Cesta Bílého hada 02 - Student a učitel

„S Učihy budeme muset dříve nebo později něco udělat,“ zakončil Danzó svou řeč. Za okny Hokageho kanceláře fičel podzimní vítr. Větrem unášené listy se ve vzdušném tanci proplétaly jako černé body proti šedivé obloze. Mračna visela nízko, jejich okraje skoro jako by se dotýkaly kamenných čel nad srázem.

Čtvrtý Hokage mlčel. Danzó, Homura, Koharu a Hiruzen rovněž. Všichni seděli na židlích kolem pracovního stolu. Na jedné straně se kupily fascikly a kopie prastarých svitků; hromada skoro zakrývala hrbící se postavu bývalého Třetího Hokage. Na opačné straně, po Oročimaruově pravici, ležela před místem, kde seděl Danzó, vybělená lebka obřího hroznýše. Místnost byla osvětlena jen září několika svic. Tak tomu bylo už mnoho měsíců: Oročimaru, na rozdíl od předchozích Hokagů, preferoval příšeří.

„Vaše řešení je... extrémní, Danzó-sama,“ řekl nakonec po dlouhém mlčení Čtvrtý Hokage. „Chápu samozřejmě vaše důvody.“

„To nejsou moje důvody,“ zdůraznil Danzó. „To Učihové. Musíme jednat preventivně. Zatím jsou to jen zprávy o vzrůstající nespokojenosti, ano. Jestliže je však necháme bez povšimnutí, hřejeme si na prsou hada.“
Homura si významně odkašlal. Čtvrtý Hokage však na Danzóova slova nikterak nereagoval.

„Chci říct,“ pokračoval Danzó, aniž se jakkoli pozastavil nad nevhodností svého přirovnání, „že Učihové představují vnitřní nebezpečí. Jedna válka sotva skončila. Nikdo nedokáže říct, kdy bude naše vesnice znovu ohrožena zvenčí. A tehdy budeme muset být silní a vnitřně jednotní. Budeme-li Učihy přehlížet, jednoho dne nebudeme mít jinou možnost-“

„Vždycky existují jiná řešení!“ ozval se roztřeseným hlasem Hiruzen. „Oročimaru, přece ani ty-“

„Ušetřete mě svých citů, Sandaime,“ mávl rukou Oročimaru. Danzó se sebevědomě pousmál, Hokage však obrátil pohled svých žlutozelených očí i na něj. „Vy také, Danzó-sama,“ řekl.

„Rád bych vám připomněl, že jste byl zvolen, abyste dohlížel na dodržování nindžovských zákonů,“ pronesl pomalu Danzó. Jeho jediné oko se upřeně dívalo na Hokageho. Oročimaru neuhnul pohledem.

„Vím velice dobře, proč jsem byl zvolen,“ odvětil. „A vážím si veškeré naší dosavadní spolupráce.“ Na okamžik se odmlčel a opětoval Danzóovi jeho upřený pohled. Jako by mezi nimi probíhala bezeslovná komunikace. Nakonec Danzó svraštil čelo, ale Čtvrtý se pousmál.

„Uvážím všechny vaše připomínky, Danzó-sama,“ řekl. „Teď... jistě máme oba spoustu dalších věcí na práci.“

„Jistě,“ odpověděl Danzó po nepatrné pauze. „Uvidíme se tedy... později. Jondaime,“ poklonil se a pomalu odkráčel, následován Koharu a Homurou.

Hiruzen vstal, avšak k odchodu se neměl.

„Měl jste ještě něco na srdci, Sandaime?“ otázal se blahosklonně Oročimaru.

„Ovšem... Jondaime,“ oslovil ho formálně starý mistr. „To, co navrhoval Danzó...“

Hokage si založil ruce za hlavu. Za jeho zády vířily za oknem na šedém pozadí listy nesené podzimní vichřicí.

„Slyšel jste, co jsem mu odpověděl,“ řekl. „Uvážím to.“

Hiruzen rozčileně potřásl hlavou.

„Už jen zvažovat, že bys snad... to je strašlivé, Oročimaru!“

Hokage se zašklebil.

„Ano, sensei? A vy na mém místě byste to snad alespoň nezvážil?“

Hiruzen neodpověděl. Oročimaru vstal a přešel k oknu. Jeden z listů rvaných větrem se zvenčí přilepil na tabulku. Hiruzen ho chvíli pozoroval a napadlo ho, jestli ten list není jako on sám, vytržený z bezpečného místa v koruně stromu a hnaný neznámo kam, protože síla, která hnala listy kupředu, už nebyla v jeho moci.

Po odchodu z funkce sice Sandaime zůstal formálně členem úzkého kruhu Hokageho poradců, neúčastnil se však všech porad a rozhodně mu bylo známo, že Hokage činil mnohá rozhodnutí, o nichž Hiruzen nevěděl nic. Trávil teď více času s rodinou, s dětmi a s rodinou. Na začátku to byla prostě součást jeho rozhodnutí odstoupení z vedoucí pozice, časem si ale přestal být jistý, zda neměl zůstat déle anebo alespoň dohlížet z větší blízkosti na to, jaká rozhodnutí nový Hokage dělal.

„Danzó pracuje v temnotě,“ řekl Hiruzen pomalu. „On sám je temnota. Vždycky to tak bylo. Oročimaru, ty jsi byl vždycky můj nejnadanější student. Jestliže však mohu mluvit otevřeně...“

Oročimaru se odvrátil od okna a upřel své žlutozelené oči do Hiruzenových tmavých.

„Mluvte. Prosím.“

Hiruzen stiskl rty.

„Obávám se té temnoty. Bojím se, že pokud ty a Danzó nebudete jeden druhému klást žádné překážky...“

„A na tom je něco špatně, že si nepřekážíme? Myslel jsem, že vedení vesnice je právě otázkou spolupráce.“

„Moudrý vůdce potřebuje někoho, kdo by vyvažoval jeho rozhodnutí. Potřebuje někoho, kdo by mu nastavil zrcadlo.“

„A to máte být vy, sensei?“

Hiruzen potřásl hlavou.

„Mám pocit, že můj čas už je za mnou. Avšak dokud tu není nikdo jiný, cítím, že je moje povinnost promluvit.“

Oročimaru se zasmál.

„Nu, právě jste to udělal.“

„Oročimaru, musíš mě brát vážně!“ Hiruzen si vjel prsty do řídnoucích vlasů. „A jestli nevyslechneš svého starého učitele, pak mi alespoň dovol najít někoho jiného, koho bych mohl doporučit do tvého týmu poradců. Někoho, kdo by vyvážil Danzóovy krutě pragmatické rady.“

Oročimaru naklonil hlavu, a Hiruzenovi skoro připadalo, že jeho hlas zazněl uraženě.

„Vy mi nevěříte, že se dovedu sám rozhodnout po uvážení všech informací, které mám?“

„Bojím se, že nebudeš brát ohled na lidi, na vesnici.“

„Co jsou to lidé, a co je vesnice?“ zafilosofoval Oročimaru. „Ne, neodpovídejte, prosím. Myslím, že vaše odpověď ještě... neuzrála. Nechme ji ležet. A mluvme konkrétně. Máte snad dojem, že pokud jde o Učihy, neberu v potaz všechna fakta? Copak vás mé dosavadní působení jako Hokageho nepřesvědčilo, že jednám - jak to vy říkáte - v zájmu vesnice?“

„Za poslední měsíce jsi toho udělal mnoho,“ pronesl neochotně Hiruzen. „Vím, že se ti podařilo uskutečnit některé věci, které se dlouho odkládaly. Bandité a toulaví nindžové, kteří po válce ohrožovali lesy v okolí, díky tobě vymizeli. Jsem rád, že sis udělal ten čas a nabídl některým rehabilitaci, a stali se z nich řádní nindžové, kteří teď pracují pro Listovou. Vím, že Danzó byl proti tomu... ale...“

Hiruzen nedokázal dokončit větu, sevřelo se mu hrdlo. Zjistil, že vlastně nechce znát odpověď na otázku, která ho již nějakou dobu trápila. Mezi některými lidmi blízko ANBU se šeptalo o tajných misích, ale také o prapodivných pokusech, které se měly údajně dít v Rootu. Některé zkazky byly zcela určitě jen výplod přehnané fantazie vesničanů a smyšlené konspirační teorie. Něco však dávalo smysl. Hiruzen například věděl o dávném plánu na experimenty s buňkami Prvního Hokage, který byl zakázán jako neetický. Jestliže se však Danzó a Oročimaru shodovali na tom, že takový výzkum by mohl být pro vesnici užitečným, bylo možné, že by pokusy obnovili? A bylo pak možné, že někteří ti zmizelí potulní nindžové - ti, kteří spolupráci odmítli a přesto beze stopy zmizeli...

„Vesnice vždy na prvním místě,“ zamumlal Oročimaru. „Není to ta jediná věc, na které jste se vy a Danzó vždycky shodli?“

Hiruzen polkl. Nechtěl vědět, co Oročimaruova odpověď naznačovala.

„Ano, ale... Vždycky je možnost volby.“

„To Danzó říkal také,“ odvětil Oročimaru. „Podle něj pro Hokageho volba leží mezi životy lidí ve vesnici a životy lidí venku.“

„A podle tebe to je jinak, Oročimaru?“

Pohled Oročimaruových žlutozelených očí byl upřený.

„Podle mě jsou všechny životy stejné. Stejně křehké. Vně vesnice, uvnitř vesnice. Jsou to pořád lidé. Danzó mi mnohokráte opakoval, že jsem Hokage - a jako takový že mám odpovědnost v první řadě za životy lidí ve vesnici. Koneckonců, o tom byla celá ta jeho dnešní řeč. Životy Učihů, podle něj, nepatří do vesnice. Nebo snad ano, ale až ve druhé řadě.“

„Ty s ním nesouhlasíš,“ konstatoval Hiruzen.

„Ne kvůli tomu, co máte na mysli vy,“ odpověděl Oročimaru. „Nejde mi o etiku. Ale máte pravdu, nesouhlasím. A proto si myslím, že i po zvážení všech pro a proti Danzóovu radu neposlechnu. Učihové jsou svým způsobem nenahraditelní. Jsou něčím vzácným. Zničit je by bylo jako vyhubit celý jeden živočišný druh. Věčná ztráta.“

Hiruzen si v duchu oddychl. Podíval se na svého bývalého žáka s novou nadějí. Nevěřil úplně tomu, co o sobě Oročimaru říkal. Nemohl přece být tak bezcitný. Hiruzen věřil, že přes jeho pózu netečného pozorovatele se nacházelo kdesi v hloubi Oročimaruova srdce vědomí toho, co je správné a co ne, a skutečné srdce, které bylo schopno citů, lítosti a snad i lásky. Věřil, že to byl ten pravý důvod, proč Oročimaru nechtěl Danzóa poslechnout.

„Jako Hokage ovšem budu muset s Učihy něco udělat,“ dodal Oročimaru.

Hiruzen se zamyslel. Byla to pravda. Danzó sice navrhoval kruté řešení, ale jeho varování o hrozbě, kterou Učihové mohli představovat, mělo skutečný základ.

„Co se týká Učihů,“ řekl Hiruzen nahlas, „je to problém, který tu existuje již dlouho. Myslím si, že už od konce minulé války, kdy vesnice dostatečně neuznala jejich podíl na vítězství...“

„Po pravdě, za všechno může Druhý Hokage,“ řekl Oročimaru, přešel ke knihovničce v rohu a vytáhl z police prastarý fascikl. Odfoukl z něj prach. „Tady. Vzniklo to, když se rozhodl vyřešit ten problém tím, že ho zamete pod koberec. Že Učihy oddělí od ostatních, dá jim status policie, ale tím je bude držet pod dohledem. Ze čtvrti Učihů vpodstatě udělal ghetto...“

Hiruzen gestem ruky odmítl podávanou knihu, jen pokýval hlavou.

„Znalosti byly vždycky tvá specialita, Oročimaru. Měl jsem tušit, že sis to téma důkladně prostudoval. Vzpomínám, že už jako genin jsi vždycky věděl víc a přemýšlel jsi víc do hloubky než Jiraiya nebo Tsunade...“

Při zmínce o Jiraiyovi se Čtvrtý Hokage zašklebil.

„Přemýšlet víc než Jiraiya, na tom nebylo nic těžkého,“ řekl. „A Tsunade knihy také nikdy zvlášť nebavily...“

„Ale tvoje vědomosti jí vždycky imponovaly,“ poznamenal Hiruzen.

„Hm...“ Oročimaru se na okamžik odmlčel, ztracen v myšlenkách. „Je pravda, že pokud šlo o studium medicíny, dokázala se tomu věnovat s velikým odhodláním. Ale to bylo později, poté, co Nawaki... inu, měla motivaci...“

„Už dřív měla motivaci.“ Hiruzen se nemohl nepousmát, když se mu živě vybavily vzpomínky na dovádění jeho žáků. „Nemapatuješ si, jak jste před chuuninskými zkouškami trávili několik týdnů studiem nindžovské teorie? Každý den vás bylo vidět s knihou u řeky.“

„Ach, ano. Brala to tenkrát strašně vážně...“

„Protože jsi to bral vážně ty. Jak říkám, imponovalo jí to. Jiraiya mohl vyletět z kůže. Nejdřív vás otravoval, šplhal po větvích-“

„Házel mi do poznámek shnilé ořechy, než jsem ho zfoukl ze stromu.“ I Oročimaru se musel dávným vzpomínkám pousmát.

„A Tsunadinu knihu hodil do řeky.“ Teď se starý mistr od plic rozesmál. „Nevím, jestli to bylo nedopatřením, nebo jestli ji chtěl vidět se svléknout a skočit do vody-“

„Myslím, že tam chtěl původně hodit moji učebnici,“ ušklíbl se Oročimaru.

„Nakonec to ale Jiraiyu motivovalo,“ pokračoval Hiruzen. „Začal se s vámi učit. I když to bylo jenom proto, že chtěl dokázat Tsunade, že je lepší, než ty.“

Oročimaru se zatvářil kysele.

„Někdy si říkám, sensei, jestli jste nás dal do týmu jen proto, abyste motivoval Jiraiyu tím, že na mě žárlil. Jako bych o to stál. A vůbec, nevím, jestli je to ten nejlepší přístup...“

„Co povídáš? Fungovalo to! Podívej se, kam to Jiraiya dopracoval.“

„To nepopírám,“ řekl Oročimaru. „Vytvořil jste Tři Sanniny z Listové, sensei. Avšak tahle vaše metoda... no, nemohu říci jinak, než že je to velice primitivní pohled...“

„Až budeš sestavovat další geninské týmy, měl bys to zvážit.“

Oročimaru potřásl hlavou. Přešel k oknu a zahleděl se na zamračenou oblohu a na vesnici ukrytou v šedi.

„Trošku jsme to zamluvili,“ řekl po chvilce. „Učihové... Měl jste snad nějaký lepší návrh, jak řešit tuhle problematickou situaci? Rád si vyslechnu jakékoli vaše myšlenky a nápady.“

V jeho hlase zaznělo cosi, co Hiruzenovi připomnělo staré časy. Snad za to mohly vzpomínky vyvolané předchozím rozhovorem. Oročimaru byl přece jeho studentem, a měl vůli a srdce nindži z Listové, jako každý jiný. A ty zkazky o pokusech a podivných činnostech v kruhu okolo Hokageho... co když to byly opravdu jen zkazky?

Hiruzen se zhluboka nadechl. Chtěl ve svého žáka věřit. Beztak to bylo to jediné, co mohl v této situaci udělat.

„Učiha Itači,“ řekl.

Oročimaru zvednul jedno obočí.

„Itači?“

„Ten chlapec je bystrý. Je to génius své generace, stejně jako ty nebo Minato. Ale především rozumí věcem, vidí pod povrch... a je loajální vesnici. Nejdříve vesnici, pak klanu.“

„A co navrhujete?“

„Myslím, že ho můžeš-“

„-využít? Takový návrh bych od vás nečekal, sensei.“

„Chtěl jsem říct - použít, nebo...“

„To je totéž.“

Hiruzen se zamračil. Připadal si teď opravdu jako před mnoha lety, sensei napomínající jednoho ze svých učedníků.

„Nechytej mě za slovo, Oročimaru. Jde o to, že tomu chlapci můžeš věřit. Může být tvýma očima a ušima mezi Učihy, a budeš tak mít možnost předejít těžkostem.“

Když odpověď nepřicházela, zamračil se Hiruzen ještě víc.

„Být Hokagem znamená mít na srdci osud vesnice na prvním místě,“ řekl důrazným hlasem. „Třeba se i za ni obětovat, bude-li to nutné. A je třeba zvažovat politická rozhodnutí tak, aby vedla k dobru celé vesnice. Vím, že Danzó to vidí podobně, jenže on je ochoten strašlivých obětí v zájmu toho, co za dobro vesnice považuje. Já jsem tu zůstal, protože ti chci ukázat, že existují jiné cesty, jak jednat politicky.“

Oročimaru se vrátil ke křeslu a zabořil se do něj.

„Politika nikdy nebyla moje hobby,“ řekl. „Vždycky to bylo spíš pro lidi jako vy nebo Danzó... I Minato by, věřím, zjistil, že by mu ta role seděla. Vždycky měl schopnost vést lidi.“

Povšiml si zvláštního výrazu v Hiruzenově tváři.

„Copak? Ach, ano, já vím, že jste ho chtěl místo mě.“ Mávl rukou. „Ale což. Teď jsem tu já. A jak jsem říkal, já nejsem politik. Můj hodnotový systém je jiný.“

Předklonil se a sepnul ruce.

„Danzó po mně chce, abych s Učihy udělal krátký proces. Vy byste si přál, abych jim důvěřoval a jen je zpovzdálí hlídal, anebo abych je nadchl pro myšlenku spolupráce se zbytkem vesnice. Ale já jsem vědec. Z vás dvou ani jeden nevidí pod povrch. Pro les nevidíte stromy, nebo lépe řečeno, vidíte pořád jen celou vesnici, ale nevidíte jednotlivé listy. A nevidíte kořeny. Danzó si myslí, že vesnice musí být silná, a že to je to jediné, na čem záleží. Jenže k čemu je moc, která je sama sobě cílem?“

Hiruzen vypadal zaraženě. Takovou řeč od svého bývalého žáka nečekal.

„Máš pravdu,“ promluvil konečně. „Danzó skutečně dělá chybu v tom, že-“

„Vy ale děláte také chybu,“ přerušil ho Oročimaru. „Stejnou chybu jako Danzó, jenomže z opačné strany. Taky vidíte jen vesnici, ohnivou vůli, celé to dědictví předchozích Hokagů... Ale nevidíte, co to přineslo, co to znamená. Proč se věci udály tak, jak se udály. A jak se z toho můžeme poučit my.“

„Oročimaru...“

Čtvrtý Hokage se usmál a odsunul židli od stolu.

„Já jsem si tuhle pozici nevybral, Sandaime,“ oslovil svého mistra znovu jeho starým titulem. „Ale teď jsem tady, a proto budu jednat, jak já uznám za nejlepší.“

„Co chceš dělat?“

„Zruším to ghetto,“ řekl Oročimaru. „A zruším policii. Tedy, lépe řečeno, zruším tu Učihovskou a otevřu policii všem.“

„To způsobí-“

„Chaos? Možná.“ Oročimaru se široce usmál. „V každém případě to bude zajímavý experiment.“