Cesta Bílého hada 03 - Hokageho návrh

„Přál jste si se mnou hovořit, Hokage-sama?“

„Ach, Kušina. Pojďte dál.“

Usadila se do křesla naproti Čtvrtému, který se rozvaloval na pěkné, široké, ale určitě tvrdé proutěné židli, těsně mimo čtverec světla, který vrhalo polední slunce dovnitř oknem. Někdo ze známých Kušině říkal, že Oročimaru postupně přeměnil Hokageho kancelář dle svého vkusu. Proutěná židle místo křesla, svícny namísto lustru, mnohem více polic s knihami a mnohem více místa na papíry s poznámkami. Ty se kupily v haldách kam až oko dohlédlo.

Nový Hokage si ve vesnici vůbec vysloužil zvláštní reputaci. Neminul měsíc, aby neprovedl nějaké rozhodnutí, které zcela otřáslo zaběhaným řádem vesnice. Některá byla přijata s povděkem. Například navýšení počtu učitelů na akademii a zavedení specializovaných tříd s výukou pokročilých forem nindžutsu. Jiná vzbudila rozpaky. Mezi ně patřilo otevření Učihovské čtvrti a změna struktury policie, stejně jako přijetí množství nukeninů z minulé války do obranných složek Listové. Kušina se s některými z nich setkala a ne vždycky ji naplňovali důvěrou.

Mnohem více misí, včetně těch, kterých se účastnili Kušina a Minato, se nyní soustředilo na pátrání po ztracených technikách, ale občas prostě jen zkoumání dalekých ruin nebo míst hostících vzácné živočichy. Někteří nindžové tyto mise přijímali s brbláním, protože z nich často na první pohled nebyl žádný praktický užitek – kromě čirých vědomostí, samozřejmě. Šeptalo se, že průzkumné mise byly rovněž předmětem sporu mezi Čtvrtým a jeho pravou rukou, Danzóem, protože Danzó by mnohem raději vyložil energii na zvyšování vojenské moci Listové.

Na veřejných akcích se Čtvrtý objevoval málokdy, ale pokud ano, jeho proslovy byly většinou plné humoru, kterému nikdo nerozuměl. Občas měl také naprosto nevhodné, místy až morbidní narážky. Legendární se stala jeho promluva při smutečním obřadu za dva nindži, kteří zahynuli na průzkumné výpravě do údolí obřích hroznýšů na hranicích Země Země.

„Jaké štěstí, že obří hroznýš své oběti polyká vcelku! Proto i těla padlých nindžů mohla být donesena zpět vcelku a teprve zde mohou být pohřbena,“ řekl tenkrát Hokage. Nejen Kušina byla toho názoru, že podrobnosti o způsobu návratu těl si Oročimaru mohl nechat pro sebe.

Celkem vzato se Hokagemu ale dařilo udržovat si popularitu především u nindžů, kteří toužili poznávat nové a nové techniky a zlepšovat se. Zajímavá byla reakce mezi Učihy. Zatímco někteří viděli zrušení starých pořádků jako porušení prastaré tradice, mnozí, zvláště ti mladší, přesídlili do města, aby žili s partnery a partnerkami z jiných klanů a zapojili se do jiných profesí, kdekoli byla příležitost. Ti většinou Hokageho rozhodnutí kvitovali s povděkem. Podle některých odhadů se předpokládalo, že v budoucích generacích bude učihovská kekkei genkai mnohem více rozptýlená a bude se hůře dohledávat. Na druhou stranu se čekalo, že se mnohonásobně zvýší šance, že průměrný občan Listové se může narodit se šaringanem. Díky většímu kontaktu mezi Učihy a ostatními se mohlo také jednoho dne objevit mnoho nových mutací a nových očních technik.

Na první pohled chaotické chování Čtvrtého Hokageho ale Kušině nijak nenapovědělo, co by mohla při osobní návštěvě očekávat ona. Jistě ji nezavolal samotnou jen kvůli nějaké nové misi? Vše se ovšem vyjasnilo hned po prvních slovech, jakmile usedla do křesla naproti němu.

„Měl bych vám nejspíš blahopřát,“ řekl Čtvrtý, usmívaje se. Jeho oči spočinuly na Kušininých šatech v oblasti břicha.

Kušina se v prvním okamžiku zarazila a pak v ní vzkypěl hněv.

„Kdo vám o tom pověděl?“ vyprskla dřív, než se stačila zarazit. Ale proč by měla? Sama o dítěti, které čekala, věděla teprve pár dnů, a řekla to zatím jen Minatovi. Jak se o tom dozvěděl Oročimaru, a co mu po tom bylo?

Hokage hladil velkou hroznýší lebku na kraji stolu a usmíval se. Toho člověka snad nikdy nic nerozházelo. Kušina stiskla rty a dál ho probodávala pohledem.

„Chodím do nemocnice často,“ řekl Čtvrtý bezstarostně. „Ale po pravdě řečeno za všechno vděčím Danzóovi a jeho ANBU. To oni mě informovali.“

To Kušinu naštvalo ještě víc. Kdo všechno tedy věděl o tom, že je těhotná? Každý nindža a špicl ve vesnici? Měla na jazyku ostrou poznámku v tom duchu, ale Oročimaru pokračoval.

„Danzó se očividně domnívá, že zdraví a bezpečí našeho džinčúriki je pro vesnici prvořadé,“ řekl. „A ano, zcela určitě to považuje za dostatečný důvod strkat nos do cizích soukromých věcí.“

Přestal hladit lebku a upřeně se na Kušinu zadíval.

„V lecčem má ovšem pravdu. Všichni - já, vy i on - víme, že těhotenství není pro džinčúriki nic jednoduchého. Tedy, ještě méně než pro většinu žen, abych byl přesný, není-liž pravda?“

Pravda to byla. V průběhu těhotenství pečeť na ocasém démonovi slábla, přesně řečeno, přesouvala se na plod, a porod samotný byl nejtěžším okamžikem vůbec. A ano, to samozřejmě představovalo potenciální nebezpečí i pro vesnici. Na čistě teoretické rovině. Kušina si byla jistá, že normálně by se nic stát nemělo - ale náhoda je blbec.

„Přišla bych za vámi samattebane,“ řekla nahlas vzdorovitě. „Nebo za někým. Vůbec nebylo nutné, aby mě nějaký Danzó špicloval...“

„Ano, to už je takový jeho nepěkný zvyk, chtěl by mít všechno pod kontrolou,“ prohodil Čtvrtý nedbale. „Jako by to bylo dosažitelné, mít všechno plně pod kontrolou. Teď je ovšem situace taková, jaká je. Já to vím, on to ví, a vy to víte. Nechme tedy způsob, jakým jsem se to dozvěděl, plavat, a pojďme se dohodnout, co uděláme.“

Kušina ovšem rozhodně nebyla v náladě nechat věc plavat. Byl to zásah do jejího soukromí, a vůbec, co si Danzó nebo Oročimaru o sobě mysleli?

„Když nebudu chtít, nemusíte udělat taky nicttebane,“ řekla vzdorovitě. „Porod zvládnu sama, a pečeť už nějak udržím. S manželovou pomocí, v nejhorším případě.“

Hokage naklonil hlavu na stranu a zpytoval Kušinu žlutavým pohledem.

„Osobně přiznávám, že proti tomu nic nemám,“ řekl. „Koneckonců, mohl by to být velice zajímavý experiment.“

Takovou reakci Kušina nečekala a Oročimaruova slova jí na okamžik zmátla. Nevěděla, má-li cítit zadostiučinění, že Hokage byl ochoten ustoupit jejímu požadavku, nebo má-li se cítit uraženě, že o jejím porodu hovořil jako o experimentu.

„Nicméně Danzó může být jiného názoru,“ pokračoval Čtvrtý. „Vlastně, skoro určitě bude jiného názoru. Jak jsem říkal, rád by měl všechno pod kontrolou, a dvojnásob se to týká věcí, které mají co do činění s bezpečností vesnice. A nedovedu si představit, co by mohlo mít víc do činění s bezpečností vesnice, než zabezpečení našeho jediného džinčúriki.“

„Takže jste si mě sem pozval, abyste mi oznámil, co Danzó chce udělat?“

„Ne,“ odvětil Čtvrtý. „Hokage jsem pořád ještě já. Jako takový mám samozřejmě na starosti bezpečí vesnice, jak mi všichni mí poradci neustále připomínají.“ Z jakéhosi důvodu se ušklíbl. „Jako by to pro mě bylo něco nového. Během posledních válek jsem nedělal nic jiného, než chodil na mise, které měly za úkol přesně totéž. Koneckonců,“ dodal, „to je něco, co sdílím i s vaším manželem, Kušino-san.“

„A se mnou,“ poznamenala Kušina.

„A s vámi,“ přikývl Hokage. „Vidíte. Všichni jsme tu nindžové z jedné vesnice a celou dobu, jako mravenci, pracujeme na tom stejném úkolu. Hokage, jounin nebo genin, každý z nás běhá a nosí kousky jehličí, a stále je třeba nosit nové, aby mraveniště zůstalo mraveništěm.“ Jeho oči se na okamžik rozostřily, jak se zamyšleně díval kamsi do dáli. „Přitom si nikdo nedovede představit, jak málo by stačilo – kdyby někdo šel kolem a kopnul do mraveniště, nikdo by to nedokázal ovlivnit. Ani ten nejmenší mraveneček, ani Hokage.“

Kušina si pomyslela, že Čtvrtého pověst – totiž, že byl nejen poněkud zvláštní, ale místy skoro až děsivý a morbidní – byla zasloužená. Neřekla to ovšem nahlas. Tolik sebeovládání ještě měla.

Místo toho se rozhodla vrátit rozhovor zpátky k jeho původnímu účelu. Když už chtěl Hokage strkat nos do jejích věcí, teď měla možnost nastavit mu hranice.

„Jaká opatření tedy můžete přijmout?“ zeptala se. „Máte něco, co může pomoct k udržení pečetěttebane?“

Hokage se probral ze zamyšlení, luskl prsty a otevřel zásuvku po straně stolu.

„Možnosti jsou dvě,“ řekl a vytáhl na světlo očividně prastarý svitek. Vstal z křesla, rozvinul ho a v jasném slunečním světle, které padalo dovnitř oknem, Kušina spatřila na zahnědlém papíře obrazy a schémata pečetících technik, od nejjednodušších až po velmi obskurní a složité. Postavila se vedle Čtvrtého, aby lépe viděla.

„To je přece Obrácená pečeť pěti živlů,“ ukázala na náčrt jedné techniky na okraji. „Ta technika měla být dávno ztracená!“

Hokage se na okamžik zarazil.

„Neuvěřitelné,“ řekl a v jeho hlase se zračilo nelíčené uznání. „Vy víte, oč se jedná? Překvapila jste mě, Kušino.“

Odfoukla si z tváře neposlušný pramen vlasů.

„Měl byste si názor na mě rychle opravit.“

„To asi ano,“ řekl Čtvrtý. „Moje chyba, moje veliká chyba. Nu! To znamená, že se můžeme bavit na úrovni, což mě velice těší. Mělo mě to vlastně napadnout, klan Uzumaki...“

Kušina si založila ruce na prsou.

„To vás tedy mělo napadnout. Nejste tak chytrý, jak si myslíte, co-“ zakoktala se a zacpala si ústa rukou. Úplně zapomněla, s kým mluví.

„Hokage-sama, promiňtebane,“ vydechla. Cítila, jak rudne.

„Co ta technika?“ pokračovala, snažíc se obrátit Čtvrtého pozornost zpátky k tématu a zamluvit svou nevhodnou poznámku. Naštěstí to zafungovalo.

„Je to jedna ze dvou možností,“ řekl Hokage. „Jak tedy zřejmě víte, tradiční Pečeť pěti živlů slouží k přerušení toku čakry ven ze zapečetěného objektu. V našem případě by se Obrácená pečeť pěti živlů - teoreticky,“ poslední slovo řekl z důrazem, „- dala použít k tomu, abychom vaši pečeť udrželi na místě, i když začne porod. Její nevýhoda je, že dokud ji máte na sobě-“

„-nemůžete pořádně používat ani vlastní čakru, a samozřejmě už vůbec ne čakru Devítiocasého,“ skočila mu do řeči Kušina. „Samozřejmě. Jestli mám být upřímná-“

„Ovšemže.“

„-nemyslím si, že je to dobrý nápad. A ta druhá možnost?“

„Druhá možnost je prozaičtější,“ řekl Hokage a z nějakého důvodu přimhouřil oči. „Navíc může být zkombinována s prvním přístupem. Řekněme, že bych mohl mít k dispozici tým ANBU, kteří by na vás mohli v kritickém období dohlížet a kdyby došlo k nejhoršímu, měli by být schopni Kjúbiho spoutat.“

„Řekl jste spoutat, ne zapečetit,“ povšimla si Kušina. Zabořila pohled do Hokageho očí. Šlo tedy už o předpoklad, že by se Kjúbi dostal ven. Únik ocasatého démona ve většině případů znamenal smrt nositele, avšak bylo dobře myslet i na nebezpečí, které by následovalo, kdyby k němu došlo. Kušině navíc bylo jasné, že není řeč jen tak o nějakém svázání provazy. Něco takového by Devítiocasého dlouho neudrželo. Co ale mohl mít Oročimaru na mysli?

Hokage uhnul před jejím pohledem a přešel k oknu. Kušina si všimla, že mu nervózně cukla ruka.

Chvíli bylo ticho.

„Není to ještě ozkoušené,“ řekl nakonec Čtvrtý tlumeným hlasem. „Mimo to, většina experimentů se nepovedla. Ale i tak se mi s Danzóovou pomocí podařilo, díky velkému množství vzorků, celý výzkum značně urychlit. Natolik, že bych do doby, než budete rodit, měl být schopný vytvořit alespoň půl tuctu takových ANBU.“

„Tým ANBU, kteří...“ Kušina ani nedomluvila, když jí to došlo. „Doprčicttebane,“ dokončila v hrůze. „To přece ne... takže to, co se o vás říká, byla pravda!“

Když Čtvrtý hned neodpověděl, dupla nohou a postoupila kupředu. Natáhla ruku a popadla ho za lem pláště.

„Hokage-sama! To přece- řekněte, že to není pravda! Vy jste vážně dělal pokusy s Haširamovými buňkami? Pokusy na-“

„Někteří z těch potulných nindžů, které jsme pochytali v okolí vesnice, se odmítli vzdát,“ řekl pomalu Oročimaru, aniž by se odvrátil od okna. „Danzó je chtěl pobít. Bylo by to tak lepší? Takhle posloužili užitečným cílům. Nebyli sice prvotřídní materiál, ale... Nakonec byl i Danzó spokojen. I podle něj to bylo lepší než dělat pokusy na vlastních vesničanech.“

Kušina jen se široce rozevřenýma očima zírala, stále křečovitě svírajíc cíp Hokageho pláště. Její mysl vykreslovala obrazy temných sklepení zaplněných skleněnými válci, a v každém z nich bezmocný, různými sedativy a chemikáliemi napumpovaný nindža. V každém válci člověk svíjející se v agónii, když se cizorodé buňky pokoušely proniknout do jeho těla... a v případě mnoha z nich to jistě znamenalo jen bolestivou smrt.

„Díky těm nukeninům a díky přístupu ke všem lékařským zdrojům ve vesnici jsem rozklíčoval část tajemství Haširamova genetického kódu,“ pokračoval Oročimaru nevzrušeně. „Od nynějška budu schopen implantovat jeho buňky vybraným nindžům, kteří poté dokáží používat mokuton. A jak je známo, mokuton je jedna z mála věcí, které dokáží spoutat uvolněného bijuu - alespoň na tak dlouhou dobu, aby bylo možno jej znovu zapečetit.“

Kušině hučelo v hlavě. Chápala všechno, co Oročimaru říkal, ale nedovedla se zbavit vědomí, že ten, kdo velel její vesnici, skutečně prováděl pokusy na lidech.

Čtvrtý se odvrátil od okna a pohlédl na ni. Jeho oči byly bezvýrazné.

„Dávám ti možnost volby,“ řekl. „Momentálně mám Haširamových buněk ve stabilizované formě právě tolik, abych je mohl implantovat šesti nindžům. Plánoval jsem je schovat a třeba je použít v budoucnu, až budu mít více dat. Ale vyžaduje-li to situace a bezpečí vesnice, může to být hned. Hostitelé musí být samozřejmě mladí nindžové, protože mladé tělo se nejlépe přizpůsobuje. Současně musí být silní, nejen proto, aby proces vydrželi, ale aby také byli vůbec k užitku. Bylo by vhodné, kdyby již byli členy ANBU. Takoví budou již znát potřebné techniky, nebo se je rychle naučí. Ale také nebudeme muset zbytek vesnice rozrušovat zbytečnými detaily.“ Rozpřáhl ruce. „Byla by to zkrátka tajná operace pro vaši ochranu, a vašeho dítěte.“

Na okamžik se odmlčel, a pak, jako by si ještě na něco vzpomněl, dodal:

„A na ochranu vesnice, samozřejmě.“

Usmál se.

„Jak se rozhodnete?“

Poznámky: 

POZOR! Spoiler!

Příběh pokračuje. Jak vidíte, samotnému se mi zatím nechtělo psát na závěr žádné komentáře k příběhu, chci všechno ponechat především na čtenářstvu. Nechávám proto hovořit příběh samotný, a je na každém, co si v něm vyčtete a co vás tam zaujme. Nicméně o to víc mě zajímají vaše reakce a dojmy. Takže snad vás příběh baví

Jediné co řeknu: nebojte se, následující díly se budou odehrávat i jinde než v Hokageho kanceláři.