znepokojivě. Jenže snad o to větší zájem měli ti zvědavější nebo také paranoidnější o to, co se ven nedostalo. Uvažovali – přinejmenším na první pohled celkem logicky – tak, že jestliže se Oročimaru netají s výzkumem zakázaných technik, oč strašnější hrůzy musejí být mezi tím, co skrývá?

Ve skutečnosti – alespoň nakolik Anko věděla – utajení podléhaly spíše jen ty věci, které byly ještě ve stádiu experimentů. A pak tu byla ta věc s Minatem a Kušinou, jejichž delší nepřítomnost ve vesnici Oročimaru-sensei nemohl nebo nechtěl veřejnosti vysvětlit.

„Gaii, nevěříš přece těm nesmyslům, jako že je to celé nějaké spiknutí,“ ozvala se Kurenai.

„Spiknutí? Ne! To nevěřím!“ vykřikl Gai. „Ale musí to mít nějaké vysvětlení! Přece se jen tak nesebrali a nezmizeli!“

Anko mlčela. Kakaši také mlčel. Anko ho po očku sledovala a přemýšlela, kolik toho asi ví. Byl přece v ANBU. Kolik toho věděl Danzó? Oročimaru-sensei ji varoval, že Danzó možná sám vyslal své lidi, aby Kušinu a Minata vypátrali. A jestliže byl Oročimaru schopný odhadnout cíl jejich cesty, bylo dost dobře možné, že Danzó dokázal totéž.

Anko měla navíc momentálně o důvod víc se starat. Ani ne před půl hodinou dostala šifrovaný vzkaz, od Jiraiyi. Dva senninové se při setkání v onsenu domluvili, že zůstanou v kontaktu. Žabí poustevník měl Hokageho informovat, kdyby se cokoli dozvěděl o Minatovi a Kušině. Nemohla ovšem spěchat hned za senseiem. To byla další věc, před kterou ji Oročimaru-sensei varoval. Danzó pravděpodobně sledoval i ji.

Po návratu z vesnice to měli těžké. Celou cestu zpět ze Země Páry se o tom bavili. Přesněji řečeno, mluvil hlavně Oročimaru-sensei, Anko vesměs poslouchala. Nerozuměla politice. Ale Oročimaru tvrdil, že on také ne, a že to nevadí.

„Vždycky tu budou spousty takových, kteří budou dělat politiku,“ řekl jí tehdy, v příjemném malém hostinci u cesty. „Někteří hůře, jiní lépe. Ale ty a já máme jiné poslání. Poznávat. A ve vědění,“ dodal, „ve vědění je ta největší síla, jakou si dovedeš představit.“

„Hai, Oročimaru-sensei.“

„Ať je to ale jak chce, proces poznávání vyžaduje čas a klid. A ten rozhodně mít nebudeme, jestliže se někdo další dozví, kde jsme teď byli.“

„A nebudou ho mít ani Kušina-sama a Minato-sama,“ dodala Anko.

Oročimaru se zamyslel, natočil hlavu a dlouze se zahleděl na stíny vrhané na stěnu ohněm hučícím v krbu.

„Ano, ovšem,“ řekl nakonec. „I pro Kušinu a Minata je to koneckonců určitý proces poznávání… možná jeden z největších. Poznávání nového života.“

„Takže tím, že o tom pomlčíme, dopřejeme klid i jim?“

Pokračující zuřivá debata u stolu přiměla Anko vrátit se do reality.

„Ale my nic nevíme!“ hulákal právě Gai. „Proč nic nevíme?“

„Jsou věci, které každý vědět nemusí,“ řekl tiše Kakaši. „Nech to být, Gaii.“

Gai si zoufalým pohybem vjel prsty do vlasů.

„Kakaši!!! To tě ani trochu neznepokojuje, že tvůj sensei je – někde!!! Někde!!! Nevíme kde!!! Nevíme co s ním- tento!!!“

„Gaii, uklidni se,“ opakoval Asuma.

„Když Kakaši říká, že to nepotřebujeme vědět, tak to nepotřebujeme vědět,“ dodala Kurenai. „A když on věří, že je to v pořádku, tak je to v pořádku. Je to koneckonců jeho mistr.“

„A tebe to neznepokojuje, Kurenai?!“

„Já věřím Kakašimu.“

Zjevně odzbrojený a šokovaný Gai se obrátil zpět ke svému talíři. Kurenai a Asuma se začali opět věnovat jeden druhému. Anko vycítila příležitost nenápadně se z jídelny vytratit. Nechala na stole drobné, hbitě se protáhla mezi stoly k východu a zamířila do jedné z bočních uliček.

Její radost nad rychlým únikem netrvala dlouho. Sotva zahnula do další uličky plné rezavých barelů, vynořil se před ní stín nindži s maskou a rozčepýřenými bílými vlasy.

Anko reflexivně zastavila a přenesla váhu na levou nohu, přitom rukou sáhla za opasek k připevněným kunaiím.

„To jsem jen já,“ řekl Kakaši. „Neboj se.“

„Já se nebojím,“ řekla Anko, postoj ovšem neuvolnila. „Co chceš? Zapomněla jsem snad něco v restauraci?“

Kakaši zavrtěl hlavou.

„Chtěl bych mluvit s tvým senseiem,“ řekl bez obalu.

Anko se zamračila. Tak o to mu šlo? Kakaši ovšem nebyl jen tak nějaký pochlebovač, který by se snažil přes ni dostat k Hokagemu, jako desítky průměrných džóninů, kteří si přáli povýšení, nebo bohatí měšťané, kteří chtěli pozornost. Kakaši byl členem ANBU a jako takový měl blízko k Danzóovi. A přestože navenek mezi Oročimaruem a Danzóem panovala spolupráce, Anko věděla, že od Kušinina útěku z vesnice vztahy mezi nimi ochladly.

„A co mu chceš?“ zeptala se nahlas.

Kakaši se kradmo ohlédl přes rameno.

„Však víš co,“ zamumlal přes masku tak, že ho mohla slyšet jen Anko.

Anko se zhluboka nadechla.

„Myslela jsem,“ řekla pomalu a tiše, „že jsi řekl svým přátelům, že ti na tom nezáleží.“

„To jsem neřekl,“ odvětil Kakaši. „Řekl jsem jim, že oni to nepotřebují vědět.“

„A ty ano.“

„Je to můj učitel.“

„Byl,“ opravila ho Anko. „Už nějakou dobu jsi džóninem a dokonce pracuješ v ANBU.“

Kakaši se opět nenápadně rozhlédl.

„Takže o tohle jde,“ řekl pak. „Chápu. Nevěříš mi.“

„To nemá nic do činění s tebou,“ bránila se Anko. „Prostě mám rozkazy od Hokage-sama.“

„Co bys dělala na mém místě? Kdyby řekněme tvůj učitel zmizel a Minato-sensei by byl Hokage, a ty by ses mě mohla zeptat-“

„A ty bys mi to řekl?“ přerušila ho Anko.

Kakašiho oko se zablesklo.

„Kdybych to věděl…“

Anko si s úlekem uvědomila svou chybu. Právě Kakašimu nepřímo prozradila, že ví, co se Minatovi a Kušině stalo. Tedy že to není jen Oročimaru-sama, kdo má všechny informace, ale že i ona sama je do toho nějak zapojená.

„Podívej,“ řekla a snažila se působit vyrovnaně, zatímco její mozek zuřivě zápasil s vědomím, že se možná právě vystavila nebezpečí ze strany ANBU, a současně že se pořád ještě potřebuje dostat co nejdříve k Oročimaruovi s informací od Jiraiyi. „O tomhle se vůbec nemůžeme bavit tady venku, žejo. Půjdu teď za Hokage-sama a můžu mu říct, že s ním chceš mluvit. Jestli si na tebe udělá čas, dám ti vědět, a ty se budeš moct zeptat přímo jeho, na co budeš chtít. Co na to říkáš?“

Kakaši tiše přikývl. Jestliže ho její náhlá vstřícnost překvapila, nenechal na sobě nic znát.

„Budu čekat,“ řekl, otočil se a byl ten tam.

Anko si oddychla. Pro jistotu se ještě jednou rozhlédla, zda ji zpoza popelnic nesleduje někdo další, a pak se rozběhla směrem k Hokageho rezidenci.

Srdce jí stále bušilo, ale už se cítila o poznání klidněji. Doručí Oročimaruovi zprávu od Jiraiyi a přizná mu, co se stalo s Kakašim. Věděla, že Oročimaru-sensei si se vzniklou situací nějak poradí. Nejspíš Kakašiho pozve a promluví s ním. A kdyby snad došlo na nejhorší, tiše se ho zbaví tím, že ho zavře někam do sklepa, než se situace uklidní. V úplně nejčernějším případě jeho mozek naloží do lihu.

Oročimaru-sensei vždycky věděl, jak si poradit. Nebylo čeho se obávat.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Kategorie: