Cesta Bílého hada 01

Prolog
Domy se bortily. Lidé křičeli. Obrovská silueta devítiocasé bestie zaplňovala celý horizont, korunovaná měsícem té strašné úplňkové noci.

„Kde je Hokage-sama?“ volal kdosi.

„Tady jsem,“ rozlehl se nad troskami zvučný hlas. Hlas - těžko říci, zda mužský či ženský; hlas měkký a poddajný, avšak tající tušenou autoritu, moc a sílu. Hlas patřící člověku v dlouhém plášti, ve slabém světle tmavém. Když nositel onoho hlasu vystoupil do měsíčního svitu na temeni jedné z kamenných tváří na úbočí, vítr nadzvedl jeho dlouhé, černé vlasy pod ceremoniální čepicí s odznakem hokageho.

Devítiocasá liška otočila hlavu jeho směrem a zařvala, až se stěny údolí otřásly. Lidé ve zděšení couvli.

„Hokage-sama!“

Člověk v dlouhém plášti se neotřásl. Jen se lehce pousmál.

„To je tedy ta síla Kjúbiho,“ zamumlal si pro sebe. „Fascinující, vidět ji na vlastní oči.“

Jeho ústa se usmívala, ale jeho pohled byl studený a tvrdý. Ve žlutozelených očích, rozdělených svislou zorničkou, se odrážely plameny požáru z hořících skladišť, obrazy trosek rozbitých baráků, rozházená těla mrtvých nindžů a vesničanů, kteří nestihli včas uprchnout do bezpečí.

„Nečekal jsem, že to uvidím v plné síle za takových okolností,“ dodal člověk. „No, jakkoli bude zajímavé si zpětně projít veškerá data, je načase to ukončit. Kuchiyose!“

Skály se otřásly podruhé a naproti zuřící, rudé lišce se zjevil stejně obrovský, několikrát dokola stočený temně fialový had.

„Už dlouho jsi mě nevolal,“ oslovil had člověka v plášti, který ladně přeskočil ze skály na jeho hlavu. „Doufám, že víš, co tě moje služba bude stát.“

„Samozřejmě, Mando,“ odvětil člověk. „Dostaneš zaplaceno. Budu ale potřebovat každý kousek tvé síly. Máme proti sobě... neobvyklého nepřítele.“

Tmavý had konečně zaostřil zrak na bestii před ním.

„Neříkej mi, že... to je Kjúbi? Ty jsi blázen, Oročimaru.“

„Co jsem?“ zafilosofoval člověk v plášti. „Především, Mando, jsem Hokage. A jako takový musím Kjúbiho zastavit.“

O mnoho let dříve
Feudální pán se ovíval zdobným vějířem. V místnosti plné význačných předáků Země Ohně a představitelů Listové vesnice bylo horko. A nejen fyzicky. Řešily se tu důležité věci. Po vleklých bojích Třetí velké války nindžů byla země v prekérní situaci. Mnoho mrtvých, mnoho utrpení, mnoho škody. A strach z toho, co ještě mohlo přijít.

A jako by to nestačilo, feudální pán měl o důvod víc, aby mu na jeho starostlivě opečovávané tváři přibyla další vráska. Hiruzen Sarutobi právě oznámil, že odstupuje z pozice Hokageho. Jistě, udělal to jako gesto, kterým na sebe bral odpovědnost za celé válečné období. Teď mohl přijít nový Hokage, který by začal s čistým štítem.

Zrak feudálního pána zabloudil k Danzó Shimurovi, muži s tvrdými rysy a zarputilým výrazem. Danzó působil strašidelně, feudální pán ale znal jeho činorodost a především výsledky jeho práce. Feudální pán sám nerozuměl složitým vztahům mezi nindži v Listové, ale věřil lidem jako byl Danzó nebo právě odstoupivší Třetí Hokage, že zařídí věci tak, aby fungovaly.

Proto se také díval na Danzóa, když vznesl zásadní otázku večera:

„Kdo ale bude schopný nahradit odstoupivšího Hokage? Je tu vůbec někdo takový?“

K jeho veliké úlevě Danzó úsečně přikývl. Podle záblesku v jeho očích bylo znát, že odpověď znal.

„Navrhuji Oročimaru, jednoho z legendárních Sanninů.“

Mezi okolosedícími proběhl šum. Leckdo o Oročimaruovi slyšel, ačkoli ho nikdo z nich osobně neznal. Legendární Sannin se mimo mise často uzavíral před světem, prý aby se zabýval studiem. Jeho činy však byly proslulé, stejně jako činy jeho dvou kolegů, Tsunade a Jiraiyi. Legendární Sannin Oročimaru byl zkrátka legendární - něco jako jednorožec nebo tříocasá želva. Feudálnímu pánovi nezáleželo na tom, zda byl snad Oročimaru v soukromí tichý uťápnutý knihomol. Důležité bylo, že jeho pověst zaručovala velké schopnosti a budila u sousedů respekt.

„A co na to Sandaime?“ otázal se Feudální pán nahlas. Zdálo se mu, že by bylo dobré slyšet názor Třetího na toho, kdo by měl zaujmout jeho místo.

Bývalý Třetí Hokage vypadal zachmuřeně.

„Nevím, zdali je Oročimaru nejlepší volbou pro nadcházející období,“ řekl. „Je to jistě génius, avšak mám pochyby o jeho charakteru...“

„Máte snad lepší návrh?“

„Osobně navrhuji Minata Namikaze.“

Danzó si odfrkl.

„Minato je moc mladý!“

„Vyznamenal se v bitvě o most Kannabi,“ namítl Sandaime.

„A Oročimaru prošel desetkrát tolik bitev ještě než se Minato Namikaze naučil chodit!“ vyštěkl Danzó.

Feudální pán schoval hlavu mezi ramena. Neměl rád, když se lidé před ním hádali, zvláště, když to byli lidé vzubuzující strach jako Danzó.

„Danzó má pravdu,“ ozval se Homura, obrýlený člen rady Listové vesnice.

„Oročimaru má skutečně o mnoho více zkušeností,“ dodala vedle něj sedící Koharu.

Ostatní hodnostáři se podívali jeden na druhého.

Feudální pán se odvážil povystrčit hlavu a odkašlal si do vějíře.

„Tedy,“ pronesl opatrně, „možná bychom o tom měli hlasovat. Kdo je pro Oročimaru, legendárního Sannina z Listové?“

Ruce se pomalu zvedly. Většina byla jasná.

Sandaime zkřížil ruce na prsou.

„Nejste spokojen?“

Danzó udeřil dlaní do stolu dřív, než bývalý Hokage stačil odpovědět. Vítězoslavně se na Feudálního pána usmál. Jeho úsměv byl snad ještě strašidelnější než jeho hněv.

„Uvidíte, že nebudete litovat,“ prohlásil sebevědomě.

Bývalý Třetí Hokage se na něj zamračil.

„Doufám,“ zamumlal napůl pro sebe. „Doufám, že jsem svým odstoupením neudělal chybu.“