manga_preview
Samurai 8 25

Tanec iluzí 19 - Lepší zítřky v nedohlednu

Kohaku se zadíval na stoh zpráv, který na něj čekal na stole, a zaúpěl. Zenjiro si zakládal na tom, aby všichni členové skupiny měli rozhled ve světovém dění, a to bez výjimek.
Ani on, ani Kesshou se do Konohy moc nadšeně nehrnuli. Jednak museli vymyslet, jak ošálit nejen bariéru, ale i své bývalé kolegy, a jednak jim ta žena nikam neuteče.
Myšlenky se mu začaly nebezpečně stáčet směrem, který odváděl pozornost jinam, a tak s povzdechem sebou plácl do pohodlného křesla, nohy hodil na konferenční stolek a začal pročítat reporty za posledních… no, z pár měsíců se vlastně vyklubal celý rok a půl.
Za tu dobu se toho stalo celkem dost. Smrt Itachiho, sesazení Páté, kdy ten zmetek Danzo převzal moc, první summit pěti vesnic za bůhvíjak dlouhou dobu, smrt toho zmetka, vytvoření Aliance, válka s… Madarou?!
Odfrkl si, ty zprávy byly čím dál víc absurdnější. A když se dočetl, že Pátá úřadování pověsila na hřebík a Šestým se stal Kakashi, vybublal z něj nekontrolovatelný smích.
On a Hokage?!
Během jejich krátké společné historie v ANBU se Kakashi nezdál jako typ, který by si liboval v politice. Protože o tom vlastně Hokageho post byl. Samé politikaření, plány a intriky… Nad tou myšlenkou se mu zkroutil žaludek.
Jenže když se však po dlouhé chvíli uklidnil a zamyslel se nad tím, dávalo to vlastně celkem smysl. Kakashi nebyl někdo, kdo by sebou nechal vytírat podlahu. Navíc ten jeho stoický ksicht byl pro politikaření ideální.
Prohrábl si vlasy.
Aliance vesnic byla také něco nevídaného… Zatím se zdálo, že tento nový, byť křehký, systém funguje. Ne, že by to plán Ketsueki nějak ovlivnilo. Protože tahle menší systémová změna nestačila. Vlastně ve skutečnosti možná byla dalším důvodem, proč se postavení ninjů ve světě tak zhoršilo.
Začal v něm bublat vztek, a tak raději veškeré papíry odložil a zadíval se z okna. Výhled směřoval přímo do zahrady, kde Miko s Maru společně dováděly.
Ačkoli jim bylo dvanáct, kdy on sám v jejich věku již musel pár životů ukončit, ony si v sobě zachovaly i svou dětskou stránku. Nebyly naivní, samy na sobě si vyzkoušely, jak moc dovede být tento svět krutý. Ale dokázaly se smát a naplno si život užívat i přes to všechno, co si zakusily.
A to na nich obdivoval.
Pousmál se.
Ten dětský smích byl důvodem, proč nesměl hodit flintu do žita.
Jenže pochybnostem se někdy neubránil. Zvolili s Kesshou správně? Pomůže to něčemu? Nebo situaci zhorší?
To byla otázka, kterou zodpoví jen čas.

---

Seděli mlčky v jeho kanceláři, zamčené a dostatečně ochráněné proti nevítaným návštěvám. Poté, co jim vyčerpaná Sakura oznámila, že Kana přežila a Tsunade je všechny kromě Saie a Sasukeho propustila, si Kakashi vzal Yui stranou a poprosil ji, jestli by s ním nemohla mluvit mezi čtyřma očima.
Věděl, že je vyčerpaná. Spíše psychicky než fyzicky, ale bylo to nutné. Musel všem, kteří o akci věděli, předat nějakou ucelenou zprávu, kusé informace nikoho dostatečně neuspokojí. A Čím dřív, tím líp.
Byl si jist, že ona tento fakt také věděla, protože nijak neprotestovala.
A tak teď seděli naproti sobě, mlčeli a drželi v rukou pomalu vychládající zelený čaj. Čekal, než promluví ona, anebo ona čekala, až promluví on?
Neodvažovali se prolomit dusné ticho, které je tížilo.
Povzdechl si, bylo na čase to rozseknout.
„Ehm, já…“ skousl ret. Nevěděl, jak začít. ‘Hele, Yui, vím, že jste se teprve před chvílí vrátili, ale já bych potřeboval okamžitě hlášení.’
Vážně citlivé, opravdu… Nechtěl na ni tlačit, ale vlastně mu nic jiného nezbývalo.
Yui si povzdechla. „Já vím, Kakashi… Jen nevím, čím začít. Jsem vyčerpaná. Část týmu mi skončila v nemocnici, a kdyby nebylo tvého zásahu, tak to mohlo dopadnout ještě hůř.“ Složila tvář do dlaní. „Je mi zle, když pomyslím na to, že budu muset před evaluační komisi… Tohle jsem absolutně nezvládla,“ zahuhlala.
Zarazil se. Na tohle vůbec nepomyslel. Veškeré mise nových velitelů byly vyhodnocovány komisí, a pokud došla k závěru, že je velitel neschopný, byl vyměněn. Efektivita a tak dále. Kdysi si tím prošel i on sám, ale tehdy… Tehdy byl úplně jiný.
Byrokratická komise posuzovala pouze výsledek, ne průběh, a tak její rozhodnutí bylo kolikrát až příliš nesmyslné.
„Řekni mi do detailu, co se stalo… Možná to dokážu uhrát na výjimku.“
Přestože ve vzduchu viselo těžké „možná“, pořád to znamenalo malou naději, že celá akce nebude mít katastrofickou dohru. Zvedla hlavu, kývla a vděčně se pousmála.
Byl to hořkosladký úsměv. Ale pro Kakashiho momentálně znamenal hodně. Přesto odolal nutkání ji obejmout, nechtěl překročit hranici…
„Vyrazili jsme hned, jak jsi nás propustil. Noc jsme přečkali v bezpečném domě, kde jsme s Daisukem zbytku týmu sdělili podrobnosti mise. K –“
Náhle Yui zalapala po dechu, vyděšeně vytřeštila oči a zbledla. Hrnek s vychladlým čajem jí vyklouzl z třesoucích se prstů, ruka jí vylétla ke krku a nehty se zaryly do svalu, jako kdyby jej chtěla rozervat.
Když Kakashi zpracoval prvotní šok, došlo mu, co se děje. Unikl mu frustrovaný povzdech, který v Yuiným křiku zanikl. V téhle fázi jí nemohl nijak pomoci…
Odložil svůj hrnek, vstal, přešel ke stolu a ze skrytého dna šuplíku vytáhl značně zaprášenou lahvičku s narůžovělou tekutinou. Kdysi Kanu požádal, aby mu ten její zázrak připravila pro Sasukeho… Proč Kaně lék nevrátil, když jeho žák pomoc odmítl, nebylo tak těžké uhodnout. Příhodná upomínka toho, že jako sensei selhal.
Naštěstí receptura obsahovala velmi tvrdý alkohol, a tak se ani po letech směs nemohla zkazit.
Řev pomalu slábl, až se změnil na velmi slabé pofňukávání.
Rvalo mu to srdce, vidět ji takhle.
Rozbitou.
Jinak to nazvat nedokázal.
Danzou u mnohých zvládl to, o co se mnozí neúspěšně pokoušeli. Rozbít spoustu mladých osobností na střepy, které se neustále rozpadaly, i když se je snažili sobě navzájem poslepovat.
Yui ležela zkroucená na podlaze, bledá jak samotná smrt s rozdrásaným krkem, na němž pulzovala komplikovaná kruhová pečeť.
Man kotoba shibari… Není divu, že ji to takhle odrovnalo. Co ji to napadlo, použít jednu z nejsilnějších a nejefektivnějších pečetí?
Posadila se a opřela se o křeslo, z kterého se sesunula na zem. Přerývavě dýchala. Kakashi poznal, že se snaží zpracovat šok, který vždy po takovém procesu následoval.
Váhal, ale nakonec odhodil zábrany stranou. Přisedl si k ní a pevně ji objal, aby se přestala třást. Lidský kontakt ji uklidňoval.
„Vypij to,“ zamumlal konejšivým hlasem a vložil jí do otevřené dlaně lahvičku.
Yui chvíli na předmět zírala, jako by nebyla schopná jej identifikovat.
„K-kde…“ hlesla tiše, když jí došlo, co v ruce drží.
„To je jedno,“ zakroutil hlavou. „Vypij to.“
Poslechla ho.
Koneckonců, byla by blázen, kdyby odmítla nabízenou pomoc.
Když získal dojem, že je jí mnohem lépe, odtáhl se a posadil se naproti ní.
„Já… Děkuju,“ hlesla, když mu vracela prázdnou lahvičku.
Pouze kývl, prázdných slov nebylo třeba.
„Co teď?“ zeptal se místo toho. Okamžik na to by si nejraději nafackoval. Byla to absurdní otázka v ještě absurdnější situaci.
Yui na něj chvíli třeštila oči.
A pak to absurdní, napjaté ticho prolomil její vyčerpaný smích.
Jakkoli nevhodné to bylo, Kakashiho to zahřálo u srdce. Protože ten smích byl bezprostřední, upřímný. Nebyl v něm ani náznak jízlivosti.
„Promiň,“ omluvila se, když se přestala smát. Ale úsměv na rtech přetrval. „Jen mě překvapilo, že zrovna ty nevíš, co dělat.“
Pokrčil rameny.
„Nejsem o nic moudřejší než předtím. A spousta lidí chce znát výsledek vaší mise, včera bylo pozdě… Jenže ty teď nejsi v takovém stavu, abychom mohli pečeť odstranit.“
„No, vím o někom, kdo to podstoupit může,“ podotkla.
Kakashi se zarazil. Vlastně… Začalo to zapadat do sebe.
Yui neměla důvod na sebe a Daisukeho použít tak silnou pečeť, ne po tom tréninku, který celý tým absolvoval.
Vlastně ani na Saie, určitě podstoupil něco podobného.
Tím důvodem byli Sasuke se Sakurou. Shinobi zvenčí, kteří byli krutého výslechového tréninku ušetřeni.
Yui jim nevěřila. Vlastně se jí nemohl divit. Bývalý zločinec z Bingo knihy a dívka, která do něj byla zamilovaná až po uši… Týmoví hráči představující neznámou proměnnou, která s misí mohla všelijak zamávat.
„Takže mám zavolat Daisukeho?“ povzdechl si.
„M-hm.“
„Tak fajn.“
Nic jiného mu nezbývalo.

---

Daisuke za sebou zamkl a odhodil protrhanou vestu společně s nátělníkem do kouta, ve skladu z něj nebudou mít radost. Byl si pro novou uniformu teprve před týdnem…
Kompletně se odzbrojil, masku odložil na stůl.
Prošel temným bytem a rozsvítil si až v koupelně. Svlékl ze sebe veškeré zbývající svršky a hodil je rovnou do pračky. Ignoroval svůj zbídačený odraz v zrcadle, vlezl do sprchy a pustil na sebe vlažnou vodu. Asi to nebyl nejgeniálnější nápad, protože ho ruce i trup neskutečně pálily. Opřel se o stěnu, zavřel oči a nechal kapky smývat prach, pot i krev. A veškeré pocity, které se v něm za tu dobu nahromadily.
Nerad Kinshi kigou využíval, neměl ty techniky vůbec v lásce. Ačkoli se daly použít i pro velmi dobré účely, svou podstatou byli ztělesněním zla. Nebyly zakázané jen protože se někdo nudil. Skrývala se za nimi mocná síla a následky jejich použití se dříve či později dostavily.
V jeho případě to byly živé noční můry s občasnými záchvaty paniky přes den.
Někdy se divil, že ho to ještě nepoložilo.
S povzdechem zastavil vodu, začala mu být zima. Sáhl po ručníku, osušil se a ovázal si jej kolem pasu. Rozvázal všechny nasáklé obvazy a druhým ručníkem otřel i zbylá mokrá místa. Pak ze skříňky vytáhl nové obvazy a hojivou mast, kterou si na začátku týdne pořídil v lékárně. Rány potřel mastí a znovu je ovázal.
Když se konečně vyšoural z koupelny, bezmyšlenkovitě prošel chodbou. Že v ní předtím nerozsvítil mu došlo teprve až když stiskl kliku u dveří do ložnice.
Všechny smysly najednou zpozorněly, tělo se napjalo jak struna.
Vždy připraven k boji, dokonce i v ručníku kolem pasu, který při jakýmkoli rychlejším pohybu určitě sklouzne a…
Potřásl hlavou, aby z hlavy vyhnal všechny dotěrné myšlenky a otevřel dveře.
V křesle, které stálo v rohu, seděla žena. Ruce založené na prsou, ve tváři šibalský úsměv.
„Že jsem tě konečně dostala?“
Zničeně se pousmál, ale následně jeho úsměv zamrzl.
„Anko, víš, že bys tu neměla být,“ povzdechl si. „Ne teď…“
„Ale u tebe nikdy není vhodná doba,“ rozhodila frustrovaně ruce. „Vím, že ses vrátil z náročné mise, proč myslíš, že jsem tady?“
„Nepotřebuju chůvu,“ zavrčel vztekle. Byl unavený, měl toho plný zuby a Anko ráda překračovala jím stanovené hranice.
„Tím bych si nebyla tak jistá. Ale nepřišla jsem sem proto, abych ti lezla na nervy. Mám ti od Šestého vyřídit, že tě chce vidět v jeho kanceláři. Ideálně ihned,“ podotkla a významně ho sjela pohledem od hlavy až k patě.
„To počká,“ povzdechl si vyčerpaně, natáhl na sebe náhradní uniformu, popadl masku, a ještě, než za sebou stihl zabouchnout, zaslechl Ančino tiché: „Však já vím.“

---

Vedla Rumiko za ruku. Pomalu se proplétaly uličkami a Ino schválně volila vedlejší ulice, kde v těchto hodinách potkali jen pár lidí z klanu. Šla bych rychleji, ale stmívalo se a dívenka byla nejen unavená, ale i zvědavá. Právě proto ji nechtěla vést po hlavní třídě. Lidé by ji zastavovali, vyptávali se a na to Ino neměla náladu.
Zítra bude muset svolat schůzi klanu… Při té myšlence se jí stáhl žaludek. Bude muset představit Rumiko jakožto svou chráněnku. To ale nebyla jediná záležitost, která ji trápila. Musela dořešit i další klanové záležitosti, které byly opředené politickou pavučinou. Nesnášela to, ale jednou provždy si musela upevnit své místo v klanu jako schopná vůdkyně. Dědičná pozice je sice hezká, ale když vás někdo poslouchá, protože musí a ne proto, že chce…
Z úvah ji vytrhlo slabé zatahání. Zastavila a podívala na dívenku.
„Copak?“ zeptala se jemně.
„Ino? Proč na mě všichni tak divně koukají?“
Zmateně se rozhlédla po okolí. V ulici ani noha, přesto v Rumikčině hlase zaslechla mírnou paniku. Odsunula stranou dotěrné myšlenky a sklonila se k ní.
„Vždyť tu nikdo není… Možná jsi jenom moc unavená, Rumiko,“ usmála se a pohladila ji po vláskách.
„Možná,“ přikývla dívenka.
Ino by se bývala znovu postavila a šla dál, jenže dívenčin výraz ji zarazil.
„Víš co? Pokud se tu cítíš nejistě, co kdybych tě vzala do náruče? Takhle budeme doma tak rychle, ani nemrkneš.“
„Tak jo.“ Rumiko se očividně ulevilo.
„Pevně se mě chytni, poběžíme opravdu rychle,“ upozornila ji.
Jakmile ucítila, že ji objala kolem krku, vyrazila.
Bylo to ideální řešení, cesta jí zabrala zhruba deset minut.
„Tak jsme tady,“ usmála se na ni, když zastavila před domem, který se od ostatních domů ve čtvrti odlišoval elegantním tradicionalismem a předzahrádkou s keři se zlatavými okvětními lístky.
„Vážně?“ rozzářily se Rumiko oči.
„M-hm.“
Postavila dívenku na zem, vzala ji za ruku a zavedla dovnitř.
„Mami?“ zavolala z předsíně.
Šramot v jídelně jí prozradil, že pozdní večeře je na stole.
„Mami, jsme doma!“ zvolala znovu pro jistotu.
Tentokrát žena zareagovala a vyšla na chodbu. Přestože vypadala velmi znaveně, usmívala se. Ino jí úsměv opětovala, přidřepla si k Rumiko a pohladila ji po vláskách.
„Rumiko, tohle je moje maminka. Bude se o tebe starat, když nebudu doma.“
„D-Dobrý večer,“ pípla vystrašeně dívenka.
Ino sledovala, jak se žena na ni podívala s upřímně vřelým úsměvem na rtech a stejně jako Ino, i ona si podřepla, aby byla v úrovni Rumkčiných očí.
„Ahoj, Rumiko. Můžeš mi říkat Maemi. Nemáš hlad?“
Rumiko chvíli mlčela, ale nakonec nejistě přikývla.
„Tak se pojďme najíst, večeře je hotová.“
Obě ženy se zvedly a Ino odvedla dívenku do kuchyně, jídelnu používali pouze pro oficiální návštěvy.
Během večeře Ino utíkaly myšlenky do všech stran. Potřebovala ještě něco vyřídit, jenže přebírání Rumiko zabralo víc času, než si myslela… V nemocnici byl nezvyklý rozruch a ženy, které by jí mohly podepsat potřebné papíry, nebyly dost dlouho k sehnání. Tsunade někam zmizela, Sakura tvrdla na operačním sále a nikdo nevěděl, za jak dlouho skončí… Prý něco vážného, ale to je tak všechno, co od personálu zjistila. A tak v nemocnici byla o několik hodin navíc oproti původnímu plánu.
Holt se Shikamaru bude muset spokojit s noční návštěvou… Stejně nebude spát.
„I-Ino?“ zívla Rumiko.
Ino sebou jemně trhla, vytržená ze svých úvah.
„Promiň, zamyslela jsem se. Dojedeno?“
„M-hm.“
„Tak ti ukážu, kde je koupelna a tvůj pokojíček, ano? Dneska jsi měla náročný den.“
Rumiko přikývla a seskočila ze židle.
Ino se omluvně zašklebila na matku, když od odnášela svůj téměř plný talíř.
„Schovám to do lednice, věnuj se jí,“ povzdychla si Maemi, která sledovala dívenku, jak bezradně stála u židle a sledovala každý Inin krok.
„Dobře, děkuju,“ pousmála se na matku. „Tak pojď,“ nabídla Rumiko ruku.
Začaly koupelnou. Do pokoje ji ale Ino odnášela v náručí, maličká téměř usnula. Zmožena novými podněty, strachem, nervozitou, dobrým jídlem a horkou koupelí.
„Tady je tvůj pokojíček, je celý jenom tvůj.“
„Vážně?“ Dětská kukadla se rozšířila překvapením a vzápětí nadšením. „Je krásný.“
„Jsem ráda, že se ti líbí. Výzdobu ale nechám na tobě,“ mrkla na ni. „Ale to necháme na jindy, teď už byste měla spinkat, mladá dámo.“ Ino posadila Rumiko na postel.
„Hihihi, tak jo. Ale zůstaneš tu se mnou, prosím?“
„Jasně.“
Ino ji uložila, zhasla a rozsvítila noční lampičku. Mdlé světlo pokoj ponořilo do lehce levandulového nádechu. Přisunula si k posteli židli, pohladila Rumiko po vláskách, a nakonec ji se zaváháním chytila za ruku.
„Dobrou noc,“ hlesla polohlasně.
„Dobrou noc,“ odpověděl jí sladký hlásek.
Rumiko po pár minutách spala tvrdým spánkem, ale i tak s ní Ino zůstala déle, než bylo nutné.
Pro jistotu.

---

Zaklepal na dveře a po tichém vyzvání vstoupil. Daisuke zaraženě zůstal stát na prahu. rozhodně nečekal, že s Kakashim uvidí Yui, jak oba sedí na zemi naproti sobě a normálně si povídají, jako by se nechumelilo.
„Zavři a obnov bariéru, prosím,“ hlesl k němu Kakashi.
Poslechl.
„Chtěl jsi mi něco?“ otočil se, když obnovil poslední znak bariéry a založil ruce na prsou. Čehož okamžitě zalitoval a bleskově je spustil podél těla.
„Potřebuji hlášení pro nadřízené.“
„K tomu mě snad nepotřebuješ, ne? Nejsem velitelem mise.“
„V tom máš pravdu, moc rád bych detaily slyšel od Yui, ale…“
„Ale zapomněla jsem na tu pečeť,“ usmála se na něj s omluvou v očích a vzápětí k němu bezhlesně pronesla „promiň“.
„Až tak zlé to bylo?“
Okamžitě té otázky zalitoval. Yuin organismus na pečetě reagoval citlivěji než u ostatních. Mnohem citlivěji. Což mu samozřejmě došlo v momentě, kdy na jejím krku spatřil táhlé škrábance a podlité modřiny.
„Co myslíš?“ založil ruce na prsou Kakashi, kterému jeho blbost neunikla.
„Už mlčím,“ povzdechl si. „To jsem si to tričko mohl nechat doma,“ zamumlal si Daisuke pro sebe, když si jej opatrně přetahoval přes hlavu. Odhodil ho na gauč, posadil se do připraveného kruhu a vyčkával.
Trochu se otřásl, když na zádech ucítil Kakashiho studené ruce. Cítil, jak mu po nich maluje jeden obrovský znak a následně několik menších.
„Na,“ podal mu Kakashi kus koženého pásku.
Mlčky si jej vzal a zakousl se do něj.
Dělali to už po bůhvíkolikáté. A přesto tohle bylo v něčem jiné. Ale nedokázal to popsat. Možná to bylo tím, jaká atmosféra v Konoze od jejich návratu visela?
Netušil.
Zuby zaryl do opasku a nehty do dlaní, když Kakashi aktivoval pečeť. Přerývavě oddychoval, jako kdyby zrovna tryskem uběhl dlouhou vzdálenost.
Neskutečně to bolelo, před očima se mu dělaly černé mžitky.
Téměř necítil Kakashiho precizně rychlé, jemné tahy dlaněmi, když mu na zádech vykresloval znaky nové. Jakmile je však dokončil, cítil je na kůži až moc. Ledově pálily, žhnuly a zároveň mrazily. A pak… se začaly vinout směrem k pečeti, pomalu, jako by váhaly. Skučel bolestí, zaryté nehty v dlaních nepomáhaly.
Trvalo to věčnost!
Ne nadarmo v ANBU kolovala průpovídka, že prokletou pečeť lze vytvořit velmi rychle, ale velmi pomalu odstranit. Na většinu pečetí tohle „pravidlo“ neplatilo, jenže tahle pečeť zrovna nepatřila k těm jemnějším.
Jakmile znaky obkroužily pečeť, rozzářily se do ruda, zasyčely jako voda chrstnutá do rozpáleného hrnce a společně s pečetí zmizely.
A společně s tím i Daisukeho vědomí.

---

Seděl u stolu, otočený zády k ní. Hrbil se a rukou si podepíral hlavu. Zřejmě ho stůl zavalený všemožnými lejstry unavoval stejně jako ji.
Lehce zaklepala na okenní sklo.
Okamžitě se otočil.
Ostře strhaný výraz ve tváři trochu polevil, když se na ni podíval a pousmál se. Vstal a otevřel okno.
„Ahoj. Máš chvilku?“
Shikamaru přikývl.
„Půjdeš dovnitř nebo mám jít ven?“
„Ven, pokud by ti to moc nevadilo…“
S povzdechem na sebe natáhl triko s dlouhým rukávem, které se mu válelo na křesle, naškrábal na kus papíru vzkaz, kdyby ho náhodou někdo hledal a pak za ní vyskočil z okna.
„Tak kam to bude?“ zeptal se s úsměvem.
Zavedla ho do parku nad hlavami Hokagů, který nedávno obnovili. V noci býval prázdný, a tak měla Ino jistotu, že mají soukromí, aniž by se museli vláčet bůhvíkam. A navíc… Noční procházka jim jen prospěje.
„Omlouvám se, jestli jsem tě vyrušila od něčeho důležitého…“
„To je v pohodě,“ mávl rukou. „Účetnictví počká.“
Když zaslechla ten starý známý otrávený hlas, musela se pousmát.
„Ach, jasně.“ Opřela se o zábradlí a zadívala se na vesnici pod nimi. Shikamaru se k ní přidal. Chvíli jen tak stáli, mlčeli a naslouchali zvukům města i zpěvu tiché, hluboké noci.
„Mamka se zlepšila. Konečně vstala z toho zpropadenýho gauče, dokonce uvařila večeři… A vzala jsem si k sobě Rumiko.“
„Fakt? To rád slyším, ale… Víš, že to jsou další starosti navíc?“
„Jasně, že jo. Jenže mě obě potřebují a já ani jednu nechci nechat na holičkách…“
„Jen dej pozor i na sebe.“
„M-hm. Jaká byla ta tvá včerejší schůze?“
„Příšerná. Tolik politikaření v klanu jsem vážně nečekal, táta byl celkem tvrdej. Anebo to jenom ignoroval, to by mu taky bylo podobný…“ povzdechl si Shikamaru. „Naštěstí jsem ale byl při smyslech a neřekl jim, co si o těch jejich tahanicích s úřady myslím. Zatím… Co ty, nějaký pokrok?“
„Trochu. Konečně jsem otevřela tátovu pracovnu,“ hlesla tiše.
Shikamaru taktně mlčel.
„Zjistila jsem, že musím zaplnit prázdná místa… Což nebude tak jednoduchý, politika a tak. A že mi přenechal nedokončenou práci s bariérou... Co víš o Kinshi kigou?“ otočila se na něj.
Shikamarův uvolněný výraz zvážněl.
„O Zakázaných znacích? Nic moc. Pár jich klan má, ale nejsem si moc jistý, že byly někdy použity… Vlastně si vůbec nejsem jistej, že je někdo umí použít. Táta mě před nimi dost důrazně varoval, a to už je co říct. Rozhodně nemám v plánu zjistit, jak fungují. Proč? Týká se to té bariéry?“
„Bohužel. Jsem v koncích, já se o nich dozvěděla teprve nedávno… A nevím, kdo by mi s tím mohl pomoct… Normálně bych to nechala být, ale vypadalo to dost důležitě.“
„Zkus to na těch nejvyšších místech. Kakashi určitě bude něco vědět. Mimochodem, nemluvilas poslední dobou s Choujim?“
„Ne, bohužel… Potkala jsem ho cestou z nemocnice, ale jenom jsme se pozdravili. Ty?“
„Taky ne.“
„Myslíš, že se nám vyhýbá?“ povzdechla si.
„Doufám, že ne. To ale ukáže čas.“
„Pravda…“ Odlepila se od zábradlí. „Jsme tu dost dlouho, nemůžu tě tak zdržovat,“ ušklíbla se. „Měl bys jít zpátky, než tě někdo začne postrádat.“
Uchechtl se.
„Myslím, že to beze mě ještě chvíli vydrží. Je tu úžasný klid.“
„To ano.“
Avšak navzdory pokušení se oba otočili zády dechberoucímu výhledu a zamířili domů.
Povinnosti volaly.
A nedaly jim spát.

---

Harue do tašky naskládala stohy papírů. Práce, kterou si chtěla vzít na víkend domů. Shizune jí sice radila, ať to nedělá, ale… Den měl pouze čtyřiadvacet hodin. Příliš mnoho málo času na to, aby všechno pořádně prostudovala. A ona chtěla být pečlivá.
Shizune jí zadala lehčí práci, to prý aby se nejdřív rozkoukala. Čehož si Harue cenila, žít a pracovat v novém prostředí nebylo vůbec jednoduché. I když…
Když se nad tím zamyslela, vlastně se to od jejího předchozího života nelišilo. Obrovské přesčasy i braní si práce domů zůstalo. Vlastně i to nutkání všem dokázat, že do státní správy skutečně patří. Že si svou pozici vydřela stejně jako ostatní. Jak však překvapeně zjistila, na rozdíl od městské a státní správy, v Konoze nehrálo roli, kdo za stolem sedí, jestli muž nebo žena. Důležité byli jeho vědomosti.
Ninjům nic nemusela dokazovat… Přesto však svůj přístup nezměnila, věděla, že předsudky jsou mocné. A navíc, zvyk je železná košile.
Minula Hokageho kancelář. Ze škvíry pode dveřmi se linulo namodralé světlo. I když byla zvědavá, v duchu nad tím mávla rukou. Netoužila mít problémy z toho, že strká nos tam, kam nemá.
Pořád se jejich síly bála.
Ale den po dni zjišťovala, že většinou řeší stejné problémy jako obyčejní lidé. Jejich základní potřeby byly stejné, lišili se jen svou destruktivní silou…
Povzdechla si.
Vykročila do tiché noci a vydala se domů.
Na Konoze ji fascinovalo mnohé. Od obchodů se zbraněmi, uvolněnou atmosféru, rozlehlá sídla až po květinářství jednoho z klanů. Ale nejvíc ze všeho obdivovala klid v ulicích. Neustálá přítomnost ninjů v ní z nějakého důvodu vyvolávala pocit bezpečí. Sice nepřehlušil veškeré obavy, ale to vědomí, že může z práce odejít klidně v pozdních večerních hodinách, a i přesto dojít v klidu domů, aniž by musela poníženě žádat muže o doprovod, bylo úžasné.
O důvod víc, proč zapracovat na změně systému.
Jenže zatím v ní hlodal červík pochybností. Má na to? Ustojí shinobi její připomínky? Budou ochotní s ní spolupracovat? Přeci jenom je cizinka a o jejich poměrech a problémech neví zhola nic…
A je vůbec tak obrovská systémová změna možná?
Poslední otázka nad ní visela jako těžký bouřkový mrak.
Zvolila si nelehkou cestu, před kterou ji její otec kdysi dávno varoval. Přesto byla zatvrzele odhodlaná po ní jít.
I kdyby tomu musela vše obětovat.

Poznámky: 

Ehm... Mlčím, mlčím, nebijte mě! Laughing out loud Moc práce všude okolo (nejenom v té reálné) a strašně málo času... (Výhovorky, Sayo, výhovorky...) Pokusím se kousnout do zadku a s další kapitolou pohnout, samotnou mě štve, že se to táhne tak pomalu. Laughing out loud

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2020-06-20 19:15 | Ninja už: 1298 dní, Příspěvků: 2262 | Autor je: Hlídač Gaiovy želvy

Tak sme sa dočkali Jump! Zenjiro má pravdu, keď trvá na informovanosti členov skupiny. Nech sa len Kohaku snaží, však ozaj sa toho úplne prevratného udialo dosť. Fakt si úžasne v jednej vete zhrnula Šuppúnden Kakashi YES Kakašiho ozaj nemožno podceňovať. Veru, najlepšie je zahnať hnev pozeraním z okna. Tak to je ozaj umenie Mika a Maru v krutom svete: „Ale dokázaly se smát a naplno si život užívat i přes to všechno, co si zakusily.“ Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Nuž hádam uvidíme, či si s Kesshou zvolili správne.
A sme v Konohe, všetci misijníci prežili Jump! Ach tie reporty, chudák Yui sa nám akosi zosypala. O byrokratických komisiách radšej pomlčím, lebo by ma piclo Tak teď ti nevím... Páni, Yui má vypovedať, hoci má pečať Shocked Ešteže má Kakaši zastrčenú fľaštičku na rýchlu pomoc. Nemôžem si pomôcť, ale Danzóa považujem za zloducha č.1. Zdá sa, že má v tvojich Ilúziách ešte horších nasledovníkov Whááá Ešteže máme Daisukeho, ale tiež je využívaním Kinshi kigou postihnutý. Kam čert nemôže, pošle Anko Laughing out loud Brrr, tie pečate sú mor, opísala si proces s Daisukem ozaj sugestívne.
Veľmi ma potešila časť s Rumiko Úpa boží!!! Hmhm, Rumiko čosi vidí, ale ozaj mala Ino dobrý nápad, že ju vzala do náručia a nindžovsky odskákala rýchlo domov. Sláva, maminka Maemi navarila večeru a snáď už bude s ňou lepšie. Ino má šťastie, že je tak zadobre so Šikamaruom. Nuž klany musia politikárčiť, keďže sú vlastne ako politické strany a základné jednotky spoločnosti. Fúúha, zas Kinshi kigou, uvidíme, kto Ino nakoniec poradí. Ja by som letela za Orom, keďže Uzumakiovcov už asi niet Orochimaru ^.^ hihihi
Harue je poctivý makač. To je ozaj zamysleniahodné a nasledovaniahodné, že: „v Konoze nehrálo roli, kdo za stolem sedí, jestli muž nebo žena. Důležité byli jeho vědomosti.“ Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Bojí sa deštruktívnej sily nindžov, kto by sa nebál? Ale fakt pocit bezpečia civilistu je nenahraditeľný. A zas sme pri úvahách o inej systémovej zmene. Naša Akhara to už perfektne vystihla predo mnou Kakashi YES Sayu, hlavné je, že sa príbeh vôbec tiahne, aj keď by sme privítali nejaké zrýchlenie, ako Madara vyzýval k tancu, tak snáď rokáč by bodol Mrk Že sú Iluze mlsotka nad mlsotky (som nútená hladovať kvôli CT) je nepochybné, vďaka preveliká Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, So, 2020-06-20 19:53 | Ninja už: 1267 dní, Příspěvků: 1185 | Autor je: Manga tým, Chytač koček

Tyjo, tu Rumiko jsem vůbec nezaregistrovala, díky! Laughing out loud Přitom to je takovej důležitej moment. Teď jsem zvědavá, jestli to bude směřovat tam, kam si myslím. Laughing out loud

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2020-06-20 20:35 | Ninja už: 1298 dní, Příspěvků: 2262 | Autor je: Hlídač Gaiovy želvy

Kiež by som "videla," čo si myslíš Laughing out loud Iluze sú vymakané dielo, narvané udalosťami, tak niečo unikne, ja ich čítam už tretíkrát a komentík som smolila asi dve hodiny Laughing out loud Možné je, že Rumiko so svojimi schopnosťami bude ozaj dôležitá aj pre Ino Puzzled Už len musíme čakať, čo naša Sayo vymyslí Cool

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Čt, 2020-06-18 16:21 | Ninja už: 1267 dní, Příspěvků: 1185 | Autor je: Manga tým, Chytač koček

Táhne se to sice trochu pomalu, ale hlavně, že se to táhne! Iluze u mě povýšily na zcela adekvátní náhradu Boruta (ehm, ne, ve skutečnosti jsou mnohem lepší). Laughing out loud Pomalý tempo děje mi vůbec nevadí. Jenom mě mrzí, že postavy mají tak málo prostoru. Daisuke už tam byl několikrát, dokonce měl i vlastní pov, a já o něm přitom pořád nic nevím. Laughing out loud Většinou se drží v pozadí, jako taková tichá podpora, jistota, která nezklame. A já si jenom přeju, aby jednoho dne taky dostal nějakej svůj arc, svůj vlastní příběh a svou vlastní agendu. Jsou tu náznaky, ale rozveď to, Sayo, rozveď to! Dej mu prostor. On si to zaslouží. Laughing out loud
A Harue. Z Harue jsem byla na konci nadšená. Protože je to zase úplně novej pohled na věc. Teď ji vnímám jako takovou protiváhu ke Ketsueki. Ti chtějí ten starej systém rozbít, zničit ho zvenku a začít znovu. Ona ho chce postupně změnit zevnitř. Ale kdo ví, co z toho nakonec bude. Hrozně se na to těším.
Jinak... Kana nikde, Tma nikde, Sasuke nikde, Kohaku... OK, Kohaku se zjeví na pět minut, aby se mohl nudit a podivit se nad absurditou Kishimotových scenáristických dovedností (což bylo super). Laughing out loud Ale snad už se zase brzo dostanou na scénu. Uaaa, chci toho moc. Laughing out loud