Cesta Bílého hada 05 - Setkání v onsenu

Žabí poustevník seděl v pokleku u prkenné ohrady, oddělující mužskou a ženskou část lázní a dírou po suku nahlížel na protější stranu. Bylo teprve krátce po poledni, slunce stálo vysoko na bezmračné obloze. Jiraiya ovšem neměl nic lepšího na práci a proto mohl v onsenu strávit třeba celý den. Kromě toho nutně potřeboval inspiraci. Jako na potvoru ale až doposud zely lázně prázdnotou. Nedalo se nic dělat. Místní vesničanky byly zřejmě všechny přes den v práci. Před chviličkou však Jiraiya zaslechl od brány jakési hlasy a pak vrznutí dveří v dámských šatnách. Možná, že skupinka rozkošných cestovatelek, zmožená dlouhou poutí, rozhodla se tu osvěžit?

Nemělo smysl ponechávat nic náhodě. Než se budoucí návštěvnice převléknou, Jiraiya už zaujal pozici u díry po suku. Pro jistotu ještě posílil svou nenápadnost jednoduchým nindžutsu, které jeho tělo na pohled částečně zprůhlednilo. I kdyby se tak náhodou další návštěvníci nebo majitelé onsenu připletli k jeho pozorování, nemuseli by si ho na první pohled všimnout. A totéž platilo ostatně i o případu, kdy by si některá z dam díry v prkně všimla a chtěla zkontrolovat situaci. Dívky v Zemi Páry měly docela páru, Jiraiya nechtěl riskovat.

Teď ale Jiraiya zbystřil, když zahlédl na okraji vody z páry se vynořivší postavu. Přesně řečeno její nohy. Sice na poustevníkův vkus trošku bledší, skoro bílé - ale ty jemné kotníčky! Jiraiyu ovšem mnohem více zajímalo to, co bylo mimo obraz.

„Pojď ještě trochu blíž, krasotinko,“ zamumlal pro sebe. „Sestup do vody, ať zřím tě v celé kráse, ó moje můzo!“

Jedna útlá noha se pomalu zanořila do lázně.

„To bude inspirace,“ jásal Jiraiya. „Dnes večer jistě napíšu nejméně další kapitolu. Ještě dva kroky, neznámá vílo z lesů, pojď a skloň se níž-“ Jiraiya byl doslova přilepený na prkenné stěně.

Do poustevníkova zorného pole vplula nestvůrná, bledá hlava na dlouhém krku, s otevřenou tlamou, dlouhým růžovým jazykem a žlutýma očima, které upřeně zíraly na Jiraiyu.

„Ááááááá!“

„Takhle se zdraví staří přátelé?“ otázala se hlava.

Jiraiya odskočil od otvoru po suku, dupnul přitom bosou nohou na mokrý kámen a se zaklením se svezl do vody. Samozřejmě přitom přerušil koncentraci a tak jeho krycí nindžutsu zmizelo. Opatrně, aby znovu neuklouzl, se postavil zpět na nohy a sledoval, jak se přes plot přehoupla známá postava.

Ve chvíli, kdy Oročimaru stanul vedle něj, se žabímu poustevníkovi už podařilo ze šoku oklepat. Přesto ho však náhlé zjevení jeho bývalého spolubojovníka a nynějšího Hokageho poněkud vyvedlo z míry.

Proto první otázka, na kterou se otřesený poustevník zmohl, byla jen: „To je ženské oddělení. Jak ses tam dostal?“

Oročimaru pokrčil rameny a přehodil si velkou, fialovou osušku přes ramena.

„Na tom snad nezáleží, ne.“

Jiraiya si pomyslel, že byli lidé, kterým na tom záleželo, a hodně. Například on sám. Na druhou stranu, Jiraiya by si nikdy netroufl nakráčet přímo na druhou stranu ohrady. Možná, že v tom to vězelo. Oročimaru neměl žádnou snahu vidět, co se dělo v ženské polovině lázní. Jiraiya ho dobře znal od malička. Jako spoustě dalších věcí, které šly mimo jeho zájem, tomu prostě nepřikládal žádnou váhu. Jestliže jste měli takový přístup, možná na tom něco bylo. Kdyby hypotetické dívky na druhé straně věděly s jistotou, že vstoupivší člověk nemá v úmyslu je šmírovat, pravděpodobně by jim jeho přítomnost také nevadila. Jiraiya si uvědomil, že ta ohrada tu ve skutečnosti byla kvůli lidem jako byl on sám. Ach, ty paradoxy, pomyslel si.

Otázka po přítomnosti jeho starého přítele právě zde však stále vyžadovala odpověď.

„Co jsi tam teda dělal?“

Oročimaru po Jiraiyovi loupl okem, ve kterém pobaveně jiskřilo.

„Musel jsem přijít na co nejrychlejší způsob, jak tě najít. Věděl jsem, že jestli budeš tady, budeš čučet někam tamtím směrem. Takhle to bylo rychlejší než snažit se detekovat tvoje krycí nindžutsu.“

„Mohl jsem z tebe mít smrt!“

Oročimaru se zašklebil.

„Pochybuji. Lidi jako ty vydrží všechno.“

„No, tohle bylo jen tak tak.“ Jiraiya pohlédl na mokrý kámen na okraji vody. „Ty hlasy, co jsem slyšel od brány – předpokládám, že jsi to byl ty.“

„Zklamal jsem tě, že? Čekal jsi půl tuctu kdovíjakých slečinek.“ Oročimaru potřásl hlavou, jako by ani teď Jiraiyovo konání nedokázal pochopit. „Ano, byl jsem to jen já a můj doprovod.“

„Doprovod?“

Na vrcholku prkenné ohrady něco zapraštělo. Objevily se tam dvě malé hadí hlavy a za nimi se do zorného pole vyhoupla hlava mladé dívky s chocholem tmavých, vodou nasáklých vlasů. Ozvalo se jakési zasvištění, hadí hlavy zmizely a místo nich se teď vršku ohrady držely dívčiny ruce. Mladá kunoiči, zabalená v hnědé osušce, se vyhoupla na přepážku a, našedše rovnováhu, usadila se na ohradě s nohama spuštěnýma na mužskou stranu. Na okamžik se její zrak zastavil na Jiraiyovi, na kterého se zamračila. Pak se obrátila na Oročimarua, jako by žabí poustevník nebyl víc než další kus šutru.

„Už jdeme, sensei?“ zeptala se.

Oročimaru jí klidně pokynul.

„Žádný spěch, Anko. Sotva jsme začali. Chviličku to potrvá. Jsi si jistá, že nás nikdo nesledoval?“

Kunoiči zavrtěla hlavou.

„Ne, sensei. Hadi jsou na místě a nehlásí nic podezřelého. Majitelé jsou u brány. Mám to tu ještě oběhnout?“

Oročimaru mávnul rukou.

„Netřeba. Ale zůstaň poblíž. Můžeš se mezitím třeba jít natáhnout do vody. Lázně v Zemi Páry jsou vyhlášené kvůli ozdravným a posilujícím účinkům místního bahna.“

Studentčina oválná tvář se rozzářila.

„Můžu, Oročimaru-sama?“

„Jistě. Naše cesta byla dlouhá, odpočiň si. Ale jestli budeš mít chviličku, můžeš mi nabrat trošku toho bahna s sebou. Na rozbor.“

Anko se usmála, sáhla do záňadří a vytáhla malý prázdný flakónek.

„Však já vím.“

„Šikovné děvče,“ pochválil ji Oročimaru.

„A moc pěkné,“ poznamenal Jiraiya, když Anko zmizela za ohradou.

„Vážně,“ otočil se na něj Oročimaru se strašlivým šklebem ve tváři. „Ty ses vůbec nezměnil, Jiraiyo.“

„A ty snad ano?“

Oročimaru se zatvářil zadumaně, až to Jiraiyu znepokojilo.

„Všichni se neustále měníme,“ řekl po chvilce. „Tvoje tělo každou vteřinou přichází o miliony buněk a ty jsou nahrazeny jinými. Takže možná jsem se nevyjádřil správně. Přese všechny tyhle fyziologické změny jsi pořád stejný osel, Jiraiyo.“

Jiraiya zařval smíchy.

„Tohle je ten Oročimaru, kterého si pamatuju,“ řekl, utíraje slzy z očí. Poplácal starému parťákovi po rameni, než Oročimaru stihnul zareagovat. „Jsem rád, že ti hokagování nevlezlo na mozek. Ale,“ nasadil vážnější tón, „je plížení se po lázních v Zemi Páry opravdu to, co by Hokage měl dělat? Nebo jsi tu snad na diplomatické misi?“

„Jsem tu inkognito,“ zamračil se Oročimaru. Jiraiya netušil proč, ale bylo zřejmé, že něco na celé situaci mu nebylo po chuti. „Oficiálně jsem jel na jednání s feudálními pány.“

Jiraiya zbystřil. Takže šlo o něco skutečně tajného.

„Doufám, že mě nehodláš zatáhnout do pašování léčivého bahna do Listové,“ řekl napůl v žertu.

„Ne,“ odvětil Oročimaru.

„Chceš si raději promluvit někde víc v ústraní?“

K Jiraiyově překvapení Oročimaru vyplázl jazyk.

„Proč si poslední dobou každý myslí, že chci řešit věci v super utajení?“

„Možná proto, že jsi Hokage. Kromě toho, zrovna od tebe to sedí – chci říct, kolikrát jsme na tebe přišli s Tsunade, když sis něco kutil pro sebe, a hned jsi to před námi schovával-“

„To bylo kdysi. A teď právě proto, že jsem Hokage...“

Už podruhé za tu chvíli se Jiraiya na svého starého parťáka zadíval s překvapením.

„Ty, Oročimaru,“ začal opatrně, „ty ses opravdu změnil. Jsi si jistý, že nejsi nějaký špeh převlečený za tebe, který mě má někam vylákat...“

„Třeba zhrzená ctitelka z nějaké vesnice, která se ti chce pomstít,“ vyplázl znovu jazyk Oročimaru. „Mám ti dokázat, že já jsem já?“

„Radši ne. Byl to vtip.“ Jiraiya se natáhl na okraji jezírka a spustil chodidla do příjemně horké vody. Vzhlédl k obloze. Byla blankytně modrá a plul po ní jediný bílý obláček. V obrovské výšce se vznášel pták. Idyla. Ještě tak mít vedle sebe nějakou tu příjemnou dámskou společnost… Jiraiya se zasmušil. Tak to ale nebylo. Měl tušení, že ať už měl Oročimaru na srdci cokoli, učiní to zcela jistě konec idylickému pobytu v onsenu.

„Tak ven s tím,“ vzdychl.

„Mluvil jsi v poslední době s někým z vesnice?“

Jiraiya mrkl doleva a zjistil, že Oročimaru upřeně pozoruje jeho reakci.

„Ne.“

Oročimaru zjevně uznal jeho reakci za důvěryhodnou, protože svaly na jeho tváři, předtím napjaté, se mírně uvolnily.

„Od Kušiny nebo od Minata jsi nic neslyšel.“

Jiraiya vyskočil, až horká voda vyšplouchla.

„Proč? Stalo se něco?“

„To si právě nejsem jistý.“

Jiraiya se zamyslel. Poslední dopis, který od těch dvou dostal, nehovořil o ničem zvláštním. Minato měl radost z nových absolventů akademie. Jeho student se stal členem ANBU. Kušina pozdravovala, avšak neopomenula po třistapětašedesáté napomínat Jiraiyu, aby na svých cestách nechal paní a dívky na pokoji.

„No,“ řekl Oročimaru, „asi budeš brzy kmotrem.“

Už podruhé Jiraiya málem dostal šok.

„Co to- chceš tím říct, že- !“

Oročimaru jen pokrčil rameny.

„Ty, Oročimaru,“ řekl Jiraiya, „nemyslíš, že je to od tebe trochu netaktní? Myslím tím říkat něco takového dalším lidem – když ještě oni sami mi neměli možnost to říct.“

„Ale Jiraiyo. Tohle není jen tak nějaké tlachání,“ řekl Oročimaru. „Drby z vesnice. Nic takového. Problém je v tomhle – ti dva… Myslím, že se tě budou snažit najít.“

„Cože? Oni odešli z vesnice za mnou?“

„Odešli je právě to správné slovo. Možná by se dalo říct i uprchli.“

Jiraiya se znovu zamračil. Tohle se mu pranic nelíbilo.

„Souvisí to nějak s tebou, Oročimaru?“

„Pravděpodobně ano,“ zněla odpověď. „Vždycky mě překvapuje, když nejsi úplně tak hloupý, jak vypadáš, Jiraiyo.“

„Odjakživa, Oročimaru,“ odvětil Jiraiya bez špetky veselí v hlase. Mrknul na slunce. „Tvoje studentka si jistě ráda užije chvilku oddychu. Proč mi nepovíš všechno pěkně od začátku.“