Ti, kdož přežili konec války | kapitola třetí

„Omlouvám se,“ pousmál se Šibuki, když osaměli.

Sakura byla násilně odtažená Fú, Naruto netoužil vědět, kam. Ženské záležitosti, pravděpodobně. Zůstal sedět u stolu, čaj pomalu stydnul. Naruto v něm cítil nahořklou chuť jakýchsi bylinek, jejichž totožnost neznal.

„V pořádku,“ odpověděl smířlivě.

Fú měla narozeniny až za dva týdny, ale trvala na tom, že chce na oslavě i Naruta, a jelikož jejich mise vyšla skoro načas, neváhala uprosit Šibukiho, aby to takhle zařídil. Vychcaná malá kunoiči, o tom žádná.

„Vraťme se k misi,“ připomněl příteli.

Šibuki se na okamžik zatvářil otráveně, Naruto na něm poznal, že by se raději bavil o něčem osobnějším, nejlépe nad sklenkou saké, k čemu Naruto zrovna chutí neoplýval, nakonec však vůdce vesnice podlehl zodpovědnosti za své lidi a decentně si odkašlal.

„Jak jsem psal v listu pro hokageho, už několik týdnů se okolo vesnice poflakují divní lidé. Předpokládám, že to budou nindžové, kteří se chtějí zmocnit svitku.“

„Slyšel jsem, že i Akacuki byli vidění někde poblíž,“ přikývl Naruto.

Šibukimu se mezi obočím utvořila ustaraná vráska. „To jsem netušil.“

„Dalo se to čekat. I kdyby nevěděli, co se tady děje, pořád jdou po Fú. Divím se, že ještě nezaútočili,“ začal Naruto. „Ale pokud se drží stranou, je pravděpodobné, že tentokrát jdou po svitku.“

Šibuki si povzdechl. „Je to horší, než jsem myslel. Kdybych to věděl – “

„Je to naše práce,“ přerušil ho Naruto. „S Akacuki jsme měli tu čest nejednou, dají se zvládnout, pokud nejsou v přesile. Většinou chodí v páru, nebude problém se jim vyhnout, popřípadě se s nimi střetnout v boji.“

„Jsi si jistý?“

„Nech to na nás, víme, jak se s nimi vypořádat. Ale k těm podezřelým cizincům. Zjistili jste o nich něco?“

Vůdce vesnice stroze kývl, upil z čaje. „Hlídka, která je má za úkol sledovat, nic zásadního nezjistila. Pokud jsou z nějaké vesnice, čelenky mají schované, nelze je identifikovat. Hnědé pláště s kapucemi do obličeje, na zápěstích mají náramky dvou propletených hadů obtočených okolo jakési runy nebo co.“

„Hadi?“

Naruto zpozorněl. Je možné, že by se do toho zapletl Sasuke? Nebo někdo z Oročimarových lidí? Ovšem, ten had byl sice pod dohledem Jamata, nicméně Naruto nepochyboval o tom, že by dokázal snadno proklouznout, kdyby chtěl.

„Víš, o koho jde?“ zeptal se se zájmem Šibuki.

„Jen předpokládám,“ odpověděl Naruto. „Můžu se mýlit.“

Pokud se s nindži nesetkají, bude se muset stavit za Jamatem. Nebo rovnou za Oročimarem. Ten slizký had bude jen rád, pokud ho v jeho díře někdo navštíví. Musí tam být pěkně osamělý se všemi těmi zkumavkami a jinými socializace neschopnými předměty. Jeden by z toho zešílel. I když, Oročimaru byl šílený vlastně odjakživa. Pokus ukrást Sasukemu tělo o tom jen nasvědčoval. Naruto se divil, že střet se Sasukeho čepelí nebyl pro Oročimara osudným.

„Dobrá,“ ukončil debatu Šibuki. „Oslava začne v šest, do té doby si můžete se Sakurou odpočinout. Řeknu Fú, aby ji nechala na pokoji. Musíte být oba děsně unavení, hádám, že jste ani nespali, jste tu opravdu rychle.“

Naruto nenamítal. Sice až tak unavený nebyl, ale vždy je lepší načerpat dostatek energie na potenciální komplikace. Šibuki zavolal ty dva nindži, kteří je doprovázeli, jednoho poslal s Narutem, aby mu ukázal, kde se může vyspat, druhý odešel s ním, pravděpodobně pro Sakuru.

„Jsme vám velmi vděční, Naruto. Kdyby nebylo vás, nevím, na koho jiného by se Šibuki sama obrátil. On moc okolním vesnicím nevěří, víte?“

Pochopitelně. Hřeje si na prsou probouzející se sopku. Jistěže nevěří lidem, kteří nevěří jemu. Bylo by od něj hloupé, kdyby měl ve své pozici naivní představy o loajalitě sousedních vesnic. Navíc jen málokdo je ochotný zaplést se s dalším démonem, ačkoli nepaří mezi ocasé. Obzvláště pokud se k němu hlásí i Akacuki.

Pokoj pro hosty byl zařízený skromně: dvě lůžka, psací stůl a šatník, v němž se nacházelo sváteční kimono, kimono na spaní a ručníky. Naruto jeden z nich vzal, z věšáku sundal nachystané šaty a zamířil do koupelny. Horká voda mu jen prospěje po třech dnech takřka nepřetržitého pohybu. I přes šumění vody zaslechl šoupnutí dveří, vzápětí ucítil Sakuřinu čakru. Zavřel oči a nastavil tvář horké vodě. Kapky uvolňovaly svaly stejně spolehlivě jako pořádná masáž.

„Jak jen mi tohle chybí…“ posteskl si Kurama.

Nejsi náhodou démon ohně?, zvedl Naruto obočí.

„No promiň, ale hygienu dodržuji i já,“ odfrknul si Kurama. „Tedy dodržoval jsem, dokud jsem mohl.“

Tak si vylez a posluž si, pokrčil rameny.

„Děkuju pěkně, ale nemám zrovna náladu na způsobení davové paniky,“ Kurama položil hlavu na tlapky a hluboce si povzdechl.

Naruto stál pod tekoucí vodou, tělo uvolněné. Mysl se ponořila do nitra, ocitl se v známé místnosti, usazený asi metr od klece. Upřel na démona modré duhovky, hluboké až do nitra duše. Nekonečně unavené. Omluvné.

„Přestaň,“ zavrčel démon rozčíleně.

„Věř mi, že kdybych mohl, propustil bych tě,“ promluvil na něj.

Kurama si odfrknul, cosi si zabručel pod vousy, rozmrzele otočil hlavu na bok. Klec, v níž pobýval, už dávno nebyla zamčená, stačilo zatlačit a mříž se se skřípotem pohnula. Ale Kurama si nemohl dovolit opustit Naruta. Ne, dokud Akacuki řádili po celé zemi. Byl by pro ně snadnou kořistí, jakkoli byl ve své pravé podobě mocný. Jenže čím větší moc, tím hůře se skrývá. A pokud by byl volný, neměl by záštitu celé vesnice. Té, která milovala Naruta a byla ochotna za něj položit život.

Kdo by byl ochoten položit život za mě?, pomyslel si hořce.

„Byl jsi po mém boku od narození, Kuramo,“ promluvil Naruto, jako by snad četl jeho myšlenky. Možná i četl, byli propojeni příliš dlouho, než aby se to neodrazilo i v tomto ohledu. „Budu po tvém boku, až nás dostanou. Zemřeme společně. Nebo budeme společně žít.“

Kurama opět zavrčel, nyní o něco hlasitěji, podrážděněji. Upřel na Naruta zrak, oči plály rudou, chakra bublala na vodní hladině.

„Padej odsud, člověče, než se rozmočíš.“

Naruto otevřel oči. Voda mu pořád tekla do obličeje, stékala po horké pokožce. Vypl sprchu, natáhl se pro ručník. Spěšně vytřel vodu z vlasů, poté rychle osušil tělo, natáhl si spodní prádlo, oblékl sváteční šaty a vyšel z koupelny. Chladný vzduch políbil kůži, Naruto se otřásl.

„Koupelna je volná,“ promluvil k Sakuře.

Dívka ležící na posteli otevřela oči, stočila zrak k Narutovi. Věnoval jí něco jako úsměv a zamířil ke druhé posteli. Hodil se na záda, založil ruce za hlavou a zůstal hledět na strop. Krémová barva posetá černými ornamentovými kvítky. Příjemný pohled. Škoda, že už něco takového nedokázal ocenit. A co Sakura?

Podíval se na ni, dívka právě pokládala svršek oděvu na postel, svlékala sukni, černé kraťasy. Pochyboval, že ji něco jako zdobení stropu zajímá. Sledoval dlouhou jizvu táhnoucí se po zádech, byla růžová, vypouklá. Nikdy se ji nepodařilo zcela zahojit. Sasukeho meč byl nebezpečný. Sakura jen ve spodním prádle zamířila ke skříni s ručníkem, otočila se Narutovi druhou stranou. Další jizva, na boku, zvrásněná kůže, deformovaná, jak kunoiči zasáhlo Sasukeho čidori.

Vlastně to byl zázrak, že ještě žije. Cunade pro to udělala všechno. Málem tehdy sama přišla o život. Technika, kterou použila, jí téměř nenávratně porušila většinu čakrových portálů a vzala jí hodně z její moci. Na lékařku v nemocnici zbytek sil stačil.

Kunoiči s jemně růžovými vlasy, nádherná, a přesto zohyzděná krutostí světa. Narutovi bylo líto, že právě ona musela zažít hrůzy, před kterými neměl sílu ji ochránit. Tehdy ještě ne. Mohl se jen dívat, přišpendlený ke kmeni stromu, dva Sasukeho klony po jeho bocích. Sakura mu umírala před očima, a jediné, na co se tehdy zmohl, bylo křičet. Do ochraptění ječet a prosit, aby se Sasuke smiloval. Aby se vzpamatoval, aby poznal přítele.

Marně.

V Sasukeho očích přáteli nejspíš nikdy nebyli. Jen přítěží. Říkal jim to tolikrát, a oni přesto pořád následovali jeho stopy, snažili se ho zachránit. Kam až to muselo zajít, než pochopili, že není – že nikdy nebylo nic, co by šlo zachránit. Sasuke o nic z toho nestál. Zaslepený pomstou. Nebo prostě jen zrůda.

Sakura zmizela za dveřmi koupelny. A Naruto se vrátil k obdivování květinového stropu.