Ti, kdož přežili konec války | kapitola první

Nestávalo se často, aby dostali misi pouze ve dvou, obzvláště pokud se jednalo o misi typu A. Jistě, Kakaši již s nimi na misi nemohl, jakožto hokage měl zcela jiné povinnosti. Sasuke, ten byl pořád v tahu. Hnal se za svou pomstou odhodlaněji než Naruto ke kage křeslu. A kdokoli z jiného týmu by raději okopával brambory na misi typu D, než aby trávil čas ve společnosti těch dvou.

Naruto seskočil ze stromu, plynulým pohybem dopadl na zem v mírném pokleku, podepíraje se klouby prstů o lesní pěšinku. Sakura doskočila o pár vteřin později, zůstala stát vzpřímeně, v obličeji netečný výraz. Naruto vstal, rozhlédl se. V šeru toho nebylo moc vidět, okolní ticho se s ubývajícím světlem jen prohlubovalo. Zdejší lesy byly nebezpečné, obzvláště po setmění. Navíc měli informace o tom, že toto území okupují Akacuki.

„Přenocujeme," oznámil Naruto, Sakura pouze přikývla.

Rozdělili si úkoly, Sakura rozložila tábor, Naruto se vydal obstarat něco k jídlu. Nespěchal, neměl obavy z toho, že nechal Sakuru samotnou. Ve své podstatě byl rád za čas, který mohl strávit mimo její společnost. Bylo to tak dávno, kdy se s ní naposled cítil uvolněně. S tichým povzdechem soustředil čakru, prohledával okolí. Již dávno zjistil, že liška v jeho nitru propůjčovala nejen sílu pro boj, ale také přirozené schopnosti lovce.

Sakura se změnila. Od toho posledního incidentu se Sasukem, kdy s konečnou platností pochopila, co za zrůdu Učiha mladší ve skutečnosti je, nepromluvila. Jak by taky mohla, bez jazyka, že ano. Sasuke jí tehdy vzal mnohem více než schopnost řeči, a na mladé kunoiči se to podepsalo zcela radikálně. Ironií osudu v mladé dívce Učihova krutost probudila stejné pudy, a Sakuřina brutalita a bezcitnost, přestože na misích prospěšná, v běžném životě odpuzovala.

Vracel se do tábořiště s mrtvým zvířetem v rukou. Miloval Sakuru, to ano. Byla jeho první opravdovou kamarádkou. Ale to i Sasuke. Bylo působivé, s jakým smyslem pro humor čas pracoval. Kdysi se vesnice děsila jeho i démona v něm. Kurama byl ve skutečnosti velmi příjemným společníkem, mnohem přátelštější než jeho dva týmoví partneři. Kakaši věděl, proč přijmout post hokageho. Bastard vychcaný. Úšklebek na Narutových rtech v sobě měl cosi zvířeckého. Nyní to byli jeho dva týmoví partneři, kdo děsil zbytek vesnice, a jeho vlastní osoba přestala v okolí vzbuzovat tak zjevnou nevoli.

Vlastně by mohl říct, že byl celkem oblíbený. Ještě aby ne, když pomáhal zachránit vesnici před úplným vyhlazením. Někdy měl pocit, že nebylo co zachraňovat. Za ty roky pochopil mnohé, skrytou tvář vesnice nevyjímaje. Ve svých skoro osmnácti letech pro něj již sen stát se hokagem neznamenal tolik, co kdysi, a často měl pocit, že k němu směřuje už jen ze setrvačnosti. A taky se nerad vzdával.

Mise typu A, ovšem. Měl by být opatrnější, napadlo ho, když ho instinkt zvířete v něm na poslední chvíli zachránil od bolestivé zkušenosti. Pasti nastražené v okolí se jen stěží daly nazývat lovnými, jejich účelem rozhodně nebylo oběť polapit, ale na místě usmrtit. Po krátkém zaváhání past bez zájmu obešel a zamířil zpátky k tábořišti.

Sakura seděla u ohně, oči upřené do plamenů. Posadil se naproti a beze slova se jal přichystat vše k tomu, aby mohl mrtvého králíka stáhnout z kůže. Kdysi by ho ticho zneklidňovalo – pamatoval doby, kdy nevydržel mlčet déle než pár minut. Nyní tomu bylo jinak. Prořízl kůži u zadních nohou a začal jí stahovat z mrtvého těla. Válka a ztráta nejbližších zanechá jizvy. Mělo to i své výhody, to ano, člověka taková zkušenost přiměje dospět a zesílit. On i Sakura, oba prošli změnou, nejspíš až příliš velkou. A ne vše, co tato změna přinesla, bylo dobré. Chvíli váhal, jestli pokračovat a stáhnout z kůže i hlavu, nebo si ušetřit práci, kterou by strávil vydloubáváním očí, a pokračovat přímo v kuchání, nakonec však hlavu jednoduše uříznul a i se zbytkem kožichu ji hodil stranou.

Kunajem uvolnil srostlé kosti u pánve, načež probodl břišní dutinu a opatrně provedl dlouhý řez až k hrudníku. Stejně opatrně pak zvíře otevřel a nechal z něj vypadávat vnitřnosti prořezávaje veškeré vazy, které tomu bránily. Hrotem kunaje uvolnil vnitřní tuk i s ledvinami, poté pomalu oddělal žaludek, aniž by ho nějak výrazně poškodil. Plíce i jícen následovaly zbytek orgánů záhy poté, až králičí dutina zůstala prázdná.

„Budeš i játra?" zeptal se Sakury, když sám zvažoval, zda se otravovat s další prací navíc, nebo bude stačit už jen naporcovat králíka.

Kunoiči k němu vzhlédla a záporně zavrtěla hlavou. Naruto jí věnoval úsměv, přestože se mu od ní na oplátku žádného nedostalo, a zahodil játra k hromadě, kterou se chystal vyhodit, vděčný za to, že se nemusí piplat se žlučovým váčkem. Pak už netrvalo dlouho dodělat králíka do jedlé podoby. Jednotlivé kusy masa se na ohni opékaly rychle, takže večeři stihli někdy před půlnocí. Byl to poměrně dobrý čas, pokud chtěli vyrazit za svítání.

„Vezmu si první hlídku, prospi se, pak tě vzbudím."

Sakura nenamítala, pouze s lehkým kývnutím hlavy ulehla ke spánku, zatímco Naruto vyhledal nejvhodnější místo pro hlídku. Byl unavený, ale neusínal. Zatím. Pokud chtěli vyrazit za úsvitu, budou spát oba nanejvýš tak tři hodiny. Tiše zívl a opřel hlavu o kmen stromu. Mezi korunami stromů prosvítala obloha i svit měsíce. Natáhl před sebe dlaň, bílé světlo dopadalo na kůži. Několikrát pohnul prsty, hlava nakloněná na stranu. Poté vytáhl kunaj a nechal ho uložený na klíně, načež zavřel oči a opět zívl.

Běželi skoro celý den. Jejich mise byla podstatou věci prostá, do tří dnů se dostat do Země vodopádů, kde měli ve vesnici vyzvednout svitek se zapečetěnou kletbou k uvolnění říčního démona. Chrám, v němž byl svitek po staletí skrytý a chráněný, začal pod náporem let postrádat svou bezpečnost, a nyní potřeboval plně zrekonstruovat, což ale znamenalo, že svitek musel pryč – a ve vesnici vodopádů nebylo jiné bezpečné místo. Svitek měl tedy po dobu rekonstrukcí zůstat pod ochranou Země ohně, a jejich úkolem bylo bezpečně ho přesunout do Listové.

Tam ale veškerá sranda skončila. Podle informací si na onen svitek dělali zálusk také Akacuki – mimo jiné. Předpokládal, že dřív nebo později narazí na nepřítele. Pokud ne cestou do Vodopádové, cestou zpátky určitě. Snad nepotkají žádnou bábu s bylinkami. Rozšklebená ústa a typický zvuk pohybující se loutky, ocas škorpiona ze zad, jed jemně narůžovělý a čtyři dlouhá chapadla ze země –

Prasknutí větvičky. Naruto se škubnutím procitl z počínajícího snu, narovnal záda a se zadrženým dechem se ostražitě rozhlédl po okolí, plně soustředěný na jakoukoli cizí čakru. Nikde ani živá duše. Uvolnil tělo a s povzdechem si promnul oči. Téměř usnul. Protáhl se a seskočil ze stromu – neslyšně dopadl kousek od Sakury, usedl k ohni a natáhl se pro vodu. Opláchl si obličej a hltavě se napil, aby se probral. Nebyl si jistý, jak dlouho už hlídkoval a jestli se probral jen z polospánku nebo opravdu zatuhnul.

Mlčky sledoval spící Sakuru, vnímal její pomalu se zvedající hrudník. Přemýšlel, zda – kdyby se podíval – aspoň teď ve spánku něco v jejím obličeji připomínalo starou Sakuru. Tu, se kterou vyrostl. Nejspíš ne. To, čím byli kdysi, dávno zmizelo. Naruto cítil prázdno kdesi uvnitř hrudi a snad i stesk po časech minulých. Všechno se měnilo. Z přátel se stávali nepřátele, z lásek pouhý známí. A z nepřátel...

Kuramo.

Démon v něm zvedl hlavu z překřížených tlapek a mrzutě zamručel, jak jej mladý nindža svou přítomností probudil.

„Co chceš, člověče..."

Naruto pouze pokrčil rameny, načež se posadil do tureckého sedu před mříže, za nimiž pobýval jeho společník. Kurama zvedl obočí a na liščí tlamě se zjevil úšklebek. Skrz mezeru v mřížích protáhl jeden ze svých ocasů, rozvířil jim hladinu okolo Naruta, poté ho nechal ležet podél Narutova těla. Chlapec sklopil zrak, na okamžik jenom pozoroval oranžovou srst, poté k ní natáhl dlaň, minul jen o milimetry, pohybem obkreslil linii, pak nechal dlaň klesnout zpátky do klína.

„Kdo by to byl řekl," zasmál se démon. „Že jednou to nebudu já, kdo chce ven, ale ty, kdo chce dovnitř."